Svoboda slova a řev nenávisti

Linn Thant

Veřejný prostor bez cenzury není samozřejmostí. Většina českých občanů za něj ale nemusela bojovat. Možná proto jej někdy zneužívají jako možnost plivat druhým do tváře.

Právo vyjádřit svůj názor je základem otevřené společnosti. Nenávistné promluvy, které jsou někdy výsledkem takového společenského nastavení, jsou ovšem hrozbou pro její harmonii. Ano, potřebujeme svobodu slova, nikoli však bezbřehost zlostných výkřiků. Potřebujeme svobodu ve sdělování, nikoli svévoli v ničení.

Právě svoboda slova je totiž ztělesněním základního lidského nároku  možnosti veřejně projevit svůj postoj. Bez obav z cenzury či trestu. Taková praxe formuje společenství a vede jej k tomu, aby bylo bezpečnější, rozvinutější a stabilnější. Odráží tak vlastně míru civilizace příslušného státu.

Dlouhá léta bylo nutno za svobodu našich slov bojovat proti autoritářství, diktatuře a monarchismu. Pro taková zřízení byla vždy bolestnou nepříjemností. My, lidé, jsme jí mnohdy obětovali své životy. V takových střetech bylo zabíjeno, zatýkáno a vězněno mnoho odvážlivců.

Vždy ji omezují určité politické zájmy a pnutí moderní společnosti. Jistá část jejích obhájců totiž současně šíří i nenávist. Ta může mít podobu třeba pouhé útočné promluvy. Nicméně záštiplné věty se pak mezi občany šíří a představují obrovské riziko pro společenství. Taková slova většinou končí jako sluhové v politické hře demagogů. Využitá a zostřená. Volnost projevu tak smutně degeneruje.

Každý, kdo pěstuje nepřátelství vůči rase, náboženství nebo čemukoli jinému, by měl mít na paměti, že rozlévá jed do lidských srdcí. Jednání s druhým jako s méněcennou bytostí musí být vždy a všude vyloučeno z debaty. V místě, kde se lidé navzájem nesnáší, zkrátka nelze bezpečně žít. Pamatujme tedy, že i zdánlivě drobná nepochopení mezi Čechy a ostatními národnostmi mohou vést k nepokojům. Právě nedorozumění již nejednou rozpoutaly nestabilitu uvnitř států.

Kde leží hranice mezi právem vyjádřit svůj názor a šancí ponížit druhé? Repro DR

Proč tedy lidé vůbec šíří projevy nenávisti? Snad jednoduše proto, že k tomu mají příležitost. Dotyční potížisti nedokážou ocenit, jak vzácná je svoboda slova  oni za ni totiž nebojovali. Možná nemilují sami sebe. Nebo ani neví, co je láska. Kdyby k sobě našli cestu a znali podstatu lásky, chovali by se jinak. Pravděpodobně by se pak i více otevřeli svým bližním.

Necháme-li ovšem výkřiky podobných extremistů zaznívat bez zásahu, mohou dát impuls nečekaným událostem. Vláda a její představitelé by tuto verbální špínu měli odsoudit a požadovat, aby byla přijata příslušná opatření. Musí fungovat transparentní právní prostředí, které ochrání svobodu projevu, ale zároveň zasáhne proti diskriminujícím prohlášením.

V takovém postupu hrají hlavní roli média. Ty nesmí zneužívat vláda, opozice ani náboženské skupiny. Média musí být nezávislá a neutrální. Ostatní organizace a moudří jednotlivci by jim měli pomáhat v detekování zdrojů společenské nenávisti. A my sami se musíme ptát, je-li naším cílem, aby se v této zemi zabydlilo štěstí, anebo naopak smutek a morální marasmus.

Všichni jsme přece lidské bytosti. A každá bytost je smrtelná. Než zemřeme, měli bychom se navzájem milovat. Na nenávist není čas.