Petr Robejšek se v posledních týdnech zaměřil na propagaci přímé demokracie. Jeho argumentace je však natolik zavádějící a manipulativní, že stojí za polemiku. Budu vycházet z Robejškova textu Proč je masa moudřejší než elity a souvisejícího rozhovoru na DVTV.
Demokracie jako libovůle většiny
Robejšek vyzdvihuje lidové hlasování v referendu jakožto hlavní a žádoucí pilíř demokracie a coby jeho protiklad uvádí vládu od lidu odtržených elit a lobbistů. Toto východisko, které má svoje racionální opodstatnění, však Robejšek vzápětí využije k umíchání zmatečné bramboračky polopravd a dezinformací a zneužije ho k propagaci vlastní extremistické představy o fungování společnosti.
Hned v úvodu provede politolog Robejšek podraz na čtenáře, když se pokusí demokracii nenápadně předefinovat jako v podstatě bezhodnotový systém, jehož jedinou podstatnou náležitostí je neomezené rozhodování většiny:
„Není to tak dávno, co jeden český publicista napsal: ‚Pokud se třeba 96 procent národa demokraticky rozhodne, že zakáže homosexualitu nebo vymýtí zrzky, pak je toto rozhodnutí nedemokratické, byť by se k němu dospělo většinovou volbou.‘ Tvrzení, že to, co je ‚nesprávné‘ je i nedemokratické, slyšíme také v souvislosti s tím, že většina odmítá přijetí migrantů nebo další prohlubování evropské integrace.“
A dále: „Politické a mediální elity se snaží vytvořit dojem, že v demokracii nejde o rozhodnutí většiny, nýbrž o hledání správných rozhodnutí a naznačují, že většina je příliš hloupá na to, aby správná řešení rozpoznala, natož sama našla. Zároveň zesměšňují ‚příliš jednoduchá‘ řešení a vytvářejí dojem, že jedině to, co je složité, je také kvalitní.“
Robejšek rétorickým podvodem slaměného panáka zaměnil zásadní argument kritiky referenda o zákazu homosexuálů a vymýcení zrzek za argument irelevantní a začal za něj tepat „povýšené elity“. Nedemokratičnost zmiňovaného referenda však netkví v tom, že by bylo „nesprávné“ (ať už to znamená cokoli), jak podsouvá Robejšek, ale v tom, že by bylo protiústavní snad ve všech dnešních demokratických zemích.
Souběžně s tímto slaměným panákem se Robejšek dopouští další manipulace, které se pak drží v celém textu - demokracii redukuje na neomezené rozhodování většiny. Značně neférově tak klame čtenáře. Jako politolog jistě moc dobře ví, že i v tom nejužším výkladu se dnes demokracií rozumí systém s více atributy, než je pouhá možnost rozhodovat v hlasování. Především jsou to existence právního státu a respekt k lidským právům, včetně práv menšin. Pokud se někde konají volby, avšak právní stát je závažně nefunkční a lidská práva jím nejsou univerzálně chráněna, případně je společnost obecně nerespektuje, nehovoříme o demokracii.
V liberální demokracii je veškeré rozhodování podřízeno ústavě. Poslanci i lidé v referendu mají volnost rozhodování potud, pokud se drží ústavního rámce, na což dohlíží ústavní justice.
Samo rozhodování o homosexuálech nebo zrzkách z úvodu je nejen „nesprávné“, ale hlavně neústavní a proto v demokratickém právním státě nepřípustné. Rozhodnutí většiny, že Židé mají být zplynováni, zrzky vymýceny nebo homosexuálové zakázáni, nerespektuje základní lidská práva, je neústavní a proto nedemokratické. Bez podřízenosti ústavě se demokracie mění v zlovolnou tyranii většiny.
V březnu 2015 takto zamítla kalifornská nejvyšší státní zástupkyně konání referenda o návrhu na zabíjení lidí za homosexuální sex. Soud označil návrh za „zjevně neústavní“ a bylo zakázáno i jen pokračovat ve sběru podpisů pod petici.
Když Robejšek tvrdí, že elity zesměšňují příliš jednoduchá řešení a uznávají pouze řešení složitá, opět podvádí čtenáře. Naprostá většina případů kritiky „jednoduchých řešení“, které lze v posledních letech ve veřejné diskuzi zaznamenat, nejsou kritikou jednoduchých řešení, ale drasticky zjednodušujících analýz problémů, které pak logicky vedou k nefunkčním řešením. Například: Nezaměstnanost je důsledek lenosti. Vyřešíme ji odstraněním sociálních dávek. Imigrace z Blízkého východu je důsledkem snahy parazitovat bezpracně na našem sociálním systému. Vyřešíme ji uzavřením hranic.
