Když sněhové vločky chladí tvou tvář

Fredy Schubert ve svých knihách, ale hlavně svým životem dokazuje, že tramping nemusí být ani v dnešní době žádnou pózou, ale filosofickým ukotvením a projevem radosti i svobody ze životního spotřebního minimalismu.

Náhodou dostala se mi do rukou útlá knížka „Stopou toulavou (2)“ od stavebního inženýra Fredyho Schuberta, který svůj profesní život zasvětil zkoumání historie a obnově stavebních památek. Kniha volně navazuje na svou předchůdkyni „Stopou toulavou (1)“, kterou Sdružení Avalon vydalo v roce 2009. Fredy se narodil v roce 1940 a od svých zhruba patnácti let až podnes je trampem. Přísluší k osadě Paběrky, tedy volnému seskupení těch, co ještě zbyli, a je také členem kapely Podobní zvěři.

Mě už před lety zaujalo jeho zdánlivě prosté pojednání o baterkách, v němž zasvěceně vystihuje své více než půlstoleté zkušenosti s různými typy různě spolehlivých baterek. V nejméně vhodné situaci, tedy v houštinách nebo bažinách a za naprosté tmy, musí přestat svítit i ta nejspolehlivější, v tom tkví duch každé baterky, takže „v kapse mi hvězda jak baterka svítí“.

HqdefaultAlfréd Fredy Schubert vystupuje také s kapelou Podobní zvěři. Foto Trampský magazín

Kapitoly, tedy jednotlivá témata, Fredy uvozuje slovy známých či méně známých písní. „Ať si mával, jak si mával, nechtěli ho brát“ je pojednání o autostopu – kdy „Praha ještě nebyla protkána a obetkána sítí dálnic, přípojek a obchvatů (…) a cesta na Slovensko začínala na dohled od konečné tramvaje v Hloubětíně“. Fredy stopoval již v době, kdy nejmodernějším automobilem na našich silnicích byl spartak a mezi náklaďáky převažovaly Pragy V3S. Stopaře brali i motorkáři, helmy nebylo zapotřebí. Výstižný název kapitoly o stopování by také mohl znít: „Ještě mávnu na jedno auto a pak to vzdám.“

Stopování, to je sto, ba tisíc nových nadějí a nových zklamání: „Nakonec se setmělo a utichly i motorky. Šlapal jsem pěšky přes Červenovodské sedlo a zběsile mával do tmy. (…) Cestoval jsem nalehko, jediným mým zavazadlem byla krabice od šesti tenisových míčků, přivázaná k opasku, musel jsem tedy jít a jít…“

Předmluvu k II. dílu napsal Miroslav Nevrlý, přírodovědec, spisovatel (a držitel ceny Ivana Dejmala), veliký znalec hor, zejména Jizerských – a také tramp neboli tulák: „Býval jsem při četbě Fredyho článků i trochu popuzen: jak to, že nenapadlo mě, ale jeho, psát tak krásně třeba o tom, v čem nosit věci na zádech, do čeho se na vandru obléci a obout, v čem a jak přečkat noc, čím si svítit a v čem si uvařit jídlo a čaj, jak a čím se chránit před deštěm, desítky dalších pro poutníka veledůležitých, nezbytných věcí. Vždyť já jsem kdysi dělal a zkoušel celé dlouhé roky totéž co on.“ Dodejme – a aby toho tramp na svých zádech nesl co nejméně.

Miroslav Nevrlý (ročník 1933) vystihuje to, co se nás dotýká: se zálesáctvím, skautingem organizovaným či takzvaně divokým (tedy trampingem), jakousi zkušenost v určitém věku měl téměř každý z nás. Jen málokdo se však dobral ke stylu a způsobu, který snižuje útrapy naivních, mladistvých romantiků a zůstává trvale udržitelným po celý život. Jako filosofické ukotvení a projev radosti i svobody ze životního spotřebního minimalismu.

Než jsem Schuberta četl, nenapadlo mě, že tramping může představovat způsob, jak dosáhnout maximálního poznání s úplně minimálními prostředky. Na tom není nic primitivního, ale naopak. V období totality se tramping u mnohých mohl jevit i jako póza projevu svobody v systému, jenž právě takovým projevům nepřál a více či méně je pronásledoval.

Vadily spíše vnějškové znaky od dlouhých vlasů, usáren, neorganizovaného sdružování po fakt jakéhosi dočasného vymanění se z bdělosti státních orgánů únikem do lesů, pokud možno co nejhlubších. Sbratření s přírodou a kamarády symbolizovalo ochranné prostředí vůči civilizační zvůli všeho druhu. To je však pro tramping málo.

Protože většina z nás se po převratu – obrazně řečeno – vynořila z lesů a začala si ve svobodných poměrech hledat své místo – no ale uprostřed té svobodné civilizační zvůle všeho druhu! Vlastně důvody pro tramping jsou dnes možná mnohem větší, než kdy byly.

Všechny kapitoly vždy několika perokresbami ilustruje Miki Ryvola. V kapitole o mapách „Zase muže žízeň trápí, když je vedou staré mapy“ je pod obrázkem nešťastného trampa s mapou „krajiny dříve“ popisek „…města a vesnice se rozrůstají do míst, kde rostlo obilí a tráva…“ Kopce jsou osazeny vysílači a přenašeči sítí mobilních operátorů.

Fredy například nikdy nevlastnil auto, nemá ani mobil, a přesto všude byl a viděl, poznal a prožil více – mnohem intenzivněji – než většina z nás, pro něž výprava do přírody začíná upevňováním bicyklů na střechu automobilu. To, co my žijeme, přece představuje už vrcholné paďourství, horší všech minulých dob; vůči povaze přírody často velmi arogantní.

Tramping, popsaný osobní zkušeností Fredyho Schuberta a vyobrazený opět osobní zkušeností Mikiho Ryvoly, je projevem veliké – a nepředstírané – environmentální moudrosti. Tak skromné, že o ní ani mnoho nevíme. On je ze své svobodomyslné povahy neaktivistický.

Překvapivě se ukazuje, že „stopou toulavou“ se člověk dostane mnohem dále, než si už umíme představit. Fredy například popisuje svou zkušenost z bulharských, řídce osídlených hor, kde za poslední drobné si koupil na další cestu to nejkaloričtější, co mohl, asi patnáct deka cukru. Na primitivním plavidle vprostřed mračna komárů prozkoumal ramena dunajské delty – a bylo to prý krásné!

Minulou zimu objevil se Fredy na vechtru stoupaje s tornou na Žďár nad Rokycany, kde s kamarády v lese přespal. Ta kapitola by se mohla jmenovat „když sněhové vločky chladí tvou tvář“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.