Současná vládní krize není v Itálii ta hlavní

V zemi se daří dlouhodobě pouze některým odvětvím, zbytek ekonomiky stagnuje nebo pomalu upadá. To, spolu s důsledky poslední recese a častým střídáním vlád, vede k obecné malomyslnosti, k hledání stále nových spasitelů i nepřátel.

Vždy, když nastane politická krize v zemi významu Itálie – osmé největší ekonomice světa a třetí Evropy – , je to vážné. Zvláště pak rozpadne-li se u toho vláda a zároveň hlásí ekonomové z celé EU konec růstového období.

Itálii ovšem sužuje souběžně ještě jedna krize a ta se určitě rychle nevyřeší, ať už sestaví novou vládu kdokoliv. Tato druhá krize není tolik vidět, zůstává v pozadí, ale její otisk lze najít ve všem podstatném, co se v italské politice a ekonomice děje – včetně posledních událostí.

Řeč je o krizi strukturální, krizi systému. Vychází z vývoje italského hospodářství v celosvětovém kontextu v posledních pětadvaceti letech, protíná politiku, způsob fungování institucí a prostupuje už i italským myšlením.

Krize italského hospodářského modelu a neschopnost tradičních stran ji zvládnout je také jedním z hlavních důvodů vzestupu protestních hnutí. Foto NA, Twitter

Základem je, že pouze několik odvětí italského hospodářství se zvládlo dobře uchytit v soudobé podobě globální ekonomiky, využít vzniku eurozóny i nových technologických trendů. Od roku 2009 (tedy už deset let!) italské hospodářství jako celek stagnuje, a to mu ještě pomáhají instituce EU. Samo o sobě je v mírném úpadku a žádná z vlád s tím nedokázala nic udělat – navzdory tomu, že se vyzkoušelo několik různých přístupů.

To se pochopitelně odráží i na náladě či voličském chování. Tím spíše, že vlastní výkon hospodářství je vskutku jen základem dnešního velkého italského problému.

Jak moc je to vážné
Jak už naznačeno výše, i v celosvětovém kontextu zůstává italská ekonomika významná. Také regionům, které lákají turisty, se daří dobře. V průmyslu ale prosperují výrazně pouze vybrané značky ve vybraných sektorech, a to zejména v několika oblastech na severu země.

Jiné regiony – a nejde pouze o oblasti na proslule rurálním jihu – trápí až pětadvacetiprocentní nezaměstnanost, stárnutí populace i výpadky základních veřejných služeb, jako jsou dodávky vody, čištění kanalizace nebo například svoz odpadů. Pět milionů Italů žije v absolutní chudobě a dalších deset milionů na hranici chudoby. Pouze jeden z pěti Italů v mladším dospělém věku navštěvuje vysokou školu.

Italský veřejný dluh je v současnosti vysoko přes dva biliony eur, respektive 132 procent HDP, což je více než dvojnásobek úrovně, kterou si slíbily státy eurozóny dodržovat. Italské banky zůstávají od otřesů z let 2008-2012 nevyčištěné a ekonomika celkově propadla tento rok opět do plnohodnotné recese. Růstový průměr italského HDP činí za posledních deset let -0,5 procenta.

Vlády se vystřídaly už pravicové, středolevicové, technokratické a nyní i populistické, strukturální krizi v hospodářství však nevyřešila žádná. Problém italského hospodářství, stav italského finančnictví a celková suma ekonomické činnosti šedesáti milionů obyvatel představují přitom obrovský balvan, jehož uvolnění a důsledků pádu se hrozí všichni znalejší pozorovatelé pokaždé, když se v Itálii konají volby anebo se někdo s někým pohádá.

Psychologicky působí v Itálii rozšířené vědomí, že ještě v osmdesátých letech byla tato země sebevědomým a všestranným hospodářským přeborníkem, který byl schopen vyrobit a prodat ve světě takřka všechno – nejen potravinářské výrobky, luxusní módu a rychlá auta, ale i stroje všech druhů, od zemědělských až po letadla, elektroniku, nábytek a také boty i oděvy pro každého, fotoaparáty, telefony, sportovní vybavení či zbraně.

V politice pak přichází lídr za lídrem a strana se stranou s receptem, jak vrátit starou slávu, jeden za druhým selhávají, a tak se rodí klasická poptávka: po spasitelích a po škůdcích.

Pravdu má Eleonora Poliová, když líčí, jak Matteo Salvini, to jest hlavní hybatel letošní vládní krize, vyrostl na tématu migrace. Jeho Liga by ale neměla zdaleka takovou podporu, kdyby i on nesliboval nové zlaté časy, tentokrát docílené pomocí nízké rovné daně, rozhodného jednání s Bruselem a okázalých infrastrukturních projektů.

Vliv eura

Mnozí komentátoři vidí za italskými problémy euro, protože když to nebylo, mívaly italské vlády ve zvyku pomáhat průmyslu devalvací liry či cílenými finančními injekcemi. Starý italský hospodářský model ale více poškodil vzestup průmyslu v Asii – právě tam se začalo vyrábět všechno, co dříve dodávala na trh Itálie s výjimkou potravinářské produkce a zboží těch nejproslulejších italských značek.

