Jak Petr Robejšek manipuluje veřejnost

Teoretickým východiskem Petra Robejška je směsice rétorických podvodů. Nástroje jako referenda, která by za normálních okolností měla racionální opodstatnění, Robejšek zneužívá k propagaci vlastního extrémistického chápání společnosti.

Petr Robejšek se v posledních týdnech zaměřil na propagaci přímé demokracie. Jeho argumentace je však natolik zavádějící a manipulativní, že stojí za polemiku. Budu vycházet z Robejškova textu Proč je masa moudřejší než elity a souvisejícího rozhovoru na DVTV.

Demokracie jako libovůle většiny
Robejšek vyzdvihuje lidové hlasování v referendu jakožto hlavní a žádoucí pilíř demokracie a coby jeho protiklad uvádí vládu od lidu odtržených elit a lobbistů. Toto východisko, které má svoje racionální opodstatnění, však Robejšek vzápětí využije k umíchání zmatečné bramboračky polopravd a dezinformací a zneužije ho k propagaci vlastní extremistické představy o fungování společnosti.

Hned v úvodu provede politolog Robejšek podraz na čtenáře, když se pokusí demokracii nenápadně předefinovat jako v podstatě bezhodnotový systém, jehož jedinou podstatnou náležitostí je neomezené rozhodování většiny:

„Není to tak dávno, co jeden český publicista napsal: ‚Pokud se třeba 96 procent národa demokraticky rozhodne, že zakáže homosexualitu nebo vymýtí zrzky, pak je toto rozhodnutí nedemokratické, byť by se k němu dospělo většinovou volbou.‘ Tvrzení, že to, co je ‚nesprávné‘ je i nedemokratické, slyšíme také v souvislosti s tím, že většina odmítá přijetí migrantů nebo další prohlubování evropské integrace.“

A dále: „Politické a mediální elity se snaží vytvořit dojem, že v demokracii nejde o rozhodnutí většiny, nýbrž o hledání správných rozhodnutí a naznačují, že většina je příliš hloupá na to, aby správná řešení rozpoznala, natož sama našla. Zároveň zesměšňují ‚příliš jednoduchá‘ řešení a vytvářejí dojem, že jedině to, co je složité, je také kvalitní.“

Robejšek rétorickým podvodem slaměného panáka zaměnil zásadní argument kritiky referenda o zákazu homosexuálů a vymýcení zrzek za argument irelevantní a začal za něj tepat „povýšené elity“. Nedemokratičnost zmiňovaného referenda však netkví v tom, že by bylo „nesprávné“ (ať už to znamená cokoli), jak podsouvá Robejšek, ale v tom, že by bylo protiústavní snad ve všech dnešních demokratických zemích.

Souběžně s tímto slaměným panákem se Robejšek dopouští další manipulace, které se pak drží v celém textu - demokracii redukuje na neomezené rozhodování většiny. Značně neférově tak klame čtenáře. Jako politolog jistě moc dobře ví, že i v tom nejužším výkladu se dnes demokracií rozumí systém s více atributy, než je pouhá možnost rozhodovat v hlasování. Především jsou to existence právního státu a respekt k lidským právům, včetně práv menšin. Pokud se někde konají volby, avšak právní stát je závažně nefunkční a lidská práva jím nejsou univerzálně chráněna, případně je společnost obecně nerespektuje, nehovoříme o demokracii.

V liberální demokracii je veškeré rozhodování podřízeno ústavě. Poslanci i lidé v referendu mají volnost rozhodování potud, pokud se drží ústavního rámce, na což dohlíží ústavní justice.

Samo rozhodování o homosexuálech nebo zrzkách z úvodu je nejen „nesprávné“, ale hlavně neústavní a proto v demokratickém právním státě nepřípustné. Rozhodnutí většiny, že Židé mají být zplynováni, zrzky vymýceny nebo homosexuálové zakázáni, nerespektuje základní lidská práva, je neústavní a proto nedemokratické. Bez podřízenosti ústavě se demokracie mění v zlovolnou tyranii většiny.

V březnu 2015 takto zamítla kalifornská nejvyšší státní zástupkyně konání referenda o návrhu na zabíjení lidí za homosexuální sex. Soud označil návrh za „zjevně neústavní“ a bylo zakázáno i jen pokračovat ve sběru podpisů pod petici.

Když Robejšek tvrdí, že elity zesměšňují příliš jednoduchá řešení a uznávají pouze řešení složitá, opět podvádí čtenáře. Naprostá většina případů kritiky „jednoduchých řešení“, které lze v posledních letech ve veřejné diskuzi zaznamenat, nejsou kritikou jednoduchých řešení, ale drasticky zjednodušujících analýz problémů, které pak logicky vedou k nefunkčním řešením. Například: Nezaměstnanost je důsledek lenosti. Vyřešíme ji odstraněním sociálních dávek. Imigrace z Blízkého východu je důsledkem snahy parazitovat bezpracně na našem sociálním systému. Vyřešíme ji uzavřením hranic.

Správnost místo zájmů
Přestože na začátku se Robejšek ohrazuje proti chápání demokratického rozhodování jako hledání správných rozhodnutí a trvá na tom, že je žádoucí ho vnímat pouze jako rozhodování většiny, věnuje většinu zbylého textu snaze dokázat, že rozhodování většiny generuje ve většině případů „správnější“ rozhodnutí, než rozhodnutí odborníků nebo elit. A dokazuje to značně nepoctivě.

