Hlučínsko včera a dnes

Málokdo dnes zná švy, které pojí Hlučínsko se zbytkem českých zemí. Nesnadné vzájemné vztahy hlučínských „Moravců“, například zcela netknutých zdejším národním obrozením, a Čechů z Moravy a Slezska uvádí plně v soulad až členství v EU.

Zakrátko uplyne sto let od chvíle, kdy bylo k nově utvořené Československé republice připojeno Hlučínsko. Stalo se tak po ukončení I. světové války, na základě versailleské dohody vítězných mocností, na jejichž stranu se Československo postavilo.

Občas se setkávám s realitou, že dnešní Češi žijící mimo Moravskoslezský kraj o Hlučínsku téměř nic nevědí. Když jsem byla malá, bydlela naše rodina v Ostravě a mí rodiče se o Hlučínsku vyjadřovali tak trochu s despektem: „Hlučíňáci nikdy nevěděli, čí jsou,“ utkvělo mi tenkrát v paměti.

Sám termín (Hlučínsko) se začal používat až po 1. světové válce. Předtím se vždy hovořilo o Ratibořsku (podle okresního města Racibórz v Polsku), respektive o části Ratibořska. Jednalo se zhruba o tři sta kilometrů čtverečních a o přibližně 46 tisíc obyvatel.

Jednalo se zhruba o tři sta kilometrů čtverečních a o přibližně 46 tisíc obyvatel. Mapa Archiv Muzea Hlučínska

Důvodem připojení Hlučínska byla jeho někdejší historická příslušnost k zemím České Koruny. A pak – Slované přece patří k Slovanům – to bylo kdysi také docela pádným argumentem. Některým československým politikům se to možná jevilo důležitější než plebiscit.

Kdysi dávno náleželo Ratibořsko spolu s Opavskem a Slezskem k České koruně, s níž se později dostalo pod panství Habsburků. Když habsburské dědictví převzala Marie Terezie, přišla o Ratibořsko – a vlastně i o severní (a větší) část Slezska – ve válce s pruským králem Fridrichem Velikým. V podstatě se jedná o území ohraničené dvěma řekami – Opavou a Odrou.

Odtržením území a jeho převedením k jinému státu se nezměnilo náboženství obyvatel. Ti se i nadále hlásili ke katolictví (a církevně zůstali pod správou olomoucké diecéze), přestože okolní Prusko bylo převážně protestantské. Ale změnilo se jejich národní cítění, pokud kdy jaké měli.

Hlučíňané se necítili jako Češi, nezasáhlo je české národní obrození, slovanská idea je neoslovovala. Říkali si Moravci. Doma a v kostele mluvili česky nebo spíš typickým slovanským nářečím, ne nepodobným polštině, zatímco ve škole a na úřadech, popřípadě v zaměstnání, mluvili německy. Nepřišlo jim to divné.

Skutečně se cítili jako Němci, ačkoli někteří z nich ani pořádně německy neuměli. Byli to lidé převážně konzervativního ražení, se silně vyvinutým smyslem pro pořádek, rodinu, poctivou práci, pro úctu ke starším, skromnost a šetrnost, o níž se později mezi českým obyvatelstvem Ostravska a Opavska trousily anekdoty – asi jako v Anglii o Skotech.

„Ty prajzáku jeden!“ - to byla dřív oblíbená ostravsko-opavská nadávka škudlivcům. Obyvatelé rakouské části Slezska říkali totiž těm za vodou „prajzáci“, zatímco oni je nazývali „císaráky“.

Po záboru Pruskem v 18. století byly přerušeny dosavadní hospodářské vazby a staré obchodní cesty. Hlučínsko-Ratibořsko se stalo zemědělským přílepkem hornoslezské průmyslové oblasti bez pracovních příležitostí. Nemajetní obyvatelé chudého kraje mohli za prací buďto do vzdálenějších měst pruského Slezska nebo mohli zůstat doma a dřít tu na velkostatkářské půdě. Uzavřenost a konzervativní ráz Hlučínska se upevnil.

