Chci přispět X

Bratři Sadinamovi: Dnes už nás zajímá spíš německá politika než íránská

Tři původem íránští bratři žijící již více než dvacet let v Německu napsali autobiografickou knihu Nežádoucí, která vzbudila velký ohlas. Po jejím uvedení v České republice s nimi hovořila Fatima Rahimi.

Fatimacropwb

Fatima Rahimi

03.12.2018 13:02

Bratři Sadinamovi

Modžtaba, Masúd a Milád se narodili v Teheránu. Z Íránu uprchli v roce 1996 spolu s matkou z politických důvodů. Dnes žijí v Německu. Ve Frankfurtu vystudovali prestižní vysoké školy a řídí rodinnou firmu zaměřenou na IT techniku. Svůj životní osud popsali ve svém autobiografické knize Nežádoucí, která v Německu vzbudila velký ohlas. Kniha popisuje útěk z Íránu a život v Německu. Do České republiky přijeli dva ze tři bratrů Masúd a Modžtaba na pozvání organizace Friedrich Ebert Stiftung. Masúd je absolventem politologie a historie, Modžataba je absolventem politologie a filozofie ve Frankfurtu.

Sedíme u obdélníkového stolu v rušné hospodě v centru Prahy s bratry Sadinamovými. Masúd a Modžtaba jsou unavení, trpělivě však odpovídají na mé otázky. Na stole leží stará černobílá fotografie. „Byl jsem docela roztomilý kluk,“ komentuje fotku Modžtaba.

Většina uprchlíků žádné fotografie z dětství nemá. Foto archiv bratrů Sadimanových

Pamatujete si, kdy vznikla tato fotografie?
Mo: To bylo ještě v Teheránu, rok před naším útěkem z Íránu, takže bude asi z roku 1995. Musím ale uznat, že ta fotka vypadá velmi evropsky. Máme dokonce kravaty, tedy něco, co symbolizuje Západ.

Z Íránu jste tedy utekli v roce 1996 ještě za prezidenta Rafsandžáního, který byl známý svou konzervativní politikou. Proč musela vaše rodina utéct?
Mo: Maminka před islámskou revolucí v Íránu studovala univerzitu. Studentky a studenti byli tehdy velmi aktivní, zakládali různé aktivistické buňky, které se časem politizovaly. Maminka k jedné takové buňce patřila. Snažila se ukázat, jak se poslední íránský šáh chová ke svým lidem, ukázat na jeho antisociální a nelidskou politiku. Po revoluci tyto skupiny fungovaly dál a nabíraly na sebe další témata. Jedním z nejdůležitějších bylo postavení žen.

Ma: Těsně po revoluci se celospolečenská atmosféra hodně změnila a posléze vypukl íránsko-irácký konflikt. Univerzity byly po nějakou dobu zavřené. Ale když opět začaly fungovat, některé obory – především technické a ekonomické – zůstaly ženám zakázané. Ženské otázky byly součástí celého Chomejního převratu a nešlo je oddělit. Když jste chtěli zabojovat za ženská práva, museli jste ukázat na celou jeho politiku.

Mo: Maminka po revoluci pracovala ve škole jako sociální pedagožka. Viděla zblízka, jak se s dívkami zachází nejenom ve školách, ale jak se k nim chovají i samy rodiny. Zemi jsme opustili v roce 1996, kdy se v Íránu konaly parlamentní volby. Maminka byla tehdy pořád aktivní v ženských oddílech, roznášela a rozdávala letáky, které vyzývaly, aby lidé nešli k volbám.

Ma: Volby totiž podle maminky nebyly demokratické a účastí v nich lidé pouze legitimizovali režim. Íránský režim proti podobným skupinám tvrdě zasahoval. Jednoho člena skupiny chytli a odvedli do vězení. Maminka věděla, že ho budou mučit, aby z něj vytáhli další jména. Hrozilo jí tedy také, že ji zavřou. Musela si zvolit mezi kriminálem a námi. Zvolila si nás.

Jak váš odchod vypadal?
Ma: Před útěkem z Íránu jsme byli tři měsíce schovaní u nás doma, nevycházeli jsme vůbec ven. Bylo nám tehdy jedenáct let. Pamatuji si, jak jsme byli na letišti, měli jsme strach, nevěděli, co bude dál. Mamka nám řekla, že s námi pojede převaděč a bude se vydávat za našeho otce. Kdyby se někdo ptal, máme říkat, že jedeme na rodinný výlet.

A co váš otec? Zůstal v Íránu. Nebyl potom kvůli vám perzekuován?
Ma: Otec po našem odjezdu žil ještě dva roky v Teheránu. Nestýkal se s příbuznými, nežil v našem starém domě. Moc nevycházel. Íránský režim se na nás vyptával babičky.