Manipulace tkví v sugerování představy, že při politickém rozhodování nakonec přece jen nejde o prosazování různých zájmů, ale o hledání nějakého objektivně správného rozhodnutí. Vyjma případů, týkajících se nejzákladnějších hodnot společnosti, nelze většinou hodnotit rozhodnutí jako obecně správná či špatná. Hodnotit „správnost“ rozhodnutí lze pouze z konkrétního, subjektivního hlediska, kdy správnost znamená, že rozhodnutí se shoduje například s mým osobním zájmem. V tu samou chvíli však vždy existují i jiní lidé, kteří z hlediska jejich odlišných zájmů to stejné rozhodnutí hodnotí jako nesprávné.

Problém vyhodnocení správnosti rozhodnutí řeší Robejšek šalamounsky - pomocí sociálního darwinismu. Společnosti jsou podle něj jako živé organismy podléhající souboji o přežití. Za správné rozhodnutí je ex post označeno takové, které přispělo k přežití organismu společnosti. Je to však argumentace kruhem. Tak, jako nelze vyhodnocovat politické rozhodnutí jako obecně správné či nesprávné, nelze většinou ani vyhodnocovat jeho přínos k evolučnímu přežití% společnosti. Je 18% daň krokem k přežití a 20% krokem záhubě? Nebo naopak?

Petr Robejšek se v posledních týdnech zaměřil na propagaci přímé
demokracie. Jeho argumentace je však zavádějící a manipulativní. Foto robejsek.com


Robejšek sám předkládá dva švýcarské příklady podle něj správného rozhodnutí lidu - odmítnutí prodloužení dovolené na šest týdnů ročně a odmítnutí zpřísnění zákona o vyhošťování cizinců. Opět - podle jakých kritérií můžeme vůbec hodnotit, že tato rozhodnutí přispěla k lepšímu přežití společnosti a opačná rozhodnutí by naopak přežití zhoršila? Neexistuje metoda, jak toto zjistit. Většinou jde o dílčí zájmy skupin, nikoli o přežití celku. Život společnosti je extrémně komplexní propletenec příčin a následků. Předstírat opak je nepoctivá manipulace.

Džungle sociálního darwinismusu
Manipulací je i samo použití sociálního darwinismu jako přístupu pro vyhodnocování správnosti rozhodnutí. Tím se Robejšek znovu vrací k myšlence zbavení demokracie základních hodnot, jakými jsou právní stát a respekt k lidským právům. Pokud by z pohledu většiny společnosti přispívalo k jejímu přežití zabíjení nemocných členů, aby ušetřené peníze mohly být použity třeba na posílení vojenské ochrany, jednalo by se podle Robejškovy argumentace o „správné demokratické rozhodnutí“, které by bylo nelegitimní nějak „elitářsky korigovat“.

Tím, že Robejšek explicitně odmítá kritiku nedemokratičnosti referend v otázkách, která porušují základní lidská práva, a zároveň se ve své argumentaci systematicky vyhýbá jakékoli zmínce o ústavních podmínkách demokracie, vykresluje obraz demokracie jakožto džungle, ve které jsme se osvobodili od všech civilizačních nánosů humanity, lidských práv a podřízení se právnímu státu a jedinými kritérii jsou biologická měřítka: přežití silnějšího (společnosti dělající správná rozhodnutí) a zákon kyje a tesáku (vláda většiny).

Dezinterpretace psychologických výzkumů
Velice neseriózní argumentace se Robejšek dopouští, když se snaží dokazovat obecnou platnost svojí teze „masa je moudřejší než elity“ pomocí odborných studií a psychologických experimentů. Z citovaných zdrojů si vybírá pouze fragmenty, které se mu hodí, dezinterpretuje je a především zamlčuje klíčové poznatky, které jsou v přímé kontradikci k jeho tezi. Z několika jednotlivých experimentů, zaměřených na kvantitativní odhadování, Robejšek odvozuje obecný závěr, že „většina rozhoduje přesněji než jakkoliv excelentní menšina“, a následně rozšiřuje jeho platnost na jakékoli politické rozhodování. Avšak odhadování není rozhodování. Robejšek se tak opět pokouší podvést nevzdělané nebo nepozorné čtenáře.

James Surowiecki, na jehož knihu The wisdom of crowds se Robejšek odvolává, ve své knize rovněž říká něco diametrálně jiného, než tvrdí Robejšek. Surowiecki, stejně jako další autoři, kteří se zabývali výzkumem moudrosti mas, v žádném případě nemluví o nějaké obecné, automaticky dané a nepodmíněné moudrosti a schopnosti rozhodovat. Naopak definují velice specifické podmínky, za kterých je vysoká pravděpodobnost, že agregovaný skupinový odhad bude přesnější, než odhady jednotlivých expertů.