Po I. světové válce se „prajzáků“ nikdo nezeptal, zda chtějí být připojeni k nově vzniklému Československu. Dne 4. února 1920, za zvuků dechovky, bylo Hlučínsko obsazeno československým vojskem. Obyvatelé vojáky nevítali.

Z Hlučínska, tehdy ještě Ratibořska, byl vytvořen nový okres se zvláštním dohledem zplnomocněného komisaře Republiky československé pro Ratibořsko. Cílem byla co nejrychlejší integrace do československého národa. Jenomže to právě nebylo jednoduché. Přes jazykovou podobnost nepanovalo mezi obyvateli protilehlých břehů kdysi hraničních řek přátelství. Občas nastávaly – zejména u dětí a mládeže – i vzájemné půtky.

Obyvatelé východní části Hlučínska, která je dnes součástí velké Ostravy, se pokoušeli získat práci na tamějších šachtách, v hutích a strojírnách. V lepších časech se to dařilo, za krize to ovšem bylo horší. Někteří rádoby vlastenečtí závodní inženýři odbývali Hlučíňany slovy: „Vy jste z Hlučínska? Pro vás tady práci nemáme!“ Místo toho, aby přiznali, že práce není pro nikoho, raději přilévali olej do ohně národnostního nepřátelství.

„Prajzákům“ tak nezbývalo než se obrátit o pomoc do Německa. Chodili tam pracovat muži i ženy. Německo, už pod vládou Hitlera, jejich zaměstnávání záměrně upřednostňovalo. Jak by potom nepřivítali připojení k Třetí říši? Českému obyvatelstvu se tím pochopitelně ještě více odcizili.

Kdysi jsem četla o středověké Opavě, v níž měla své místo i židovská komunita. Opavští měšťané nemohli Židy, kteří byli pod ochranou krále, jemuž platili daně, ani vystát. Vytrvale usilovali o jejich vypovězení ze země. Jedním z argumentů Opavanů pro vypovězení Židů bylo, že „netrpěli s městem“.

Někdy mi připadá, že podobný argument uplatňovali čeští obyvatelé vůči Hlučíňanům. Ne že netrpěli s městem, ale že netrpěli s národem, s nímž odmítali splynout. Po druhé světové válce je české obyvatelstvo řadilo de facto ke zrádcům a kolaborantům.

Stát byl však nucen přihlédnout k jejich národnostním zvláštnostem a neposuzovat je jako Němce, přestože měli za okupace říšské občanství a bojovali ve wehrmachtu. Jejich češství nemohlo být zpochybněno, už z toho důvodu, že by tím bylo zpochybněno samotné připojení Hlučínska k Československé republice. Stran odsunu jim byl tedy udělen generální pardon. Z Hlučínska byli odsunuti jen lidé, o jejichž němectví nebylo pochyb (asi pět procent obyvatel).

Postoj české většiny k hlučínské menšině se ale nelepšil ani po osvobození. Kdykoli se v poválečném Ostravsku stala nějaká havárie ve výrobě a vyvstalo podezření na sabotáž, jak v těch vypjatých časech bylo zvykem, nejpodezřelejšími osobami se vždy jevili zaměstnanci z Hlučínska.

Nikdo z Hlučíňanů se v té době k němectví otevřeně nehlásil. Až v roce 1973 podepsalo Československo mezistátní dohodu s Německou spolkovou republikou, na základě čehož se mohli bývalí vojáci wehrmachtu z Hlučínska, popřípadě vdovy po nich, hlásit u německých úřadů o odškodnění. Každá valuta byla našemu státu tehdy dobrá.

Renty se vyplácely v západních markách, ale Hlučíňanům byly převáděny na bony – zvláštní poukázky, za něž se dalo nakupovat v tuzexové obchodní síti, zásobované západním zbožím. Tato skutečnost vzbuzovala v okolí částečně nelibost a částečně závist. Opatřit si bony bývalo tehdy snem mnoha lidí. Sehnat značkové džíny nebo jiné nedostatkové zboží se prakticky nikde jinde nedalo.

