Černý Petr Petra Holuba. Aneb letní rozpravy o ženách v politice

Když se český komentátor rozepíše o ženách v politice, vždy se jedná o riziko, že výsledek bude ještě horší než obvykle. I pokus Petra Holuba skončil kalamitou.

Komentátor Echo 24 Petr Holub napsal pro Český rozhlas text o ženách v politice. Co je však jádrem sdělení, není jasné.

Nejprve se zdá, že je to jeden z dalších textů psaných z perspektivy mužů 50+, kteří se chvějí strachem ze ztráty kulturní dominance svého druhu. Jako by se však autor – někdejší šéfredaktor Respektu, komentátor Aktuálně.cz, Hospodářských novin či MF Dnes – na poslední chvíli takového vyznění zalekl, a tak jeho text končí v nejistotě, zda ve výskytu žen ve vrcholných politických či názorotvorných funkcích vidět dobré znamení, anebo naopak úpadek.

To první ilustruje citace ze samého závěru textu: „Ženy přinášejí nový politický styl, který spočívá ve schopnosti získat si pozornost a dotáhnout do konce zdánlivě beznadějné záležitosti.“ To druhé odstavec: „Politika na evropské i světové úrovni postrádá velké muže i myšlenky, proto se prosazují osobnosti spíše z okrajů a dříve potlačovaných menšin či společenských skupin. Není divu, když se třeba Slovák stane českým premiérem, zatímco se žena stane prezidentkou na Slovensku. Představitele menšin život naučil, že nemají nic jistého a že se stále musí starat o to, aby v konkurenci ostatních obstáli.“

Co to má znamenat? Četl ty věty Petr Holub po sobě, než je vydal? Četl je někdo v rozhlase, než je publikovali? Co je to za – jeden by řekl „nemužnou“ – intelektuální nedůslednost, s níž Petr Holub do jednoho pytle smíchá politiky tak protichůdné, jako jsou Andrej Babiš a Zuzana Čaputová, jako kdyby se jednalo o dva příznaky údajně totožného fenoménu? Jak souvisí, že je Babiš Slovák, s jeho postavením? A cožpak Petr Holub neví, že ženy nejsou žádná menšina?

Jaká logika vede k zařazení Zuzana Čaputové a Andreje Babiše mezi příznaky stejného fenoménu? Foto FB Zuzana Čaputové

Znevýhodněná skupina jistě, ale v žádném případě ne menšina. Ale mluvit o „znevýhodnění“, jeho příčinách a souvislostech zní najednou podstatně jinak, než mluvit o „menšině“…

Ženy jsou skutečně v politice reprezentovány tak málo, že když se v americkém Kongresu objeví čtveřice radikálně progresivních političek, navíc s jinou než bílou barvou pleti, řeší to celý svět s obdobným zájmem, jako vyšinuté prezidentství Donalda Trumpa. Nebo když je na Slovensku zvolena žena do funkce prezidentky, nekladou si komentátoři na prvním místě otázku, jak je možné, že jde vedle estonské a chorvatské prezidentky o teprve třetí evropskou prezidentku, ale jak je možné, že se jí vůbec stala. Více se řeší to, že je žena, než to, s čím uspěla a čeho se chce zastávat.

Výskyt ženy ve vrcholných funkcích obchází aura, jako by šlo hned o invazi Trifidů nebo prostě mimozemské civilizace. Ženy v horším případě reprezentují v jazyce komentátorských klišé „krásnější polovinu populace“, v lepším případě ženskou otázku. Kdežto o mužích se má automaticky za to, že reprezentují celé národy, celou populaci a celý živý svět.

Ne náhodou píše Petr Holub, že „politika na evropské i světové úrovni“ v jeho očích „postrádá velké muže i myšlenky“. Ženám je patrně vrozeno mít myšlenky pouze malé…

Běžné – tedy z mužské perspektivy viděné – psaní o ženách ve vrcholných politických funkcích povětšinou vychází z nostalgie po evropské, případně euro-americké, dominanci světové politice. To je ta doba velkých mužů a myšlenek, nic na tom, že se z nich zrodily taky kolonie, světové války, genocidy.

Zcela typicky proto Petr Holub míchá v jednom textu třeba čtveřici amerických kongresmanek a nově zvolenou předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou s kapitánkou lodi, která zachránila uprchlíky, Carolou Racketeovou a ekologickou aktivistkou Gretou Thunbergovou.

Kam se ale poděla zmínka o premiérce Nového Zélandu Jacindě Ardernové? Kdyby o ní Petr Holub případně jiný komentátor psal, zmínil by se o tom, že je to po Bénazír Bhuttové teprve druhá politička ve světových dějinách, která během úřadu přivedla na svět dítě? Kladl by si otázky, jak to může zvládnout? Anebo by spíš připomněl její heroickou reakci na březnový teroristický masakr v Christchurch? Nebo by se dokonce zabýval jejím plánem přestat měřit úspěšnost politiky hrubým domácím produktem, ale novým indexem životní pohody obyvatel?

O tom, že Nový Zéland provedl radikální krok a nově nyní sestavuje svůj státní rozpočet na základě pěti prioritních oblastí – přechodu k nízkouhlíkové ekonomice, podpory duševního zdraví obyvatel, boji proti dětské chudobě a domácímu násilí, lepšího životního standardu původních obyvatel a rozvoje digitalizace a inovací – jsme se v České republice zatím dočetli snad jen v časopise Sedmá generace. „Musíme se dívat dál než za jeden volební cyklus. Tlak na růst našich ekonomik nás všechny činí chudšími, když zohledníme dopad na přírodu a jednotlivce, kteří zůstávají pozadu. Potřebujeme přístup, kterému se v jazyce Maorů říká kaitiakitanga, tedy péče,“ uvažuje Jacinda Ardernová.

Není to snad zajímavé téma? Nezavání to trochu velkou myšlenkou? A co Green New Deal americké kongresmenky Alexandrie Ocassiové Cortezové, to není velká myšlenka? 

Přesto: jestliže někdo teskní po velkých myšlenkách velkých mužů, jak se může neohlédnou za tím, jaký svět oni velcí mužové vytvořili? Jakými problémy dnes trpí a jaké jsou na ně adekvátní odpovědi.

Politické kroky žen ve vrcholných funkcích bývají často dávány do souvislosti s tím, že je uskutečnila žena. Bývají vysvětlovány jejím pohlavím. U žen se řeší, zda děti mají, kolik jich mají, případně zda je nemají vůbec. A to vše – záleží na konkrétní situaci – může být přitěžující okolnost. Co ale víme o dětech politiků?

K rovnoprávnosti se nedopracujeme, dokud se nezačneme zabývat na prvním místě tím, co je v politice třeba učinit, namísto toho, kdo tak činí a co při tom má na sobě. Spojovat výskyt žen v politice, i kdyby jich mělo přibývat, s očekáváním, že se vše v dobré obrátí, je stejný nesmysl jako ženy podceňovat.

Ženám musí být dopřána příležitost obstát jako Jacinda Ardernová, stejně tak i zklamat jako Theresa Mayová. Úplně stejně jako to dopřáváme mužům. Otázkou ovšem je, zda vůbec rovnoprávnost živočišný druh zvaný bílí muži 50+ považuje za žádoucí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.