V srpnu roku 2015 se o nich psalo po celém světě. Když člunu s dvaceti uprchlíky selhal motor a uvízl na otevřeném moři, sestry Sara a Yusra samy prchající ze Sýrie skočily do vody a tři hodiny ho táhly až ke břehům řeckého ostrova Lesbos. Zatímco Yusra pokračovala v rodinné tradici profesionálního plavání a v roce 2016 se v rámci uprchlického týmu kvalifikovala na Letní olympijské hry v Rio de Janeiru, Sara se vrátila do Řecka jako dobrovolnice v neziskové organizaci Emergency Response Center International (ERCI).

Tady ji také v létě loňského roku spolu s dalšími dobrovolníky z ERCI zadržela řecká policie a do prosince byla ve vazbě kvůli obviněním z pašeráctví, praní špinavých peněz, špionáže a členství v „kriminální organizaci“. Dosud není jasné, jestli ji po propuštění na kauci v Řecku čeká soudní proces. Se Sarou Mardiniovou jsme při příležitosti její návštěvy Prahy hovořili o zkušenosti uprchlice a dobrovolnice.

Strávila jste více než tři měsíce ve vazbě a kvůli obviněním, jako je pašeráctví, vám v Řecku hrozí až čtvrt století za mřížemi. Zajímalo by mě tedy, v čem spočívalo vaše každodenní působení v rámci neziskové organizace ERCI, které bylo v očích řeckého státu tak nebezpečné. Jak v praxi vypadalo ono „pašeráctví“?

Moje práce v ERCI neměla s popsanými obviněními zhola nic společného. S organizací jsem spolupracovala už od roku 2016, kdy jsem působila jako překladatelka z arabštiny a záchranná plavkyně.

V roce 2017 jsem se spolu s dalšími dobrovolnicemi podílela na fundraisingovém projektu na nakoupení praček do uprchlického tábora Kara Tepe a od konce tohoto roku jsme v rámci ERCI otevřeli naši vlastní kliniku v táboře Moria. Tehdy jsem se z pouhé dobrovolnice stala koordinátorkou, protože jsem v organizaci dlouho působila a měla jsem víc zkušeností než většina ostatních.

Takže jste nepůsobila přímo na lodi.

Ne. Dřív jsme měli vlastní loď, ale samozřejmě jsme vždycky spolupracovali s úřady a s řeckou pobřežní stráží. Po uzavření dohody mezi Evropskou unií a Tureckem jsme kvůli razantnímu snížení počtu uprchlíků přestali lodě úplně používat.

Místo toho jsme se soustředili jen na přistávající čluny, což spočívalo v tom, že když se uprchlíci objevili nedaleko pobřeží, pomohli jsme jim dostat se bezpečně na břeh, poskytli jsme jim jídlo, přikrývky a základní zdravotní pomoc a zůstali jsme s nimi, dokud nedorazila pobřežní stráž, která je odvezla do uprchlického tábora.

Jak jste věděli, kdy a kam uprchlíci dorazí?

Na pobřeží jsme se střídali na stráži. Když jsme je viděli, museli jsme být připraveni s našimi vozidly následovat člun tam, kde podle nás přistane. Žádné jiné informace jsme neměli.

Do veřejného povědomí jste se zapsala jako zachránkyně osmnácti lidí ze člunu, který jste v roce 2015 spolu s vaší mladší sestrou po selhání motoru odtáhly k řeckému pobřeží. Do role zachránkyně jste se tedy vrátila, ale tentokrát už nezahrnovala žádné plavání, je to tak?

Bohužel. Na cestě do Německa jsem utržila zranění kolene a páteře a doktoři mi sdělili, že už nikdy nebudu moct plavat na vrcholové úrovni.

Jaké pro vás bylo zjištění, že už nemůžete plavat?

Bylo to šokující, na nějakou dobu jsem se propadla do deprese. Začala jsem dokonce pít a jednu dobu jsem přemýšlela nad tím, že se vrátím zpátky do Sýrie. Vždyť jsem celou tu dlouhou cestu do Evropy urazila hlavně proto, abych mohla dál sportovat. Ale při zpětném pohledu jsem za to vlastně vděčná. Kdybych pokračovala ve vrcholovém plavání jako moje sestra, neměla bych čas na to věnovat se tomu, čemu se věnuji dnes.

Jak pro vás osobně vypadal život v Sýrii před válkou a jak se změnil? Žila jste s rodinou v Damašku, který byl přeci jen těch největších bojů ušetřen.

Právě proto, že šlo o hlavní město, byl každý útok o to horší. Vždycky zasáhl obrovské množství lidí. Mluvím teď hlavně o teroristických útocích. Po začátku války člověk nikdy nevěděl, jestli uvidí svoje rodiče po návratu ze školy. Nebo jestli se z ní vůbec sám vrátí.

Mnohokrát se stalo, že jsme vyrazili do školy nebo do bazénu a zase se museli otočit a vrátit domů, protože někde něco vybuchlo. Právě ten život v permanentním strachu byl ze všeho nejhorší. Navíc pro nás neexistovala žádná budoucnost. Nemohli jsme pořádně studovat, nemohli jsme plavat, tak co nám z života zbývalo?

V jednu chvíli jste se tedy rozhodli odejít, respektive rodina vás se sestrou vyslala jako první. Jak to probíhalo?

Nasedly jsme do letadla do Istanbulu, kde nás kontaktoval převaděč a vzal nás na člunu na Lesbos. Tehdy bylo ještě pro Syřany snadné dostat se do Turecka, protože nepotřebovali vízum. Odtamtud nás převezli do Atén a pokračovali jsme přes Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Rakousko až do Německa. Někdy jsme jely autobusem, někdy vlakem, některé části jsme přecházely pěšky.

Zadrželi vás někde?

V Maďarsku. Snažily jsme dostat do vlaku mířícího do Německa, ale někdo nás nahlásil, tak jsme skončily na 48 hodin ve vazbě. Pak nás odvezli do jednoho z uprchlických táborů, kde nám sdělili, že ho nemůžeme opustit, tak jsme prostě utekly.

Myslím, že hodně lidí by se vás zeptalo, proč jste prostě nezůstaly v Turecku.

V Turecku se k uprchlíkům chovají jako k otrokům. Ponižují je, sotva jim zaplatí za mnoho hodin práce, a i když to může znít zvláštně, jsou dost islamofobní. Kromě toho je to na život překvapivě drahá země.

Můžete mi povědět víc o vaší rodině? Proč pro vás bylo plavání tak důležité?

Celá moje rodina je plná atletů a ze všeho nejvíc právě plavců. Moji bratranci jsou plavci a největší nadšení pro plavání cítil náš otec. Dalo by se říct, že nám plavání koluje v žilách. Já sama jsem pravidelně plavala od pěti let.

Takže jste plavala od pěti do jedenadvaceti, pak přijde zpráva, že musíte ze zdravotních důvodů přestat. A zhruba ve stejnou dobu se vaše sestra kvalifikuje na olympiádu, píší se o ní knihy a dokonce točí filmy... Co to ve vás vyvolalo?