Návrh na zřízení náměstí Václava Havla s jezdeckou sochou v Brně

Jestliže s veškerou vážností instalovaná socha markraběte Jošta mění se při bližším pohledu ve špatnou satiru, pak návrh na zřízení náměstí Václava Havla s jeho jezdeckou sochou, který jako satira působí, je naopak třeba vzít vážně.

Právě instalovaná socha Jošta na Moravském náměstí v Brně vzbuzuje u kolemjdoucích nejčastěji úlek a úsměv. Kdo je Jošt, prakticky nikdo neví, a takřka nikoho to nezajímá. Děti žasnou, proč se tu najednou ocitla taková zvláštní osedlaná žirafa, dospělí se diví, co jsme komu udělali, že nás správa obce oblažila další obludou. Pravdě nejbližší odpověď patrně zní: protože politická moc v Brně přemýšlí o naší minulosti jako o pouťové atrakci. A ráda zpanštěle utrácí.

Jednou ze zvláště trvanlivých pohonných hmot brněnské politiky je komplex z vlastní malosti. On sám je jakýmsi sebenaplňujícím se proroctvím. Brno totiž nijak malým městem není. Co do počtu obyvatel, je v současnosti sedmasedmdesátým největším městem v Evropské unii, v osmé desítce měst se schází třeba se Štětínem, Boloňou, Florencií či Varnou. Je větší než Cardiff, Bilbao nebo Soluň. Jen myšlení se tu pěstuje pořád ještě převážně okresní.

Brněnští konšelé, vedení tehdy před lety zdejší odnoží obskurního politického útvaru jménem ODS se tak trápili tím, že Brno nemá jezdeckou sochu, až si v rámci jinak sympatického projektu Sochy pro Brno usmysleli nechat zhmotnit markraběte Jošta jako alegorii odvahy. Dáme-li na slova historiků k volbě poctěné osoby, musíme uznat, že Jošt jako bezbřehý intrikán a nenasytný korupčník by se ve společnosti radních, kteří si jej vybrali, asi necítil tak docela nesvůj.

„Byl to mimořádně chamtivý člověk, který hromadil statky ve svůj vlastní prospěch. Byl i svárlivý, dostal se do sporu téměř s kýmkoli. Ukázal se být špatným hospodářem a správcem země. Po jeho smrti zůstala Morava v troskách a v dluzích,“ charakterizoval Jošta historik středověku z Masarykovy univerzity Martin Wihoda a na adresu politiků dodal: „Postaví pomník aférám, se kterými bývají někdy spojováni. Já být politikem, tak od Jošta prchám co nejdál."

Taková argumentace ale tehdejšího primátora Richarda Svobodu nemohla zneklidnit. Vtipně podotkl: „V Bruselu stojí jezdecká socha krále Leopolda, který byl masovým vrahem. Žižka má sochu v Praze a někteří historici ho pokládají za lapku a lupiče. Jošt Moravský bude takový, jakého si ho uděláme." A tak se stalo. Inu co čekat ve městě, které si jen o pár let později darovalo orloj, z nějž nelze vyčíst čas. „Stejně mají všichni hodinky,“ glosoval to Svobodův, podobnou politickou imaginací obdařený, nástupce Roman Onderka.

A tak tu tedy vznikl náš mošt Jošt: takový, jakého si ho vedení města přálo. Co na tom, že snad i ten vycpaný krokodýl na staré radnici, pro nějž si Brno cestou na Kroměřížský sněm dobrosrdečně dobíral už Karel Havlíček Borovský, dává více smyslu.

Rónovo ztvárnění Jošta, vynikající groteskní obludností, je možná nakonec, uvážíme-li věc kolem a kolem, jen rafinovaným umělcovým záměrem, jejž politici neprohlédli: socha středověkého korupčníka, chamtivce a břídila jako obraz současné moravské komunální politiky. „Na sochu, která má stát asi jedenáct milionů korun, přispěla i města Hodonín, Strážnice, Břeclav či Znojmo,“ informovala o akci, jejíž plod právě sklízíme, v roce 2009 ve zvláště zdařilém článku v brněnské MF Dnes Barbora Fialová. Kdyby žil Milan Kundera posud v Brně, mohl by o tom napsat veselou jednoaktovku.

