Vlaštovčina noční můra

Jak poznáme, že se svět mění a nastupuje to špatné? Nepoznáme, stejně jako klimatická změna se to děje nenápadně. Jako když upolín nedostatkem vláhy jednoho jara již nevykvete.

Upolíny na naší louce právě dokvétají. Letos vlivem sucha kvetly sotva tři týdny. Loni to byl díky vláze měsíc. Asi ten nejkrásnější v roce. Loni jsem neviděl nikoho, kdo by tuto chráněnou květinu trhal. Letos takových lidí bylo několik. Jedna paní si nesla trs, který musela obepínat oběma rukama. Jako by o upolínu nevěděla, jak je křehký, že svou žlutou hlavičku, složenou z mnoha lístků, svěsí rychleji a zmalátní dříve, než ho donese do vázy.

A také že je jedovatý! Kromě toho, pochopitelně, upolín je chráněný, takže naše upolínová louka je zázrak a nemá výdrž a pevnost kopretin. Vždycky se bojím, aby něco, co se nám jeví jako sama věčnost, nebylo jen tak mimochodem letos naposled. Pomíjivost bývá nenápadná.

Té nevědoucnosti, toho necitu kolem nás. Radek Štěpánek, přírodovědec, novinář a básník v básni „V mlze“ vystihuje zmar slovy: „Pevná zem mizí kdesi hluboko. Po nohách přicházím i o tělo, ani na něm už nezáleží: jsem osamělou hlavou v prostoru ohraničeném falešným nebem a vplouvám do šedi. Na mokré louky mlha padá ve vrstvách bahna prvohorních moří.

Jaký odkaz v ní zůstane zachovaný z dneška? Mnohost druhů střídá početnost jediného ve všech šířkách i délkách na zemi i nad ní: už se to stalo mnohokrát, ale náhodou jsme právě při tom. Kdo přijde po nás, bude muset kopat hluboko pod sebou, proniknout slepenci asfaltu a betonu, nánosy plastových usazenin.“

Mysle na přírodu, myslím zejména na člověka. Mnohé lidi stále více vidím jako upolíny neurvale trhané; máme mizivou naději, že svými kořeny se pevně drží země a jen tak se nedají. Člověk je vlastně stejně ohrožený jako příroda! Je na nás někde nějaká rezervace? Kam by surovost nesměla ani po značených cestách?

Upo1Upolínová louka je zázrak. Upolín nemá výdrž a pevnost kopretin, je nesmírně křehký. Foto ČSOP Vlašim

Najde si cestu ke každému
Dřív! Dříve jsem si myslel, že zlovůlí nechvalně slul minulý, zlovolný a zlomocný režim. Nevraživost měl přímo v povaze jako součást svých pochybných zářných zítřků, na něž chytal své služebníky. Jak vidno, funguje to i bez režimu! Podobno invazi křídlatky severské, kopřiv a bodláků a hrůzostrašných bolševníků.

Jsme možná ještě více součástí přírody, než tušíme, nebo než bychom si přáli. „Cosi se pochrámalo. Drtivá lidská síla je příliš silná.“ Píše Hana Librová v doslovu Štěpánkovy sbírky Hic Sunt Homines. K jeho básni „Podběl“ podotýká: „Po několika letech se zdá, že roční doba zmizela.“ Ten klimatický pocit vyjadřuje také mezilidskou úzkost.

Na náměstích můžeme svobodně provolávat dobro i zlo, ale zatímco to prvé vadne jak upolíny ještě dříve, než se rozejdeme, křídlatka si najde cestu na každé pracoviště. Ještě o tom ani nevíte, ale už ji máte za psacím stolem, zapustila se u zásuvky s nabíječkou. Křídlatka vás nakonec vyhostí, vypudí, něco si proti vám vždycky najde, a vy místo uznání poletíte.

Nečekejte od křídlatky žádný dobrý úmysl, žádných ohledů. Úspěch či zásluhu zúžila na to, z čeho sama roste: na osobní prospěch. Pryč s tím, co nejde proměnit na peníze, dí křídlatka. Od křídlatky nečekejte ani smilování, před ničím se nezastaví. Nánosy plastových usazenin.

