Na plovárně s Petrem Robejškem

Hlas politologa Petra Robejška zní v českých debatách stále častěji. Spolu z řadou progresivních témat však jeho výroky zanechávají i určitou pachuť.

Zdál se mi sen. Byl jsem hybridem Marka Ebena, Daniely Drtinové a Barbory Kroužkové, a mým úkolem bylo rozcupovat tváří v tvář politologu Petru Robejškovi jeho koncepci. Na co jsem se ho ptal?

Řada levicově orientovaných lidí v posledních dnech jednomu ze zakladatelů Institutu 2080 s většími či menšími výhradami přitakává. Robejšek varuje svým naléhavým přednesem před zásadním zlomem, ke kterým západní svět spěje. Levici může imponovat jeho kritika konzumního fetišismu, oligarchických poměrů v USA, propagace občanského příjmu, decentralizace výroby a nerůstu nebo jeho volání po zdanění finančního kapitálu jako jedné z cest z krize kapitalismu.

Přesto bychom se měli mít na pozoru před agendou, kterou se Robejšek pokouší v dezintegrovaném politickém prostředí mimo levici a pravici nastolovat. Robejškův krásný nový svět bezpečnosti a spravedlnosti se totiž chystá být bezpečným a spravedlivým na úkor celých skupin…

Jednou takovou skupinou jsou všichni, kdo odmítají bezvýhradně přijmout sadu „západních hodnot“, druhou pak dekadentní liberálové, kteří se podle Robejška utopili v bezedném pojmu tolerance. Jeho institut nabízí školení, jak v podobných univerzálních kategoriích neutonout.

Takové vymezení trpí dvojím dost zásadním problémem. Zaprvé, žádný oficiální rejstřík „západních hodnot“ neexistuje. Pokud bychom se ho přeci jen chtěli nějakým způsobem dopídit, museli bychom patrně vycházet z klíčových úmluv, které jsou v západních zemích platné. Dospěli bychom pak k pojmům, jako je demokracie, nedotknutelnost soukromého vlastnictví či svoboda náboženského vyznání.

Pokud vezmeme v potaz, jakým imigrantům Česká republika čelí, museli bychom se Petra Robejška zeptat: Kterou z těch hodnot průměrný syrský či eritrejský migrant nectí, a jak to o něm Petr Robejšek ví? Demokracie nemůže u někoho prostě předpokládat trestnou činnost, natož pak na základě tak absurdní náhody, jakou je místo narození.

Takto „preventivně“ fungují pouze rasistické a policejní režimy – tak jako je v dnešní napjaté Americe černoch s kapucí podezřelejší než běloch s kapucí, byl za minulého režimu „sprostým podezřelým“ mladík s dlouhými vlasy. Nejsme to v takovém případě my, kdo chce imigrantům některé ze západních hodnot upírat?

Zadruhé, liberálové požadující absolutní toleranci neexistují jakbysmet. Pokud tak Robejšek označuje novináře a aktivisty, kteří se staví za přijímání uprchlíků, pak jde o lidi, které potkávám zpravidla při blokádách rasistických a xenofobních pochodů. A blokáda je opak tolerance – je to radikální invaze veřejného prostoru motivovaná solidaritou se skupinami, které chtějí neonacisté zastrašit či připravit o základní lidská práva.

Kdyby Petr Robejšek přeci jen oba stavební kameny svojí teorie našel, kdyby u afrických a arabských běženců objevil genetickou mutaci, která člověku znemožňuje žít v demokracii, a kdyby našel a předvedl veřejnosti onoho liberála, jehož mozek se natolik rozplynul v zenu kosmické tolerance, že povzbuzuje svoje nácky a fandí nespoutanému duchu teroristů z ISIS, museli bychom se ho zeptat: Pokud je Západ tak dekadentní, opravdu bychom měli jeho hodnoty požadovat i po nově příchozích?

