Když argumenty ztrácejí moc: o jazyku populistů a demagogů

Robert Feustel

Německý politolog přibližuje, jaké komunikační triky a rétorické taktiky používají politikové typu Donalda Trumpa či lídrů současné krajní pravice, a vysvětluje, proč je tak obtížné s nimi debatovat.

Předně a především: jazyk pravicových populistů, tedy způsob jejich argumentace, volba témat, výrazů, důrazů atd., není jazykem, který má sloužit k racionální debatě — to jest k výměně věcných argumentů směřující k odhalení všech relevantních skutečností k danému tématu, k jejich zvážení a v důsledku k posunu ke vzájemnému porozumění.

Smyslem jazyka, jež používají pravicoví populisté, je zesílení rozdílů mezi důrazným „MY“ a tím ostatním, neznámým, cizím. A k tomu účelu si tento jazyk hraje se stereotypy a emocemi.

Proto je takřka nemožné populisty racionálně přeargumentovat. Je nutno najít jiné způsoby, jak se s pravicově-demagogickými komunikačními vzorci vyrovnat.

Dokonalým modelem pro ilustraci taktiky užívání populistického jazyka je Donald Trump. Foto John Pemble, flickr.com

Abychom byli názornější — dokonalým modelem pro ilustraci taktiky užívání populistického jazyka je Donald Trump. Jeho projev vykazuje všechny charakteristické znaky demagogického jazyka, jak byly popsány německým filosofem Maxem Horkheimerem v šedesátých letech (konkrétně viz na konci textu).

Mimo to pojmenoval britský Guardian v minulém roce přesně čtyři způsoby komunikačního jednání, které právě Trump využívá velmi efektivně. Jedná se konkrétně o:

  1. preventivní rámování (sklon dát hned v prvních větách či slovech návodný výklad situace + nálepkování aktérů), jež dává dotyčnému výkladovou výhodu,
  2. diverzi, to jest odvádění pozornosti od toho typu událostí či zjištění novinářů, které dotyčného zahanbují nebo jsou pro něj nepříjemné z jiného důvodu,
  3. odklánění, to jest přehození viny na někoho jiného,
  4. zkušební balonek — testování, co vše si může dotyčný v projevu dovolit, co vše mu projde.

Například uprchlík je pak perfektní obětní beránek. Slouží jako projekční plocha pro socio-eknomickou i kulturní nejistotu povstávající ze zmatku (z ne-řádu) pozdně moderního nebo neoliberálního kapitalistisckého systému.

Z tohoto důvodu platí, že prosté střízlivé zdůvodňování či síla lepší argumentace dnes při zvládání krajně pravicové hrozby nestačí. Příslušné snahy končí ve škatulkách „lež“ nebo „překroucení skutečnosti“ šířené „užitečnými idioty“ či prostě „těmi, kdo na stávajících pořádcích vydělávají“.

Zde je ale několik tipů, které, v závislosti na kontextu, pomoci mohou:

Za prvé, dávat si pozor na potenciálně nebezpečné šíření lží či nenávistných projevů, byť třeba s připojenými kritickými komentáři či polemickými argumenty.

Za druhé, šetřit s opakováním populistických konceptů. Jejich nekonečné omílání zesiluje dosah jejich základních myšlenek a přispívá k tomu, že časem začínají být vnímány jako něco normálního.

Za třetí, v určitých situacích potlačit nutkání použít vnějškově efektní útočný argument, neboť právě takový způsob debaty bývá často chápán jako snaha manipulovat, překrucovat skutečnost či prostě bavit se provokacemi. Mnohem účinnější bývá zpětné dotazování se na nesrovnalosti a zasévání semínek pochybností.

A konečně, musíme si uvědomit, jak moc je současné politika obecně, a krajně pravicový populismus zvlášť, zachycen v pasti hyperreality: příval výkladů skrze osobní příběhy, různých převyprávění, lží i klamavých zpráv je nekonečný a skutečně působí. Například německý strach z pokračující islamizace — v zemi, kde žije méně než pět procent muslimů. Nebo debaty o pocitu, jak je všude nebezpečno, který je v přímém rozporu s aktuálními statistikami zločinnosti.