Jsou to především:

  • Diverzita - ve skupině musí existovat mnoho různých individuálně utvořených názorů na danou otázku.
  • Nezávislost - individuální názory členů skupiny nesmí být ovlivněny znalostí názorů jiných členů.
  • Decentralizace - individuální názory musí vycházet z individuálních, lokálních specializací.
Pokud nejsou tyto podmínky splněny, teze o moudré mase neplatí.A ke smůle Robejškovy snahy odborně legitimovat jeho zjednodušující manipulace, jsou zrovna toto podmínky, které většinou v politickém rozhodování společnosti splněny nejsou. Naopak, jejich porušení je samou podstatou existence společnosti.

Jak ukazují například Lorenz a Rauhut ve své studii ničivého dopadu sociálních vlivů na moudrost mas: „Pravda se dostává do pozadí, pokud dochází k sociálním vlivům. … Naše závěry podtrhují důležitost zjištění individuálních odhadů bez přítomnosti sociálních vlivů. V demokratických společnostech je nicméně obtížné tohoto dosáhnout, protože ztráta diverzity individuálních názorů se ukazuje být nevyhnutelným důsledkem transparentního rozhodovacího procesu. Například průzkumy mínění a masmédia poskytují silnou zpětnou vazbu a tím způsobují zúžení spektra závěrů, které skupina na základě faktů činí.“

Populismus a bulvarizace přímé demokracie
Na základě dlouhodobého zkoumání různých podob přímé demokracie jsem jejím jednoznačným zastáncem. Jde o žádoucí korektiv zastupitelských demokracií a lidé by měli mít právo vymoci si rozhodnutí referendem, když to sami uznají za důležité. Zjednodušeně řečeno, lidé by měli mít právo rozhodovat o jakékoli věci, o které mohou rozhodovat jejich zastupitelé.

To je však něco diametrálně odlišného od toho, co předkládá Robejšek. Jednak musí ve svých rozhodnutích respektovat základní demokratické náležitosti, ústavní pořádek, lidská práva včetně práv menšin. Musí respektovat úctu k právnímu státu, což sebou kromě jiného nese i určitou stabilitu a předvídatelnost, stejně jako dodržování mezinárodních dohod. Pokud je Česká republika signatářem Úmluvy o právním postavení uprchlíků, nemohou si lidé v obyčejném referendu s prostou většinou odhlasovat, že budou tuto závaznou dohodu porušovat.

Robejšek systematicky démonizuje elity (mezi které nepočítá pouze politiky, ale taky všechny intelektuály, exponenty médií a aktivisty, nesdílející názor většiny) a idealizuje masy. Vytváří mezi nimi falešné dilema. Elity jsou zkorumpované, samolibé odtržené od lidu a jeho problémů, často chybují. Lid je naproti tomu relativně moudrý, neextremistický a generuje správná rozhodnutí.

V dehonestaci kohokoli stojícího mimo davové názory jde Robejšek tak daleko, že mluví o většinovém názoru jako o zlatém středu, ohraničeném z jednoho extrému hloupostí, z druhého pak přemoudřelostí a převzdělaností. Ve svém rozhovoru na DVTV tvrdí, že přemoudřelost a převzdělanost jsou stejně škodlivé, jako hloupost a nevzdělanost. Co to je ale převzdělanost a přemoudřelost? Je snad člověk nebezpečný pouze tím, že je v něčem vzdělanější a zkušenější, než někdo jiný? Je to zjevný nesmysl a Robejšek tak jen manipulativně podporuje iracionální odpor některých lidí k expertům a vzdělancům.

Referendum podle Robejška vybalancuje extrémy ve společnosti, hlupáci se vyruší se vzdělanci a většinový střed rozumně rozhodne. Vůbec ale nebere v potaz distribuci názorů ve společnosti a faktory, které ji ovlivňují. Názory ve společnosti jsou produktem nahodilých procesů a nic negarantuje, že většina nepodlehne klamu nebo lži. Lživá propaganda administrativy George W. Bushe přivedla v roce 2003 70 procent Američanů k názoru, že Saddám Hussein osobně organizoval útok na WTC. Po předložení falešných důkazů Colinem Powellem v Radě bezpečnosti OSN dosáhla podpora pro napadení Iráku mezi Američany 72 procent. Kde zůstal zlatý střed jako výsledek vyrušení se hlouposti a převzdělanosti?

Robejšek prezentuje přímou demokracii natolik manipulativní a populistickou formou, že jej v tom nelze brát vážně ani jako intelektuála, natož politologa. Místo přímé demokracie implantuje do společnosti obraz jakéhosi lidového fašismu. Demokracie je zredukována na akt hlasování a respekt k ústavě a lidským právům jsou jen drzé apely od společnosti odtržené, samolibé elity. Tento přístup hrozí zdiskreditovat přímou demokracii podobně, jako reálný socialismu zdiskreditoval myšlenky solidarity.

A co si myslíte vy? Diskuse (45 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Moudrý lid - anebo tupohlavé stádo? Sobota, 23.Července 2016, 14:48:51

Jako úvodní konstatování - ano, Robejškova argumentace ve prospěch "moudrosti lidu" (byť třeba i jenom relativní), oproti svévoli "elit" je krajně manipulativní a metodicky nekorektní; a v tomto ohledu ho R. Batelka plným právem vystavuje zásadní kritice.

Na straně druhé ovšem: zdá se, že Batelka se nakonec ocitá v zajetí velice podobné optiky, jako sám Robejšek!

