„Tak slavíme osmdesátiny Václava Havla a pětaosmdesát let Jiřího Suchého,“ říkám panu Smetanovi na vechtru, kde mi v roli Ukrajince míchá maltu. „A taky jsou ty volby,“ poznamenává on, „půjdeš?“ — „No půjdu!“ — „A díval ses?“ — „No díval,“ odpovídám, protože jsem se vskutku díval.

Možná polovina kandidátek politických uskupení pro Středočeský kraj je přímo hrůzných: Úsvit s Blokem proti islamizaci (bych dříve pokládal za stranu těžce recesistickou), Svobodní a soukromníci, Ne ilegální imigraci — peníze raději pro naše lidi (žádné si nezasluhujeme, poznamenávám); dále uskupení, které sdružuje kromě České strany národně sociální a České strany národně socialistické také Demokratickou stranu zelených (sice o nich nic nevím, ale dost se obávám).

Dále: Koalice Republikánů Miroslava Sládka (přičemž Romská demokratická strana má jenom čtyři kandidáty!), pak také Dělnická strana sociální spravedlnosti — Imigranty a islám v ČR nechceme, pak je ještě Okamurova koalice a jakési další Sdružení pro republiku — republikánská strana Čech, Moravy a Slezska — a konečně poslední, jaká úleva, normální Česká pirátská strana.

Meditace na cihlami

Říkám panu Smetanovi, „škoda, že mě neoslovili ti cigoši, za ty bych kandidoval docela rád, když mi to nevyšlo se Zelenými.“ — „No to seš celej ty.“ — „Nevíš, čím se vyhraňuje taková Národní demokracie?“ — „Asi seš hovno vlastenec, když to nevíš. To já vůbec nevím, že nějaká je. Ostatně mně to adjektivum „národní“ je vždycky podezřelé,“ dodává pan Smetana, excelentní zedník na penzi, jenž mi s rekonstrukcí vechtru pomáhá, přidává.