Někdy tak může pomoci i připomenout lidem jejich skutečné životy, všímat si věcí tam venku, off-line, mimo klávesnice a obrazovky.

Šest Horkheimerových vzorů — typické znaky jazyka populistů a demagogů:

  1. Velice časté užívání superlativů („ta největší zeď“, „největší národ“, „tisíciletá říše“).
  2. Neustále soustavné a zdůrazňované používání distinkce mezi homogenním a jednoznačným „my“ a zbytkem, těmi druhými — těmi dobrými zde a těmi špatnými tam.
  3. Absolutní cíl, snaha vsugerovat, že jednou v dohledné době se může být vytvořena dokonalá společnost bez chyb, jen pokud budou lidé následovat bez odporu svého politického vůdce.
  4. Důsledná snaha lídra vykreslit se jako člen skupiny „my“ — jako člověk z lidu, ne-politik, bojovník proti establishmentu, a to i když to třeba zjevně není pravda. Tento jev pracuje mimochodem se zjednodušením myšlenky demokracie, s popřením potřeby zprostředkování — skrze populistický subjekt vládne přímo sám „lid“, populistův hlas se rovná hlas lidu.
  5. Šíření dojmu, že proti „nám“ působí nějaké spolčení nepřátel různého typu, šíření příslušných konspiračních teorií. Tento prostředek je často využíván k znevěrohodnění jakékoliv kritiky. Libovolný oponent je vykreslován jako zástupce nebo pomahač spojených nepřátelských sil.
  6. O základních konceptech, jako co je správně a co je špatně, není dovoleno pochybovat. Stejně tak o tom, kdo, a kdo jediný, říká pravdu a kdo konspiruje proti lidu. Žádné vyvažování, nic než jeden správný názor.

Z originálu Powerless Arguments: Demagogue and Populist Language vydaného v The Progressive Post přeložil a redakčně zpracoval PETR JEDLIČKA.

    Diskuse
    JN
    July 20, 2019 v 11.08
    "Jazyk pravicových populistů není jazykem, který má sloužit k racionální debatě"
    Jazyk levicových liberálů má tedy sloužit k čemu, když například slovo "slečna" nahradíme označením "člověk s dělohou"?
    July 23, 2019 v 6.09
    Dotaz není oplácení
    Third, sometimes, avoiding or swallowing the striking argument because it often will be understood as fake or twist, brought up by someone who is up to mischief. Asking back and sowing the seed of doubt could work better in certain cases.

    Mám, pravda, trochu problém zjistit, byť s pomocí internetových slovníků a webu jako globálního jazykového korpusu, co přesně má znamenat asking back, ale řekl bych, že v daném kontextu by to něco s kladením otázek společného mít mělo, rozhodně spíš než se zvaním na další návštěvu nebo požadováním něčeho na oplátku za své služby a dary (jako ve „What is Jehovah asking back from you?‟). Řekl bych, že jde o to vyptávat se na podrobnosti, žádat vysvětlení nesrovnalostí, nebo tak něco. A zasít semínka pochybnosti je výsledkem onoho vyptávání se, potažmo jeho součástí a cílem volby otázek, nikoliv alternativní taktikou.

    Každopádně „účinnější bývá oplácení taktika‟ nedává smysl, zjevně došlo k vyšinutí z větné stavby nebo aspoň zpřeházení slovosledu. A čím přesně by asi tak měl člověk demagogům oplácet? Snad ne stejnou demagogií, jakou používají oni sami?

    Článek volně zaměňuje demagogii a populismus, což by se podle Jana Bíny a Radka Bubna raději dělat nemělo:
    http://denikreferendum.cz/clanek/11988-babis-skvrn-a-spiny-se-zbavis
    Bína a Buben nejsou jediní, kdo v poslední době volal po levicovém populismu, kdežto pokoušet se o levicovou demagogii, zahrávat si s nestoudným lhaním ve stylu Trumpa a Zemana, jsem ještě nikoho soudného doporučovat neviděl. Lež je z podstaty pravicová, protože slouží k manipulaci druhými, lhář získává pomocí lží moc, všechny, které obelhal, si podřizuje. Existuje hierarchie založená na lži, kdežto rovnost založená na lži existovat nemůže.
    JN
    July 23, 2019 v 8.42
    "Lež je z podstaty pravicová"
    To je zajímavé tvrzení. Podobně zajímavé je třeba tvrzení o papežské neomylnosti.