Co si vybíráme z minulosti, mluví k přítomnosti
Nejsme nepřáteli moderního umění, tím méně plastik ve veřejném prostoru, a už vůbec ne soch, jež svou instalací odkazují k určité nesamozřejmé interpretaci minulosti, o níž se vede spor. Před časem jsme se zastávali instalace sochy Edvarda Beneše před brněnskou právnickou fakultou. Také všechny tři objekty (kašnu, model Brna v 17. století i sochu spravedlnosti) v dané části Moravského náměstí, z níž byly jen před pár lety vyhnány automobily, pokládáme za šťastné.

Socha středověkého nekňuby Jošta je ale úplným a dokonalým omylem. Nikdo nedokáže jeho instalaci vysvětlit ničím jiným než z komplexu méněcennosti vyvěrající touhou mít v Brně jezdeckou sochu. „Praha má jezdeckých soch pět,“ zněl prý jeden z korunních argumentů při rozhodování. Tak to potom pr; kdo by před takovým faktem necouvl? Jsme přece v Brně a je teprve rok 2015.

Kdo je Jošt, prakticky nikdo neví, a takřka nikoho to nezajímá. Foto Jindřich Rampas

Ještě podstatnější, než co vzniklo, je to, co nevzniklo: promarněná příležitost nalézt v brněnských, moravských či českých dějinách osobnost, kterou bychom spontánně spojovali s odvahou. Variant se nabízelo mnoho. Jen málokdo by něco namítal proti více méně klasicky pojaté jezdecké soše jednoho z největších moravských rodáků Masaryka s jeho krédem Nebát se a nekrást. Tudy se mohlo jít, pokud bychom už nutně trvali na zpozdilém konceptu, že odvahu musí zobrazovat jezdecká socha osobnosti vídané v sedle koně a spjaté s Moravou.

Kdybychom ovšem odvahu osvobodili z takové uzdy, otevřela by se řada dalších moderních možností. Z pamětní desky například víme, že v daném koutě Moravského náměstí v srpnu 1969 zastřelili milicionáři studentku protestující proti okupaci.

Odvaha se tu tedy mohla zobrazovat nějakou upomínkou na ty, kteří se odmítli smířit s poslední okupací. Také, pokud víme, všeobecně respektované zosobnění odvahy roku 1968 František Kriegel, žádnou sochu nemá; nejen v Brně, ale vůbec nikde.

Jenomže jak úvahy nad tím, čím k nám nechat promlouvat minulost, čekat od reprezentace města, které umanutě a s kolotočářským nadhledem pěstuje kult úspěšné obrany města Brna před Švédy: události, která sice z převážně německého a katolického Brna učinila na úkor Olomouce hlavní město Moravy, ale současně připravila české země o jednu z posledních nadějí, že by třicetiletá válka mohla vyústit i v obnovu samostatného, nábožensky pluralitního království.

Také druhý z největších Moravanů, který tehdejším oblehatelům Brna Švédům jistě přál veškerý úspěch, v Brně sochu, natožpak jezdeckou (ne, že by o ni stál), nemá. Jmenoval se Jan Amos Komenský. Jenomže spolu s ním by na brněnské obyvatelstvo z piedestalu shlížela kromě odvahy i moudrost, velkodušnost a evropanství. A to všechno pohromadě už by přece jen mohlo být trochu moc. Jsme přeci teprve v 21. století. Navíc, považte: Komenský byl uprchlík.

Česká společnost se ale formovala mimo jiné ve sporech o smysl vlastních dějin; v nich se propracovávala k prospěšnému pojetí vlastní totožnosti. Minulost tudíž není pouťovou atrakcí, na níž ji ODS pod vedením Richarda Svobody a jeho kumpánů, či ČSSD pod vedením Romana Onderky v Brně redukovaly. Společnost, která neví, odkud přichází a nač chce navazovat, nemůže nebloudit.

Nové vedení města Brna v těchto kolejích nemuselo a posud stále ještě nemusí pokračovat. Sochu Jošta, o níž člověk jen začne rešeršovat, a vážná látka se mu pod rukama mění v satiru, by město Brno mělo co nejrychleji někam uklidit, kde nebude moc vidět; třeba někam na Špilberk, kde onen nepodařený Lucemburk ve své době dlel. Když už to celé stálo takové peníze, za něž mohlo věru vzniknout i něco kloudného…

Nejsmělejším řešením by byla jezdecká socha Václava Havla
Ze všech možností, jak se se zadáním, v němž se spojuje odvaha, jezdecká socha a dějiny, vypořádat, nabízíme vedení města Brna k uvážení ještě jednu. Byla by radikálním překonáním brněnských komplexů méněcennosti a také zprávou, že vstup spolku Žít Brno do vedení města nebyl jen kosmetickou úpravou.

