Chtěl bych do Afriky přenést kousek Švédska, říká básník nigerijského původu

Jako příslušník utlačované menšiny se fotograf a básník Cletus Nelson Nwadike setkával s násilím od narození. Uprchl před ním do Švédska – a nyní chce zkušenost ze společnosti, která konflikty řeší beze zbraní, zprostředkovat rodné Nigérii.

P1010065_1

František Kalenda

18.11.2018 06:00

_robert_carrithers_pwf_2018

Cletus Nelson Nwadike, švédský básník a fotograf nigerijského původu, zavítal do Prahy v rámci Festivalu spisovatelů. Foto Robert Carrithers, PWF

Jmenuje se Cletus Nelson Nwadike a už skoro tři desetiletí žije mezi dvěma světy. Dvaačtyřicetiletý básník se narodil ve městě Ejule v Nigérii ve stejném roce, kdy v nejlidnatější africké zemi vypukl pogrom proti příslušníkům kmene Igbo. Podle některých šlo přímo o genocidu – o cílenou likvidaci kmene, k němuž náležel i sám Cletus.

V prvních čtyřech letech jeho života padly masakrům a navazující občanské válce za oběť dva až tři miliony lidí, jedna čtvrtina celého etnika. Útlak nikdy úplně neustal ani v průběhu Cletusova mládí, i když už neměl podobu masového vraždění. Ale jak sám říká, napětí bylo doslova „cítit ve vzduchu“.

„Situace se uklidnila jenom na oko,“ popisuje. „Každou chvíli propuklo násilí znovu. V takovém prostředí nebylo možné vést normální život.“

V roce 1990 se jako tolik jiných rozhodl odejít – a zvolil si netradiční cíl. Jako obdivovatel Gorbačovových reforem chtěl totiž zamířit do SSSR. K vlastnímu překvapení ale skončil na opačném břehu Baltského moře. „Nastoupil jsem v Polsku na špatnou loď,“ přiznává dnes se smíchem.

Jak se ukázalo, bylo to docela příjemné pochybení. Místo v rozpadajícím se Sovětském svazu a rodícím se Rusku divokých 90. let dostal Cletus možnost vystudovat tvůrčí fotografii na univerzitě Linköpingu a především seznámit se s jazykem, který se pro jeho dnešní kariéru stal osudným.

Najít ten správný jazyk
Když se Cletus omylem vylodil ve Švédsku, ovládal tři jazyky – kromě rodných jazyků igbo a hausa samozřejmě angličtinu, tedy úřední jazyk neuvěřitelně fragmentované Nigérie (v zemi je na pět set různých jazyků). Jako skoro každý spisovatel tvrdí, že odjakživa toužil vyprávět příběhy. Jenže vždycky jej trápila otázka: jakým prostředkem? Kmenovými jazyky psát neuměl a angličtina pro něj měla koloniální pachuť.

Kýženým prostředkem se pro Cletuse stala švédština. K řeči mnohými považovanou za nepřekonatelně komplikovanou si našel cestu zcela přirozeně, když se zamiloval do knihovnice a s její pomocí do švédských autorů. „Na stůl se mi dostali takoví spisovatelé, jako Pär Lagerkvist, Harry Martinson... Četl jsem je dokola znovu a znovu. S láskou je všechno jednodušší.“

Jinými slovy, Cletus si švédštinu zvolil nejenom jako praktický nástroj, jenž přistěhovalcům otevírá dveře úřadů a srdce starousedlíků, ale jako nástroj touhy „komunikovat s vnějším světem“. Tedy toho, co podle něj každého autora nutká psát a co mu po nocích nedávalo spát.

