Lze ještě zachránit euro?

Americký držitel Nobelovy ceny za ekonomii vysvětluje, že příčiny současné nepohody v Evropské unii tkví ve špatné architektuře eura a v neochotě Německa ji napravit. Vidí v tom fatální hrozbu pro evropskou integraci.

Euro zřejmě směřuje k další krizi. Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny, si zvolila vládu, kterou lze nejlépe charakterizovat jako euroskeptickou. Nikoho by to nemělo překvapovat. Vývoj v Itálii je další z řady předvídatelných (a předvídaných) epizod dlouhé ságy špatné architektury eura, v němž dominantní síla, Německo, brání potřebným reformám a trvá na politice, jež situaci pouze zhoršuje. Navíc se uchyluje k rétorice, která vyvolává vášně.

Itálii se od samého vzniku eura nedaří dobře. Reálné HDP Itálie (při zohlednění inflace) v roce 2016 bylo stejné jako v roce 2001. Ale ani eurozóně jako celku se dobře nevede. Od roku 2008 do roku 2016 její hrubý domácí produkt vzrostl celkově o pouhá tři procenta.

V roce 2000, rok po zavedení eura, byla ekonomika Spojených států jen o 13 % větší než hospodářství eurozóny; v roce 2016 už rozdíl činil 26 %. A po růstu ve výši zhruba 2,4 % v roce 2017, což ovšem nemohlo stačit k zotavení po dekádě tápání, se teď ekonomika eurozóny znovu ocitá v nedobré kondici.

Pokud se špatně daří jedné zemi, je to její chyba. Pokud se ale špatně vede mnoha zemím, je to chyba systému. Jak vysvětluji ve své knize Euro: jak společná měna ohrožuje budoucnost Evropy (The Euro: How a Common Currency Threatens the Future of Europe), jedná se o měnový systém, který byl v podstatě od svého vzniku předurčen k selhání.

Zbavil vlády kontroly nad hlavními mechanismy řízení hospodářství (stanovování úrokové míry a směnných kurzů); a namísto toho, aby vytvořil nové instituce, jež by zemím umožnily vyrovnávat se s rozmanitými situacemi, v nichž se ocitají, zavedl nová omezení – často založená na zdiskreditovaných ekonomických a politických teoriích – týkající se deficitů, dluhů, a dokonce i strukturální národohospodářské politiky.

O euru se předpokládalo, že přinese všemi sdílenou prosperitu, která prohloubí evropskou solidaritu a pomůže tak v integraci. V realitě činí pravý opak, zpomaluje růst a zasévá nesoulad.

Problém přitom nespočívá v nedostatku nápadů, jak se hnout z místa. Francouzský prezident Emmanuel Macron ve dvou vystoupeních, vloni v září na Sorbonně a při přebírání ceny Karla Velikého za zásluhy o evropské sjednocení a porozumění letos v květnu, zformuloval jasnou vizi evropské budoucnosti. Ale německá kancelářka Angela Merkelová jeho návrhy zchladila, například doporučila jen směšně nízké zvýšení sumy na investice v oblastech, které to naléhavě vyžadují.

Ve své knize kladu důraz na naléhavou potřebu vzniku systému společného pojištění vkladů, aby se předešlo útokům proti bankovním systémům chudších zemí. Zdá se, že Německo si uvědomuje význam bankovní unie pro fungování společné měny, ale, jako Svatý Augustin opakuje: „Pane, dej mi čistotu a zdrženlivost, ale ne hned!“ Bankovní reforma je reforma, k níž se má přistoupit někdy v budoucnu, bez ohledu na to, kolik její absence nyní páchá škod.

Ústřední problém eurozóny tkví v otázce, jak upravovat deformace směnných kurzů, takového typu, jaká právě nyní sužuje Itálii. Německá odpověď je přenést břemeno na slabší země, které už tak strádají vysokou nezaměstnaností a nízkou mírou růstu. Všichni víme, kam to vede: prohloubí se jejich neduhy, trápení, nezaměstnanost a sníží se růst.