Obyvatelstvo Hlučínska si hmotně polepšilo. O práci se v dobách socialismu bát nemuseli. Snad nikde jinde se v sedmdesátých a osmdesátých letech nepostavilo tolik nových rodinných domů jako na Hlučínsku.

Když jsem byla mladá, nikdy by mi nebylo přišlo na mysl vdát se na Hlučínsko. Možná ani ne tak z národnostních důvodů jako proto, že tady se ženská vedle zaměstnání musela umět pořádně otáčet i v domácnosti a v hospodářství. Kdekdo tu choval prase, slepice, kachny, králíky a pěstoval si vlastní zeleninu a brambory.

Ženy z Hlučínska musely umět péct zaručeně nejlepší koláče, protože se to od nich očekávalo. Kdepak by mě tenkrát bylo napadlo, že v devadesátých letech tu s manželem koupíme starší domek a v roce 2007 sem natrvalo přesídlíme?

Svět se mezitím změnil. V Opavě i v Odře uplynulo mnoho vody. Mladá generace už neříká, že připojení k Československu v roce 1920 byla chyba a že by se jako součást Německa měli lépe. Už tolik nešetří, a brambory, zeleninu i maso nakupují v supermarketech. Necítí se už jiní než ostatní Češi.

Mnoho místních lidí však má dvojí občanství, protože Německo jim to umožňuje. Zdi byly zbořeny a příkopy byly zasypány. Ale není jisté, co by se stalo, kdyby Česká republika (nedej Bože) někdy v budoucnu vystoupila z Evropské unie, jako se pro to před nedávnem rozhodla Velká Británie.

A co si myslíte vy? Diskuse (17 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Díky Neděle, 12.Ledna 2020, 18:43:24

Díky za bohatě informativní a nepředpojatý článek.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 14.Ledna 2020, 12:17:5

Snad jediné Slovácko si u nás zachovalo svoji odlišnost v rámci jednoho národa. Bylo by krásné patřit k sobě a přitom být odlišní. Slovácko je tak příkladem pro další regiony, ale snad i pro minority. Rómy, Vietnamce, ... Kéž by i Evropa dokázala být jednotná s odlišnými tvářemi jednotlivých národů a skupin.

Jindřich Kalous - důchodce

Václavu Pospíšilovi Úterý, 14.Ledna 2020, 12:36:15

Poněkud zjednodušujete. Kromě Prajzáků a Moravců se v "našem" Slezsku najdou i další samorostlí exoti: Šlonzáci, Vasrpoláci, Laši a Gorali. Rozhodně ty názvy nejsou nadávky, i když se jich tak občas používalo, a s postupným vymíráním osob německého mateřského jazyka některá z těchto označení nenávratně odcházejí do historie, ale ta slezská nářeční i etnografická pestrost určitě ještě nezanikla.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 14.Ledna 2020, 17:10:11

Vyrovnají se v aktivitě Moravským Slovákům?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 14.Ledna 2020, 17:40:39

Má-li se nějaká identita udržet, musí se k ní někdo hlásit, udržovat tradice, povědomí. Jinak jde o prázdný pojem.

Jindřich Kalous - důchodce

Václavu Pospíšilovi Úterý, 14.Ledna 2020, 17:57:33

"Vyrovnají se v aktivitě Moravským Slovákům?"

Nevím sice přesně, co všechno zahrnujete pod pojem "aktivita", ale jestli myslíte udržování nářečí a tradic a veřejné přihlašování se k nim, tak Gorali a Laši určitě. Samozřejmě přiměřeně počtu, Moravských Slováků je přece jen asi víc, a navíc se to na rozdíl od slováckých aktivit týká i sousedních států, takže o tom nemusíme ani moc vědět. Nemluvě o tom, že hlásit se ke slovácké identitě patří v poslední době ke snobskému bontónu určité části pražských náplav a proto to má na rozdíl od slezské identity i patřičnou podporu v médiích.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 15.Ledna 2020, 02:44:25

Tím líp! Probouzejí se i Rómové. Kéž by se probudily všechny státy EU, aby byla jednotná a barevná. Nemyslím tím duhová.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Jednotná s odlišnými tvářemi jednotlivých národů a skupin" Středa, 15.Ledna 2020, 11:37:29

Souhlasím s touto ideou.

