Je správné odsoudit člověka za názor veřejně vyjádřený na sociální síti? Kde přesně vede tenká hranice mezi svobodou projevu a podněcováním k násilí a nenávisti? Měří se v této věci všem stejným metrem?

Poslední týdny přinesly dva příklady, které složitou otázku zajímavě ilustrují. Michal Kesudis, člen (dnes již bývalý) KSČM z Ostravy-Vítkovic, byl za své komentáře z července loňského roku na facebookové stránce České armády obžalován za schvalování sebevražedného atentátu na české vojáky v Afghánistánu a hrozí mu až tříleté vězení. Co přesně napsal?

V jeho komentáři, který byl již ze sítě Facebook smazán, stálo: „Tak jsem někde četl, že se osamocenému afghánskému vlastíkovi na jízdním kole podařilo odvařit naše čtyři žoldáky…

Čeští žoldáci patří s těmi americkými k těm nejzkurvenějším. To, co se jim stalo, si po čertech zasloužili. Dobře jim tak! Smrt našich kluků v Afghánistánu prý nebyla zbytečná. Souhlasím a jsem vděčný všem afghánským odbojářům, že nás těch šmejdů zbavili. Bez nich nám bude líp. Smrt okupantům, čest odbojářům.“

Člověk nemusí být nadšeným příznivcem ozbrojených sil NATO a jejích intervencí, aby se mu zdál způsob, jakým se tu mluví o lidských bytostech a jejich smrti, odporný. Přát někomu smrt je ohavné. Zcela jiná otázka však je, zda takto projevený názor naplňuje skutkovou podstatu schvalování trestného činu a projevení sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404 trestního zákoníku), jak Kesudisův komentář zhodnotil žalobce.

↗

Bývalému členovi KSČM z Ostravy hrozí tři roky vězení za komentář schvalující atentát na české vojáky v Afghánistánu. Repro z vysílání ČT

Obžalovaný se hájil tím, že chtěl pouze vyjádřit nesouhlas s působením českých vojáků, které považuje za okupační, a zvolil nevhodnou formu. „Hájil jsem jen, nebo chválil, ozbrojený odpor proti ozbrojenému tyranovi. Nicméně to není podstatou toho, co jsem napsal. Armáda se změnila v žoldnéřské vojsko a nástroj agrese. Byl jsem hodně jízlivý. Nebylo to správné, nikdo si nezaslouží, aby se s ním takto jednalo. Pokud jde o obsah, za tím si stojím,“ dodal Kesudis před soudem.

Bude zajímavé sledovat, jak proces nakonec dopadne. Dá se vůbec na inkriminovaný komentář použít paragraf o projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení lidských práv? A širší a podstatnější otázka, kterou si s největší pravděpodobností u soudu nikdo nepoloží a pokud ano, nebude jí popřáno sluchu: nesměřují k potlačení lidských práv a svobod mnohde také vojska zemí NATO, zejména jejich intervenční politika a ohromující počet civilních obětí dronů?

Gumový paragraf, selektivní spravedlnost

Obraťme list a podívejme se na druhý nedávný příklad facebookového komentáře, u něhož se dá uvažovat o závadném či dokonce protizákonném obsahu. Lídr iniciativy Islám v ČR nechceme Martin Konvička v jednom ze svých četných postů na téma nebezpečí islámu popsal 20. dubna na facebookové stránce skupiny způsob, jak islámské invazi čelit:

„I za cenu překopání zákonů, zavření hranic, militarizace společnosti a ano, klidně i zbavování občanských práv těch 12—16 procent populace, která s islámem sympatizuje.“

Mezi oběma komentáři, které spojuje to, že byly již smazány, jsou na první pohled patrné rozdíly. Konvička na rozdíl od Kesudise nepoužívá vulgarismy, nechválí ničí smrt.

Ovšem na druhou stranu, jeho text není jen projevem sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení lidských práv a svobod, ale potlačení lidských práv a svobod sám hlásá. Naplňuje tedy zřejmě skutkovou podstatu paragrafů zabývajících se závadnými hnutími více, než Kesudisův tanec na hrobech.

Pokud bude komunista za svůj komentář odsouzen a islamofob za ten svůj trestu unikne, ukáže se jasně, že paragrafy jako je ten o „projevu sympatií“ jsou nejen gumové — co všechno je projevem sympatií? Lze za projevy sympatií vůbec někoho trestat? — ale jsou také využívány účelově a selektivně. Použijí se, pokud se jedná o kritiku armády vlastního státu a jeho spojenců, ale zůstanou nepovšimnuty, pokud se jedná „pouze“ o výzvy k potlačování lidských práv.

To je ovšem parodie na právo a spravedlnost. V takové situaci se autor vulgárního a lidsky nízkého komentáře oslavujícího smrt jiných lidí poněkud nezaslouženě dostává do role oběti, které je upírána svoboda projevu. A ti, kteří by nejraději (zatím naštěstí jen verbálně) omezovali práva druhých, konkrétně všech „sluníčkářů“, „dobroserů“ a dalších, budou jen povzbuzeni k větší aktivitě.

Snad by bylo nejlepší uplatnit na veřejně projevované názory poměrně širokou míru svobody. Perzekuce toho či onoho názoru je tou nejlepší formou jeho propagace, zjednává mu aureolu mučednictví, punc něčeho zakazovaného a proto lákavého. Je to recept na to, jak nenávistné řeči ve všech jejích podobách dodat větší sílu.

I názory, které jsou skutečně nebezpečné, protože reálně směřují k potlačování práv a svobod druhých, budou nejlépe neutralizovány tím, že utichnou obklopeny nezájmem a opovržením. Je ovšem otázka, zda spíše reálně nehrozí, že bez postihů budou rezonovat stále hlasitěji…

Jisté je tak zřejmě jen to, že otázku hranic mezi svobodou projevu a propagací nenávisti a násilí budeme řešit ještě dlouho. A příkladů, jako byly dva popsané v tomto článku, bude stále přibývat.