Neboť i R. Batelka se nakonec zcela jednoznačně a nedvojsmyslně přiklání k principu přímé demokracie; k tomu, že "lidé by měli mít právo rozhodovat o jakékoli věci, o které mohou rozhodovat jejich zastupitelé". Z tohoto jeho vyznání je sotva možno učinit jiný závěr, než že i on nakonec stejným způsobem považuje lid za "moudrý", ne méně kompetentní řešit i ty nejkomplexnější a nejkontroverznější záležitosti, nežli profesionální experti.

Batelka se snaží od Robejška distancovat poukazem na to, že v demokracii naprosto není přípustné rozhodování lidem například o potlačování práv homosexuálů. Že prý by to nepřipouštěla (demokratická) ústava.

To ale v žádném případě není jádro věci. Nejde o to, jestli jsou v klasickém soudobém státě nazývajícím se "demokracie" postaveny limity znemožňující ať už lidu, ať už samotným zákonodárcům přijmout evidentně antihumánní opatření. Nýbrž jde o to, zda lid by byl v e s t a v u takováto extrémní opatření přijmout. A tady už máme rázem situaci velice problematickou. Je například notoricky známým faktem, že trest smrti je v pokrokových moderních státech rušen výhradně ze strany elit (tj. zákonodárců) - ale zcela pravidelně p r o t i vůli naprosté většiny obecného lidu!! Takže, v tomto ohledu by bylo skutečně krajně pochybným postojem, nechat lid rozhodovat prostě "o jakékoli věci, o které mohou rozhodovat jeho zastupitelé".

A připomeňme si poněkud konkrétněji i ty údajné ústavní limity současné demokracie, které prý zabraňují excesům a potlačováním práv. Jmenovitě ohledně těch homosexuálů. Tak například v Německu je dnes sice homosexualita samozřejmě zákonem plně povolena - ale ještě v šedesátých, a tuším ještě i v sedmdesátých létech minulého století byla trestným činem, a to za platnosti té samé ústavy! (A samozřejmě i v souladu s přesvědčením naprosté většiny obecného lidu.)

A není nijak na škodu zmínit i ten samotný fakt (který je politickou teorií ovšem naprosto pravidelně "velkoryse" přehlížen) - že totiž všechny tyto limity zabraňující excesům jsou ve své nejhlubší podstatě naprosto NEdemokratické! Jsou sice bezpochyby humanistické a pokrokové - ale fakticky popírají ten zcela nejzákladnější princip jakékoli demokracie, totiž že jediným suverénem je lid, a ten tedy může přijmout principiálně jakékoli rozhodnutí, jakého se mu jenom zachce.

Takže, ještě jednou: opravdu není záhodno plést si pojmy, a pojem "demokracie" je skutečně principiálně jiným pojmem, nežli "humanita".

Ale zpátky k základní otázce: je tedy lepším vládcem lid, anebo elita?

Jediná pravá odpověď může znít: tato samotná dichotomie je zcela falešná; a jakákoli odpověď v jejím smyslu nikdy nemůže být správná.

A tak závěrem nezbývá, nežli zase jednou připomenout starého dobrého Aristotela: podle něj totiž

- na straně jedné je to s rozhodováním ve státě stejné jako při představení nějakého hudebního tělesa či sboru: my na takovéto představení chodíme přece v prvé řadě proto, zakusit požitek z génia jednoho vynikajícího interpreta, nežli naslouchat jenom (principiálně průměrnému) sboru;

- na straně druhé ale tentýž Aristoteles dovozuje (na jiném místě své "Politiky"), že je to právě velký sbor hlasů, který j a k o c e l e k produkuje kvalitní hudební představení či dílo, ve kterém se daleko spíše mohou ztratit nedostatky a chyby jednotlivých hlasů či interpretů.

Takže: Aristoteles nakonec naprosto přesně konstatuje a tematizuje principiální a m b i v a l e n t n o s t rozhodovacích procesů; s tím závěrem, že za určitých okolností je nás dále přivede ten vynikající jednotlivec, zatímco za jiných okolností je mnohem lepší spolehnout se na umírňující charakter "hlasu lidu", respektive jeho většiny.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Když neschopnst klidné a faktické argumentace nahradí silné řeči Sobota, 23.Července 2016, 17:51:48

Přesně chápu, co říká Robejšek, když mluví např. o "přemoudřelosti" elit, nebo o zlatém středu. To, že se s ním autor textu Radek Batelka míjí, není Robejškova chyba.

Celý text v prvé řadě vyvolává zdání odbornosti, a ten, kdo si chce vybrat mezi odbornou a vědeckou kvalitou pana Petra Robejška – nebo naopak Radka Batelky – nechť se napřed seznámí s životní praxí a zkušeností obou autorů a udělá si sám názor. (Nehledě na věkový rozdíl celé jedné generace.)

Pokud chybí jasné argumenty a fakta, jsou místo nich uváděny jen pseudofakta a pseudoargumenty. Ale budiž, nikdy se určité subjektivity nezbavíme.