Mimochodem, konkrétně: Ministryně Karla Šlechtová, stále v demisi, se znelíbila Andreji Babišovi. Čím by však mohla lidem vadit více, než je eventuálně ona sama? Babiš si vždycky ví rady: Honem nějaké „kompro“, čehož se podle mého podle ujaly vždy připravené Lidové noviny. A investigativně vynesly na světlo: Tři sta deset tisíc korun stálo ministerstvo pro místní rozvoj šestadvacet objednávek letištního VIP salonku pro Karlu Šlechtovou, když někam služebně letěla. To je dvanáct tisíc za let. A v Lidovkách (16. 5. 2018) je to otvírák s palcovými titulky.

Marně se ministryně brání, že vždy letěla jen ekonomickou třídou, žádnou VIP. Na obranu Šlechtové přemýšlím: A pro koho tedy ten VIP salonek na Letišti Václava Havla vlastně je? Havel ho nepotřebuje. Pro Karla Gotta? Řekl bych, že každý ministr, než nastoupí do funkce, už má ve spodním šuplíku křídlatku, jen o ní ještě neví. A stejně tak i ředitelé (hlavně těch národních institucí) a také všichni policejní prefekti, soudní radové, náčelníci, ba i hlavní vrchní páni lesů a hvozdů, také fořti všech dálnic a železnic, možná v šatnách i subrety. Také hradlař by se pro jistotu měl podívat za přestavníky. Křídlatkou si nemůže být jist ani převozník.

Arkádie, skalnatý útes
Radek Štěpánek píše: „Vlaštovka krouží nocí, okřídlená hrstička strachu, neschopná naučit se netopýřímu vidění světa. Na verandě, kde předtím tolikrát srazil základy jejího hnízda, stojí chlap v pyžamu. Hlídá svou fasádu, svůj dům a úděl.“

Pořád toužíme po Arkádii, „starověké představě řádu světa jako harmonie a v jistotě dobrého díla Stvořitelova,“ píše v doslovu Hana Librová. Představa „tkví v evoluční antropologické libosti, kterou Stephen R. Kellert označuje jako biofilie. Ta byla přímo či nepřímo přítomná ve všech etapách dějin kultury a ovlivňuje náš vztah k přírodě dodnes.“

Vizi mezilidské „arkádie“ jsme měli i po roce 1989 a jevila se nám uskutečnitelná. Velice jsme se činili, ale nedošlo nám, jak určující je pro ni klima, tedy něco, co se vymyká našim schopnostem, možnostem. Ať nám tedy nikdo nevyčítá, že vše je špatně – také Babiš prý (Zemana pro jeho špatný zdravotní stav už vynechávám) je výsledkem naší zbabrané práce, tedy celého toho našeho slavného polistopadového vývoje. He! (Jak jste mohli dopustit takhle všechno zmršit, ptají se děti.) Nikoli, to je součást klimatických změn, podobně jako když upolín nedostatkem vláhy jednoho jara již nevykvete. Pomíjivost bývá nenápadná.

Hana Librová pokračuje: „Později se odborný výklad přesunul k dynamickým procesům: Pokud vůbec nějaký řád v přírodě existuje, nespočívá v harmonii. Jeho základem je pohyb, který bývá, lidskýma očima viděno, plný zla: evoluce postavená na boji o život, v němž vítězí silnější nad slabším, a zlo predační, zajišťující existenci živé přírody prostřednictvím potravních řetězců – tvorové se navzájem požírají. Přesvědčit našince, dědice arkadské biblické tradice, že zlo je základem světového řádu, je nesnadný úkol.“

Radek Štěpánek: „Noční můra vlaštovky zatím krouží jeho bděním (toho chlapa, pozn. O. V.) mezi světly lamp. Nemůže letět jinam, protože jinde už není. Kdo čekal velký třesk, bude zklamaný. Svět naráží na své hranice jen jemným šelestěním křídel.“

Chlapa v pyžamu, co sveřepě hlídá svou fasádu, se těžko zbavíme, protože v našem klimatu se cítí být součástí „evoluce postavené na boji o život“. Jako by mu o život usilovala vlaštovka. A my jsme ohroženi pochybností o smyslu našeho veřejného snažení, naší angažovanosti.

