Konflikt v Libyi se měl řešit diplomaticky. Možnosti tu byly i jsou

Rada bezpečnosti OSN má přidělovat mandát k použití síly až po selhání všech snah řešit příslušný konflikt diplomaticky. V případě intervence v Libyi se tak nestalo. Že tu diplomatické možnosti nejen byly, ale i stále jsou, přitom dokazuje řada expertů.

Každý ze členských států OSN se vstupem do organizace zavázal respektovat její Chartu spolu se všemi principy. Tím nejdůležitějším je přitom zásada, že každý konflikt, který na světě vypukne, by se měl především řešit diplomaticky. Teprve když jsou veškeré možnosti tohoto druhu vyčerpány (a když zároveň nehrozí genocida či nejde o obranu před útokem), může Rada bezpečnosti udělit mandát, kterým umožní použití síly.

Hlasování Rady v případě aktuálního konfliktu v Libyi (19. března) ale takovýto postup nepředcházel.

Možnosti diplomatického řešení přitom existovaly, a byly dokonce předkládány; část z nich byla však ignorována a část přímo bojkotována. Na to, o jaké iniciativy šlo, i na to, že k jejich opomíjení docházelo nejen před schválením rezoluce, ale i po něm, poukazují experti ze zámoří v aktuálních výstupech.

V relaci známé multimediální stanice Democracy Now! v USA, jejíž reportéři straní spíše libyjským povstalcům a implicitně přijímají zahraniční intervenci, takto vystoupila 23. března profesorka mezinárodního práva Asli Baliová z Kalifornské univerzity. Připomněla, že ještě před zasedáním RB OSN a schválením rezoluce číslo 1973 vzešel od Mezinárodní krizové skupiny (ICG) návrh, aby bylo uskutečněno rázné rozhodnutí prosadit politické řešení. Konkrétně se jednalo o požadavek adresovaný Kaddáfímu režimu, aby okamžitě zastavil boje.

„Kdyby Kaddáfí na apel nereagoval, měla být uspořádána mírová pozemní mise, jejíž členové by se rekrutovali z regionálních států a jež by vytvořila nárazníkovou zónu mezi Kaddáfího jednotkami a civilní populací, a bylo by tak zabráněno masakrům. Taková alternativa by mohla bombardování země západními vzdušnými silami efektivně zabránit,“ uvedla znalkyně dále.

Na otázku moderátorky Amy Goodmanové, jak by se tato alternativa dala prosadit, Baliová odpověděla, že mírový sbor by do východní části Libye mohl proniknout z Egypta. Mise by podle znalkyně mohla získat podporu Ligy arabských států a Africké unie. Tyto klíčové regionální organizace asi dva nebo tři dny předtím, než došlo k prosazení silového řešení, projevily zájem se mise zúčastnit, jelikož situace v Libyi se jejich členských států přímo dotýká. Mírová mise mohla nejen zabránit krveprolití, ale i vytvořit politický rámec pro přímá vyjednávání mezi znesvářenými stranami, a potažmo tak přispět k mírové tranzici moci, dodala Baliová.

Od prvního dne spojeneckého bombardování Libye se Africká unie, která ostentativně nesouhlasila s verdiktem RB OSN o vytvoření bezletové zóny, snažila do Libye poslat delegaci, jejíž zástupci se chtěli pokusit o navázání dialogu mezi libyjskými povstalci a Kaddáfího stoupenci. Organizace spojených národů však návrh zamítla, o čemž referovala Phyllis Bennisová z Institutu pro politické studie.

Rada bezpečnosti OSN dále dle agentury Associated Press (AP) zamítla v pondělí 21. března, tedy dva dny po vyhlášení bezletové zóny, libyjskou žádost ve formě dopisu o svolání mimořádné schůze, v němž libyjští předáci trvali se zastavení „vojenské agrese“ Francie a Spojených států. V dopise, který získala AP, se mimo jiné uvádí, že návrh rezoluce 1973 i rezoluce předchozí, již Rada bezpečnosti schválila 26. února, překračuje mandát RB, porušuje mezinárodní právo, lidská práva a Chartu OSN s tím, že představuje „nebezpečný precedent“. Libyjský ministr zahraničí Musá Kúsa Radu bezpečnosti obvinil z uplatňování dvojích standardů a vyjádřil podezření, že útočícím zemím jde ve skutečnosti o zabrání libyjských přírodních zdrojů a zisk z prodeje ropy, aby mohly splatit dluhy nakumulované během globální ekonomické krize.

Ačkoliv si o záměrech a o stanoviskách libyjského režimu můžeme myslet své, také politický analytik a výzkumník Robert Naiman zastává názor, že Západ co se libyjského konfliktu týče nevyvinul seriózní diplomatické úsilí vyřešit jej bez eskalace násilí a že diplomatické snahy dalších zemí byly zamítnuty. Podle Naimana je třeba rázně zakročit a přesvědčit Spojené státy, Francii a Velkou Británii, aby daly vyjednáváním šanci. Tuto roli by mohl zastat třeba americký Kongres, který by mohl vyvinout politické překážky, aby se zabránilo další vojenské eskalaci konfliktu.

