Dubnové prezidentské volby, ve kterých zvítězil Emmanuel Macron, dopadly pro francouzské socialisty, ale i zelené či komunisty debaklem. Ani jeden z kandidátů zmíněných stran totiž nedosáhl podpory vyšší než pět procent, která je potřebná pro získání státního příspěvku.

Hegemonem na levici se naopak stal Jean-Luc Mélenchon, který získal v prvním kole dvacet dva procent hlasů, a skončil tak těsně třetí za Marine Le Penovou. Ve své povolební řeči vyzval Francouze a Francouzky, aby ho učinili novým premiérem, a překazili tak Macronovy chystané reformy.

Aby Mélenchon dosáhl na křeslo předsedy vlády, musel by získat většinovou podporu v národním shromáždění, což ve francouzském dvoukolovém systému není jednoduché. Od roku 2002 se volby do dolní komory navíc organizují v návaznosti na volbu hlavy státu. V důsledku jsou tak vnímány jako jakési třetí kolo prezidentských voleb, do nějž čerstvě zvolený prezident vždy vstupuje se značnou politickou i mediální výhodou.

Tuto výhodu na straně prezidenta lze kompenzovat vytvořením alternativního politického uskupení, které zaručí, že podobně smýšlející strany nebudou bojovat o totožné voliče, ale postaví společného kandidáta. To si uvědomuje i Jean-Luc Mélenchon, který záhy po volbách vyzval levicové strany ke sjednocení. Navázal tak na jiné pokusy o spolupráci, které probíhaly od léta 2021 a které vždy skončily neúspěchem.

Od volebního debaklu ke koalici vedené Mélenchonem

Lídry levicových stran k jednacímu stolu přivedlo teprve vystřízlivění z povolební situace. Jejich hlavním motivem se stalo prosazení levicové agendy navzdory Macronovu vítězství. Nelehkého úkolu se většina představitelů levice zhostila překvapivě rychle. Již dva týdny po volbách podepsali předsedové všech relevantních levicových sil dohodu, ve které souhlasili se vznikem koalice nesoucí označení NUPES — Nová lidová, ekologická a sociální unie, v jejímž čele stanul právě Mélenchon.

Tento politický matador v minulosti zastával řadu funkcí, a to od člena obecní rady, přes senátora a europoslance až po ministra ve vládě Lionela Jospina. V mládí měl blízko k reformním komunistům a později obohatil členskou základnu socialistické strany. Po neshodách v roce 2008 její řady opustil a v roce 2012 poprvé kandidoval na prezidenta s podporou Levicové fronty. V roce 2016 založil nové hnutí s názvem Nepoddajná Francie, jejímž se stal předsedou.

Mnozí komentátoři mu vyčítají jeho sklon k populistickým prohlášením, vstřícný postoj k některým autokratickým vůdcům, či přílišnou sebestřednost. Na druhou stranu mu nelze upřít charisma a rétorický um, díky nimž několikrát prokázal, že ve volebním klání dokáže strhnout voličskou přízeň a dosahovat překvapivých výsledků.

Společný program 2.0

Společný program představili zástupci sjednocené levice na konferenci pořádané 7. května v Aubervilliers. Několik tisícovek stoupenců a četné novináře obeznámili s programovými body, s nimiž půjdou do nadcházejících parlamentních voleb. Obrázek společně vystupujících levicových politiků a političek nápadně připomínal ohlášení levicové koalice Společný program v roce 1972, která později umožnila v čele prezidentského úřadu stanout Françoisi Mitterandovi.

K cílům koalice NUPES patří například zvýšení minimální mzdy na 1500 eur, snížení hranice odchodu do důchodu na 60 let či zastropování cen na vybrané zboží. Společnou vizí jsou také zásadní ústavní změny, které by měly omezit pravomoci prezidenta, který z pohledu zástupců zejména Nepoddajné Francie až příliš připomíná absolutistického monarchu. Dále koalice hodlá prosadit nepodmíněný příjem pro mladé do 26 let či masivní investice do zelených technologií a posílení potravinové suverenity země. Neshody naopak zůstávají v otázkách spojených s NATO nebo odklonem od jaderné energetiky.

Úspěchem nemusí být nutně vítězství

Poslední průzkumy naznačují, že koalice NUPES má ze všech politických formací nejvyšší voličskou podporu, která se pohybuje okolo třiceti procent. To však ve dvoukolové volbě na vítězství nestačí a mnohé odhady naopak ukazují, že nejvyšší počet mandátů nakonec připadne Macronově formaci Renesance.

Ať už nová levicová formace zvítězí, či nikoli, má podle některých komentátorů potenciál změnit současnou politickou diskuzi vedenou na škále liberalismu a nacionalismu. Pokud koalice nezvítězí, ale ve své práci a jednotě vytrvá, může se prosadit jako hlavní opoziční síla, a vytlačit tak z této role Marine Le Penovou a další podobné politiky.

Jestliže by koalice nakonec zvítězila, nečeká ji jednoduché vládnutí. V opozici vůči ní bude stát prezident Macron, se kterým bude muset koaliční uskupení spolupracovat a být schopno vyjednat řadu kompromisů. Nebude-li se mu to dařit, nastane na francouzské politické scéně patová situace, která může vyústit v dlouhodobější vládní krizi či frustraci na straně voličů.

Jak nakonec výsledky parlamentních voleb dopadnou, zjistíme nejpozději 19. června ve večerních hodinách.