    Dalo by se to zdůvodnit třeba takhle: Jestliže nemůže existovat rovnost založená na lži a pokud rovnost existuje, musí být tedy nutně založená na pravdě, pak ani křesťanská láska nemůže být založená na lži a pokud existuje, musí být založená také na pravdě. Papež je ztělesněním této křesťanské lásky, takže pokud existuje, musí mít nutně pravdu, tudíž je neomylný.
    July 23, 2019 v 9.19
    U slova rovnost je zapotřebí upřesnit: rovnost v čem?
    Podobně jako u slova svoboda je třeba specifikovat: svoboda k čemu, případně od čeho?
    Jinak půjde jen o krásná slova.
    July 23, 2019 v 9.29
    Máte pravdu pane Macháčku, váš překlad toho obratu je zřejmě správnější, opravím to. Ono ask back je frázové sloveslo, ale autor jej používá zjevně jinak
    July 23, 2019 v 9.49
    Populismus a populismus
    Ono je definicií toho slova více, a tak se v tom trochu plave. Já vím rámcově o třech používaných definicích:

    1) Neutrální akademická definice -- ta vychází dnes ze skupiny indikátorů inspirované těmi Hokrheimerovými. Pokud si dobře pamatuju z debat na univerzitě, jde přesně o: rozdělování společnosti na dvě skupiny, a to lid vs. ti nehájící zájmy lidu, o mimořádný důraz na emoci, o zvýznamnění lídra na úkor zbylých struktur tělesa, o důraz na dlouhodobé úkoly a velký plán + upozadění konkrétní každodenní politiky a o podřízení stylu komunikace tomu všemu. S faktorem strachu, hrozby či nepřátel populismus nutně pracovat nemusí, tam už přesahuje množina demagogie.

    2) Novináři používaný termín populismus -- zde jde o význam "politika lacině-líbivých kroků, které však neřeší podstatu hlavních problémů, a jsou tak buď úplně zbytečné, nebo zbytečně drahé, nebo dokonce škodlivé".

    3) Populismus jako žádoucí strategie levice -- zde je jádrem ono rozdělení společnosti na dvě protistojící skupiny, ostatní indikátory z akademické definice však ne. V podstatě jde o požadavek, aby se levice přestala chovat jako příslušnice rodiny klasických politických stran s nějakou dílčí programovou nabídkou a postavila se celkově (za lid) proti celému establishmentu. Pojivem se zájmy celého lidu zde může být opozice proti celosystémové korupci, boj za velký hospodářský obrat, snaha rozbít všechny prvky nastavení, které prohlubuje sociální nerovnost, snaha o celkový obrat všech polik k ekologickým prioritám a podobně.
    July 23, 2019 v 9.53
    Dobrá ilustrace k tomu třetímu významu populismu je tady ten rozhovor, který jsme kdysi pořídili s granadským leaderm Podemos:

    http://denikreferendum.cz/clanek/21336-zastupce-podemos-pro-dr-jde-nam-o-zmeny-pro-99-procent
    MP
    July 23, 2019 v 10.53
    Petrovi Jedličkovi a Honzovi Macháčkovi
    Neutrální akademické vymezení slova populismus nelze spojovat s Horkheimerem a vůbec s Frankfurtskou školou. Patří mezi slova, o kterých platí jeho slavný aforismus: uznat, znamená odsoudit.

    Nerozlišovat mezi demagogií a populismem má z této perspektivy docela zásadní význam. Populismus nabízí místo konkrétní sociální struktury obyvatel a sociálních nerovností binární abstrakci "elity" a "lid" a obrací se k "dolním deseti miliónům" (této Zemanovi demagogické věty se nemůže dost dobře populistické postavení se "za zájmy celého lidu" zříct). Zájmy lidu se potom nutně překrývají s těmi demagogickými: boj proti korupci, ochrana spotřebitele, růst.

    Ideologové dnešních levicově populistických hnutí se pokoušejí tuto -- horkheimerovské perspektivě odpovídající -- relaci obrátit a přes politické využití "sjednocené pobouřenosti lidu" chtějí získat platformu k zásahům do konkrétních struktur nerovnosti. Malér je, že tím okamžikem, kdy se bere vážně takové zasahování, se "lid" nutně rozpadá a není jasné, oč se populista opře?