Petr Robejšek je podezřívavý vůči imigrantům. Demokracie však nemůže fungovat tak, že bude u někoho předpokládat trestnou činnost na základě tak absurdní náhody, jakou je místo narození. Repro DR

Expert proti elitám
Naši pozornost musí upoutat i Robejškův lobbing za „obnovení vojenské zdatnosti obyvatelstva“, který sdílí třeba s jedním z aktuálních lídrů české apokalyptiky Václavem Cílkem. Dokonce přitom schvaluje i pojem všeobecné „domobrany“, který jsme zvyklí spojovat spíš s rozvojovými zeměmi, příměstskými ghetty či rasističtějšími státy amerického Jihu.

Robejšek je mluvčím politického konzervativismu moderního střihu. Jak takový proud vypadá? Zkrátka si vezmete jakoukoli liberální hodnotu a přidáte za ni slůvko „ale“. Tolerance ano, ale. Pomoc bližnímu ano, ale. Kulturní různorodost ano, ale. Spojka „ale“ je stará potvora – co bylo řečeno před ní, přestává s jejím triumfálním příchodem platit.

Robejšek kárá společnost za to, že jí zpustly elity. Jenomže kdo je v Robejškově příběhu vlastně elitou? Vždyť politikové jsou „mocichtiví manipulátoři“, akademici jsou „dekadentní intelektuálové“ a novináři „od reality odtržení idealisté“… Jedinou elitou, která to od Petra Robejška neschytává, je Petr Robejšek sám.

Kam ho ale potom zařadit? Není snad západní politolog exemplárním případem dekadentního intelektuála? A jestli není, jak se dokázal vyhnout osudu ostatních akademiků?

A kdy vlastně v dějinách nastala ta zlatá éra, ve které elity neselhaly? V kterýchže časech a místech si mohlo lidstvo užívat politické dovolené pod správou osvícených vládců, kteří se nesoustředili především na reprodukci svého postavení? Jaké časy akademický šaman Petr Robejšek svým mediálním tancem přivolává?

Robejšek pracuje s pojmem „reality“, kterou běžný člověk zná líp než idealistický novinář, dekadentní intelektuál nebo mocichtivý politik. Jak ale tu „realitu“ poznal Robejšek, který v sobě paradoxně všechny tyhle identity snoubí? A jak se té „realitě“ daří zůstat zcela mimo dosah mediálních, akademických a politických vlivů? Zdá se, že Robejškova „realita“ je tou nejnereálnější věcí vůbec.

Petr Robejšek požaduje radikální a důkladná řešení současných krizí, a přitom se před nimi sám chce zakonzervovat v koloniálním narcismu západní výjimečnosti. Svou soustředěnou vizáží a metronomickou dikcí působí dojmem staromódního vzdělance bažícího po důsledné analýze (jeho institut chce podle parretovského hesla „radit v tom podstatném“), obsahem svých sdělení však často připomíná laxního pozorovatele.

I Robejškova kritika moderních liberálů je vágní – dělá z nich úplné hlupáky. Připisuje jim postoje, které vůbec nezastávají, marginalizuje jejich aktivní odpor proti nedemokratickým hnutím, ignoruje jejich podíl na společenském pokroku v otázkách ekologie, lidských práv či antirasismu. Dělá z nich zlenivělé konzumující ňoumy, kteří „tolerují všechno“.

Fetiš produkce a výkonu nám v součtu touhou po osvícených elitách přivál Andreje Babiše. Jenže Robejšek vyvolává jiné duchy. Ačkoli se mu daří vnášet do hlavního proudu řadu progresivních témat, v některých rovinách zároveň nebezpečně připomíná všechny ty figurky nahnědlých proroctví, které ve stínu šibenic varují před sebevražedným nihilismem univerzálních hodnot lásky, míru nebo solidarity a posílají humanitu „do prdele“.

Čekají nás po „dekadentní“ éře humanity světlé zítřky nějaké další nad-humanity? Nenechme se překvapit. Nestaňme se plochými postavami Robejškových příběhů.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.