Chci přispět X

V mantinelech daných přírodou

Činnost Římského klubu je momentálně u nás i ve světě mimo hlavní společenskou debatu. Znamená to, že problémy, které svého času nastínil, zmizely?

Do prezidentské kampaně by se mohlo zdát, že slavné časy Římského klubu již pominuly. Poté ovšem mediální prostor zaplnily zmínky o Římském klubu jako spiknutí zednářů s cílem ovládat svět. Toho má být členem i Jiří Drahoš. Kdo by se nadál, že členství v respektované asociaci může být použito jako dehonestující materiál? Josef Patočka ve svém článku jasně ukázal, že Římský klub není žádný zednářský spolek a že konspirační teorie o něm jsou nesmyslné. Jaký je ale odkaz Římského klubu dnes? Jak se vyvíjí odpovědi na otázky, které nastolil?

Stěžejní publikace Římského klubu, nazvaná Meze růstu, určovala politickou agendu jak v globálním měřítku, tak i u nás. Kniha vydaná v roce 1972 predikuje, že při nezměněném fungování ekonomiky můžeme očekávat kolaps způsobený vyčerpáním přírodních zdrojů. Důležitost publikace pro zájem o stav životního prostředí u nás ukazuje dokumentární cyklus Ivo Bystřičana Dějiny neposlušnosti.

I díky této publikaci, potažmo činnosti Římského klubu, byla u nás po změně režimu otevřena společenská debata o tom, kterým směrem se budeme ubírat. Prostor v médiích dostávali lidé, kteří upozorňovali na problém konzumerismu v takzvaných západních zemích a varovali před jeho nekritickým přijímáním. Nyní, po osmadvaceti letech, můžeme konstatovat, že jsme si z konzumeristického modelu Západu vzali to horší. Stali jsme se výrobnou a montážní linkou, zejména automobilového průmyslu. Nedá se říci, že bychom naše západní sousedy dohnali v kupní síle. Nemluvě o pracovních podmínkách, rovnosti nebo vzdělání. Kritika bezuzdného konzumu se vytrácí na okraje společenské debaty.

Cliff_wide-054d76bca17db78df42b4c95905b64cdc48bfe2a-s900-c85Metafora systémového kolapsu. Foto NPR

Nejen u nás je v současné době činnost Římského klubu mimo hlavní společenskou debatu. Podobně jako řada jiných asociací má svou největší slávu již za sebou, přicházejí nová témata a přístupy. Sběr dat a možnosti jejich zpracování se výrazně změnily a oproti predikcím budoucnosti publikovaným v Mezích růstu jsou daleko detailnější. Systémová dynamika je rozvíjející se vědní obor a existuje celá řada modelů velmi podrobných a o poznání komplexnějších modelů budoucnosti.

Přesnější nástroje ovšem potvrzují původní předpověď Mezí růstu, navzdory tomu, co říká Miloš Zeman. Ve svém projevu k 28. říjnu minulého roku říká: „Když si ji (knihu Meze růstu) přečtete, zjistíte, že predikuje vyčerpání přírodních zdrojů, predikuje hladomory, predikuje populační explozi i znečištění životního prostředí. Nic z toho se, přátelé, naštěstí nesplnilo.“ Studie Grahama Turnera z univerzity v Melbourne z roku 2014 však ukazuje, že predikce Mezí růstu se naplňují podle scénáře business as usual, tedy že ekonomický rozvoj pokračoval dál, jako by se nic nedělo. Drobné změny současného statu quo, například v rozvoji zdrojů obnovitelné energie, pouze mírně oddalují předpokládaný kolaps ekonomického systému, potažmo společnosti, jak ji známe nyní.

Jedním ze zásadních témat Mezí růstu je dostupnost fosilních zdrojů energie. Logickým důsledkem byl zájem vědecké komunity ve zkoumání dostupnosti fosilních zdrojů energie, a zejména ropy. Toto zkoumání uspíšila i ropná krize sedmdesátých let, kdy ceny náhle rapidně stouply. Přestože byla krize způsobena geopolitickým konfliktem, jasně ukázala problém závislosti ekonomiky na ropě. Již v roce 1956 předpovídá Hubert King vyčerpání zdrojů ropy a přichází s křivkou, která se později stává základem pro termín Peak-Oil (ropný zlom). Ten je pak popularizován i díky činnosti vědecké asociace ASPO (Asociace pro studium ropného zlomu) v roce 2002.

