Zavřít oči a myslet na Olympijskou chartu
Kateřina KňapováNejnovější rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru potírat politické projevy sportovců je v rozporu s původním olympijským ideálem.
Minulý týden naplnily novinové titulky informace o tom, že Mezinárodní olympijský výbor sepsal dokument rozpracovávající zakázaná politické projevy či gesta na letních olympijských hrách v Tokyu. Může být ale obecná humanita podřazena umělé neutralitě sportovního prostředí?
Je pravda, že článek 50 Olympijské charty, jehož výkladem zmíněný dokument je, je v platnosti už nějakou dobu. V něm se píše: „V olympijských prostorách, na sportovištích a jiných místech není povolen žádný typ demonstrací nebo politické, náboženské či rasové propagandy.“
↗
Jeden z nejslavnějších protestů v dějinách olympijských her se sukutečnil v Mexiku v roce 1968. Američané, zlatý medailista Tommie Smith a bronzový medailista John Carlos v běhu na dvě stě metrů vztyčili při ceremoniálu ruce jako projev solidarity s hnutím za lidská práva menšin. I stříbrný medailista Australan Peter Norman má jako projev solidarity se svými černošksými kolegy připnutou placku Olympijského projektu pro lidská práva. Foto Angelo Cozzi, WmC
×
Diskuse
JP
January 15, 2020 v 12.21
Jak uvádí sama autorka článku, stojí tu jedna hodnota proti druhé. Není tedy možno vymezit nějakou naprosto jasnou a nespornou linii.
Jako vždy v takovýchto případech pak rozhoduje zcela reálný kontext. Kdyby Mezinárodní olympijský výbor byl skutečně organizací mravně neposkvrněnou, kdyby se mu jednalo opravdu jenom o čistý sport, pak by bylo možno mu ty snahy o eliminaci jakýchkoli (politických) protestů na sportovních zápoleních uvěřit.
Jenže - MOV je organizací, která je sama velice zatížená těžkými korupčními skandály, a také velice pochybným a podvojným vztahem k dopinku. Tedy právě k tomu, co sportovní a olympijskou myšlenku ohrožuje a destruuje v samé její podstatě. Takže pak snadno vzniká podezření, jestli tento striktní zákaz všech protestů nemá kromě jiného (či dokonce primárně) za účel předem zabránit všem protestům proti samotnému MOV, a jeho dubiózním aktivitám.
Jako vždy v takovýchto případech pak rozhoduje zcela reálný kontext. Kdyby Mezinárodní olympijský výbor byl skutečně organizací mravně neposkvrněnou, kdyby se mu jednalo opravdu jenom o čistý sport, pak by bylo možno mu ty snahy o eliminaci jakýchkoli (politických) protestů na sportovních zápoleních uvěřit.
Jenže - MOV je organizací, která je sama velice zatížená těžkými korupčními skandály, a také velice pochybným a podvojným vztahem k dopinku. Tedy právě k tomu, co sportovní a olympijskou myšlenku ohrožuje a destruuje v samé její podstatě. Takže pak snadno vzniká podezření, jestli tento striktní zákaz všech protestů nemá kromě jiného (či dokonce primárně) za účel předem zabránit všem protestům proti samotnému MOV, a jeho dubiózním aktivitám.