Hlavním vítězem francouzských regionálních voleb se stala velká neúčast
Josef BrožVýsledky francouzských regionálních voleb, v nichž vítězily tradiční strany na levici i pravici, nemusí mít na blížící se prezidentské volby pražádný dopad. O šancích hlavních favoritů, Macrona a Le Penová řekly pramálo.
Dvě kola regionálních voleb, jež se odehrály ve dnech 20. a 27. června, většina Francouzů — takřka přesně dva ze tří — bojkotovala. Míra neúčasti byla patrně tou nejzajímavější zprávou: ve druhém kole dosáhla úrovně 65,31 % a v prvním kole 66,71 %. Je to obrovský pokles oproti volbám v roce 2015, kde se účastnila obou kol zhruba polovina oprávněných voličů.
Ačkoli tak některým regionálním hráčům sice volební výsledky zvedly sebevědomí, skutečností zůstává, že režim Páté republiky je ze své povahy systémem kvaziprezidentským a prezidentské volby příští rok v dubnu, navzdory výsledkům voleb regionálních, patrně opět přivedou do ringu dva hlavní rivaly. Emmanuel Macron i Marine Le Penové zůstávají v rolích favoritů na postup do druhého kola.
Macrona z klidu nevyvedly ani dvě facky
Nepleťme si tedy optiku. V záplavě hodnocení výsledků francouzských regionálních voleb v evropských médiích se objevuje častá úvaha, že byly pro oba favority volby prezidentské vážným varovným vzkazem.
To možná ano, ale rozhodně jej není na místě přeceňovat. Oba sice viditelně ztratili — Macronovi se nepodařilo své hnutí Republika na pochodu (LREM) v regionech patřičně zakotvit, Le Penová a její Národní sdružení (RN) zase ztratilo celou třetinu ze svých dosavadních zastupitelů.
Ovšem pro jejich budoucí ambice to v zásadě nic nemění. Pozoruhodným způsobem to dokládají hned dva výzkumy, provedené bezprostředně po volbách. Výzkum Odoxa-Dentsu Consulting pro France Inter a Presse régionale zachytil, že tři čtvrtiny Francouzů považují výsledek voleb za „osobní neúspěch“ prezidenta Macrona, dvě třetiny si přejí „změnu politiky“, a 56 % si dokonce přeje vládní obměnu. Přesto se Macronova popularita stabilizovala na neuvěřitelných 41 %.
Rovněž v nejnovějším výzkumu Kantar Public pro Le Figaro magazine to pro Macrona vypadá dobře: polepšil si o čtyři body na 39 %. Při bližším pohledu zaujme, že za posledních osm měsíců je Macronova popularita vyrovnaná a blíží se číslům, jichž ve stejné fázi svého vládnutí dosahoval prezident François Mitterrand.
Není proto divu, že v první reakci na regionální „volební facku“ řekl prezident magazínu Elle, že rozhodně nehodlá měnit premiéra Jeana Castexe. „Lokální volby nemají národní důsledky, a proto v příštích měsících či týdnech se změnou předsedy vlády nepočítám,“ řekl stručně.
Zdá se, že prezident Macron, věrný prezidentské tradici a své pověsti Jupitera, se sám rozhodne, kdy a kde opět udeří. Otázka, jaké reformy chystá, a zejména kdy je oznámí, zneklidňuje nejen politickou opozici, ale zejména odbory, které již varovaly, že v případě „obnovy plánu prosadit důchodovou reformu“ půjdou opět do ulic.
Budou mezi nimi možná i ti, kteří by mu nejraději nafackovali, jak to předvedl mládenec Damien Tarel v departmentu Drôme. Dostal za to čtyři měsíce natvrdo.
Ani na francouzské krajní pravici se v kopci nepřepřahá
O poznání těžší ztrátu utržila Marine Le Penová, která si byla téměř jistá tím, že díky bývalému neogaullistovi Thierry Marianimu získá jihovýchodní region Provence-Alpes-Côte d'Azur (PACA), a možná i více. V předchozích volbách v roce 2015 po prvním kole to vypadalo, že může získat až šest regionů.
Nyní nezískala ani jeden a její popularita padá. Útěchou jí budiž, že její sestra Marie-Caroline Le Penová se po sedmnácti letech vrátila do role zastupitelky v Hauts-de-Seine, širší aglomeraci pařížského regionu Île-de-France. Před víkendovým kongresem strany v Perpignanu bude muset Le Penová obhajovat tedy nejen výsledky, ale i samu stranickou linii.
Nezdá se ovšem, že by diskuse na kongresu — a mezi kritiky patří hned několik osobností včetně její neteře Marion Maréchalové, již by někteří nejraději viděli v prezidentském duelu místo Marine — ohrozila její dominantní postavení. Marine Le Penová zůstává i nadále jediným kandidátem na vedení strany.
Ani ve Francii se v kopci nepřepřahá. Ostatně, tolik propíraná strategie „dediabolizace“, umožnila v regionech nástup osobností, jejichž profilem se donedávna chlubili jak radikálně-levicová Nepoddajná Francie (LFI), tak samotní Republikáni (LR) — například Andréa Kotarac nebo Jean-Paul Garraud.
Ačkoliv někteří jako Gilbert Collard považují snahu po „středovém liftingu“ za ideovou past, Le Penová nadále staví svůj elektorát na tématech „imigrace, identity a bezpečnosti“. Jen její voliči k její lítosti tentokrát ve větším počtu k regionálním volbám nedorazili. Dle propočtu zůstalo doma až sedmdesát procent možných příznivců Le Penové.