Je přece možné obdelníkovou, relativně uzavřenou a oddělenou část Moravského náměstí mezi kostelem sv. Tomáše, Moravskou galerií, frontou domů, jimž dominuje kino Scala, a Nejvyšším správním soudem prohlásit za náměstí Václava Havla, základní osobnostní symbol odvahy spojované s poslední občanskou revolucí roku 1989. Fakt, že se po Havlovi jmenuje zapadlá ulička pod Petrovem je typickými brněnským matlalstvím, které elegantně vystihl pouliční umělec, když pod název „uličky“ doplnil podpis Klause s Havlovým srdíčkem.

Právě k nové kašně v popsaném koutu Moravského náměstí lidé v Brně spontánně nosili svíčky, když Václav Havel zemřel. Nejvyšší správní soud byl jednou z institucí, jejíž vznik pomohl probojovat. Na náměstí se studentským kinem a galerií by se cítil dobře.

Chtít po něm pojmenovat náměstí by se neobešlo bez kontroverzí, ne vše v jeho politickém dědictví je nesporné. Ale podobně jako v případě Edvarda Beneše, po němž se jmenuje jedna z hlavních brněnských tříd, je zcela jasné, že české emancipační snahy budou na Havla vždy nějakým způsobem navazovat. Je to symbol, o který má smysl svádět střety, a nad nímž lze hledat užitečnou shodu.

Zbývá ta jezdecká socha. Na koně Václava Havla samozřejmě posadit nejde, ani kdyby měl nohy až do nebe. Ale mohli bychom tu přece mít Havla na koloběžce. Poslednímu českému prezidentovi, jejž měli lidé vesměs opravdu rádi, by se to líbilo. Havel se vyznačoval různými druhy odvahy, včetně odvahy zasmát se i sám sobě. A Brno by se díky takové soše stalo v něčem skutečně světovým.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Profant - Praha 7

Soluň a Brno Úterý, 27.Října 2015, 14:39:47

Soluň je při poctivém počítání dvakrát větší než Brno, při minimalistickém je pořád větší nejméně o čtvrtinu -- vlastní Soluň má něco málo přes půl milionu, ale to je počítáno hodně striktně bez předměstských a příměstských částí, tak striktně, že by se do Brna při stejném přístupu nezapočítavávaly snad ani Bohunice. Celá aglomerace se podle bájení starců ze soluňské university (a loni koupeného průvodce, ale kdo by mu věřil) překračuje prý tři čtvrtiny milionu.
Jakub Patočka mě tím větším Brnem tak zmátl, že jsem to dohledával, tak to taky mstivě zveřejňuji, ať máte v hlavě o jednu zbytečnou informaci více.

Jošta jsem hledat nemusel, byl to hráč a tvrdý, ale nepovedený určitě není správná charakteristika. Kdybychom soudili Karla IV. tak, jak Martin Wihoda ironicky udělal s Joštem, museli bychom v Praze přejmenovat most -- anebo možná spíš Blanku (i když vlastně nemuseli, to je přece typicky tunelářský zvyk, psát svoje na manželku).



Lenka Vytlačilová - metrolog

Pokud "prakticky nikdo neví", kdo to byl Jošt Úterý, 27.Října 2015, 15:21:54

nevypovídá to, obávám se, ani tak o samotném Joštovi, jako spíše o mizerii českého školství

Jakub Patočka - šéfredaktor DR, Brno

Soluň a Jošt Úterý, 27.Října 2015, 21:02:6

Děkuji za reakce:

Soluň: vycházel jsem z tohoto pořadí: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_largest_cities_in_the_European_Union_by_population_within_city_limits

Znalost Jošta jako měřítko kvality školství: máte pravdu, nejvíc se to pozná na těch radních.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Úterý, 27.Října 2015, 21:50:38

Já jsem, přiznám se, Jošta dohledávat musel. A když jsem tak učinil, musel jsem dát za pravdu paní Vytlačilové.
Sympatie ale Jošt tímto krokem nezískal. Dovedu si, stejně jako Jakub Patočka představit jiné, kteří by si sochu v Brně zasloužili více. I kdyby na radnici trvali na markraběcí korunce, dal bych přednost Vladislavu Jindřichovi, který ve volbě mezi mírem a stabilitou na jedné a kariérou a mocí na druhé straně volil opačně než Jošt.
Ale z toho, co jsem viděl z té sochy, v tom brnění na žirafě může být kdokoli, třeba Rytíř Smil.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 28.Října 2015, 06:25:28

Jošt byl za symbol moravského zemského patriotismu vybrán asi proto, že to dotáhl daleko, byl krátce před svou smrtí zvolen římským králem. Také byl svým způsbem poslední moravský markrabě, protože po něm už to byl jen jeden z titulů českého krále.