    Konkrétně: Jak je to s "elitářským" zájmem Pirátů zdanit letecký benzín z ekologických důvodů a zájmem běžně žijícího "lidu" na levných chaterových letech na dovolenou? Se zájmem zaměstnanců povrchového dolu na zachování jeho provozu, z pohledu obecných zájmů ekologicky nepřijatelného?

    Samozřejmě, příčetná levicová politika dnes musí přijmout zmizení proletariátu jako revolučního subjektu a to, že místo, které po něm zůstalo, je a má být prázdné. Musí vycházet z provazování a zájmů neobyčejně rozmanité skupiny závislých obyvatel (zaměstnanců, subsoukromníků závislých na velké firmě či řetězci atd.), otázka je jen, zda se situační a akční průniky dílčích zájmů těchto skupin dají přeložit to abstraktního zájmu "lidu"? tedy pojmout populisticky.
    JN
    July 23, 2019 v 11.46
    Populismus a lež jsou z podstaty pravicové.
    Pokud jsou levicové, nejde o populismus a o lež, ale o žádoucí strategii levice.
    JP
    July 23, 2019 v 12.23
    Legitimní populismus a demagogie
    Nevzpomenu si už přesně na mnou tehdy použitou formulaci, ale v souvislosti s článkem M. Hausera o tom, že je populismus je legitimní metodou či taktikou současné levice jsem poznamenal, že i takovýto - o sobě možná věcně či sociálně opravdu legitimní - populismus fakticky není možné odlišit od demagogie. Respektive každý populismus nakonec k demagogii (tedy k falešnému respektive zfalšovanému způsobu argumentace) nevyhnutelně vede.

    I kdyby to bylo v zájmu oněch "99 procent" - jakmile se jednou z láhve vypustí džin toho postoje, že "my máme pravdu prostě proto, že je nás víc", pak je definitivně zle. Pak už cesta nevyhnutelně vede k postoji, že m y máme pravdu vždycky. Neboť m y reprezentujeme lid; i kdyby "nás" fakticky byla jenom hrstka revolučních aktivistů.

    Jistě, Hauser sám to myslel zřejmě poněkud jinak, totiž ve smyslu "když je dolní část společnosti zcela evidentně sociálně znevýhodněna, pak má na své straně automaticky pravdu, a populismus v jejím jménu tedy není demagogií".

    Takto to má dozajista svou logiku; nicméně stále platí to shora řečené, totiž jak je jednou z láhve vypuštěn džin absolutizovaného tvrzení "pravdu máme zásadně my a jenom my", pak už se nedá vrátit zpátky.

    Totiž: kdo má pak vlastně rozhodovat o tom, jaký rozsah a jakou intenzitu má to sociální znevýhodnění? Je to už dost na to, aby to opravňovalo akt sociálního povstání? Anebo se stále ještě jedná o víceméně přirozenou sociální stratifikaci?

    Takže o tom, kdo je a kdo není "sociálně utlačovaný", nakonec zase bude nejspíš rozhodovat skupina profesionálních revolucionářů.

    Tím v žádném případě nemá být řečeno, že by nebyly historické situace, kdy je takovéto sociální povstání naprosto legitimní. Ale jakmile toto sociální hnutí vyhlásí populismus za svou legitimní strategii, pak tím nevyhnutelně vstupuje i do říše demagogie. A tím prakticky předurčuje budoucí zradu svých vlastních ideálů.
    JP
    July 23, 2019 v 12.37
    Rovnost a lež
    "Existuje hierarchie založená na lži, kdežto rovnost založená na lži existovat nemůže."

    Paušální a apodiktické tvrzení, že všichni lidé jsou si naprosto rovní, je samo o sobě naprosto stejně deformovaným argumentem jako postoj elitářský, že všichni lidé jsou různí a že tedy jedni mají přirozené právo vládnout těm druhým.

    To že lidé už od přírody nikdy nejsou stejní, to věděl už samotný Marx. Právě proto napsal, že "rovné právo" by vlastně daleko spíše muselo být koncipované jako právo nerovné, aby tak mohlo odrážet přirozené rozdíly a nerovnosti mezi lidmi. Neboť "jeden je takový a druhý zase takový, jeden má větší žaludek a ten druhý zase menší".