Co však subjektivní není, a co přehlédnout nelze, je množství nikoliv neutrálních a nikoliv faktických, ale pouze a jen emočně hodnotících a subjektivních výroků. Ty mají jediný cíl: Petra Robejška dehonestovat. Co autor textu zřejmě neví, že názor si musí čtenář vytvořit ideálně sám, právě na základě faktů. A protože (to je zjevné) si tím autor jistý nebyl, cítil nutkavou potřebu čtenáři v hodnocení osoby Petr Robejšek pomoci. Vybírám pro lepší zřetelnost z textu:

• směsice rétorických podvodů…

• propagace vlastního extrémistického chápání společnosti…

• jeho argumentace je však natolik zavádějící a manipulativní…

• východisko … však Robejšek vzápětí využije k umíchání zmatečné bramboračky polopravd a dezinformací a zneužije ho k propagaci vlastní extremistické představy o fungování společnosti…

• politolog Robejšek (provede) podraz na čtenáře…

• Robejšek rétorickým podvodem slaměného panáka…

• jak podsouvá Robejšek…

• souběžně s tímto slaměným panákem se Robejšek dopouští další manipulace…

• značně neférově tak klame čtenáře…

• Robejšek tvrdí, že elity zesměšňují příliš jednoduchá řešení a uznávají pouze řešení složitá, opět podvádí čtenáře…

• (Robejšek) dokazuje to značně nepoctivě…

• Problém vyhodnocení správnosti rozhodnutí řeší Robejšek šalamounky…

• Manipulací je i samo použití sociálního darwinismu…

• Velice neseriózní argumentace se Robejšek dopouští, když…

• Robejšek systematicky démonizuje elity…

• V dehonestaci kohokoli stojícího mimo davové názory jde Robejšek tak daleko, že mluví o většinovém názoru jako o zlatém středu, ohraničeném z jednoho extrému hloupostí, z druhého pak přemoudřelostí a převzdělaností…

• Je to zjevný nesmysl a Robejšek tak jen manipulativně podporuje iracionální odpor některých lidí k expertům a vzdělancům…

• Robejšek prezentuje přímou demokracii natolik manipulativní a populistickou formou, že jej v tom nelze brát vážně ani jako intelektuála, natož politologa…

- - -

Pokud autor kritizuje manipulativnost (a nehodnoťme nyní právě Robejška) musí si dát absolutní pozor, aby se sám nedopouštěl téhož. Nestalo se.

- - -

Zdá se, že autorovi textu Petru Batelkovi nejde ani tak o to, zda P. Robejšek manipuluje, nebo nikoliv. Domnívám se, že jediný "problém" má autor s tím, že Petr Robejšek má jen a prostě j i n é názory a postoje. On nesdílí povinné multi-kulti téma Pražské kavárny a ideu EU má tak vysoko, že nevidí důvod, aby byla v této pokleslé podobě podporována a proto mj. kritizuje i legitimitu vedení EU.

Bylo by upřímné od autora textu si toto přiznat a n e m á s t čtenáře DR všemi těmi slovy, která byla výše uvedena. Ta zakrývají jediné: Fakt názorové odlišnosti na dnes živá témata. Tato o d l i š n o s t zde je a text ke sblížení obou táborů nijak nepomohl. Ba právě naopak. – Odlišnost spočívá jednak v pohledu na p o d p o r u nelegálních migrantů do Evropy, kdy Robejšek na rozdíl od Kavárny rizika vidí a ta se, žel, den za dnem potvrzují, ale hlavně ohledně legitimity současné moci EU.

Nevidět, že svět roku 2016 již zcela zapomněl na původní ideu demokracie, nevidět, že "přemoudřelé" elity (nechť si každý dosadí to slovo, jaké sám cítí) si přisvojily práva, která jim nikdo nedelegoval, nevidí jen ten, který to vidět nechce.

Je smutné, že autor tohoto textu, který osobně znal zakladatele Hnutí pro přímou demokracii filosofa Milana Valacha († 18. květen 2013) používá výše uvedené metody "argumentace".

- - -

»Mluvčí HzPD Milan Valach uvádí: „Podle prohlášení OSN Mezinárodní den demokracie poskytuje příležitost k přezkoumání stavu demokracie ve světě. My dnes chceme poukázat především na katastrofální stav české demokracie.

Mnoho lidí v naší zemi se naivně domnívalo, že po sametové revoluci jsme se ocitli ve vysněné demokracii. Nyní si uvědomují, že současný politický systém neslouží jim, ale jen vládnoucím elitám. Za 23 let fungování tzv. zastupitelské demokracie můžeme vyjmenovat stovky a více případů, kdy politici rozhodovali bez ohledu na to, jaký byl postoj většiny občanů v naší zemi.« – Zde by Petr Robejšek jistě souhlasil.

http://www.evropsky-rozhled.eu/demokracie-v-ceske-republice-je-jen-iluze-postavme-se-aroganci-moci/

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Panu Poláčkovi – demokracie a zpětná vazba Sobota, 23.Července 2016, 18:13:45

Teoretická ideální demokracie není systém, který cosi garantuje či zaručuje. Demokracie opravdu nezaručuje ideální řešení. S tím je nutné se smířit. A je to v souladu s tím, co říkáte závěrem: Někdy je to široký lid, kdo rozhodne lépe, jindy osvícený jedinec. Ale to není to podstatné.

