Mladý muž dobývá starý kontinent

Za předsudkem vůči mužským uprchlíkům stojí předsudek vůči mladým mužům obecně. Být mužem-vojákem přitom není pro člověka první, ale až tou úplně poslední vlastností.

Sílící imigrační vlna, které nyní Evropa čelí, je podle mnohých ve skutečnosti vojenskou invazí. Tím, co mění esenci běžence a dělá z něj vojáka, je jeho genderová identita, kterou mu přisuzujeme. Tato transcendentální transformace je spojena s jediným: být mladým mužem.

Nechme za všechny promluvit slušnou premiérku Mirku (Němcovou): „…A já se dívám na ty konvoje lodí, které připlouvají k břehům Evropy, a sama jsem se zajela podívat soukromě do severní Itálie, abych viděla, jaká je tam situace, a vidím dominantně mladé muže, kteří připlouvají a kteří se snaží, aby byli spaseni uprostřed Evropské unie.“

Mladí muži už jen svou přítomností mezi uprchlíky mění samotnou podstatu masy, ve které se vyskytují. Čím více mladých mužů, tím je takový kolektiv méně uprchlický, a více invaznický, vojácký. Ať tedy chcete nebo ne, jste-li mladým mužem, jste zkrátka předurčen k tomu být vojákem.

Možná to bude někoho šokovat, ale i já jsem mladým mužem. V hodnotovém světě Němcové jsem tedy určitým způsobem predestinován k tomu být také vojákem. Jinak řečeno, součástí toho být mladým mužem je zřejmě nutnost nechat se transformovat do objektu jakýchsi vyšších zájmů, v jejichž jménu a pro jejichž dějinnou slávu budu páchat na jiných „objektech“ činy, které za všech jiných okolností hodnotíme jako krajně neetické a veskrze hnusné.

Je-li třeba konat nelidsky, musíte přestat být člověkem, musíte se nechat dehumanizovat. A zabíjení lidí je bezesporu akt vrcholné dehumanizace. Být mladým mužem tak v našem světě znamená být vytlačen na samou hranu svého lidství a v případě, že o tom nějaký „velký druhý“ rozhodne, tuto hranu překročit.

Protože se všemi ostatními mladými muži cítím jistou solidaritu, pokusím se vystopovat původ a příčiny této magické transformace mladých mužů.

Esence mládí a mužnosti
V jednom ze svých dřívějších textů jsem nakousl téma esencialismu a ve vztahu k jeho aplikaci na různé sociální skupiny jsem ho podrobil kritice. Kdybychom ovšem esencialismus, tedy představu, že existuje nějaká unikátní podstata nějaké entity, opustili již nyní, mohli bychom zde skončit. Ve světě, který není založen na esencích, jsou to bohužel pouze vaše činy, co o vás skutečně vypovídá.

Příslušnost k nějaké skupině tak o vás nic kategoricky nevypovídá. Takový svět je ale nepřehledný a zmatený. Neexistují v něm kladní hrdinové a padouši, špatně se v něm hledají světci a i vyložených zlosynů v něm najdete málo. Budovat politický program s předpokladem, že nemůžete ukázat na padouchy a hrdiny, je krajně problematické. Proto chápu, že se Mirka premiérka rozhodla pro esencialistický přístup.

Co tedy dělá mladého muže mladým mužem? Jak je patrné z jeho označení, musí se jednat o určitou kombinaci mládí a mužství. Mladí lidé jsou většinou fyzicky zdatní, což je vlastnost, která se vojákovi jistě hodí. Co je však důležitější, většinou mají menší množství životních zkušeností, které by jim mohly pomoct tříbit kritický úsudek. Pro účel dehumanizace a výrobu vojáka ochotného dělat nelidské činy to je patrně ta vůbec nejdůležitější vlastnost.

A pak je tu samotné mužství. Co to přesně znamená být mužem, neví patrně nikdo (čistě biologické vymezení pomíjím). Role muže, a to, co tuto roli vymezuje, se v různých kulturách i historických obdobích liší, někdy zásadně.

Jestli lze mužství nějak vymezit alespoň v rámci našeho civilizačního okruhu, pak snad jako určitý princip disciplinace lidských samců a jejich podřízení systému. Být mužem znamená v paradigmatu klasické společnosti být zodpovědný za výživu a ekonomické přežití rodiny, pro které je nezbytné podřízení společenskoekonomickému systému, který podmínky přežití vymezuje.

Správný muž se tak stává garantem systému a jeho reprodukce. Jeho role muže je na existenci systému závislá. Jeho role mocenského hegemona je tak zároveň zdrojem jeho podřízenosti systému.

Tím, co mění esenci běžence a dělá z něj vojáka, je jeho genderová identita. Tato transcendentální transformace je spojena s jediným: být mladým mužem. Foto america.aljazeera.com

Vojna dělá chlapy
Období mládí, kdy se předpokládá oslabení kritického úsudku jedince, je tak v případě mladých mužů tím nejlepším možným obdobím, kdy je možné provést jejich transformaci v muže-strážce systému, a tuto transformaci stvrdit aktem jejich dehumanizace.

