Deník Referendum Svět

Minulý týden naplnily novinové titulky informace o tom, že Mezinárodní olympijský výbor sepsal dokument rozpracovávající zakázaná politické projevy či gesta na letních olympijských hrách v Tokyu. Může být ale obecná humanita podřazena umělé neutralitě sportovního prostředí?

Je pravda, že článek 50 Olympijské charty, jehož výkladem zmíněný dokument je, je v platnosti už nějakou dobu. V něm se píše: „V olympijských prostorách, na sportovištích a jiných místech není povolen žádný typ demonstrací nebo politické, náboženské či rasové propagandy.“

Jeden z nejslavnějších protestů v dějinách olympijských her se sukutečnil v Mexiku v roce 1968. Američané, zlatý medailista Tommie Smith a bronzový medailista John Carlos v běhu na dvě stě metrů vztyčili při ceremoniálu ruce jako projev solidarity s hnutím za lidská práva menšin. I stříbrný medailista Australan Peter Norman má jako projev solidarity se svými černošksými kolegy připnutou placku Olympijského projektu pro lidská práva. Foto Angelo Cozzi, WmC 

Je také pravda, že neutralita sportu a sportovního prostředí je téma, o kterém se diskutuje dlouhodobě. Co je tedy konkrétně obsahem dokumentu, který vzbudil takovou pozornost?

V úvodním textu se doslova dočteme následující: „Věříme, že můžeme jít v čím dál více rozděleném světě unikátním příkladem v tom, že mezi sebou budeme soutěžit, a přitom spolu žít v harmonii v Olympijské vesnici. Proto je důležité, jak na osobní, tak globální úrovni, udržet sportoviště, Olympijskou vesnici a pódium neutrální a prosto všech politických, náboženských či etnických projevů.“ Zároveň se dále uvádí, že sportovci a sportovkyně mohou projevit své názory na věci, které jsou pro ně podstatné, jinde, například na tiskových konferencích, v médiích nebo na poradách týmů.

I to má ale drobný háček – projevení názoru se nerovná protest. Protest už je, dle zmíněného dokumentu, politické gesto, například zvednutí ruky nebo pokleknutí, dále politické sdělení, včetně například prostřednictvím pásky na ruce nebo nějakého odznaku. A za to pochopitelně hrozí dotyčným sportovcům disciplinární řízení.

Neutralita nad humanitou?
Vždyť ale jde hlavně o sport, ozývá se ze všech stran. Na sportu je přece krásné, že k sobě přivede lidi z odlišného společenského i kulturního zázemí. Koneckonců i já jsem se díky fotbalu dostala mezi lidi, kteří by se v mé standardní sociální bublině pravděpodobně jinak neobjevili. Takhle nás spojuje láska ke stejnému klubu i vášeň v diskusích o výkonech nebo třeba přestupové politice.

Na druhou stranu se nemůžeme tvářit, že sportovní prostředí je prosto jakékoliv politiky – už jen proto, že se v něm točí poměrně velké peníze a tím pádem i mocenské zájmy. Stačí si vzpomenout na nedávnou kauzu NBA versus Čína, která začala tweetem generálního manažera Houston Rockets Daryla Moreyho na podporu protestujících v Hong Kongu, pokračovala distancováním se a zpětným rázem v podobě protestů fanoušků. Jeden Tweet = mezinárodní skandál, v němž NBA ve jménu byznysu raději sklopila uši.

Ale nemusí jít pochopitelně jen o politická vyjádření tohoto typu. Bylo by zajímavé, v návaznosti na aktuální diskuse o dopadech lidské činnosti na klimatickou změnu, sledovat například uhlíkovou stopu olympijských her či podobné velké sportovní akce, jednoho logicky napadne fotbalové mistrovství světa v Kataru. To se bude konat na krytých stadionech v poušti a v zimě.

Dokument Mezinárodního olympijského výboru ke článku 50 je zakončen zajímavou větou: „Tyto pokyny byly vytvořeny s cílem, aby si každý mohl užít olympijské hry bez jakýchkoliv rozdělujících otřesů (v orig. divisive disruption – pozn. aut.).“ Znamená to ale, že máme ve jménu ochrany před „rozdělujícími otřesy“ zavírat oči nad zvyšujícími se riziky, kterým jako lidstvo čelíme? Máme ve jménu falešné neutrality sportovního prostředí zavírat oči nad masivním omezováním základních svobod nebo agresivní politikou některých zemí potlačujících lidská práva?

Jakkoliv zcela chápu, že podobná opatření mají zabránit tomu, aby se z tak velké mezinárodní akce stalo nekontrolovatelné prostředí politických sporů, domnívám se, že není možné vydávat sport za bublinu zcela prostou politiky. Spíše než zakazovat projevy politických názorů by sportovní prostředí mohlo, právě ve jménu humanity, diskutovat o tom, jakým způsobem skutečně naplňovat obecné cíle Olympijské charty: „Cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje lidstva s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.“