Připomínám odkaz na výborné DVTV:

Robejšek: Politici jsou exoti, obejdeme se bez nich, naše demokracie nefunguje:

http://video.aktualne.cz/dvtv/robejsek-obejdeme-se-bez-politiku-jsou-to-jen-exoti-lide-vre/r~21c634ae447211e68d00002590604f2e/

To, co zde ještě nezaznělo, ale to, co naopak Petr Robejšek zdůrazňuje, a já mu za to děkuji, je následující fakt:

Pokud se široký lid nějak (jakkoliv) rozhodne, vždy ponese důsledky svého rozhodnutí právě on. Pokud se rozhodne špatně (například v případě přílišné podpory nelegální imigrace), tak to bude on, komu se to vymstí. A je zde šance, že podruhé tu chybu neudělá.

Pokud však necháme rozhodovat bez prvků přímé demokracie bůhvíjak vybrané elity, které n e n e s o u žádnou odpovědnost, tak příště tyto elity rozhodnou stejně špatně, protože nejdou s kůží na trh. Nenesou jakékoliv následky chybných rozhodnutí.

Vidíte? Tak je prostá podstata demokracie a pochopí ji snadno i dítě.

Nejde tedy o to donekonečna spekulovat, jak vymyslet politický systém, který pokaždé rozhodne ideálně. To je utopie. Takový v praxi neexistuje, často pochopíme kontext a souvislosti a to, co bylo správné či dobré až po letech. Ale snažit se o to, aby ten, kdo rozhoduje, nesl také sám na své osobní kůži i důsledky, to je úkolem každého poctivého demokrata, který nesmýšlí elitářsky a neuvažuje o projektu, kdy budou vládnout nějakým speciálním způsobem vybrané elity "hloupému" davu.

A těch lidí, kteří se povyšují nad "obyčejné" lidi je překvapivé množství. A vždy to svědčí o jediném: O pocitu vlastní výjimečnosti, tedy o pýše. Je tedy logické a zákonité, že DR a jeho redakce vybrala ke zveřejnění text, který právě elitářství (problém současné doby) nekritizuje, ale naopak kritizuje kritika elitářství.

Petrasek Milan - penzista

Robejšek si zasluhuje kritiku za kritiku elitářství Sobota, 23.Července 2016, 21:22:19

protože manipuluje veřejné mínění zamlčováním základních předpoklady konstruktivní role přímé volby pro liberálně demokratický režim.
Přímá demokracie je skoro vždy konstruktivním instrumentem ve společnostech s pevnou zažitou demokracií, kde fungují možnosti korekce v případě destrukce substanciálních hodnot liberální demokracie.
Přímá demokracie je skoro vždy instrumentem usurpace moci ve společnostech s nezažitou demokracií, ve kterých schází jak objektivní informace voliče o problematice volby, tak i ověřená možnost korekce volby směrující k autoritativní demokracii.
Proč asi horuje pan Robejšek a pan Rusek pro přímou volbu mezi námi nedouky mechanismů demokratické společnosti? Různorodost řešení krize britské a turecké demokracie jest toho zářným příkladem ........bych dodal.

Radek Batelka - IT, Brno

Panu Poláčkovi Sobota, 23.Července 2016, 21:27:50

Díky za reakci, pane Poláčku. Organizace společnosti jistě nemá jedno jediné “správné” řešení a někdy i protichůdné názory mohou mít rozumné opodstatnění. Nicméně jsou i témata, kde lze rozlišovat pravdivé argumenty od nepravdivých.

Nikde například neříkám, že lid je kompetentnější řešit složité problémy, než profesionální experti. Lid je podle mne kompetentní rozhodovat o politických otázkách, které stojí na konci expertního posuzování. Poslanec ani občan není kompetentní určit například statistickou pravděpodobnost havárie jaderné elektrárny. To je doménou expertů. Poslanec i občan je však kompetentní posoudit, jestli je pro něj riziko 1/1 000 000 000 přijatelné, či nikoli.

S trestem smrti je to složitější. Myslím, že spíše potvrzuje tezi o významu ústavy a právního státu pro demokracii. Zákonodárci - a tedy ani občané v referendu - většiny evropských zemí nemohou hlasovat o zavedení trestu smrti bez porušení podstatných ústavních náležitostí jednotlivých zemí. Jsou totiž signatáři mezinárodních dohod, které trest smrti zapovídají. V ČR jde především o Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech (http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/04/zruseni-trestu-smrti.pdf).

Souhlasím, že v běžné populaci je často vyšší touha po trestu smrti, než mezi zákonodárci. Namátkově si ale vybavím 3 případy, kdy lidé naopak v referendu trest smrti zrušili:

1914 Oregon, zrušen v referendu (1984 - znovu zaveden v referendu)
1916 Arizona, zrušen v referendu (1918 - znovu zaveden v referendu)
2001 Irsko, zrušen ústavním dodatkem schváleným v referendu

Obecně je však trest smrti otázka týkající se základních lidských práv a proto ji považuji za téma, které by nemělo být určeno k politickému rozhodování - měl by být ústavně zapovězen.

Chápu tu námitku, že ústava není absolutním garantem práva a demokracie, pokud se většina rozhodne ji nerespektovat. Je to však asi maximální dostupná formální pojistka. Souhlasím ale, že k demokracii jsou kromě formálních institucí potřeba i demokraté.