„Jako by mě hluboko uvnitř spaloval plamen,“ popisuje. „Když se pak pustíš do čtení všech těch neuvěřitelných spisovatelů, je to ještě horší. Ten plamen pořád hoří, mluví k tobě, říká ti: ‚Podívej se, tohle všechno napsali a ty nic. Přitom máš tolik co vyprávět!‘ Jednoho dne ti nezbývá než se zavřít do pokoje a psát.“

A Cletus psal. Svoji první básnickou sbírku En kort svart dikt („Krátká černá báseň“) ve švédštině vydal v roce 1998, v následujících letech mu vyšly další čtyři. A k tomu knížka pro děti Elefanten i spegeln („Slon v zrcadle“; 2007), oživená ilustrátorkou a spisovatelkou Annelie Johanssonovou.

Umění vyhnout se konfrontaci
Švédsko dalo Cletusovi ještě víc než tvůrčí jazyk, kterým se mohl svobodně vyjádřit. Zásadně ovlivnilo způsob myšlení člověka vyrůstajícího v atmosféře neustálého rizika násilí. „Od začátku jsem cítil, že Švédsko je země, která se snaží vyhnout konfliktu,“ říká. „Lidé se nepouští do konfrontace, když spolu nesouhlasí. A to je pro někoho s mojí zkušeností něco krásného. Přijít do země, která se na vás nepokouší vyvíjet nějaký tlak, ale naopak rozvíjet váš potenciál.“

Zosobněním Švédska je pro Cletuse premiér Olof Palme a jeho humanistické postoje – od odporu vůči válce ve Vietnamu, až právě po přijímání uprchlíků ze zemí pod vládou diktátorů a ničených krvavým vyjádřením nepochopení mezi jednotlivými etniky, náboženstvími nebo společenskými třídami. „Švédsko ve světě pomohlo obrovskému množství pronásledovaných lidí, je to neuvěřitelné,“ připomíná s obdivem.

Samozřejmě si je dobře vědom toho, že Švédsko není rájem na zemi a trápí jej řada problémů včetně vzrůstajících obav z imigrace. Cletus se obává „výbuchu pravicového extremismu“ na politické scéně. Tvrdošíjně ale odmítá, že by za vzestupem krajní pravice mohlo být právě švédské „zamlčování“ různících se postojů.

„Každý má stejné právo nahlas mluvit o svých názorech jako si je nechat pro sebe,“ tvrdí přesvědčeně. „Žijeme v mimořádně křehkém, napjatém světě. Proto si musíme dávat pozor na to, co říkáme. Dvakrát přemýšlet, než řekneme něco, co by mohlo někomu ublížit.“

Ostatně jak zdůrazňuje, v každodenním životě žádnou změnu nepociťuje a ani v dnešní napjaté situaci mu lidé nedávají najevo, že by do Švédska jako imigrant nepatřil. Což považuje za nedoceňovaný úspěch – vždyť „doma“ mohl být snadno cílem fyzických útoků už jen kvůli své kmenové příslušnosti, o kritických názorech nemluvě.

Zodpovědnost k domovu
K tomu, aby Cletus začal psát poezii, ho jako tolik jiných inspirovala láska. „První příběh, který si dokážu vybavit, byl o dívce jménem Amaka z mojí vesnice. Ve škole jsem seděl úplně vzadu a Amaka seděla přede mnou, celá v červeném a s rudou mašlí ve vlasech. A já se na ni díval a představoval si, co by se stalo, kdyby se otočila a usmála se na mě.“

Nigerijská zkušenost války a švédská zkušenost míru však Cletusovu tvorbu nevyhnutelně posunuly jiným směrem, jak je patrné v tématech jeho básnických sbírek a ostatně i fotografií, jimž rovněž věnuje podstatnou část své tvůrčí činnosti a získal za ně řadu ocenění. „Můžeš buď psát o tom, co cítíš, nebo o tom co znáš. Čím jsem starší, tím víc píšu o tom, co znám,“ vysvětluje Cletus s tím, že láska musela ustoupit do pozadí.