I ASPO se podobně jako Římský klub musí vyrovnávat s opadáním společenského zájmu. To ale neznamená, že by se přestala sbírat data, a ještě méně to znamená, že jsme problém ubývajících přírodních zdrojů vyřešili. Je tomu přesně naopak. Panuje všeobecná shoda na tom, že globální ropný zlom je již za námi. Důvod, proč to ještě nevidíme na vlastní oči, popisuje Nafeez Ahmed jako uhlíkovou bublinu.

Podobně jako u hypotékové bubliny stojící u zrodu poslední největší finanční krize, investice neúměrně nafukují očekávání budoucích výnosů nových nalezišť ropy. Ropné velmoci ovšem drží ceny ropy tak nízko, že se nevyplácí těžit jinou ropu než z Blízkého východu. Množství kvalitní a levné ropy ale není nevyčerpatelné. V momentě odhalení vyčerpání ložisek tak můžeme očekávat rapidní ekonomický pokles. Drahá a nekvalitní ropa z písků, břidlic a mořského dna ji totiž nedovede nahradit odpovídajícím způsobem.

Kolaps nás nemine
Roli komplexnosti systému, která závisí na přírodních a biofyzikálních zdrojích, se věnuje i nová kniha Uga Bardiho, jednoho z členů Římského klubu a autora revidované verze Mezí růstu. (Rozhovor s ním vyšel před časem v DR). V jeho nové knize The Seneca Effect (Senecův efekt) popisuje onen okamžik komiksových figurek, které běží naprázdno ve vzduchu za útesem, bez vědomí brzkého pádu. Je to metafora systémového kolapsu, který čeká naši civilizaci. Ten si můžeme představit jako rozrušení stávajících vazeb, které drží systém pohromadě. Podobně jako ve hře Jenga se při vytažení jednoho dílku zhroutí celá věž.

Namísto varování a horování pro změnu přichází Ugo Bardi se stoickým přístupem. Kolaps je něco, co nás již nemine. Naděje na systémovou změnu jsou mizivé a my se tak můžeme z chyb poučit a připravit se na dobu vstávání z popela, případně vystýlat polštáře pod útesem budováním soběstačných komunit.

Debata o fungování společnosti v mantinelech daných přírodou má také nové výhonky. Nerůst, akademické a sociální hnutí, které vzniklo na přelomu nulté a první dekády, jasně pojmenovává zásadní problém. Je jím ekonomický růst, který ve fyzicky ohraničeném světě není možné udržet do nekonečna. Nerůst se neuzavírá do komunit před okolním světem, přestože takových komunit existuje celá řada. Předkládá také politické požadavky, které hledají cestu prosperity pro společnost bez zraňování okolí. Přestože si nerůstová obec uvědomuje komplexitu problému závislosti na přírodních zdrojích, neodpovídá na ni pouze modely budoucnosti, ale také žitou praxí.

Roste také občanská angažovanost hnutí za environmentální a klimatickou spravedlnost. Ta tematizuje globální nerovnost spotřeby nejen nerostných zdrojů energie na jedné straně a distribuce dopadů klimatické změny na druhé. Po celém světě je možné vidět nejrůznější skupiny různými způsoby protestovat proti fosilnímu průmyslu, včetně občansky neposlušných přímých akcí. Nejde zde přitom pouze o nesouhlas s bezuzdnou spotřebou zdrojů, ale také o společenskou spravedlnost v přístupu k nim a v možnosti se podílet na rozhodování o jejich využívání. Tyto nové přístupy znovu nastolují veřejnou a politickou debatu o tom, jakým způsobem můžeme vybudovat důstojnou společnost v mezích, které nám nadělila příroda.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.