Robert Dahl, profesor politologie z Yale, ve své knize O demokracii poukazuje na to, že v pro demokracii velice příznivých podmínkách na znění ústavy příliš nezáleží a ve velice špatných podmínkách demokracii nezachrání sebelepší ústava. Pro nás jsou však důležité ty případy mezi:

“V zemi, kde podmínky [pro demokracii] nejsou ani vysoce příznivé, ani vysoce nepříznivé, ale smíšené, a demokracie je tam sice ohrožena, ale nikoli bez šancí, může na znění ústavy záležet velmi mnoho. Stručně řečeno … může dobře sestavená ústava pomoci demokratickým institucím přežít, zatím co špatně napsaná ústava se může podílet na zhroucení demokratických institucí.”

Souhlasím se zmínkou o změně trestnosti homosexuálního styku v Německu pod (rámcově) stejnou ústavou. Ani ústava samozřejmě není neživotný dokument. Její výklad je ovlivněn společenským kontextem a vyvíjí se. Je však ze všech právních norem relativně nejstabilnější.

Naopak nesouhlasím s tvrzením, že ústavní omezení demokracie je nedemokratické. To je opakování toho Robejškova podvodu. Slovo demokracie jistě znamená různé věci v různých místech a časech. Pokud se bavíme o demokracii dnes a v Evropě, nemůžeme předstírat, že je řeč o politickém systému starověkých Athén, kde to slovo asi vzniklo. Tam mimochodem do demokracie patřilo i vybírání úředníků losem. Dnes demokracii definujeme jinak. Viz např. sociolog politiky Larry diamond, specialista na studium demokracie (http://web.stanford.edu/~ldiamond/iraq/WhaIsDemocracy012004.htm):

Za demokracii považujeme systém vlády se čtyřmi klíčovými náležitostmi:
svobodné volby
aktivní účast občanů v politice a občanském životě
ochrana lidských práv všech obyvatel
právní stát

Redukovat demokracii na hlasování a vládu většiny v odkaze na staré Řecko je argumentace, která nepatří do společenské debaty, ale do historické studie. Redukovat ji z
jazykového důvodu je jako tvrdit lidem, že butterfly není motýl, ale létající máslo.

Radek Batelka - IT, Brno

Panu Ruskovi Sobota, 23.Července 2016, 21:40:31

Pane Rusku, ujasněme si pár faktů, bez kterých nemá debata smysl. Pokud chcete s něčím polemizovat, vítám to. Je ale naprosto neproduktivní odejít od věcných argumentů k osobním. Nikde jsem nenapsal, že koriguji Robejškovy teze proto, že bych byl vzdělanější, odbornější, zkušenější, s lepší životní praxí a už vůbec ne starší.

Když jste vypsal seznam mých hodnocení konkrétních Robejškových tvrzení a zároveň si stěžujete na absenci argumentů, možná jste přehlédl, že jsem každé tvrzení podrobně rozebral a vysvětlil PROČ ho takto hodnotím.

Domluvme se taky prosím, že výmluva na “názor” tam, kde jde o doložitelnou nepravdu, se nehodí do slušné společnosti. Díky.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Vážený pane Batelko Sobota, 23.Července 2016, 23:48:19

reaguji na vás přesně tak fakticky, jako jste vy reagoval na pana Robejška. Co se vám nehodilo, to jste prostě přešel. Viz například výše uvedený Robejškův základní argument o tom, kdo nese odpovědnost za rozhodutí. Na koho dopadne. Vaše reakce: Nic.

Stejně tak je dobré si uvědomit, o čem mluvil – identicky stejně kriticky jako Robejšek – i zakladatel přímé demokracie Milan Valach.

A ten dlouhý soupis vašich nefaktických invektiv, ten jste také nechal běz komentáře.

Robejška sleduji pečlivě a jeho názory jsou dlouhodobě konzistentní, mají hlavu a patu a je jim rozumět. Ale to hlavní pro mě osobně – jeho způsob myšlení dochází k podobným závěrům jakým vede logika i moje uvažování. Když čtu naopak o vaší bramboračce, tak nic, co bych mohl zkoumat nebo oponovat, nenacházím. Je to prostě emotivní kritika.

Promiňte, ale tak nesourodé a zmatené uvažování jsem už dlouho nečetl. Pochopitelně zřetelně vidím, že máte postoj, "když chci Robejška bít, tucty holí si najdu", ale i po opakovaném čtení (do diskuse o homosexualitě a zrzcích mě prosím nenuťte) opravdu nenacházím cokoliv, s čím by šlo věcně polemizovat. Je to asi jako rozdíl mezi přednáškou z fyziky a Simpsonovými.

Mimochodem, slušný dialog by začal tím, že by aspoň formálně Robejška za něco ocenil. Vy jste prostě nastoupil v plné polní tak, že Robejšek je snad až třídní nepřítel. Vy prostě žijete v jiném světě svých subjektivních interpretací, které vydáváte za faktickou opoenturu.