Jedná se tedy vlastně o multikulturalismus? (Můj postoj k multikulturalismu je zdejším diskutujícím patrně znám - jsem tedy ve sporu sám se sebou?)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Děkuji, paní Hájková, Středa, 15.Ledna 2020, 22:15:35

za připomenutí tohoto kraje, přesněji "zemičky" (Ländchen), jak je Hlučínsko označováno v němčině. Pro mě jako pro člověka taky s německým pasem a kořeny na Hlučínsku, který zde trávil každé prázdniny, jste docela přesně vystihla a vyjádřila i poměrně detailní charakteristiky Hlučíňanů. Sám si z dětství pamatuji pocit, že u dědy (Opy) na Hlučínsku prostě něco bylo výrazně jiné než jinde, včetně Slovenska.

Proto srovnání s jinými etnografickými skupinami a regiony nikdy nebude přesné. Goroli jsou svérázní, rovněž třeba Horňáci na Moravském Slovensku nebo lidé z Kopanic. Ale prostě všichni byli součástí Rakousko-Uherska a vystaveni ve druhé polovině 19. století působení českého národního obrození. To na Hlučínsku nebylo.

Když píšete, jak se rodičům z Ostravy zdálo, že Prajzáci nepatří nikam nebo neví, kam patří. Mně se totéž zdá z druhé strany Opavice, mám pocit, že "Čisaráci", vystaveni českému národnímu obrození, vlastně mají jakousi vymezující, nejistou identitu. Prajzáci v tom měli jasno, měli identitu pruskou, tedy německou. Bez ohledu na víru nebo jazyk. Podobnou neznejištěnou a pevnou hrdost mají třeba čeští a moravští krajané v USA, kteří zde přišli v první polovině 19. století. Nezkaženost národním obrozením je zde patrná rovněž.

Pamatuji si, jak se můj bratranec na jedné z rodinných oslav rozčiloval, že nejsou přece žádní "Sudeťáci". Prajzáci byli přímo součástí 2. říše (Altrajchu) před rokem 1920 a nejsou přeci žádní "Sudeťáci", jako ti z Krnova, Bruntálu, Opavy...

Pro pochopení mentality Hlučíňana je možné zmínit, jak můj strýc, většinou mlčící, po několika skleničkách alkoholu vždy vzpomínal na to, jak dělal řidiče v kontingentu Afrika-Korps. Jeho životní zážitek byl ten, když mu Rommel podával ruku. Za komunistů se o tom samozřejmě mluvit nesmělo. Ve Wehrmachtu padla nedobrovolně polovina mužů z mé rodiny, takto to bylo ve všech hlučínských rodinách. Že "osvobozující" Rudá armáda brala toto slovansky mluvící obyvatelstvo jako nepřátelské, bylo jednoznačně zřejmé. Zdejší obyvatelé tato traumata mají dodnes v sobě, o tom nepochybuji. Češi a Moravané totiž během 2. světové války nezažili skutečná válečná traumata. Na Hlučínsku ano.

Je zde spojena pruská identita, katolictví, lašské nářečí z polskými prvky, slezská krajina a moravská nátura. Skutečná barvitost.

Moje maminka říká: "Když jabko, tak rajske, když babu, tak z Prajzske."

Jindřich Kalous - důchodce

Davidu Ungerovi Čtvrtek, 16.Ledna 2020, 09:16:7

"Ale prostě všichni byli součástí Rakousko-Uherska a vystaveni ve druhé polovině 19. století působení českého národního obrození."

Řekl bych, že Kopaničáři vzdorovali nejen národnímu obrození, ale i vnitřnímu přijetí křesťanství se vším všudy až do poloviny 20. století. Katastrofální hmotnou bídu odstranil režim po r. 1948, ale ta pohanská mentalita vymřela zřejmě až s posledními "bohyňami" na přelomu 20. a 21. století.

