Kofi Annan: Muž, který se nebál prohrávat
František KalendaKofi Annan byl svědkem mnoha tragických okamžiků, které odhalily slabost Organizace spojených národů tváří v tvář jednostranné agresi. Přes opakovaná selhání až do smrti nepřestal usilovat o mírové řešení zdánlivě neřešitelných konfliktů.
Těžko si představit člověka, který by méně odpovídal dnešním politickým trendům, než byl nedávno zesnulý Kofi Annan. První Afričan v čele Organizace spojených národů (1997-2006) proslul neotřesitelnou vírou v kompromis a dosažení dohody bez použití zbraní. Ačkoli se dnes, v době nekonečných konfliktů v Jemenu a Sýrii a stupňujících se fašizujících tendencí v různých částech světa, tomuto přístupu mnozí vysmívají, nedá se tvrdit, že by byl úplně bez úspěchu.
Byl to právě Annan, který v roce 1999 dokázal ukončit krvavou indonéskou okupaci a pomohl Východní Timor dovést k nezávislosti. Nejen portugalští diplomaté tehdy takový výsledek považovali za čiré blouznění srovnatelné s vyřešením izraelsko-palestinského konfliktu. Nikoli však Kofi Annan. A byl to právě on, kdo v roce 2008 skoncoval s povolebním násilím v Keni, které si vyžádalo na tisícovku obětí a nesmiřitelně rozdělilo společnost.
V obou těchto zemích, kde je dodnes považován za národního hrdinu a jsou po něm pojmenované některé hlavní ulice ve velkých městech, dokázal najít řešení zdánlivě neřešitelného konfliktu právě proto, že odmítal akceptovat jeho neřešitelnost. Annanovým receptem na úspěch byl vždy dialog: dialog často nekonečný a beznadějný, snadno se zadrhávající na osobních animozitách a přebujelém egu.
Annanovi dlouholetí spolupracovníci popisují, že právě tím on nikdy netrpěl - zdálo se, že necítí ponížení, když jeho partneři opakovaně porušují své slovo. Prostě se vrátil k jednacímu stolu a zkusil najít jiný způsob, jak nepřátele přesvědčit, že se pro ně kompromis vyplatí.
Nedokonalý systém
Ani v případě rozeného diplomata jako Kofi Annan to neznamenalo popření faktu, že v čase krize někdy jednání nestačí. Zejména když šlo o akutní ohrožení lidských životů, byl připraven podpořit limitovaný vojenský zásah. Ale pouze za předpokladu, že proběhne za předem jasně stanovených mantinelů a především na základě mandátu mezinárodního společenství.
Dobře si přitom uvědomoval systémové vady organizace, kterou na nejvyšší úrovni reprezentoval. Nedělal si iluze o stálých členech Rady bezpečnosti, kteří svého veta pravidelně zneužívali k zablokování pro ně nepříjemných témat a jako nástroj proti svým geopolitickým soupeřům. Považoval to ale pořád za lepší variantu, než byly jednostranné demonstrace síly jednotlivých mocností ve své sféře zájmu.
OSN samotnou se pak snažil formovat sice jako prostředníka, ale ne jako pozorovatele bez názoru. Organizace měla podle něj reprezentovat základní a univerzální hodnoty lidského společenství. Zasadil se ostatně o vznik instituce, jež měla flagrantní porušování těchto hodnot trestat: v roce 1999 pod jeho dohledem vznikl Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu.
Jak v tuto dobu shrnul v textu pro deník The Guardian: „Žádná vláda nemá právo schovávat se za národní suverenitou, aby porušovala lidská práva nebo základní svobody svých obyvatel. Ať už člověk patří k menšině nebo většině, jeho lidská práva a základní svobody jsou posvátné.“
Velké prohry
Při pohledu na některé klíčové momenty z Annanova veřejného působení je snadné jeho vizi fungování světového společenství shodit ze stolu jako naivní. Přes úspěchy v některých dílčích bitvách svou válku proti jednostranné agresi prohrál - a prohrál ji opravdu na celé čáře.
Znovu a znovu byl svědkem okamžiků, kdy se jeho organizace proměnila v pouhého pozorovatele tragédie, protože dodržování deklarovaných hodnot neodpovídalo zájmům klíčových velmocí nebo je v tu chvíli jednoduše nezajímaly. Ještě v roli zástupce generálního tajemníka zažil Annan tragédie v Bosně a Rwandě, kde se před očima bezbranných mírových jednotek odehrály jedny z největších zločinů moderní historie.
A pak tu byl samozřejmě Irák. Snad žádný jiný případ neodhalil slabost mezinárodního společenství v konfrontaci s jednostrannou agresí tak jako Saddámův Irák, který se nejprve Annan pokoušel marně a léta přesvědčit, aby dodržoval usnesení Rady bezpečnosti a nechal na svém území v klidu působit inspektory OSN. Aby se vzápětí pokoušel marně přesvědčit amerického prezidenta George W. Bushe nevydat se dobýt celou zemi na vlastní pěst a ještě víc nerozvrátit celý region.