Deník Referendum Domov

Na politické scéně se objevila nová parta(j), Realisté. Ačkoli by k tomu název mohl svádět, nejde o klub angažovaných čtenářů Dostojevského, ale o politický projekt vzešlý z lůna think tanku Institut 2080, který vede odborník na zanikání civilizací a usvědčený plagiátor Petr Robejšek.

Na vzniku politické strany bojující za zachování evropské kultury by samo o sobě nebylo nic zajímavého. Podle hesla „kolikrát bráníš kulturu, tolikrát jsi politikem“ blbnou nejen internetoví konspirátoři, ale i řada lidí z normálních politických stran. Rádobyvlastenecká hnutí, strany a spolky tu rostou jako příslovečné houby po dešti. Kmotřičkami jsou jim většinou rozhádanost, trapnost a bezvýznamnost.

Robejškovi hoši však mají předpoklady pro to, aby skutečně prorazili. Pokud by se jim povedlo uspět skutečně výrazně a dostali by se například do vlády, odebrala by se naše liberální demokracie na stránky učebnic dějepisu.

Budoucí imperátoři
Nejprve bychom si měli přiblížit, kdo u zrodu Realistů stojí a co přesně je Institut 2080. Nejprve ke druhé otázce. Institut 2080 je založen na myšlence ekonoma Vilfreda Pareta, jejíž podstatou je tvrzení, že změna stavu společnosti, ale i například života jedince je zpravidla iniciována jen několika málo faktory z celkového souboru faktorů, které na nás mají vliv, a na její bezbřehé aplikaci na naprosto všechny oblasti společenského života.

Vypadá to chytře; výsledkem je změť totálních nesmyslů, které o společnosti a politice neříkají vůbec nic. Podobně jako celá dosavadní Robejškova práce tak vytvářejí kouřovou clonu líbivých, hlubokomyslných a bezobsažných frází, které kryjí systematické budování mocenských a ekonomických vztahů.

Institut 2080 není tvořen skupinou politologů, filosofů či vědců, ale byznysmeny, finančníky a podnikateli, kterým upřímný zájem o veřejné blaho a rozvoj demokracie můžeme věřit asi stejně jako Andreji Babišovi. Institut 2080 se ve skutečnosti podobá spíše elitnímu klubu a tuto svou charakteristiku věrně projikuje i do vznikající politické strany.

Nemusí zůstat jen u ANO a Realistů. Když má svou politickou filiálku Agrofert i Penta, spíše dříve než později si ji v nějaké formě pořídí jistě i PPF. Foto youtube.com

Zatímco ve správní radě Institutu zasedá vedle Robejška Dana Bérová, bývalá ministryně, dnes investorka, či Petr Šmída, mimo jiné předseda správní rady ruské Alfa Bank s úzkými vazbami na Kreml, v Realistech mu sekunduje například Jiří Hynek, který je prezidentem Asociace obranného průmyslu.

Pokud se vám zdá, že pan Robejšek s přáteli ve skutečnosti budují extrémně silnou síť byznysmenů a lobbistů, se kterými by rádi získali významný podíl na politické moci a přístup k veřejným zdrojům, máte bohužel pravdu. Realisté si, na rozdíl od jistého politického hnutí, ani na žádné grass roots nehrají. Oni jsou tou jednou pětinou a jdou nám všem úžasně zlepšit život.

Druhá generace
Hlavním problémem Realistů a tím základním rozdílem oproti Konvičkovi a jemu podobným je v tom, že za Robejškem stojí obrovský balík kapitálu. Realisty například kromě výše zmíněných osob podpořil třeba i Marek Dospiva, spolumajitel investiční skupiny Penta. Je-li ANO politickou divizí Agrofertu, budou teď možná Realisté politickou filiálkou Penty. Byl-li doteď jedním z největších problémů dnešní české politiky střet zájmů, stane se po etablování Realistů autentickým obsahem politiky jako takové.