I na Horňácku doznívají pozůstatky mnohem starších než křesťanských tradic. Někteří muzikologové tvrdí, že v horňácké lidové hudbě slyší antiku. Neumím to možná přesně vyjádřit, ale pocitově mi ta muzika skutečně připadá jako něco z jiného světa. (Sice odtamtud nejsem rodák, ale na Slovácku jsem vyrostl.)

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 16.Ledna 2020, 14:48:33

Co to je "Nezkaženost (či zkaženost?) národním obrozením je zde patrná rovněž"

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 17.Ledna 2020, 10:14:42

Otázkou je, proč Češi uvěřili národnímu obrození, které je prý zkazilo? Nabízí se jen dvě odpovědi: a) patrně byli buď zkažení už předem (což ovšem vylučuje předpoklad, že by je zkazilo teprve národní obrození) nebo b) protože byli hloupí.
Takže tu máme dvě teorie stojící proti sobě.
Jedna - materialisticko-marxistická - tvrdí, že svět a lidé v něm jsou formování ekonomickým systémem, výrobními vztahy, které je ovládají. Zatímco jiné, idealistické teorie tvrdí, že primární je lidská psychika, která si okolo sebe sama vytváří svůj svět. Nedávno jsem se setkala s podobnou idealistickou představou - o existenci tzv. říší zla, jimiž dotyčný myslel Rusko a Čínu.
Já myslím, že pravda bude někde jinde. Lidé nejsou ani čistě determinovaní - formovaní - ekonomickým systémem, ani si za své postavení nemohou docela sami, tedy nejsou zcela autonomními strůjci svého osudu.

Martin Profant - Praha 7

Evě hájkové Pátek, 17.Ledna 2020, 11:28:20

Proč Češi uvěřili národnímu obrození? Tady je odpověď docela jednoduchá. Protože žili v Evropě a vytváření moderních národních identit probíhalo všude kolem. A stejnými prostředky. Máte pravdu, lidé si utvářejí svůj osud, ale vždy jen v rámci podmínek, které jim toto utváření umožňují.

Vysněné vlastenectví dvojjazyčného národa s českým a německým kmenem nebylo brutálně potlačeno českým jazykovým nacionalismem, ono zašlo na úbytě, jak mu po roce 1848 přestávali Češi i Němci rozumět. Přežívalo ještě nějaký čas v skleníkovém prostředí dvorských kanceláří, na veřejnosti jste ho po šedesátých letech 19. století nepotkala.

Češi se nelišili obrozením, ale tím, že jejich myslitelé -- a nikoli ti okrajoví -- začali velmi brzo provádět reflexi. Srovnávat hodnotu národa s hodnotou kulturního bohatství, účasti na světové vědě a vzdělání a požadavky inkluzivního občanství (Schauer, Masaryk, Fišer, Šalda, Černý, Patočka, Kosík a Rádl). V praxi se od zbytku Evropy lišili tím, že se pokusili v poprvoválečné Evropě vytvořit stát, který přiznával příslušníkům menšin plná občanská práva. Ostatně lišili jsme se od mnoha nových států už tím, že jsme vůbec existenci menšin připustili. Protože tuto sebereflexi a kritiku zaměřovali tam, kde je tlačila pata, tedy proti českému šovinismu (sobeckému nacionalismu prvorepublikových arrivistů), nezdůraznili pro budoucí potřeby Davida Ungera a Petra Pitharta, že nacionální stát s průvodní nutností potlačovat a kontrolovat šovinismu představuje výsadní formu organizace všech zemí Evropy.