Snaha spojit nespokojené politiky v širší alianci konzervativní pravice zůstává ale i nadále živou platformou, na níž nyní surfuje i antiliberální a protiimigrační esejista a komentátor Éric Zemmour, o jehož prezidentské kandidatuře se tu a tam rovněž uvažuje. Po druhém kole již visely na nárožích jeho prezidentské plakáty.
Svatá republikánská trojice a další kvas na pravici
Ani těch, kteří si myslí, že se mohou z regionu vyšvihnout až do Élysejského paláce, není ale málo. Po triumfální úspěchu trojice republikánských kandidátů, Xaviera Bertranda (Hauts-de-France), Valérie Pecressové (Île-de-France) a Laurenta Wauquieze (Auvergne-Rhône-Alpes), to vypadá, že souboj na pravici nebude snadný, byť právě z regionálních voleb vychází jako celek posílena. Pravice získala celkem sedm regionů.
Ve výzkumu Odoxa se nejlépe ze „svaté republikánské trojice“ daří Bertrandovi (72 %, +11 bodů), Pécressové (67 %, +12 bodů), třetí je bývalý šéf republikánů Wauquiez (61 %, +13 bodů). Xavier Bertrand, který hned po svém vítězství zahájil prezidentskou kampaň, ale zatím zdaleka nemá takové postavení jako bývalý premiér Édouard Philippe, který v popularitě dosahuje u Francouzů 64 % a u sympatizantů pravice dokonce 74 %.
Philippe se sice stále hlásí k Macronovi, ale při podepisování své knihy Impressions et lignes claires (Dojmy a čisté linky, JC Lattès, 2021), jejíž propagaci zahájil již v dubnu, padá otázka na jeho eventuální kandidaturu velmi často. Muž, kdysi věrný umírněnému republikánu a premiéru Alainu Juppému, disponuje stále svým parlamentním klubem, a otázka jeho loajality bude jistě zásadním prvkem v dalším vývoji.
Politika ovšem není soutěž ve věrnosti, o čemž jistě ví své i Michel Barnier, vrchní evropský vyjednávač o brexitu, který sám váhá, zda se nemá o nejvyšší úřad pokoušet. Jeho šance ale zatím nestojí příliš vysoko.
Také on vydal svou knihu, La Grande illusion (Velká iluze, Gallimard, 2021). Jedná se o deník, jenž označuje za „tajný“, a poodkrývá v něm zákulisí jednání o brexitu. Mezi řádky je možné číst, že „kryptomonarchistické“ sebevědomí mu rozhodně nechybí, když píše, že by byl rád „užitečný“ a „opět nalezl Francouze“. Oni se nikam neztratili, jen své sympatie zatím šetří pro jiné.
Jediným kandidátem zprava, který zatím úspěšněji oslovuje širší základnu, je tak Xavier Bertrand, za nímž stojí ministerské zkušenosti ve vládách Dominiqua de Villepina i Françoise Fillona. Mluví se o tom, že má stále mobil i na Nicolase Sarkozyho, prezidenta, jemuž dělal kampaň i mluvčího, ale také kontakt s lidmi, mezi nimiž začínal jako pojišťovací agent. Teď doufá, že dokáže proměnit duel mezi Macronem a Le Penovou na „souboj tří“.
Levice? Zatím jen rozdrobené a rozeštvané ředkvičky
Levice, o níž se v poslední době s velkou shovívavostí — donedávna se tak mluvilo i o pravici — píše jako o „rozdrobené a rozeštvané“, se podařilo zvítězit v kontinentální Francii v pěti regionech. Bitva mezi pravověrnými se ale nevede jen na úrovni Nepoddajné Francie (LFI) Jeana-Luca Mélenchona, jehož prezidentské ambice jsou stále silné, ale také mezi socialisty a zelenými.
Vítězové v regionech předvedli, že v tom sami nemají jasno. „V roce 2022 nemá levice šanci na kvalifikaci do druhého kola, pokud nebude jednotná,“ konstatovala fakt Audrey Pulvarová, kandidátka socialistů v Île-de-France, den po druhém kole regionálního klání.
Jak dokazuje spojenectví mezi oběma koly, k němuž sáhli socialisté (PS) a LFI s evropskými ekology (EELV) a komunisty (PCF) v jedné linii za Julienem Bayouem v Ile-de-France, možné to je. Ale konečné skóre bylo neuspokojivé, jak ilustruje i výsledek ambiciózní zelené europoslankyně Karimy Delliové v Hauts-de-France, byť levice tu slavila po šesti letech alespoň návrat do zastupitelstva a rady.
Výsledky regionálních voleb ovšem zůstávají poznamenané vysokou neúčastí, což neumožňuje vyvodit žádné závěry o tom, kdo by byl optimálním předákem sjednocujícím socialisty, ekology a různé rebely. Důsledkem tak nejspíše bude, že každá ze složek možného obtížného spojenectví v následujících týdnech půjde dál svou vlastní cestou. A diskuse o možné společné prezidentské kandidatuře se nejspíše zase odloží ad acta.
Starostka Paříže, socialistka Anne Hidalgová neřekla své poslední slovo, čerstvě se přihlásil i Yannick Jadot za ELLV. Socialisté, kteří po svém návratu na scénu, získali dojem, že se vrací i jejich éra, již dali najevo, že by rádi určovali, jak bude společný kandidát vypadat.
Socialisté, podobně jako pravice, by rádi ohlašovaný duel Macron-Le Penová zvrátili: zatím je ale brzy myslet si, že existuje jiná alternativa. Regionální volby sice naznačily možnosti, ambice, naděje i touhy, ale úroveň hlasování, respektive neúčast spíše potvrzuje, že příští volby budou úplně jiný příběh.