Po ekonomické stránce se nám daří dobře, nezaměstnanost průběžně klesá. V některých oborech se zaměstnanci sice musejí brát za své zájmy od podlahy, teď třeba řidiči autobusů v Královéhradeckém kraji, lékaři prý kvůli tomu odcházejí do zahraničí. Celkově se ale dá říci, že po této stránce patříme k těm bohatším zemím. Vláda je relativně stabilní, ministři se sice čas od času mediálně zviditelňují na úkor svých vládních kolegů, ale nakonec se vždy dohodnou — a koneckonců nějaké výsledky to jsou, že. Česká republika je prostě krásné místo k životu, dalo by se říci takřka ideální, zbývá jen dohnat a předehnat aspoň to Rakousko. Takže do nového roku si můžeme přát jediné, aby nám to vydrželo co nejdéle.

Asi takto by mohlo vypadat zkratkovité shrnutí naší situace, kdyby tento sloupek psal koaliční politik, profesionální optimista, některý z Měsíčňanů mezi novináři či člověk, který se na život dívá hlavně prizmatem ekonomiky, financí, plné lednice a škodovky v garáži (nic proti škodovkám). Jistěže ne všichni ze jmenovaných by něco takového tvrdili, ale většina asi ano. Potíž je v tom, že žijeme v potrhlé době, tedy, lépe řečeno, všichni spoluutváříme dobu, která je postavena na hlavu.

Názorový odpůrce je mimo realitu

Tak třeba ti, kteří jsou naprosto mimo, protože se na život dívají skrz nějakou ideologii, pokřikují na lidi, kteří se snaží proniknout do složitosti dějů, že jsou „úplně mimo realitu“. Tak jsme to například mohli slyšet v „diskusi“ na Českém rozhlase Plus. Redakce si pozvala tři agresivní ideologické křiklouny — Lenku Zlámalovou, Martina Kollera a Petra Robejška —, aby mohli střídavě i společně spílat politologovi Jaroslavu Šonkovi, že je mimo realitu, aniž by mohl dokončit větu bez přerušení. A to jen proto, že soudí dění s hlubší znalostí věci.

Šonka „udělal chybu“ i svou poznámkou, že ve veřejném diskursu vládne deficit slušnosti. Spolubesedníci mu vzápětí „dali za pravdu“ svou nesnášenlivostí k odlišným názorům. Ano, řeč byla o „migrační krizi“ a zlé a nepřátelské Evropské unii. Pokud chtěl moderátor Radko Kubičko zesměšnit slušnost a přemýšlivost v očích jednodušších lidí, pak se mu to povedlo dokonale.

A nejen, že se nesmějí říkat odlišné názory, aniž by jejich hlasatel hned neslízl záhlavec jako Jaroslav Šonka — ti, kteří ty pohlavky rozdávají, si ještě stěžují, že jsou ostrakizováni. Druzí jim prý namísto diskuse rovnou nadávají. Šonka si totiž Kollerovi dovolil říci, že má radikálnější názory, což tedy byla nadávka jako hrom. Koller přitom říkal názory naprosto běžné: EU je totalitní, v Sýrii mají zůstat mladí muži i mladé ženy a bojovat za svou vlast a podobně. Jak vidíme, hlásání primitivních hesel bez znalosti věci není zdaleka jen záležitostí Miloše Zemana, takových malých Zemanů je u nás povícero.

↗

Na sklonku třicátých let odvětil Karel Čapek na pokřik fašizující pravice, že jsou huby, které nemohou běhat bez náhubku, a že špatný svět musí mít nepěkné zákony. Foto sk.wikipedia.org

I proto musíme nazývat věci pravými jmény: Koller není radikál, ale extremista. A jen Bůh ví, co vede Český rozhlas k tomu, že jej zve do studia na fiktivní diskusi. O skutečnou diskusi nejde, s extremisty se diskutovat nedá, mají ucelenou pravdu hotovou (ideologii) a do ní vkládají jen to, co se jim hodí jako „důkaz“. (A když už jsme u toho: Miloš Zeman je čistokrevný populista — je schopen pouze opakovat hospodské žvásty, které bez jediného důkazu vydává za pravdu.)

Vzkažme těm rozhlasovým ideologickým pomatencům prostřednictvím moudré myšlenky Ortegy Y Gasseta: „Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem.“

Sprostota, nenávist a násilí

Stejně dotčeni jako Koller se cítí všichni ti táboroví řečníci počínaje Okamurou a konče „neznámou ženou z lidu“. Ti, kteří nejvíc útočí na druhé, ti, kteří druhým spílají do vlastizrádců jen proto, že mají odlišný názor, ti, kteří by rádi pověsili své odpůrce na šibenice… ti si nejvíce stěžují na to, že jim druzí nadávají (rozuměj: když je právem označují za fašisty), ti horečně vyřvávají o omezování svobody slova a stěžují si na údajně povinnou politickou korektnost.

Jenže tihle lidé lžou. Protesty proti výzvám k násilí a šíření nenávisti k druhým není omezování svobody slova, ale jevů, které do demokratické společnosti nepatří. Však to také naše ústava a následné zákony trestají. A mnozí z oněch táborových řečníků dělají totéž, co Adolf Hitler před svým nástupem do kancléřského úřadu: zneužívají demokracie k tomu, aby ji po uchopení moci mohli zničit, včetně svobody slova. Jak výstižně odvětil na sklonku třicátých let Karel Čapek na pokřik fašizující pravice, že zákon na ochranu republiky je zákon náhubkový: „Jsou huby, které nemohou běhat bez náhubku; kde je vzteklina, musí být kontumace… Špatný svět musí mít nepěkné zákony.“

A poukazování na agresivní sprostotu, pomluvy a lži není volání po politické korektnosti, ale po slušnosti. Jenže doba se na nic neptá, jsou jí vlastní zkratky, málokdo chce o těchto věcech přemýšlet a rozebírat je, iracionalitě a bublajícím emocím stačí výkřiky a hesla. I proto věří bučení fašistů čím dál více lidí. Když už jsme při tom Čapkovi, napsal i to, že „království lži není tam, kde se lže, nýbrž kde se lež přijímá“. Dnešní Evropa se stává takovým královstvím, protože přitakáváním primitivům se z nás, donedávna hrdých Evropanů, stávají také primitivové.

Do nového roku…

Vraťme se k prvnímu odstavci tohoto sloupku a vhodně jej doplňme. Přijmout myšlenku, že společnost se fašizuje, přestože ekonomická krize je překonána a životní úroveň stoupá, jde proti poučkám z vysokoškolských skript. Přesto se to evidentně děje. Nevidí to populisté mezi politiky, kteří té fašizaci z plných sil napomáhají (na prvním místě Miloš Zeman a staronově i Václav Klaus), nevidí to profesionální optimisté a Měsíčňané s hlavou v oblacích a nevidí to lidé, kteří se domnívají, že mít úspěch znamená mít naditý štrozok a každoročně jezdit na Kanáry.

Ekonomicky vzato se máme lépe než třeba předpředloni, ale ztrácíme něco mnohem cennějšího — svou lidskost, schopnost empatie, Masarykovské humanistické ideály, ztrácíme pozvolna demokracii i s lidskými právy. Nezodpovědnost některých politiků, novinářů, intelektuálů a umělců nám bere naději do budoucna. Životní perspektiva se navzdory lepší ekonomické úrovni horší, odmítáním uprchlíků si sice udržíme naši zemi, která patří pouze a jenom nám, ale stanou se z nás roboti.

Do nového roku bychom si tedy měli přát, aby vedle plných ledniček a garáží byly plné i naše hlavy a srdce. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.