Správnost místo zájmů
Přestože na začátku se Robejšek ohrazuje proti chápání demokratického rozhodování jako hledání správných rozhodnutí a trvá na tom, že je žádoucí ho vnímat pouze jako rozhodování většiny, věnuje většinu zbylého textu snaze dokázat, že rozhodování většiny generuje ve většině případů „správnější“ rozhodnutí, než rozhodnutí odborníků nebo elit. A dokazuje to značně nepoctivě.
Manipulace tkví v sugerování představy, že při politickém rozhodování nakonec přece jen nejde o prosazování různých zájmů, ale o hledání nějakého objektivně správného rozhodnutí. Vyjma případů, týkajících se nejzákladnějších hodnot společnosti, nelze většinou hodnotit rozhodnutí jako obecně správná či špatná. Hodnotit „správnost“ rozhodnutí lze pouze z konkrétního, subjektivního hlediska, kdy správnost znamená, že rozhodnutí se shoduje například s mým osobním zájmem. V tu samou chvíli však vždy existují i jiní lidé, kteří z hlediska jejich odlišných zájmů to stejné rozhodnutí hodnotí jako nesprávné.
Problém vyhodnocení správnosti rozhodnutí řeší Robejšek šalamounsky - pomocí sociálního darwinismu. Společnosti jsou podle něj jako živé organismy podléhající souboji o přežití. Za správné rozhodnutí je ex post označeno takové, které přispělo k přežití organismu společnosti. Je to však argumentace kruhem. Tak, jako nelze vyhodnocovat politické rozhodnutí jako obecně správné či nesprávné, nelze většinou ani vyhodnocovat jeho přínos k evolučnímu přežití% společnosti. Je 18% daň krokem k přežití a 20% krokem záhubě? Nebo naopak?
Petr Robejšek se v posledních týdnech zaměřil na propagaci přímé
demokracie. Jeho argumentace je však zavádějící a manipulativní. Foto robejsek.com
Robejšek sám předkládá dva švýcarské příklady podle něj správného rozhodnutí lidu - odmítnutí prodloužení dovolené na šest týdnů ročně a odmítnutí zpřísnění zákona o vyhošťování cizinců. Opět - podle jakých kritérií můžeme vůbec hodnotit, že tato rozhodnutí přispěla k lepšímu přežití společnosti a opačná rozhodnutí by naopak přežití zhoršila? Neexistuje metoda, jak toto zjistit. Většinou jde o dílčí zájmy skupin, nikoli o přežití celku. Život společnosti je extrémně komplexní propletenec příčin a následků. Předstírat opak je nepoctivá manipulace.
Džungle sociálního darwinismusu
Manipulací je i samo použití sociálního darwinismu jako přístupu pro vyhodnocování správnosti rozhodnutí. Tím se Robejšek znovu vrací k myšlence zbavení demokracie základních hodnot, jakými jsou právní stát a respekt k lidským právům. Pokud by z pohledu většiny společnosti přispívalo k jejímu přežití zabíjení nemocných členů, aby ušetřené peníze mohly být použity třeba na posílení vojenské ochrany, jednalo by se podle Robejškovy argumentace o „správné demokratické rozhodnutí“, které by bylo nelegitimní nějak „elitářsky korigovat“.
Tím, že Robejšek explicitně odmítá kritiku nedemokratičnosti referend v otázkách, která porušují základní lidská práva, a zároveň se ve své argumentaci systematicky vyhýbá jakékoli zmínce o ústavních podmínkách demokracie, vykresluje obraz demokracie jakožto džungle, ve které jsme se osvobodili od všech civilizačních nánosů humanity, lidských práv a podřízení se právnímu státu a jedinými kritérii jsou biologická měřítka: přežití silnějšího (společnosti dělající správná rozhodnutí) a zákon kyje a tesáku (vláda většiny).
Dezinterpretace psychologických výzkumů
Velice neseriózní argumentace se Robejšek dopouští, když se snaží dokazovat obecnou platnost svojí teze „masa je moudřejší než elity“ pomocí odborných studií a psychologických experimentů. Z citovaných zdrojů si vybírá pouze fragmenty, které se mu hodí, dezinterpretuje je a především zamlčuje klíčové poznatky, které jsou v přímé kontradikci k jeho tezi. Z několika jednotlivých experimentů, zaměřených na kvantitativní odhadování, Robejšek odvozuje obecný závěr, že „většina rozhoduje přesněji než jakkoliv excelentní menšina“, a následně rozšiřuje jeho platnost na jakékoli politické rozhodování. Avšak odhadování není rozhodování. Robejšek se tak opět pokouší podvést nevzdělané nebo nepozorné čtenáře.
James Surowiecki, na jehož knihu The wisdom of crowds se Robejšek odvolává, ve své knize rovněž říká něco diametrálně jiného, než tvrdí Robejšek. Surowiecki, stejně jako další autoři, kteří se zabývali výzkumem moudrosti mas, v žádném případě nemluví o nějaké obecné, automaticky dané a nepodmíněné moudrosti a schopnosti rozhodovat. Naopak definují velice specifické podmínky, za kterých je vysoká pravděpodobnost, že agregovaný skupinový odhad bude přesnější, než odhady jednotlivých expertů.