Bohužel se nacházíme v bodě, kdy to není nic divného. Babiš ukázal, kudy vede cesta, a jeho kolegové z byznysu se teď po ní vydávají. Na rozdíl od něj asi nebudou sami kandidovat, ale nic takového ani nepotřebují. Éra babišismu se tak nachýlila ke své dialektické transformaci v plnokrevný postmoderní korporativismus nadnárodního kapitálu. V politický systém, jehož skutečným účelem bude jen jedno: hájit zájmy jednotlivých velkých hráčů finančního světa. Robejškovci jsou druhou generací politických byznysmenů, kteří přicházejí řídit stát jako firmu. Tváří se sice jako poslední vlastenci na Bílé hoře, ve skutečnosti jsou ale jen chladnokrevnými manažery moci.

Protože získání a vytěžení politické moci je tím jediným skutečným programovým bodem Realistů, nemusí se také příliš zaobírat programem. Je-li pro levicové strany šancí na oslovení ztracených voličů radikálně demokratický populismus, sáhne Robejšek bez uzardění po populismu pravicovém. Že „sociální demokraté hájí zájmy menšin proti zájmům mlčící většiny“ jsme se ve videomanifestu Realistů dozvěděli už v čase dvě minuty patnáct sekund. Představme si, že by nám tenhle člověk vládl čtyři roky...

Co to znamená pro ostatní
Vznik Realistů je v prvé řadě rozsudkem smrti pro ODS. Robejškova rétorika, jakkoli je zatím neadresná a obecná, míří přesně tím směrem, ve kterém by své voliče ráda hledala i strana modré holubice. Pravicový konzervativní pragmatismus, kašírované národovectví, odpor k další integraci EU, uzavírání hranic, obrana euroatlantické kultury před barbary i domácím dekadentním nihilismem, to všechno jsou východiska, která ODS s Robejškem sdílí.

Jenže Realisté mají oproti ODS dvě zásadní výhody: Nemají minulost a mají peníze. ODS v posledních volbách prokázala, že je politicky mrtvou stranou, která je populární asi jako azurové sako a fialové ponožky. V očích politických investorů se investice do její budoucnosti jeví jen jako plýtvání kapitálem. A bez velkých peněz se politika dělat nedá.

I pro ostatní politické strany je ale nástup Realistů více než špatnou zprávou. Otázka, jak čelit pronikání velkého byznysu do politiky, se najednou neredukuje jen na Babiše, ale začíná být principiálním problémem. Pokud se Robejškovcům podaří výrazně zabodovat ve volbách, bude to problém téměř neřešitelný.

Také nemusí zůstat jen u ANO a Realistů. Když má svou politickou filiálku Agrofert i Penta, spíše dříve než později si ji v nějaké formě pořídí jistě i PPF. Už jenom proto, aby byla schopná své byznysově-mocenské pozice zabezpečit před konkurencí. A než se nadějeme, bude veškerá politická moc ve státě zprivatizovaná a pěkně rozdělená do jednotlivých zájmových sfér velkého kapitálu.

Finanční síle Penty či PPF současné demokratické strany čelit nemohou, to konečně ukazuje i poslední vývoj v antibabišovské kampani. Stále však mají jednak ideovou přesilu, jednak převahu mocenskou. Demokratický populismus může porazit populismus pravicový. Demokratický parlament pak může vytvořit institucionální podmínky, které budou dále rozšiřovat legislativní a ideový rámec „Lex Babiš“ a budou chránit veřejné instituce před sílícím tlakem velkých peněz. V každém případě by se měly všechny strany bez rozdílu snažit takovou legislativu prosadit ještě před sněmovními volbami.

Hlavně by se však měly naučit naslouchat svým voličům a začít s nimi komunikovat. V příštích volbách nemusí prohrát jen pravice či levice, ale také demokracie jako taková. Ačkoli teď Robejšek působí spíše jako neškodná kuriozita, za půl roku může být vše jinak. A pak už může být pozdě.