Nejslavnější jezdecký pomník je asi ten od Donatella v Padově: kdo to byl ten Gattamelata taky ví málokdo a byl to vůbec hodný člověk?

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Středa, 28.Října 2015, 12:30:48

je dobrý nápad. A možná by mohl vyjíždět z té uličky vedle Husy na Provázku na Zelný trh. Mně se ta Havlova ulička vedle Husy na Provázku líbí, nepovažuji ji za brněnské matlaství, ale naopak za originální spontánní tvořivost, kterou by sám Havel také jistě ocenil.

Jezdecká socha Jošta se mi také líbí, vidím v ní také poctu historikovi Jaroslavu Mezníkovi, který se Joštovi věnoval (Když Magor někdy v půli osmdesátých letech napsal polemiku s Mezníkem, tak ji nazval "Mezníku, Ty Jošťáku!" - a Mezník byl názvem polemického článku nadšen a poctěn), a který se o československou demokracii, občanskou společnost, Masarykovu univerzitu i Brno významně zasloužil.

Ivo Horák - Praha 3

Umění pomníku Středa, 28.Října 2015, 13:35:8

S článkem Jakuba Patočky hodně souhlasím, s Jiřím Kubičkou též. Takže ten Jošt by opravdu mohl někam na Špilberk, který byl už před koncem milénia "obohacen" o impozantní východní křídlo.
V Praze přibyly k pěti klasickým jezdeckým pomníkům či sochám další dvě moderní (či postmoderní?), totiž Jaroslav Hašek na Žižkově ("frk" je v kontrastu k Žižkovu monumentu na Vítkově, tedy narážka na Švejka) a "odvážný" sv. Václav, sedící na koňském břiše v Lucerně. Skoro zaráží, že Franz Kafka se nedočkal koně též, nýbrž, jsa maličký, je nesen bezhlavým obrem. Buď je to aluze na sv. Kryštofa, nebo platí zvlášť právě o Kafkovi, že stojíme (sedíme) na ramenou předchůdců? Nechci všechny novoty shazovat, ale potvrzuje se, že umění pomníku dnešní doba moc neovládá. Počínaje neadekvátním materiálem, přes umístění a natočení (W. Churchill, mířící se vypořádat s odbory, A. Dvořák, přicházející do Rudolfina), po problematický motiv (jezdecká socha TGM v Lánech) a špatné provedení (Masaryk u kašny na pěší zóně v Karlových Varech) až po vyjádření v obecně symbolickém hávu.
Potřebujeme samozřejmě umělecké přihlášení k lidem, které je na místě obdivovat a ctít. Neméně však potřebujeme kvalitní umění ve veřejném prostoru. Kubičkou zmíněný kondotiér da Narni, nebo Cosimo da Medici v Boloni, Marcus Aurelius v Římě, či sv. Jiří v Praze jsou nedostižní již pro své památkové hodnoty (dokonce i po nahrazení na místě kopií). Nicméně i současné sochy a sousoší mohou být oblíbené, umělecky a místně přínosné (pro mne třeba Pomník obětem komunismu O. Zoubka pod Petřínem.
Z fotografie výše je zřejmé, že brněnský Jošt není dost kvalitní a příjemný pomník. Nehodí se navíc do zvoleného prostředí.
Stylem poněkud připomíná některé Rolandy, kteří byli postaveni v městech s německou většinou ve stylu adekvátním nástupu socialismu a konkrétně národního socialismu.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Když už jsem u těch "dobře" úmístěných památníků Středa, 28.Října 2015, 18:04:12

Neměl kdysi Hradec Králové sochu Lenina, která hrdě ukazovala směrem k místním záchodkům? Záchodky pak údajně šly pryč.