Nejsou to jen západní země, které ignorují a blokují možné alternativy, jak vyřešit konflikt v Libyi, ale i zástupci libyjských povstalců, kteří se těší veliké přízni zejména Francie. Předáci Africké unie se v pátek 25. března sešli v Etiopii s delegáty libyjského vůdce Kaddáfího, aby se zúčastnili jednání s povstalci. Mluvčí povstalců v Benghází Mustafa Gheriání ale agentuře AP sdělil, že o takové schůzce vůbec nic neví: „Pozice Národní rady je od začátku jasná – žádná vyjednávání. Jediné, co musí Kaddáfí udělat, je zastavit bombardování a opustit zemi.“

Vzhledem k tomu, že rebelové jsou heterogenní politickou entitou a že mezi nimi existují rozpory, a někteří z nich podle britského deníku The Telegraph dokonce udržují vřelé styky s Al-Káidou, by v „nové“ Libyi těžko vytvořili stabilní a pevnou vládu, jak se Západ naivně domnívá, což je ale v těchto dnech jen předčasná hypotéza.

Co je však třeba zdůraznit především: I kdyby všechny uvedené snahy ztroskotaly na Kaddáfího neoblomnosti, bylo by možné prohlásit, že bylo učiněno skutečně vše a bez ztráty kytičky. Avšak na základě vyřčeného a dalších, mnohem podrobnějších detailů se otevírá pole pro hypotézu, že Západ intervencí v Libyi sleduje především vlastní zájmy. Těmi za dané situace jsou: zabezpečení ničím a nikým nerušené těžby ropy nadnárodními koncerny (v Libyi podnikají italská společnost ENI, německý Wintershall, britská BP, francouzské ropné společnosti Total a GDF Suez, americké koncerny ConocoPhillips, Hess a Occidental, British-Dutch Shell, španělský Repsol, kanadský Suncor, norský Statoil a další), zabezpečení jihu Evropy před náporem migrantů z chudých afrických zemí a opětovné utužení kontroly nad revoltujícím regionem, jež se povážlivě snížila.

Podobnou ignoranci ducha Charty OSN je možné dohledat i v minulosti, například v případě první invaze do Iráku (1991) nebo v otázce bombardování Srbska (1999). Vzhledem k tomu, že spojenecké bombardování jde daleko za rámec rezoluce o „bezletové zóně“ a vzdušná kampaň se může zvrtnout v masivní intervenci, která by občanský konflikt ještě prohloubila, ne-li rozšířila, bylo by záhodno i dnes upřednostnit jakékoliv alternativní snahy, a to opět v duchu Charty.

Kdyby se nějaká z velmocí či některý z nadnárodních celků toho úkolu chopil, mohlo by ještě dojít jak k zabránění přerodu stávajícího konfliktu ve válku, která podnítí plnohodnotnou invazi, tak k alespoň částečné rehabilitaci zvyklostí mezinárodního práva.

Teze, že západním zemím ani nejde v nejmenším o lidská práva, jak se názorně můžeme přesvědčit v Afghánistánu, Pákistánu, Bahrajnu či Jemenu, a jejich ochrana je pouze rétorickou figurou, však budou na každý pád platit i nadále.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Úterý, 29.Března 2011, 09:01:24

Patří se doplnit, že k vyslání mírové mise OSN je zapotřebí souhlas státu, na jehož území má působit. Podobné mise jsou navíc založeny na tom, že bojující strany oddělí kordónem. To by v Libyi dost dobře nešlo, protože existovalo několik nepravidelných a rychle se měnících front (zpravidla ve městech).

Dále platí, že mise Africké unie nemají zrovna nejlepší pověst. Státy, jež na něj zpravidla poskytovali vojáky, je na peacekeepingové mise nevycvičily, sestavení takového sboru zabralo vždycky několik měsíců a mise neměly téměř nikdy dost peněz (pokud je neplatila EU, anebo sám Kaddáfí, který byl od založení AU její neformální hlavou). Mise LAS by zase vzhledem ke vztahu arabských států k povstalcům nebyla Kaddáfího režimem brána o moc jinak, než současná intervence.

Postřech Daniela Veselého je nicméně cenný, protože vypočítává, jaké mezikroky Rada bezpečnosti OSN při přidělování mandátu přeskočila oproti právním zvyklostem. Jak jsem psal již dříve, velmoci mohly k tomuto oprávnit pouze důkazy o akutním nebezpečí pro obyvatelstvo povstaleckých měst - a ty měly být zveřejněny.

Daniel Veselý - Překladatel

k tematu Úterý, 29.Března 2011, 13:08:42

K tomu zajimava diskuse znamych predstavitelu Levice (KH Snow, Michael Albert, Justin Podour, A. Dimaggio) pod clankem afrikanisty Gilberta Achcara, ktery zapadni intervenci podporuje...http://www.zcommunications.org/libya-a-legitimate-and-necessary-debate-from-an-anti-imperialist-perspective-by-gilbert-achcar

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

levice Středa, 30.Března 2011, 12:37:56

je zde, podobně jako už v době "humanitárního bombardování" 1999 dost rozštěpená:
http://www.democracynow.org/2011/3/29/a_debate_on_us_military_intervention
Zbývá, jako vždy, otázka, cui bono.

Stanislav Hošek - Český těšín

Jiná perspektiva. Pátek, 1.Dubna 2011, 12:04:44

Nikdo z Abendlanďanů se nezajímal, kolik občanů Libye je loajálních k režimu Kaddáfího. Takže když je rebelů několik tisíc, co je fakticky se zbytkem? Copak všichni z nich čekají, až jak to dopadne?
Docela mne zajímá, co bude dělat NATO, až některá rebelie vesnických komunit v ČLR, jichž je do roka několik, vezme do rukou zbraně. Také jim půjdeme horlivě na pomoc?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.