První realistický krok Realistů: rozpuštění strany

Strana Realisté pochybného politologa Petra Robejška se rozpouští. Ukázalo se totiž, že je úplně mimo realitu. K zániku přispělo i obsazení politické pozice Klausovou Trikolórou. Byli-li kdy, dnes už Realisté nejsou třeba ani hypoteticky.

Politická strana Realisté se po třech letech existence rozpouští. Její zakladatelé o tomto kroku spustili hlasování, jež skončí příští týden. Vzhledem k volebním výsledkům, neexistenci jakékoli politické aktivity a k vývoji na politické mapě, můžeme tento krok prohlásit tím nejrealističtějším, čeho se Realisté stihli za svou krátkou a smutnou existenci dopustit.

V úterý 14. února 2017 odstartovala strana vedená trochu děsivým pravicově konzervativním politologem Petrem Robejškem v Praze kampaň do celostátních voleb. Lídr strany ji otevřel slovy: „Jdeme do voleb a chceme získat dvacet procent.“ Na rozdíl od zavedených stran měli podle Robejška Realisté umět „předvídat, analyzovat a řešit problémy“. Robejškova realisticko-analytická předpověď se tehdy mýlila přesně o 19,29 %, Realisté získali 0,71 % hlasu a za jeden hlas tak v přepočtu zaplatili vůbec nejvíc peněz ze všech partají v českých dějinách.

Jako hlavní příčinu volebního fiaska strana vedená analytiky evidentně vyhodnotila příliš malé ambice, a proto nasadila vlastního kandidáta rovnou na prezidenta. Realisté se rozhodli neexperimentovat a postavili rovnou svého tajemníka – Jiří Hynek získal 1,23 % hlasů.

„Byly nám přidělovány různé nálepky, rusofilové, rasisté, strana miliardářů. Musím říci, že v našich řadách žádný miliardář není, na rozdíl od jiných.“ Až na to, že hlavním, několikamilionovým sponzorem projektu byl miliardář a majitel finanční skupiny Penta Marek Dospiva, osmý nejbohatší Čech a absolvent moskevské univerzity.

Spot ohlašující vznik strany připomínal inscenovanou fikci z dystopické série Black Mirror. Robejšek na něm se slovy „dovolte mi, abych vás uvedl do reality“ působí dojmem šíleného profesora dabovaného Jiřím Štěpničkou, který právě ovládl celou planetu prostřednictvím armády fašistických kyborgů a v příštích pěti minutách se chystá oznámit lidstvu, podle jakých kritérií se bude řadit do koncentračních táborů.

Kolem sebe si však Robejšek budoval – a stále buduje – především pověst akademika. Akademicky působil od 70. let v Německu, odkud se s ním táhne i plagiátorský skandál: „Renomovaný magazín ZIB (Časopis pro mezinárodní vztahy), odkud Robejšek opisoval, se například rozhodl, že tento autor má na jeho stránky jednou provždy vstup zakázán.“

I bez tohoto škraloupu je dobré mít na paměti, že Petr Robejšek v Německu působil na soukromém politologickém ústavu, který nabízí „školení pro podniky a státní správu“, což zní přeci jen trochu jinak než „akademik působící v Německu“ – jde v podstatě o obyčejný koučink, jehož nositelé nepodléhají těm nejpřísnějším akademickým měřítkům. Nakonec i v českém akademickém prostředí ukončil s Robejškem spolupráci časopis Mezinárodní politika vydávaný Ústavem mezinárodních vztahů.

Ještě než projevil politické ambice, byl k nim soustavně povzbuzován nepřiměřenou vstřícností, které se mu dostávalo od médií hlavního proudu. Přestože pravidelně používal manipulativní a ve vlastní substanci nesmírně primitivní rétoriku, byl Robejšek mezi lety 2015 a 2018 celkem devětkrát hostem DVTV

Petr Robejšek se nikdy nepasoval do role předsedy, mluvil o sobě jako o „mentorovi“. Pro český kontext tedy evidentně na krátkou dobu (a z nesouměřitelně menší odezvou) zosobňoval to, co na Západě představuje psycholog Jordan Peterson. S masochisticky utaženou kravatou a škrobenou grimasou hovořil učitelským hlasem o pošetilosti elit a návratu k tradiční rodině a hodnotám. Jeho samotného teď z pošetilosti definitivně usvědčila realita.

