Jazyk, mýty a stylizace v kampani španělské krajní pravice

Španělský odborník na politickou komunikaci přibližuje, jakým jazykem a s jakými koncepty oslovovala před nedávnými volbami příznivce nová krajně pravicová strana Vox. Ve volbách získala nakonec deset procent hlasů.

A1

Luis Arroyo

12.05.2019 00:01

Evropské progresivní myšlení

Screenshot-progressivepost

v Deníku Referendum


je projekt spolupráce našich novin s The Progressive Post, médiem Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS), volně navázané na PES – Stranu evropských socialistů. Českým členem FEPS je think tank Masarykova demokratická akademie. Prostřednictvím překladů z The Progressive Post budeme v Deníku Referendum představovat nejpodnětnější úvahy autorů promýšlejících vyhlídky a směřování evropské demokratické levice.

Tak už se jim to povedlo i ve Španělsku. Krajně pravicová strana Vox je od posledních voleb stranou parlamentní. I když získala jen deset procent hlasů, a tedy nebyla tolik úspěšná jako její obdoby ve Polsku, Francii, Rakousku, Dánsku či Itálii, a přestože nenaplnila ohledně výsledku ani svá vlastní očekávání, stala se z ní ve sněmovně pátá největší formace.

Svého úspěchu docílila docílila strategií, jež byla vymyšlena z velké části jinde a jejíž aplikace se dá v posledních letech pozorovat po celém světě, od Spojených států po Rusko, od Maďarska po Brazílii. Nezaškodí se tak za výkonem strany Vox v předvolebním Španělsku ještě poohlédnout.

 Současný předseda Voxu Santiago Abascal. Foto Vox archive, WmC

Podobně jako u jiných krajně pravicových stran byla i u představitelů Voxu patrná snaha využít pocity nespokojenosti, strachu či onu dobře známou obecnou nahněvanost na poměry. V španělském kontextu šlo především o strach z přistěhovalců, kteří „nám berou práci“, o obavu z rozpadu státu způsobenou katalánským separatismem a o lidové naštvání na nekompetentní politiky (na derechita cobarde, tedy zakomplexovanou, zbabělou pravici) a na progre – privilegovanou elitu, do níž jsou počítáni i zástupci mainstreamových médií.

Krajní pravice si vůbec libuje v póze oběti elity. Ráda se staví jako chudičký David zastupující celý lid, jenž vzdoruje ohromnému Goliáši všemocného establishmentu. Často lze tuto figuru vidět mimochodem i u krajní levice.

V dalších komunikačních důrazech Voxu byly patrné snad všechny momenty, které rozebírá filozof Jason Stanley ve své poslední knize How Fascism Works: The Politics of Us and Them. Jde tu především o stvoření či nafouknutí mýtické minulosti, což je pro španělskou krajní pravici „reconquista“, během níž křesťané osvobodili „Španělsko“ od „muslimů“.

Zjevně zde nevadí, že Španělsko jako stát v dané epoše vůbec neexistovalo a že reconquista byla ve skutečnosti sedmsetletým obdobím válek mezi silami nejrůznějších povah. Lídr Voxu Santiago Abascal zahájil letošní volební kampaň právě u Covadongy, v místě, kde v osmém století porazilo vojsko Asturského království asi tisícovku umajjovských bojovníků, a tím podle mýtu celou reconquistu zahájilo.

Když mluví vůdce

Vedle manipulace s národním mýtem směrem ke zjednodušení na boj mezi „námi“ a „nimi“ patřilo mezi propagační techniky španělských ultrapravičáků zdůrazňovaní anti-intelektualismu, přibarvování reality, vyzdvihování řádu a pořádku a okázale jednoznačné oddělování hodnot a relativismu.

Poslední předvolební projev Santiaga Abascala pronesený na Kolumbově náměstí v Madridu (Kryštof Kolumbus je dalším ze symbolů španělské nacionální pýchy – pozn. aut.) je zde nádhernou ilustrací celého narativu i toho, jak Vox pracuje s jazykem:

Asi deset tisíc lidí, mladí i staří, mává státními vlajkami a skanduje „A por ellos, oeeee, a por ellos, oeeee!!“ („A jdem na něěěě, na něěěě!!“) podobně jako hoolingans při fotbalovém finále či bojovníci před rozhodující bitvou. Pak mluví vůdce: „S diktaturou progre bude za osmačtyřiceti hodin konec,“ říká. Jsou to přitom právě oni – v podstatě noví fašisté –, kdo chce ponechat mrtvolu diktátora Francisca Franca v monumentálním mausoleu. Nyní se líčí jako obránci svobod proti „diktatuře progresivismu“.

A vůdce káže dále: „Pokrokáři už panikaří,“ říká Abascal a volá „Španělsko, jež ožilo“ do boje s „Anti-España“. Anti-España je termín, s nímž přišli přímo fašisté před rozpoutáním občanské války a nástupem diktatury v 30. letech dvacátého století.



My, „obránci Svobody“, proti nim, „nepřátelům vlasti“, říká vůdce. Socialistický premiér Pedro Sánchez vystupuje v Abascalově projevu jako „zrádce národa“, neboť otevřeně jedná s katalánskými separatisty, a jako „přítel teroristů“, protože spolupracuje s Basky.

My, obránci „Života“, proti Nim, propagátorům „kultury Smrti“. A zase manipulativní rámování: to představitelé Voxu jsou ti, kdo chtějí rušit zákony chránící ženy před genderově-podmíněným násilím. Jsou to oni, kdo chce nutit ženy, aby se staly i třeba proti své vůli matkami, oni, kdo upírá lidem právo na důstojný odchod ze života, oni, kdo hájí právo užívat na svém pozemku či ve svém domě zbraň. To jsou ti obránci Života. Pokrokáři, „progres”, ti přátelé „feminazis”, jsou postaveni na stranu smrti.

My, oni obránci Svobody, proti „progre učitelům”, kteří „indoktrinují“ naše děti hodnotami, jež nesdílejí jejich rodiče. Za touto argumentací Voxu stojí snaha prosadit systém soukromého školství proti veřejnému; prosadit systém, v němž je základem konzervativní výklad křesťanských hodnot a kde hoši a děvčata navštěvují oddělené třídy, ale který je zároveň dotován z veřejných rozpočtů, třebaže stát nemá právo zasahovat do curricula.

My, hrdí vlastenci, naznačuje vůdce, proti „bruselským byrokratům“, kteří vystavují naši zemi masivní migraci a „náš národ“ multikulturalismu. Abascal přetváří lidský strach s pomocí magických slov v epický boj proti zrádcům národa. Z uzavření se se stává svoboda. Oprese, řád a autorita.

Španělští pokrokáři poslouchají tato slova se zdviženým obočím. Doufají, že lidé prohlédnou lži a manipulace. Doufají, že se občané zachovají rozumě. Doufají, že nepůjdou jen tupě za slogany. Ale nebezpečí bude trvat i dále: deset procent španělských voličů, to jest 2,6 milionu lidí, Voxu tentokrát uvěřilo a dalo svůj hlas.


Z originálu Spain: the far-right discourse during the campaign
vydaného v The Progressive Post přeložil PETR JEDLIČKA.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.