A dokonce i tehdy, pokud se růst nakonec podaří obnovit, HDP nikdy nedosáhne hladiny, na níž se mohlo ocitnout, pokud by se uplatnila přiměřenější strategie. Alternativa se přitom nabízí: více zatížit nutností strukturálních národohospodářských úprav silné země s vyššími platy a zvýšit poptávku programem vládních investic.

Nepružnost správců eura opřená o zdiskreditované ekonomické a politické teorie ohrožuje Evropskou unii. Foto Eisenrach, flickr.com

První a druhé dějství téhle hry jsme viděli už mnohokrát. Zvolí se nová vláda na příslibu, že s Němci vyjedná lepší podmínky, ukončí politiku škrtů a prosadí lepší program strukturálních úprav. Jenomže Němci, pokud vůbec v něčem uhnou, na změnu ekonomického kurzu to nikdy nestačí.

Antiněmecké sentimenty tak sílí. A každá vláda, ať už středo-levá nebo středo-pravá, která se pokusí o nezbytné reformy, přijde o moc. Antiestablishmentové strany kvůli tomu nabývají na síle. Tak se blíží kalamita.

Napříč eurozónou jsou političtí představitelé paralyzovaní neslučitelnými očekáváními: občané chtějí zůstat v EU, současně chtějí ukončení škrtů a návrat prosperity. Říká se jim na to, že nemohou mít oboje. A tak v trvající naději, že Německo obměkčí, vlády drží linii a strádání jejich občanů se prohlubuje.

Socialistická vláda portugalského premiéra Antónia Costy představuje výjimku. Podařilo se mu vrátit jeho zemi růst a současně si udržuje vysokou míru popularity. Čtyřiačtyřicet procent Portugalců vyjádřilo v dubnu přesvědčení, že vláda si vede nad očekávání.

Itálie se může rovněž stát výjimkou, ale ve zcela jiném smyslu. Nálady proti euru se tam zvedají zleva i zprava. Se svou krajně pravicovou Ligou severu, která se právě dostala k moci, může Matteo Salvini, její předseda a obratný politik, uplatnit některé z hrozeb, na což si političtí nováčci v jiných zemích netroufali.

Itálie je dost velká, a disponuje dostatkem schopných a tvořivých ekonomů, aby zvládla de facto odchod z eura a zavedení pružného duálního měnového systému, který jí umožní obnovit prosperitu. Samozřejmě by to bylo porušením pravidel eurozóny, ale břímě administrování de iure odchodu, se všeho jeho důsledky, by leželo na Bruselu a Frankfurtu. Itálie přitom může sázet na hrozbu paralýzy celé EU, která by nakonec mohlo rozchodu zamezit. Ať už by byl výsledek jakýkoli, euro by se ocitlo v troskách.

Nemusí to tak ale skončit. Německo a další země na severu Evropy mohou euro zachránit, pokud projeví více lidskosti a pružnosti. Ale, poté, co jsme zhlédli prvá dějství téhle hry už tolikrát, těžko na ně spoléhat, že ji přece jen přivedou k jinému rozuzlení.


Sloupek napsaný pro Project Syndicate vychází v DR s jeho svolením. Přeložil JAKUB PATOČKA

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 21.Června 2018, 15:06:28

Je to skutečně velice svérázné tvrzení, že ekonomické potíže Itálie jsou z a p ř í č i n ě n y existencí eura. - Proč ty samé potíže nemají třeba takové Holandsko nebo Dánsko, ačkoli se tam také platí eurem? A jsou to mnohem menší ekonomiky, nežli ta italská.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Já bych s tím panem Stierlitzem souhlasil, Čtvrtek, 21.Června 2018, 21:02:31

že za ekonomické problémy eurozóny (potažmo integrační problémy EU) může špatná architektura Eura.

Dalo by se vlastně říci, že je to zmenšený model, na kterém lze pozorovat, jak špatně postavená architektura peněz působí řadu dalších řetězících se problémů. Pochopitelně, že to někde na druhé straně musí přinášet i prospěch - pokud by to bylo nevýhodné pro všechny, nemohl by se takový stav udržet.

Jde ale jen o omezenost pohledu, v rámci kterého někdo nadřadí svoji krátkodobou výhodu budoucí všeobecné katastrofě (módně bychom řekli, že duchovně nedorostl potřebám globalizovaného světa).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.