Mentor Robejšek na každém kroku mluvil o tom, jak se bruselské a celkově západní elity odtrhly od obyčejných lidí, kteří jediní přitom mohou sdělit ten skutečný a správný společenský zájem, a že se blíží volby, ve kterých to tito lidé svým elitám spočítají. Inu, stalo se: obyčejní lidé to ve volbách spočítali Robejškovi.

Toto K.O., které Robejšek nejen podle faktické reality, ale především podle své vlastní politické teorie obdržel, na něm ale evidentně neulpělo, a tak jen pár týdnů po volebním fiasku opět vzýval neomylnou vůli lidu v komentářích v Mf DNES, jejíž redakci už je evidentně všechno jedno. Skutečný mentor si nenechá své vyprávění kazit fakty, což má stranický tisk Agrofertu v současnosti psáno zlatým písmem nad vstupní branou.

S masochisticky utaženou kravatou a škrobenou grimasou hovořil učitelským hlasem o pošetilosti elit. Jeho samotného teď z pošetilosti definitivně usvědčila realita. Repro Youtube.com

Třetí a poslední tváří Realistů, která se kdy kde objevila, byl její tajemník Michal Moroz. Tohoto pána v roce 2011 jmenoval Radek John náměstkem na ministerstvu vnitra a chtěl z něj učinit místopředsedu vlády pro boj s korupcí (to je samo o sobě velice adekvátní vzpomínkou na to, co byl obskurní spolek jménem Věci veřejné). Premiér Nečas však Moroze označil za bezpečnostní riziko, třeba kvůli působení v soukromých bezpečnostních agenturách, pročež Radek John vládu opustil

Moroz je mimoto další „bezpečák“, nadšený fanoušek střelných zbraní, který se netajil tím, že nosí pistoli vždy při sobě… Měl jsem příležitost setkat se s ním při pražské předvolební debatě Deníku. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem si při debatě po očku hlídal únikový východ pro případ, že by v jednu chvíli vytáhl zbraň a začal kolem sebe nastolovat tradiční texaské hodnoty. Člověk, kterého označí za bezpečností riziko PETR NEČAS… Leč přežil jsem a mohu tedy podat svědectví.

Krátkou pietu věnujme i podivuhodné stranické organizaci Realistů, jejímu „dámskému“ klubu. Tzv. Realistky byly klubem členek a sympatizantek hnutí působících pod heslem „Jsme ženy a ženami chceme zůstat“. Zatímco Realisté se prezentovali klučičí modrou barvou, Realistky byly pochopitelně růžové. Nebudu se posmívat tomuto typu prvoplánové heteronormativity, jenom popisuju realitu. Poslední post na jejich facebookové stránce je z 12. října 2018. (zůstává otázkou, zda členky zůstanou ženami i po rozpuštění strany, pozn. redakce)

Oficiálním důvodem k rozpuštění je podle prohlášení „absolutní pasivita krajských organizací“, jejíž příčinou je patrně fakt, že se členská základna ve své činnosti opřela o základní programové východisko, tedy Paretovo pravidlo, podle něhož 20 % úsilí povede k 80 % účinku.

Lze ale tušit, že podstatným impulsem pro vyklizení pole se stalo pro Realisty především založení Trikolóry Václava Klause mladšího. Skrze postavu Václava Klause je Trikolóra čitelnější, než kdy byli příliš abstraktní Realisté (kteří se nakonec zapíšou do dějin spíš jako Surrealisté) s příliš nesnesitelnou dikcí falešného německého akademika Robejška.

Trikolóra je prostě na první pohled vůči ODS tím, čím je tak trochu SPD vůči ČSSD: odstraněná osmička, která ve straně přerostla svoje místo a začala ji způsobovat zánět. Byli-li kdy, dnes už Realisté nejsou třeba ani hypoteticky.

Přesto můžeme stále ještě doufat, že Klausův projekt bude nakonec stejně realistický, jako ten Robejškův. Snad Václav Klaus mladší pana profesora brzy přizve, aby mu pomohl jeho hnutí „uvést do reality“ se stejnou finesou, jako to svoje.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.