Nahradil ji především pocit zodpovědnosti ke staré vlasti, čímž míní nejen Nigérii, ale také Afriku. „Afrika je můj domov, o tom nemám nejmenší pochybnost,“ prohlašuje. Zodpovědnost cítí o to větší, že je emigrant, a věří, že se jednoho dne vrátí buď on, anebo alespoň jeho už ve Švédsku narozené děti.

„Právě jako emigranti dlužíme Africe, aby se z ní stalo lepší místo k žití. Afrika je neuvěřitelně bohatá a sama Nigérie je neuvěřitelně bohatá – surovinami a hlavně námi, lidským kapitálem. Když přijedete do Spojených států, kdo vás bude léčit?“ ptá se a sám si odpovídá: „Nigerijský doktor! A kdo vás bude zastupovat v Británii? Přece nigerijský právník! Po celém světě máme tolik lidi s potřebnými znalostmi na to, aby z Nigérie a z celé Afriky udělali místo, na které konečně můžeme být hrdí.“

Švédská lekce pro Afriku
Cletusovy znalosti, jež chce zprostředkovat staré vlasti a domovskému kontinentu, jsou přirozeně znalosti o fungování švédské společnosti. Ta je podle něj modelová, protože v ní vedle sebe podobně jako v Nigérii žije řada různých etnik, kultur a náboženství – ale na rozdíl od Nigérie vedle sebe žijí bez krveprolití. Ať už přichází odkudkoli, mohou se jako Cletus stát Švédy, aniž by opustili svou původní identitu.

„My uprchlíci si můžeme tenhle neuvěřitelně humánní systém přinést s sebou zpátky domů,“ ujišťuje mě. Kromě schopnosti vyhýbat se otevřenému konfliktu by rád zprostředkoval i další hodnoty, jež s tímto konečným cílem souvisí, hlavně rovnost mezi muži a ženami. Větší úloha žen v politice i v každodenním životě je podle něj klíčem ke snížení napětí podněcovaného často agresivní maskulinitou – touhou dokázat si, že jsem silnější samec.

Cletus poněkud posmutní, když se ho dotážu, jak se mu v pokusech udělat Afriku „švédštější“ zatím dařilo. Na ambasádě mu prý přislíbili účast na spisovatelském fóru přímo v Nigérii, kde by se mohl setkat s mladou generací. Ale z celé iniciativy nakonec sešlo. Stejně tak se mu nepodařilo probojovat se do nigerijských médií.

„Víš, hrozně bych chtěl mít možnost mluvit na nigerijské televizi,“ vysvětluje. „Chtěl bych těm zabedněným chlapům říct, že je úplně normální zůstat doma a starat se o děti. Že je normální dovolit ženě jít do práce a uvařit jí potom, co se z ní vrátí.“

Což se zatím nestalo a – jak uznává – dost možná za jeho života nikdy nestane. A tak alespoň navštěvuje festivaly a autorská čtení v Evropě, navazuje kontakty s jinými africkými autory, pracuje na překladech do jeho jinak ne právě oblíbené angličtiny… „Ve švédštině se mi s Afričany komunikuje těžko,“ uznává. Ani jeho první básnická sbírka přeložená do angličtiny (A Short Black Poem; 2006) se v Nigérii neprodává, ale dá se objednat po internetu.

„Je to běh na dlouhou trať,“ uzavírá Cletus. „Ale řeknu ti, že věci se přece jen mění k lepšímu. Nedávno jsem na nigerijském rádiu slyšel, jak radí mužům, aby pomáhali víc svým manželkám. Tak jsem se zastavil, poslouchal, uznale kýval hlavou a někdo mi na to úplně vyděšeně povídá: ‚Ale jenom pomáhat! Hlavně ne dělat o moc navíc!‘ A já na to: ‚No dobře, mohli bychom začít aspoň s tím.‘“

Švédsko-nigerijský fotograf a básník Cletus Nelson Nwadike byl hostem letošního Festivalu spisovatelů Praha.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.