Adieu, monsieur Giscard
Lukáš PachtaVe Francii zemřel na covid Valéry Giscard d’Estaing, její dvacátý president. Lukáš Pachta připomíná jeho vládnutí, proslulé střety s Françoisem Mitterrandem i angažmá při tvrobě evropské ústavní smlouvy.
Ve středu 2. prosince odešel bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing, ve Francii známý pod zkratkou VGE. Bylo mu čtyřiadevadesát let a nade vší pochybnostt byl významnou osobností minulého století. Do toho současného zasáhl už jen minimálně, zejména kvůli svému již velmi vysokému věku.
Giscard d’Estaing přežil hned dva prezidenty Francie, kteří nastoupili po něm: Françoise Mitterranda a Jacquese Chiraca. Sám se úřadu ujal totiž poměrně za mlada, tedy alespoň na tehdejší francouzské poměry. V roce 1974, když nastoupil po volebním vítězství právě nad Mitterrandem, mu bylo „teprve“ čtyřiapadesát let. Vysloužil si také přízvisko „moderní prezident“.
Jeho sedmileté funkční období bylo plné krizí — hospodářské recese následkem dvou ropných šoků či zostření studené války po krátkém období détente.
Francouzi jej vesměs nepovažují za velikána v porovnání s De Gaullem či Mitterrandem. Ale možná trochu nespravedlivě. Jako prezident si nepočínal špatně. Představoval tu méně nacionalistickou a více liberální pravici a měl vynikající vztahy s USA, což nebývalo zvykem u gaullistů. Jeho otevřenost vůči světu předurčilo možná i toto, že se narodil v Německu, v Porýní, kde byl jeho otec součástí francouzské okupační správy po první světové válce. Právě traumata dvacátých a čtyřicátých let 20. století byla hnací silou mírových snah otců zakladatelů evropské integrace. Giscard to určitě velmi vnímal a hlásil se k tomu.
Zasloužil se o zavedení systémů summitů lídrů Evropského společenství (dnes EU), díky čemuž dostala evropská integrace určité strategické vedení — to, nač se mimochodem odvolává neustále premiér Babiš, ačkoliv druhým dechem snižuje význam Komise a Evropského parlamentu.
Pro Francii bylo Giscardovo období dobou poměrně zásadních vnitřních reforem. VGE se zasloužil například o legalizaci potratů a omezil ekonomickou migraci do Francii, která byla velmi rozšířená v předcházejících dekádách. V oblasti kultury mu vděčíme za založení Musée d´Orsay či Cité de sciences v Paříži.
V roce 1981 již Giscard d’Estaing prezidentský mandát neobhájil. Porazil jej Mitterrand v souboji, který připomínal jejich klání o sedm let dříve, z něhož vyšel vítězně Giscard. Legendární je výměna mezi kandidáty v prezidentských debatách. V roce 1974 Giscard označil Mitterranda za muže minulosti — Mitterrand se ve francouzské politice pohyboval již od padesátých let. Sám sebe prezentoval jako svěží změnu a vyšlo to. O sedm let později to Giscardovi Mitterrand oplatil, když řekl: „Vracíte se k debatě staré sedm let o muži minulosti (francouzsky passé, pozn. autora). Sám jste se mezitím stal mužem pasivity.“ (fr. passif).
Po odchodu z Elysejského paláce byl Giscard v politickém ústraní. Na výsluní politiky páté republiky se mu už znovu dostat nepodařilo.
Poslední velká role pro VGE přišla v letech 2002-2003, kdy předsedal takvanému Konventu o budoucnosti Evropy. Toto shromáždění vypracovalo návrh Ústavní smlouvu EU, kterou v referendu odmítla nakonec mimojiné i Giscardova rodná Francie. Nikdo není doma prorokem, jak se říká.
Většina myšlenek Konventu se ovšem stejně dostala nakonec do dnes platných smluv. Euroskeptik by namítl, že si tu smlouvu Francouzi a ostatní velké státy v EU zase nějak prosadili a jede se dál. Možná. Rozdíl je ale v tom, že euroskeptický tábor postrádá takové osobnosti s vizemi, jakou byl například právě Valéry Giscard d’Estaing.