P.S.
Ten památník letcům na Klárově taky není žádná výhra.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Souhlasím s panem Profantem a Kubičkou, Neděle, 1.Listopadu 2015, 16:49:32

stejně se dá dehonestovat jiná uctívaná politická postava. Umělecky sochu můžeme hodnotit různě. Spíše je smutné, že většina vysokoškolsky vzdělaných lidí u nás řekne, že římským králem po Václavu IV. byl Zikmund Lucemburský. Přitom to byl právě markrabě Jošt Moravský, který má několik metrů vedle toho nového pomníku v kostele sv. Tomáše svůj hrob. Ví o tom pan Patočka? To, že prosazoval sochu E. Beneše, mnohem kontroverznější postavy v českých dějinách než byl Jan Žižka, bych příliš nepřipomínal.

Kéž by se na malostranské náměstí do Prahy vrátil pomník maršála Radeckého. Ale to by ve vedení toho města nemohli sedět zelení nacionalisté.

Já osobně bych uvítal v Brně sochu zakladatele dermatologie a brněnského rodáka Ferdinanda Hebry. Dalšími významnými brněnskými rodáky, kteří nemají ani tu uličku v Brně (narozdíl od "jen na půl Moravana" Václava Havla) nebo jinde je např. logik a matematik Kurt Gödel, fyzik Ernst Mach, Erich Wolfgang Korngold, držitel dvou Oscarů a spoluzakladatel filmové hudby nebo Gustav Lindenthal, stavitel v té době nejdelšího obloukového mostu v New Yorku.

Zajímal by mě i názor historiků, jak se zasloužil o světovou politiku ten, který vyjednal vestfálský mír, který ukončil v roce 1648 třicetiletou válku, tedy brněnský rodák Johann Maxmilián von Lamberg. To už bylo dávno po českém povstání a třicetiletá válka byla vlekoucím se mocenským konfliktem, kde se o Země koruny české dávno nehrálo.

Ale pokud Brňanovi Patočkovi Jošt vadí, zatímco Pražanům panu Profantovi a Kubičkovi nikoli, je to dobré znamení, že nejde o žabomyší spor mezi dvěma našimi největšími městy a citace Havlíčka Borovského, který byl proti Brnu a moravskému patriotismu, ale byl pro zachování Rakouska, nemá význam.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 1.Listopadu 2015, 17:25:50

Do Brna jezdím často a na sochu se půjdu podívat, podle fotky jsem si názor neudělal. Já myslím,že pateticky a realisticky udělaný pomník dnes většinou dopadně jako trapárna, groteskní stylizace je lepší. Rónuv pomník Kafky je skvělý a do prostředí se hodí výborně.

Pomníková situace na Klárově je komická. K realistickému ztvárnění zvířete se nedají esteticky přidat křídla a lev drží tlapku jako kotě, které si hraje s klubíčkem. Má to vypadat výhružně, ale nevypadá.

Na jednom náměstí by neměly být dva pomníky, leda by tvořily celek, třeba jakousi galerii, jako v Paříži u Grand Palais.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Kubičko Neděle, 1.Listopadu 2015, 22:47:49

Já proti groteskním pomníkům nic nemám, ale na té soše není nic, co by nějak naznačovalo, že je to socha historické osobnosti. Kdybych to nevěděl, připadalo by mi určování identity toho rytíře asi stejně absurdní, jako určovat identitu toho člověka, co drží kostku. Chtělo by to obličej, atribut nebo něco takového. Takhle je to prostě rytíř.

Martin Profant - Praha 7

Michaelovi Kolaříkovi Pondělí, 2.Listopadu 2015, 10:43:36

Ale to, že "je to prostě rytíř", bych považoval za klad. Kolik lidí v Brně s něco v souvislosti s Joštem vybaví nějakou konkrétní představu a když, kolik z nich ví, jaký význam ten titul římského krále měl? Róna postavil zároveň pomník české polovzdělanosti, dva v jednom.

V Praze jsme měli na Malostranském náměstí jezdeckou sochu Radeckého a vypráví se, že období nadšeného odrakousšťování navrhl jakýsi novinář sundat z koně maršálka a posadit na něj sochu Masaryka. U Jošta to nebude potřeba, prostě se přejmenuje.

Mimochodem, prý na tom Malostranském budeme mít tu Radeckého sochu znova. Bylo by fajn, kdyby se Praha inspirovala v Brně a protáhla vojevůdcovu koni nohy -- aby pod ním mohla podjíždět tramvaj.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.