    Jinak řečeno: tvrzení naprosté rovnostářské stejnosti mezi lidmi je naprosto stejnou demagogií (a tedy lží), jako tvrzení naprostého opaku, tvrzení přirozené nerovnosti mezi lidmi.

    Pravou realitou je neustálé zápolení obou těchto skutečností, lidé jsou stejně tak navzájem rovní (jakožto právě lidé, jakožto svobodné a rozumem a duší nadané bytosti) jako jsou navzájem nerovní ve svých vrozených i jinak získaných předpokladech, vlohách, schopnostech, potřebách, i ve svých charakterech.

    A jediným skutečně pravdivým postojem je za daných okolností nikdy nekončící, znovu a znovu obnovované zkoumání a zvažování vzájemné poměru těchto dvou principů v právě dané chvíli a v právě dané konstelaci. Právě tohle je prubířským kamenem našich schopností, a je to odpovědností kterou z nás nikdo nesejme - zda jsme schopni a vůbec ochotni zvažovat a zkoumat správně a odůvodněně.
    JK
    July 23, 2019 v 14.46
    Josefu Poláčkovi
    Právě jste se sám dopustil argumentačního faulu. Rovnost není totéž co stejnost.

    A zase jsme u těch definic...
    JK
    July 23, 2019 v 14.50
    Martinu Profantovi
    "...místo, které po něm zůstalo, je a má být prázdné."

    Rozloupneme minci na hlavu a orla (nepochybně to půjde dost snadno) a jednu stranu zahodíme. Ona ji ta mince nepotřebuje.
    July 23, 2019 v 15.32
    Zájmy lidu
    Ne každý horník si myslí, že by těžba uhlí měla pokračovat až do úplného vytěžení ložiska — což stejně nebude trvat věčně. Pálení uhlí ničí celou planetu — přesněji řečeno podobu planety příznivou pro život lidstva — i místní krajinu.
    https://a2larm.cz/2019/07/jsem-hornik-ale-uhli-musi-skoncit/
    Program spravedlivé transformace zahrnuje nejen uzavření dolů a obnovu jimi poničené krajiny, ale také nalezení nové a přinejmenším stejně dobré obživy pro horníky. Prosazovat jej lze i s pomocí populistického dělení lidí na chudý lid, který žije v okolí dolu, a miliardářskou elitu, k níž patří uhlobaroni, kteří si z těžby odnášejí tučné zisky do daňových rájů. Ponechána sama sobě a svobodnému trhu nechá elita lid za co možná nejnižší mzdy vykopat ze země všechno, co se dá výhodně prodat, a pak rozkopanou a znečištěnou zemi opustí se všemi penězi, které takto vydělala. Zájmem lidu je donutit elitu, aby odešla hned teď a co možná největší část vydělaných peněz nechala na místě, dílem pro lidi, jejichž práce jí ty zisky přinesla, dílem na ozdravení oblasti, kterou pro ty zisky obětovala.

    A jak je to s „elitářským‟ požadavkem Pirátů na zdanění leteckého benzínu? To je přece jeden z požadavků Žlutých vest — než bude vláda zvyšovat daň na jejich benzín a naftu, ať začne vybírat stejnou daň i z paliv pro letadla. Lid cestuje přece jen častěji auty, případně autobusy nebo vlaky — pokud tedy nežije v oblastech, kde byla veřejná doprava tržními silami zdecimována k nepoužitelnosti — než letadly. Lid rozhodně nelétá každý den, a už vůbec ne soukromými tryskáči.

    Spotřeba leteckého paliva na jednu rodinu z lidu, která si jednou ročně zaletí na dovolenou k moři, není zas tak veliká, aby se lid musel nad daní z leteckého benzínu vážně znepokojovat. Vzhledem k tomu, jak výrazně letecká doprava poškozuje živitní prostředí, bude žádoucí omezovat ji i jinak, než že se jen narovná zdanění paliv pro různé druhy dopravy. Ani toho se ovšem lid nemusí bát, protož k takovým žádoucím opatřením patří větší podpora železniční dopravy a její lepší celoevropská integrace — pravděpodoně na úkor svobody soukromého podnikání v železniční doporavě, tedy právě proti liberalizaci, kterou nám zatím v EU prosadily elity.