Samozřejmě to nebylo dáno českou holubičí povahou anebo neobvyklou prozíravostí, spíše byla při práci geopolitická situace a nejméně jedno století kultivované a sebejisté formy národní pospolitosti, které mohly konkurenci připustit.
Vyprávěnky o české vině berou všechny argumenty od zmíněných autorů české sebereflexe, zvláště z Patočkovy interpretace Bolzana -- když se tento zdroj pokouší kardinál Duka naroubovat na antidemokratickou tradici českého katolicismu (nikoli katolictví), člověk neví, zda se smát nebo plakat. Když Pithart vyškrtne z Patočkovy interpretace rozlišení mezi nacionalismem a nenacionalistickou narodní identitou, aby získal interpretační paklíč ke všem událostem 20. století a současnému marasmu, je to jen smutné.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Souhlasím s tím, Pátek, 17.Ledna 2020, 16:27:0

že různá národní obrození ve střední Evropě probíhala na nacionálním a jazykovém principu. Zajímavé je, že tento německý herderovský koncept přejali u nás, ale v Pruském státě se jím striktně neřídili. Na území Německého císařství žili třeba německým nářečím mluvící Alsasané, kteří si zachovali francouzskou identitu. Podobně jako Hlučíňané to bylo s Kašuby a Šlonzáky. Ti dodnes tvoří svébytné skupiny v již jazykově homogenním Polsku, považují se dokonce za samostatné národy. Prusifikace zde proběhla a její následky přetrvávají bez ohledu na jazyk, etnicitu nebo náboženství. Když se po první válce obnovoval polský stát, chtěli ho vlastně jen Poláci z carství, ti haličtí se přidali po rozpadu Rakousko-Uherska, těm pruským se nechtělo, ale bylo to pro ně mnohdy ekonomicky výhodnější. I přes to velká část Šlonzáků a Vasrpoláků v referendu v roce 1921 řekli ano Německu a ne Polsku.

Problém Čechů je ten, že když odmítli být součástí velkoněmeckého národa (rakušanství se ještě tehdy, bohužel, nebudovalo), tak se mohli stát Čechy v nacionálním smyslu jen tehdy, když český národ byl vymezen antiněmecky, tedy převážně negativně.

Možná v důsledku specifické struktury národní identity okolní národy měli mezi válkami svou formu autoritářského režimu s fašistickými prvky (Poláci, Maďaři, Rakušané, Slováci ad.), ovšem Češi nikoli. Na rozdíl od Martina Profanta to nevnímám jako ctnost, ale jako deficit. Nejisté sebevědomí národa na tuto formu režimu prostě nemělo. Ne že by reflexe byla provedena příliš brzy (Profant), ale byla od začátku neumlčitelná. Projekt ryze české státnosti v podstatě zachránili Němci prohranou válkou, která umožnila odsun, a Stalin, který existenci (ale prosovětského) Česko(slovenska) zabezpečil po dobu studené války velmocensky.

Jindřich Kalous - důchodce

Davidu Ungerovi Pátek, 17.Ledna 2020, 18:43:56

Nevím, jak je to dnes, ale říct za mého mládí Šlonzákovi, že je Polák, hraničilo s urážkou. Za Poláky Šlonzáci považovali především lidi z Haliče, což se po 2. sv. válce částečně krylo s přeživší populací polského jazyka přesunutou ze západní Ukrajiny a západního Běloruska na vylidněná původně německá slezská území získaná po posunutí německé hranice na Odru a Nisu.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 17.Ledna 2020, 22:22:5

Pokud identita odpovídá na otázku, "čí jsme", a pokud je ta otázka pro člověka důležitá, ještě lépe na ni odpovídá víra.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 18.Ledna 2020, 08:58:30

"Zajímavé je, že tento německý herderovský koncept přejali u nás, ale v Pruském státě se jím striktně neřídili. Na území Německého císařství žili třeba německým nářečím mluvící Alsasané, kteří si zachovali francouzskou identitu. Podobně jako Hlučíňané to bylo s Kašuby a Šlonzáky. Ti dodnes tvoří svébytné skupiny v již jazykově homogenním Polsku, považují se dokonce za samostatné národy."
Takže v rakouském mocnářství jsme nemohli zůstat českým národem v rakouském společenství? Asi proto, že dvůr usiloval o poněmčení.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.