Jsou to především:
- Diverzita - ve skupině musí existovat mnoho různých individuálně utvořených názorů na danou otázku.
- Nezávislost - individuální názory členů skupiny nesmí být ovlivněny znalostí názorů jiných členů.
- Decentralizace - individuální názory musí vycházet z individuálních, lokálních specializací.
Jak ukazují například Lorenz a Rauhut ve své studii ničivého dopadu sociálních vlivů na moudrost mas: „Pravda se dostává do pozadí, pokud dochází k sociálním vlivům. … Naše závěry podtrhují důležitost zjištění individuálních odhadů bez přítomnosti sociálních vlivů. V demokratických společnostech je nicméně obtížné tohoto dosáhnout, protože ztráta diverzity individuálních názorů se ukazuje být nevyhnutelným důsledkem transparentního rozhodovacího procesu. Například průzkumy mínění a masmédia poskytují silnou zpětnou vazbu a tím způsobují zúžení spektra závěrů, které skupina na základě faktů činí.“
Populismus a bulvarizace přímé demokracie
Na základě dlouhodobého zkoumání různých podob přímé demokracie jsem jejím jednoznačným zastáncem. Jde o žádoucí korektiv zastupitelských demokracií a lidé by měli mít právo vymoci si rozhodnutí referendem, když to sami uznají za důležité. Zjednodušeně řečeno, lidé by měli mít právo rozhodovat o jakékoli věci, o které mohou rozhodovat jejich zastupitelé.
To je však něco diametrálně odlišného od toho, co předkládá Robejšek. Jednak musí ve svých rozhodnutích respektovat základní demokratické náležitosti, ústavní pořádek, lidská práva včetně práv menšin. Musí respektovat úctu k právnímu státu, což sebou kromě jiného nese i určitou stabilitu a předvídatelnost, stejně jako dodržování mezinárodních dohod. Pokud je Česká republika signatářem Úmluvy o právním postavení uprchlíků, nemohou si lidé v obyčejném referendu s prostou většinou odhlasovat, že budou tuto závaznou dohodu porušovat.
Robejšek systematicky démonizuje elity (mezi které nepočítá pouze politiky, ale taky všechny intelektuály, exponenty médií a aktivisty, nesdílející názor většiny) a idealizuje masy. Vytváří mezi nimi falešné dilema. Elity jsou zkorumpované, samolibé odtržené od lidu a jeho problémů, často chybují. Lid je naproti tomu relativně moudrý, neextremistický a generuje správná rozhodnutí.
V dehonestaci kohokoli stojícího mimo davové názory jde Robejšek tak daleko, že mluví o většinovém názoru jako o zlatém středu, ohraničeném z jednoho extrému hloupostí, z druhého pak přemoudřelostí a převzdělaností. Ve svém rozhovoru na DVTV tvrdí, že přemoudřelost a převzdělanost jsou stejně škodlivé, jako hloupost a nevzdělanost. Co to je ale převzdělanost a přemoudřelost? Je snad člověk nebezpečný pouze tím, že je v něčem vzdělanější a zkušenější, než někdo jiný? Je to zjevný nesmysl a Robejšek tak jen manipulativně podporuje iracionální odpor některých lidí k expertům a vzdělancům.
Referendum podle Robejška vybalancuje extrémy ve společnosti, hlupáci se vyruší se vzdělanci a většinový střed rozumně rozhodne. Vůbec ale nebere v potaz distribuci názorů ve společnosti a faktory, které ji ovlivňují. Názory ve společnosti jsou produktem nahodilých procesů a nic negarantuje, že většina nepodlehne klamu nebo lži. Lživá propaganda administrativy George W. Bushe přivedla v roce 2003 70 procent Američanů k názoru, že Saddám Hussein osobně organizoval útok na WTC. Po předložení falešných důkazů Colinem Powellem v Radě bezpečnosti OSN dosáhla podpora pro napadení Iráku mezi Američany 72 procent. Kde zůstal zlatý střed jako výsledek vyrušení se hlouposti a převzdělanosti?
Robejšek prezentuje přímou demokracii natolik manipulativní a populistickou formou, že jej v tom nelze brát vážně ani jako intelektuála, natož politologa. Místo přímé demokracie implantuje do společnosti obraz jakéhosi lidového fašismu. Demokracie je zredukována na akt hlasování a respekt k ústavě a lidským právům jsou jen drzé apely od společnosti odtržené, samolibé elity. Tento přístup hrozí zdiskreditovat přímou demokracii podobně, jako reálný socialismu zdiskreditoval myšlenky solidarity.