    A opatřením pro omezení letecké dopravy je i boj za dostupné bydlení a proti gentryfikaci. Jak řekl na panelové diskusi DiEM25 na Novotného lávce před evropskými volbami Mikuláš Peksa, s omezováním rodin létajících na dovolenou není potřeba spěchat, máme tu větší problémy k řešení — například ten, že ceny bydlení v Londýně jsou už tak vysoké, že lidem, kteří v Londýně pracují, se vyplatí bydlet ve Španělsku a do zaměstnání denně létat letadlem.
    Proč je dělení na relativně nemajetné lidi žijící v okolí dolu a na majetnější vlastníky dolu populistické? Mně to rozdělení přijde úplně normální.
    JK
    July 23, 2019 v 19.23
    Energie spotřebovaná při jediném transatlantickém letu na jednoho cestujícího by stačila na vytápění bytu 3+1 v mírném klimatickém pásmu po celý rok.
    MP
    July 23, 2019 v 22.58
    Honzovi Macháčkovi
    Skvělé. Jenže ono je prostě víc těch horníků, kteří chtějí svoji práci než těch z A2larmu a ta věta řešení musí obnášet nalezení nové a přinejmenším stejně dobré obživy se líp řekne než udělá. A nějak nevím, jak by v tom mohlo pomoci vyvlastnění, protože zavřený důl prostě zisk nevytváří. Jistě, potřebujeme zavřít povrchové doly, ale neznamená, že se to nedotkne konkrétních zájmů konkrétních ůidi.

    A co se týká leteckého benzínu, mně to vysvětlovat nemusíte. Já ten elitářský požadavek podporuji. A že Vy víte, co je pro "lid" dobré, ještě neznamená, že to ví lid.
    JP
    July 24, 2019 v 12.26
    Rovnost a stejnost
    Jak se to vezme, pane Kalousi. Bezprostředně se samozřejmě jedná o pojmy odlišné, ale...

    Tady se nám jedná především o oblast sociální. Tedy o oblast spotřeby. A tady sotva můžeme vytyčit heslo "všichni lidé jsou si rovni v jejich sociálních nárocích" - aniž bychom přitom nevyhnutelně (byť i třeba implicitně) vyslovili i tu větu, že "všichni lidé mají nárok na stejný sociální status". Tedy na stejné materiální požitky.

    Protože jinak bychom vyslovili ten naprostý nonsens, že "všichni lidé jsou si v sociální oblasti rovni" - ale že je zároveň "naprosto v pořádku, když jedni mají mnohem vyšší příjmy než ti druzí".

    Což je - tento paradox či protimluv - ostatně základním principem kapitalismu. Podle jehož známého hesla přece každý má stejné (tj.: rovné) právo stát se milionářem. A že každý kdo se tím milionářem nestane si za to vlastně může sám.
    MP
    July 24, 2019 v 14.24
    Josefu Poláčkovi
    Tak zrovna tenhle paradox se dá pochopit docela snadno:

    "Nechť jsou si všichni lidé rovni v sociální oblasti, ..."
    tedy v přístupu k důstojnému způsobu obživy, ke vzdělání, zdravotní péči, k prostředkům veřejné komunikace a v tom, že existuje společenská péče o to, aby se dopady různých břemen provozu současné společnosti, zvláště ničení životního prostředí, rozkládaly rovnoměrně a nepřenášela se větší část se na sociálně slabé;

    "...při zachování různosti přijmů."
    Ano, pokud tato různost nebude dramatická a nebude dědičná. Jsou profese, které prostě člověka více spotřebovávají a mimo to, budu raději, když bude mít špičkový chirurg dost peněz na to, aby si zaplatil pomoc v domácnosti, než aby neměl čas operovat, protože musí shánět instalatéra.

    Jiná otázka je, zda lze tuto situaci udržet, zda dokážeme ukočírovat docela přirozenou tendenci usilovat o dobré pro své děti bez ohledu na jejich schopnosti apod.
    JP
    July 25, 2019 v 14.15
    To je ovšem už něco zcela jiného, pane Profante. Právě proto jsem zcela záměrně použil formulace že "všichni lidé jsou si rovni v jejich sociálních nárocích".