Euro, či přesněji pravidla eurozóny, hrají však v Itálii jinou podstatnou roli: na straně jedné komplikují vládě případnou zásadní hospodářskou přestavbu, pokud se chtěla do nějaké pustit, jelikož stanovují rozpočtová omezení a znemožňují velkou část státních zásahů do ekonomiky; na straně druhé současně pomáhají té dosud úspěšné části italských exportérů, a to v míře, že kdyby Itálie euro opustila, bylo by v sázce jejich přežití.

Zde nejde o oděvy Armani či vozy Lamborghini, které by se jistě prodávaly i bez eura. Zde jde o plechovky fazolí, rajčat či oliv, které plní regály v Lidlech a Albertech po celé střední Evropě, o italské neznačkové boty na jednu sezónu z obchodních domů, o kožené bundy, levná vína nebo léčiva.

Bez opory severních zemí eurozóny a Evropské centrální banky by vylétly ceny italských dluhopisů a začaly padat italské banky, v nichž mají stále své výdělky méně movití Italové. Zároveň musí však italská reprezentace podstupovat potupné schvalování rozpočtu v Bruselu, čelit soustavnému tlaku na úspory a poslouchat od vybraných německých nebo nizozemských politiků podobná moudra o lenosti a nanicovatosti jako před časem Řekové.

Slavná metafora klece, která se používá pro vliv eura na Itálii, je tak podobně pravdivá jako zavádějící. Blíže k pravdě by byla, kdyby v zemi nastoupila vláda s komplexním plánem národohospodářského obratu. Jenže nic takového nevidíme. I proto nemluví o odchodu z eurozóny (natož z EU) už ani protestní Hnutí pěti hvězd, ani Salviniho Liga, tedy kovaní populisté a nová krajní pravice.

Možná řešení

Italští politikové o popisované krizi přirozeně vědí a slibují opakovaně různá reformní opatření. Potíž ale je, že každá z relevantních politických sil má poněkud jiné představy. Některé prosazují razantní snížení daní nebo propouštění státních zaměstnanců. Jiné zas rušení nejrůznější regulací, boj s korupcí, vyšší investice do vzdělání či štědřejší podporu chudých regionů.

V posledních letech zaznívají i razantnější návrhy jako výrazné snížení počtu zákonodárců, a tím zrychlení politického provozu, základní občanský příjem v různých variantách, nebo dokonce otevření se čínským investicím a zapojení do Nové hedvábné stezky. Politická spojenectví jsou v Itálii ovšem tradičně křehká, a tak ať zvítězí zastánce toho či onoho přístupu, má jen zřídkakdy sílu jej účinně prosadit.

Připočtou-li se partikulární zájmy, klientelismus, různé formy korupce, sklony části italských politiků k operetnímu vystupování či fakt, že průměrná délka vládnutí jednoho kabinetu je v zemi dva a půl roku, máme prostředí, ve kterém se jakémukoliv reformismu věru nedaří.

Čelit se tomu snažili po svém už i dva poslední prezidenti, Giorgio Napolitano a Sergio Matarella se svými sbory poradců – za posledních osm let jmenovali celkem pět premiérů čistě z vlastního rozhodnutí a postavili je do čela různých úřednických nebo provizorně reformních vlád. Ani to ale nepomohlo.

Trhy dnes žádají co nejstabilnější vládu a pomalou důslednou nápravu. Lidé volají především po někom, kdo zajistí, že se budou mít jejich děti zase lépe než oni. Je reálné, že něco takového zajistí buď nyní nabízející se středolevicová koalice, nebo předčasné volby a po nich pravicový blok? Uvidíme.

Avšak zatímco političtí analytikové zvažují pro a proti aktuálně se nabízejících uspořádání, ekonomičtí analytikové bijí na poplach: odolnost italské ekonomiky je dlouhodobě křehká, teď po měsících hádání koalice Ligy a Hnutí pěti hvězd ale skutečně mimořádně. Zatím se nic nehroutí, protože zainteresovaní věří, že EU případně zasáhne. Stačil by ovšem nějaký středně velký šok a vše by bylo jinak. Není jasné kdy a není jasné jak, jedno se ale zdá být nesporné: i když se podaří překonat poslední vládní krizi, ta hlavní krize se ještě projeví.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Mimochodem Čtvrtek, 29.Srpna 2019, 09:10:12

Aktuální vládní krizi se podařilo už, zdá se, překonat. Hnutí pěti hvězd a sociálnědemokratická Demokratická strana se domluvily, že nový kabinet složí spolu. Domluva je zatím jen obecná, plus se oznámilo, že premiérem bude opět Giuseppe Conte. Takřka s jistotou lze ale už říci, že Italové nepůjdou k předčasným volbám, jak chtěl předseda Ligy Matteo Salvini... tedy alespoň letos na podzim ne.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.