Jak jdeme životem, naše „představa řádu světa jako harmonie“, naše „arkádie“, stále více mizí v nedohlednu a na její místo plíživě zaléhá křídlatka. Může nás utěšit snad jen okolnost, kterou poznamenává Hana Librová: „Ve skutečnosti byla Arkádie nehostinnou skalnatou částí Peloponésu“. Nepřímo jsme mimochodem dokázali, že naděje na blaženost, nechceme-li se jí úplně vzdát, býti může, ale vskutku není z tohoto světa.

Sbírku básní Radka Štěpánka Hic Sunt Homines vydala Masarykova univerzita / Nakladatelství Munipress, Brno 2018

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Naděje na blaženost... Středa, 23.Května 2018, 12:05:13

...není z tohoto světa.

Je mnoho způsobů, jakými by bylo možno oponovat tomuto tvrzení.

Za prvé už tím, že je to n a š e naděje - nás lidí - už jenom tím je z tohoto našeho vezdejšího světa. Je to základní touha - a zároveň motivace - lidské bytosti, bez které by celý lidský rod snad vůbec nedokázal existovat.

Za druhé by bylo možno právě z oné bájné/nebájné Arkádie vyvodit ponaučení, že blaženost je možná jenom a pouze tam, kde absentuje bohatství. Jenom v tom prapůvodním přirozeném způsobu života, kdy člověk pracoval jenom pro to, co ke svému životu opravdu potřeboval, a nic navíc. Nehonil se za luxusem; i když třeba jenom proto, že k tomu - v chudé krajině - neměl žádnou reálnou možnost.

Ale i ten - dejme tomu duchovní, mystický či metafyzický - základ té touhy po blaženosti: skutečně není vůbec z tohoto světa?

Ano, v dnešní době je to vysloveně módou, v důsledku výsledků přírodních věd popírat principiálně veškerou "prestabilizovanou harmonii", jak ji nazval ještě takový Leibniz.

Jenže: principiální omezenost těchto novodobých "exaktních věd" spočívá v tom, že nedokáží svět vidět - a tedy ani hodnotit - jinak, než jaké je jejich vlastní zadání. Krátce řečeno: jestli v kosmu a v přírodě nakonec přece jenom v pozadí působí nějaká "prestabilizovaná harmonie" - tak schopnost takovouto otázku zodpovědět zcela zásadně překračuje hranici možností těchto věd.

Z čistě metodologického hlediska: tyto vědy jsou analytické, zatímco ta schopnost spatření hlubších, komplexnějších souvislostí - ta vyžaduje způsob myšlení syntetický. Čili zcela opačný.

Zcela prostě řečeno: ta skutečnost že živí tvorové jsou ve svém bezprostředním jednání vedeni především pudem vlastní sebezáchovy a vlastního prospěchu (tedy: "egoismem") - tato skutečnost je sice nesporná a je nutno s ní počítat, ale to všechno ještě není žádný důkaz o tom, že něco takového jako ta "prestabilizovaná harmonie" objektivně neexistuje. A to jak na úrovni kosmické, tak ale i ve sférách člověku mnohem bližších a bezprostřednějších.

Nakonec záleží všechno na nás, jaký svět si vytvoříme.

Když už jsme v té mediteránní oblasti: kdysi dávno, ještě v předhelénských dobách, na jednom středozemním ostrově žil jeden šťastný nárůdek v plném souznění s přírodou. A vyznával dobrotivá, líbezná přírodní božstva. Pak ale přišla strašná katastrofa - zemětřesení, které smetlo polovinu ostrova do moře.

Toto kataklyzma dramaticky proměnilo i celý postoj onoho národa k životu a ke světu: namísto těch dobrotivých přírodních božstev nyní začali vzývat kruté, krvavé bohy zániku a smrti, kterým přinášeli lidské oběti.

A tak se věc jeví, že když i my dnes hledíme na svět především pesimisticky, že je to tím, že nás opustili všichni dobří bohové. Ale oni nás opustili proto, že my jsme si zavedli a zřídili svět, který žádným dobrým silám nepřeje. My jsme si zavedli svět, kde jediným reálným bohem je bůh Zlaté tele; a jako obětiny mu na oltář klademe sami sebe.