    V takovém případě totiž není implikováno pouze to, že všichni mají v zásadě stejná práva; nýbrž je implikováno navíc i to, že opravdu všichni mají reálně obdržet/vlastnit stejné množství spotřebních statků.

    Samozřejmě, ten mnou použitý termín "ve svých nárocích" může být v daném kontextu trochu klamný, může se zaměnit s tím pojmem "právo", ve smyslu formálního práva.

    Ale tady byla řeč právě o té sociální rovnosti ve smyslu nikoli formálně právním, nýbrž ve smyslu konkrétně materiálním; tedy ve smyslu, že všichni mají mít opravdu stejně.

    Připomeňme si ještě jednou, o co šlo: jestli může být nepravdivé tvrzení, že všichni si jsou rovni.

    Tady je zásadní vada, že není konkretizováno, v čem má ta rovnost spočívat. Pokud se jedná o rovnost ryze právní: pak ovšem, v demokratickém právním státu jsou si všichni občané v daném právním smyslu rovni.

    Ale - co když tu "rovnost" pojmeme v uvedeném smyslu, jakožto rovnost v (reálných) nárocích?

    Proč se má žebrák spokojit s tím, že je - formálně právně - "roven" milionáři, a má zavřít oči před tím, že zde existuje masivní nerovnost v reálných životních podmínkách?
    JK
    July 25, 2019 v 15.07
    Josefu Poláčkovi
    Původní formulace Otců zakladatelů bylo, že se všichni rodíme rovni...
    MP
    July 25, 2019 v 15.12
    Josefu Poláčkovi
    Myslím, že jsem uvedl jasnou limitu oné nerovnosti: pokud nebude dramatická a nebude dědičná.
    To první, "nebude dramatická", výjádřil Rousseau dodnes nepřekonaným způsobem -- rozdíl nesmí být tak velký, aby se jeden musel prodávat jako občan druhému.
    Pokud bychom dokázali udržet přibližně stejné šance na vzdělání, přístup k důstojné obživě, lékařské péči atd. -- a já si nejsem jist, zda tato podmínka není jen regulativní idea a je naplnitelná-- pak by si mohl žebrák, kterému vadí, že nemá tolik jako druzí, trhnout levou zadní. Má přístup k důstojné obživě, to jest nemusí žebrat a měl obdobné možnosti. Dojímá mě dnes, když si svůj žebrácký háv nevybral.
    Materiální rovnost není sociální rovnost, protože znamená zrušení sociálního.

    JP
    July 26, 2019 v 14.35
    Občanská rovnost a právo na štěstí
    To je právě to, pane Kalousi: ti "otcové zakladatelé" nehleděli na nic jiného, nežli na čistě občansko-právní rovnost. Na nic jiného nehleděli, a nic jiného je také nezajímalo.

    Jinak řečeno: oni si z celého komplexu lidského žití doslova vyškubli jenom jeden jediný aspekt, tento aspekt vypíchli do popředí - a prohlásili (byť i jenom implicitně), že to takhle stačí. Že od státu respektive od společnosti nelze právem očekávat a požadovat naprosto nic jiného a naprosto nic více, nežli jenom tuto formální občansko-právní rovnost.

    Naprosto zřetelně se tento jejich zúžený pohled na člověka projevuje v jejich pojetí lidského štěstí: podle nich je "nezadatelným právem každého člověka, sám usilovat o své vlastní štěstí".

    Na první pohled tento princip zní ovšem velice svobodomyslně a velice humánně: každý má právo hledat si své vlastní štěstí, aniž by se musel obávat, že se mu do toho - nemohu tady jinak nežli citovat Ludvíka Vaculíka, který někdy v osmdesátých létech v jednom ze svých fejetonů ve velice podobné souvislosti použil formulaci, že ať člověk udělá cokoli, "vždy se mu do toho nakonec vsere vláda". - Přičemž to slovo "vláda" použil zřejmě zcela vědomě na místo případnějšího označení "komunistická strana"; protože v důsledku jakéhosi legislativního nedopatření v minulém režimu nepožívala vláda (na rozdíl od komunistické strany a všech jejích součástí a institutů) zvýšené právní ochrany. Krátce řečeno: na vládu bylo možno relativně legálně nadávat.