Je-li mladý muž ochoten vzdát se své lidskosti a zabíjet v zájmu zachování systému jiné muže a další živé bytosti a je-li ochoten pro systém položit i svůj život, je to jasný důkaz toho, že jeho disciplinace dosáhla svého myslitelného vrcholu. Dostatečné množství disciplinovaných mladých mužů je pak zárukou dalšího pokračování systému a společenského řádu.

To, co Mirka-premiérka a její ideoví souputníci a souputnice dělají je to, že směšují roli s esencí. Jinak řečeno, z toho, že někomu přisoudí roli mladého muže, následně usuzují na jeho „esenciální“ vlastnosti, které se přitom pojí právě s klasicky vymezenou rolí, a které by jej měly vymezovat. No a jejich naplňování od mladého muže následně očekávají.

Je to takový kruh: někdo je mladý a je biologicky muž. Je to tedy mladý muž a být mladým mužem znamená mít určitou sumu vlastností. Tato suma vlastností je typická pro to být mladým mužem a tak každý, kdo je biologicky mladým mužem, je mladým mužem i sociálně. Zda klasická role mladého muže odpovídá realitě dnešního světa, je už něco, co jde patrně nad rozlišovací schopnosti „sociálních esencialistů“.

Mladý muž je nahlížen jako někdo, kdo má svou dehumanizací potvrzovat svou loajalitu vůči systému. Velkým neštěstím naší západní společnosti je, že už dobře sedmdesát let nezažila žádnou pořádnou válku a generace mladých mužů tak přišly o svou příležitost položit za systém život a potvrdit ho.

To je zdrojem určité nejistoty a spíše intuitivně vnímané slabosti. Jsou naši mladí muži připraveni ujmout se své role, být skutečně mladými muži a pozabíjet co nejvíc jiných mladých mužů? Jsou schopni osvědčit svou loajalitu? Těžko říct.

Mladí muži, kteří přicházejí jako uprchlíci do Evropy, jsou pak poměřováni stejnými měřítky. I od nich očekáváme, že prokáží své odhodlání bránit a zabíjet pro svůj vlastní systém, pro svůj cizí a nám nepřátelský diskurs. Očekáváme, že je pro ně přirozené to dělat a co je horší, že jsou možná kvalifikovanější než naši vlastní mladí muži a že by tedy nakonec mohli být úspěšnější.

Po ovoci poznáte je
Ač jsem i já mladým mužem, klasické vymezení role mladého muže mi není sympatické ani trochu. Sociální esencialismus prostě a jednoduše nesedí. Být mladým mužem neznamená žádný závazek a povinnost k tomu zabíjet a být zabit, stejně jako není důvodem k tomu nárokovat si jakoukoli mocenskou hegemonii.

Jestli může něco společnost skutečně stabilizovat a přinejmenším utlumit nebezpečné sociální tenze, pak je to právě překonání sociálního esencialismu a mýtu mladého muže – strážce a vojáka. Každý mladý muž má v prvé řadě jméno, svou osobní historii, nějakou rodinu, sny, schopnosti, ctnosti i neřesti.

V prvé řadě jsme Radovanem, Johnem, Hansem nebo třeba Abdulem. Toužíme mít rodinu, zapojit se smysluplnou prací do komunity, poznávat sebe sama, jednoduše žít život. Nechat si s rozpárat břicho šrapnelem z ochuzeného uranu s něčím takovým příliš kompatibilní není. Být mladým mužem-vojákem není naší první, ale pokud vůbec, tak až tou úplně poslední vlastností.

Co z toho všeho plyne? Musíme se naučit přestat odvozovat sílu a stabilitu společnosti z dehumanizace některých jejích členů a nahradit princip oběti jako výchozího momentu společenské koherence principem kooperace.

Musíme opustit východisko sociálního esencialismu, přestat si realitu uměle zjednodušovat do jednoduchých a zcela nepřesných kategorií. To, co posléze uvidíme, nebude „nepřátelská invaze“ (uvědomují si vůbec lidé, kteří o „invazi uprchlíků“ hovoří, jak hloupě znějí?), ale humanitární katastrofa, jejíž oběti přišly zaklepat na naše dveře.

Neuvidíme uniformní masu nebezpečných cizinců, ale řadu lidí, kteří se nám v mnoha ohledech podobají, kteří žijí své vlastní životy, sní své vlastní sny a snaží se přežít.

Možná se také naučíme lépe posuzovat a chápat skutečné motivy těch, kteří k našim dveřím přicházejí a reálně tak odlišit pomyslné přesvědčené esencialisty z „druhé strany“ od lidí, kteří se prostě ocitli v nouzi a potřebují pomoct a tak se lépe vypořádat se skutečnými hrozbami a nepanikařit z představy, že pomůžeme několika lidem, kteří bojují o holé přežití.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.