Mo: Tehdy, asi patnáct let po revoluci, opouštělo Írán hodně lidí. Bylo to pro nás normální. Část našich příbuzných a známých musela odejít z politických důvodů. Íránský režim se snažil emigraci zastavit, ale příliš mnoho sil do toho nevkládal. Pokud nešlo o nějakého prominenta, ostatní příliš nedusil.

Ma: Žili jsme v největším městě v Íránu. Teheránský život se v mnoha ohledech velmi lišil od menších měst. Lidé si byli vzdálenější, bylo snazší být anonymní. V menších městech, kde k sobě lidé mají blíž, by vám určitě vyprávěli jiné příběhy. A umím si představit, že v takových podmínkách byl i režim o dost přísnější.

Proč jste si zvolili Německo? Největší íránská diaspora v Evropě žije ve Švédsku a po revoluci se hodně Íránců přestěhovalo například do Francie.
Mo: My jsme chtěli původně do Francie. Máme tam příbuzné, žije tam teta. Chtěli jsme letecky do Německa a pak vlakem do Francie, ale nakonec jsme se rozhodli v Německu zůstat. Naše cesta z Teheránu do Německa byla krátká. Měli jsme připravené pasy a víza a nejsložitější část naší cesty se odehrávala v letištní hale. V Německu jsme si zvykli, začali jsme chodit do školy. Stěhovat se do Francie a absolvovat toto ještě jednou by bylo pro nás i pro maminku složité.

Jaké byly vaše první pocity v Německu?
Mo: Když jsme vystoupili z letadla, pamatuji si, že jsem se podíval na mamku a měl jsem pocit, že je to někdo jiný, jako by se změnila. Byl z ní nový člověk. Se jménem a s tváří. Sundala si šátek a začala se usmívat. Její úsměv pro nás hodně znamenal. Dával nám pocit klidu. To pro nás bylo nejdůležitější. Všechno ostatní šlo stranou. Věřili jsme, že to dokážeme. V Íránu se mamka neusmívala, vypadala nemocně, zoufale, jako by ztratila elán.

Do Německa jste přijeli v době, kdy tamní migrační politika vypadala úplně jinak než dnes. Kudy se váš život v Německu ubíral?
Mo: Dlouhých devět let jsme čekali na azyl. Přestože jsme měli jasný případ a důkazy, soudům to nestačilo. Nějaké nejasnosti také vznikly kvůli špatnému překladateli. O těchto nejasnostech jsme se bohužel dozvěděli zpětně, po několika letech. Německé soudy tehdy byly velmi přísné a Íránci vesměs neměli velkou šanci azyl získat. Německo dokonce část migrantů vracelo do země původu. To mimochodem hrozilo i nám. Maminka se tehdy velmi trápila, dokonce se pokusila o sebevraždu.

Ma: Ve stejné době však táta naštěstí dostal humanitární azyl a my díky němu taky. Vracet jsme se tedy nakonec nemuseli.

Do České republiky přijeli na pozvání českého zastoupení německé nadace Friedricha Eberta dva z bratrů. Představili svou autobiografickou knihu. Foto Fatima Rahimi, DR

Dnes žijete v Německu, studovali jste prestižní vysoké školy a vedete úspěšnou firmu. Sledujete íránskou politiku? Jaké máte vzpomínky z Íránu?
Mo: Na Írán máme dětské vzpomínky. Sociopolitické problémy se snažili před námi rodiče tajit. Pamatuji si však, jak nám maminka tvrdila, že náš strýc pije svou medicínu, a přitom pil alkohol. Pil každý den a my jsme věřili, že bere léky.

Ma: Situaci v Íránu sleduji, ale musím uznat, že Německo mě dnes zajímá víc. O Íránu se dozvídám od svých známých a příbuzných, s nimiž jsme v kontaktu.

Mluvil jste o alkoholu, který je v Íránu z náboženských důvodu zakázaný. Jak tady vidím vaše pohárky s vínem, s alkoholem nemáte problém. Ale jak to máte s náboženstvím?
Mo: Jednoho dne si člověk prostě řekne, že víra už pro něho není. My jsme k tomu dospěli na základě událostí, které se nám přihodily v životě. Svou energii a odhodlání jsme museli vložit do něčeho jiného.

Nepocházíme z nábožensky založené rodiny. Jedině babičce záleželo na tom, abychom se naučili modlit. Na její přání jsme chodili na hodiny Koránu.

Ma: Na vaši otázku odpovím trochu oklikou přes současnou íránskou společnost, zejména mladé lidi. Dnes vnímám odmítání náboženství v Íránu jako protest vůči režimu. Mladí lidé, s nimiž jsme v kontaktu, ať jsou to naši příbuzní, nebo přátelé, vnímají náboženství jako donucovací nástroj režimu. Odpoutat se od náboženství pro ně znamená vyjádřit nesouhlas s autoritářským režimem. Nevíme, kolik takových lidí v Íránu žije. V Íránu jsou ale i velmi nábožensky založené rodiny, které s autoritářským režimem nesouhlasí. Myslím si, že by víra měla být individuální záležitostí.


Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.