    Ale zpět k tématu. Takže v (liberální) demokracii každý smí sám hledat své vlastní štěstí. V čem tedy má být chyba?

    Zkusme si položit otázku takto: jaká je naděje, na to, že tento "každý" - a zde je to míněno jednoznačně ve smyslu jednotlivce - že tedy tento jednotlivec opravdu nalezne své štěstí, jenom jako izolované individuum, sám pro sebe?

    Ta vada tohoto liberálně demokratického pojetí totiž vězí právě v tom, že "člověk" je tu pojímán výhradně jenom jako individuum. Jako jedinec, omezený principiálně jenom sám na sebe.

    Shodou okolností zrovna v dnešní Právu byl otisknut rozhovor s jedním českým snad etnologem, který se právě vrátil z Ghany. A vůbec má zřejmě možnost srovnávání euroamerické civilizace s národy Afriky, a s jejich mentalitou.

    A on tu říká, že v Africe je základní jednotkou smyslu života rodina; a to sice rodina opravdu velice široká a rozvětvená. A že když se tam někdo uzavře sám do sebe, začne jenom shánět a shrabovat majetek sám pro sebe, že je tam považován prakticky za nemocného. Za někoho, kdo se vytrhl z přirozeného řádu věcí, kdo ztratil sám sebe.

    To euroamerické pojetí "štěstí" je ale přesně opačné; to vychází právě z toho principiálně izolovaného jedince, a to jeho "usilování o štěstí" se (byť i jen nevysloveně) automaticky považuje za právo a možnost hromadit majetek.

    (O tom, jak devastující vliv má na člověka toto hromadění majetku, tento vlastnický pud, jsem právě před chvílí podrobněji referoval v diskusi pod článkem O. Vaculíka.)

    Nenechme se tedy vlákat do té argumentační pasti liberálních demokratů, že člověk je jenom tam a tehdy člověkem, když je soukromníkem, izolovaným individuem. A že jenom tak může nalézt své naplnění, své štěstí, svůj smysl života. A že od státu a od společenského uspořádání nelze požadovat nic jiného, než že člověku poskytne tento status soukromníka.

    Jakmile se z člověka udělá tento soukromník, tento jedinec omezený jenom sám na sebe - v tom okamžiku je ztraceno všechno, co přesahuje tento ryze soukromý rámec. Je ztraceno všechno, co člověka dělá skutečným člověkem.
    JP
    July 26, 2019 v 14.46
    Hranice nerovnosti
    Pane Profante, otázka dědičnosti tu nehraje podstatnou roli. Pokud jsem nějakým způsobem zásadně znevýhodněn, pak na tomto stavu nespravedlnosti nic nevylepší a nezhojí fakt, jestli tento stav je či není dědičný.

    A co se toho druhého Rousseauova postulátu týče, totiž když nikdo "není nucen prodávat se druhému jako občan" - tak se zeptejme, jestli je spravedlivým takový stav, když se jeden nemusí druhému prodávat "jako občan", ale musí se mu prodávat jako č l o v ě k.

    Jak známo Marx už jenom z toho faktu, že (v kapitalismu) je jeden člověk nucen (existenční nouzí) prodávat celou svou pracovní sílu jinému člověku (kapitalistovi) za doklad toho, že je zde něco principiálně v nepořádku. Že tím trpí samotná lidskost. Že stále zůstává zachován stav (a když na poněkud subtilnější úrovni), kdy jeden člověk má faktické právo ovládat, určovat, manipulovat život toho druhého. - A mohu Vás z vlastní životní praxe ubezpečit, že ze strany toho kapitalistického vlastníka je tato možnost leckdy velice excesivně využívána; tak daleko jak to vůbec umožňuje platné právo, a velice často i za touto hranicí.

    Zkrátka: i tady platí naprosto přesně to samé co jsem napsal v minulém vstupu: ta občanská rovnost byla svého času sice dozajista velice pokroková věc; ale dnes už je využívána (zneužívána) především jako nástroj liberálně-demokratického, kapitalistického zřízení pro to, zříci se veškeré další vlastní odpovědnosti za reálný stav věcí lidských.
    + Další komentáře