Takže: nemají naše naděje, naše doufání v blažený, lidský život opravdu vůbec nic společného s tím reálným světem vezdejším?...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 23.Května 2018, 14:27:30

Máte pravdu v tom, pane Poláčku, že něco takového jako ta "prestabilizovaná harmonie" neexistuje. Harmonie není nehybnost. Harmonie je svým způsobem dynamická – něco odchází, něco přichází. Upolínová louka jistě nebyla na tom stejném místě milión let. Ne, že by jí nebyla škoda. To jistě je. Já jsem si právě dnes všimla jednoho místa, na kterém vyrostla krásná květinová louka, i když s mnohem "obyčejnějšími" květy, než jsou upolíny. Zahradníci vědí, že taková louka se daří na chudé (z hlediska živin) půdě. A že je jedinou kulturou, skládající se z nejrozmanitějších druhů rostlin, které si navzájem poskytují podporu.
Harmonie není nehybnost. Je to pokoj a nepokoj zároveň. Je to jistota i změna. Mimochodem, papež František měl teď o svatodušních svátcích krásnou homilii o Duchu Svatém, který je věčnou silou dostředivou a zároveň odstředivou, přináší pokoj i nepokoj, vane si, kde chce. A taky omlazuje. Řekla bych, že žádné jiné "dobrotivé přírodní bohy" nepotřebujeme, že by nám Duch Svatý mohl vcelku stačit. Přečtěte si to, je to moc hezké: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27684

Josef Poláček - Manuální pracovník

Duch svatý a revoluce Čtvrtek, 24.Května 2018, 11:47:34

Tak tady jsme si ovšem nějak neporozuměli, paní Hájková - já jsem naopak (oproti těm tvrzením současné vědy o tom, že všechno je jenom evoluce a boj nic jiného) chtěl rehabilitovat ten náhled, že je tu přece jenom něco víc. Nebo přinejmenším být může.

Mimochodem, ten pojem "prestabilizovaná harmonie" není vlastně ničím jiným, nežli neutrálně filozofickým vyjádřením toho, co v náboženství znamená "Bůh". Nebo dejme tomu možná lépe ten "Duch svatý". Prostě, že tu nejsou přítomny jenom nějaké jednotlivé existence bez dalšího a hlubšího smyslu, ale že za tím vším stojí ještě nějaký vyšší řád všech věcí.

Jinak máte ale naprostou pravdu v tom, že tento skrytý "řád věcí" nesmí být nikdy fixní. (A je fakt, že zrovna u Leibnize ten jeho model nakonec hodně fixní byl; proto se mu také posmíval Hegel, že ten jeho svět monád je "bez oken a bez dveří", není tam žádný pohyb a žádný vývoj.)

Takže ten pohyb a vývoj tady opravdu být musí; ale na straně druhé tady musí být právě i nějaký ten jednotící základ, který tomu celému dává souvislost a smysl.

Co se toho Františkova příhovoru týče: on tady říká vlastně přesně to samé, co svého času vyjádřil Masaryk svým známým výrokem, že "jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí".

V tomto smyslu mají samozřejmě oba naprostou pravdu; ale na straně druhé nelze přehlédnout, že je to jenom pravda částečná.

Oni mají pravdu v tom smyslu, že žádná revoluce samotná, tedy jenom přeměna v n ě j š í h o světa (politických a mocenských struktur) sama o sobě nepřinese nic opravdového, bez té proměny niterné, tedy bez "revoluce hlav a srdcí".

Na straně druhé je ale stejně tak možno plným právem prohlásit, že ta "revoluce hlav a srdcí", pokud zůstane pouze čistě niternou záležitostí, a nebude doprovázena odpovídajícími změnami ve světě vnějším, materiálním - tak tedy tady pouze vnitřní proměna zůstane vždycky záležitostí jenom velice labilní, nestálou a křehkou, která nakonec stěží odolá tlaku toho vnějšího světa.

A tak se mi zdá, že Františkovo volání po "svěžím větru Ducha svatého" je spíše jeho zbožným (byť upřímným) přáním, nežli aby vyjadřovalo realitu současného světa (a současné církve).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Františkovo zbožné přání Čtvrtek, 24.Května 2018, 13:52:43

Zřejmě se domníváte, pane Poláčku, že je mimo realitu to jeho tvrzení, že církev je "navzdory svým staletým dějinám stále dvacetiletou, mladou Nevěstou, do níž je Pán šíleně zamilován". Inu, je to těžké, pokud si pod tím představíme katolickou církev s celou její minulostí...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.