Zdá se, že žijete mimo realitu EU, kdy jste obsah toho, o čem Robejšek mluví – totiž o demokratickém deficitu, který je v EU, ale i v ČR patrný – zcela opomenul. Zřejmě je podle vás ohledně řízení EU vše v pořádku, protože jinak byste přece musel panu Robejškovi dát v řadě věcí za pravdu. Mohu se tak jen ptát, kde se ve vás bere ta touha EU a současný status quo chránit. Proč to děláte, co vás k tomu vede. Ale svůj názor jsem už napsal a zřetelně výše.

A ti, co váš text oceňují a chválí, to dělají z jediného důvodu: Nemají rádi interpretaci souvislostí poměrů v EU podle Petra Robejška. To je vše. I o tom jsem psal.

Radek Batelka - IT, Brno

Panu Ruskovi Neděle, 24.Července 2016, 00:18:45

Poslední pokus o vysvětlení pro pana Ruska. Nenapsal jsem řeč na uvedení pana Robejška do síně slávy, abych bilancoval jeho život a chválil zásluhy. Napsal jsem konkrétní kritiku jeho konkrétních argumentů, neboť v otázce přímé demokracie masivně klame veřejnost. Tak se kritika píše. Vezme se argument a ukáže se, v čem je zavádějící, v čem je fakticky vadný a podobně.

Vysvětluji ta konkrétní tvrzení, která jsou podle mne nepravdivá a manipulativní. Není to posudek na Robejška, proto se nevěnuji jeho tvrzením, kde problém nevidím. Je to čistě věcná záležitost, nějaké přátele a nepřátele v tom hledáte zbytečně a nejspíš to nebudu já, o kom to něco vypovídá.

Když například Robejšek dokazuje svoji tezi lidu moudřejšího expertů odkazy na konkrétní literaturu a studie, ukazuji citacemi přímo z těchto zdrojů, že jeho interpretace je nepravdivá a silně manipulativní.

Kdybyste na mě doopravdy reagoval jako já na Petra Robejška, tak tu nebudete psát osobní invektivy a obecné emotivní dojmy, ale vezmete moje konkrétní tvrzení a budete dokazovat, že a v čem se mýlím. To by mělo i smysl číst.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 24.Července 2016, 08:16:15

Nesmysl pane Rusku.-- kritika pana Batelky je možná trochu emotivní, ale rozhodně sedí.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 24.Července 2016, 09:08:38

Abych nebyl tak strohý -- vždyť Batelka uznává, že se všelidové referendum asi stane a mělo by stát součástí demokratického rozhodovacího procesu (to už uznávám i já, kterého za fanouška referend označit opravdu nelze), třeba jen z čistě pragmatického důvodu, že v téhle době mají lidé pocit odříznutí od reálné moci, pocit, že nemají vliv na uspořádání světa, jež je obklopuje. a tohle by je takříkajíc vrátilo do hry.
A všelidové referendum vypadá jako dobrá příležitost k posílení druhého ze čtyř bodů, které Batelka zmiňuje jako podmínky demokratické vlády, tj. "aktivní účast občanů v politice a občanském životě".

Ale hlavně upozorňuje, že ani všelidové referendum není samospasitelné, má své limity a otazníky (vám se kampaň kolem brexitu líbila?).
Navíc ty Robejškovy teze o "správnosti", nebo dalekosáhle vývody z odhadnuté hmotnosti krávy, jsou skutečně mizerné rétorické figury, které si nic jiného než kritiku nezaslouží. Demokracie není čistá vláda většiny atd.

Ale jsem pro -- pojďme se bavit o tom, jak si vlastně tuhle demokracii s vládou všelidových referend představujete.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 24.Července 2016, 09:24:50

Jako milovník symfonické hudby pane Poláčku důrazně protestuji proti tvrzením, že na hudební těleso posluchači chodí kvůli výjimečným interpretům nebo že se naopak v orchestru ztratí pochybení jednotlivců.

Tuším, že bydlíte v Německu -- kupte si někdy lístek do páté řady doprostřed na Berlínské filharmoniky v jejich krásném moderním koncertním sále s úžasnou akustikou.
Doporučuji třeba Beethovenovu Druhou nebo Dvořákovu Novosvětskou.

Třeba změníte názor. :-))

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie z pohledu několika přirovnání Neděle, 24.Července 2016, 11:05:46

Pane Morbicere, já jsem prostě citoval Aristotela, tak jak své argumenty podává ve své Politice.

Je ovšem fakt, že on asi neměl příležitost navštěvovat Berlínskou filharmonii. ;-)

Nicméně, tady se jedná samozřejmě jenom o obrazné přirovnání, které má čtenáři nějakým názorným způsobem přiblížit složitou problematiku.

A jak složitá tato problematika je, vyplývá právě už z toho uvedeného faktu, že prakticky s tím samým přirovnáním Aristoteles jednou dospěje k "elitářskému", ale podruhé zase k "demokratickému" výsledku.

Ale dejme si ještě jeden příklad, možná ještě poněkud názornější. A aktuálnější. Nedávno proběhlo mistrovství Evropy ve fotbale, tak se vraťme k němu.

Ve fotbale - stejně jako v politice - se nakonec jedná o dosažení optimálního výsledku. (V daném případě vítězství.)

A teď, položme si otázku: co je rozhodujícím faktorem pro vítězství? Sehraný kolektiv - anebo jeden geniální, "rozdílový" hráč, který svými góly může samojediný rozhodnout zápas?

Jisté je: i tady je odpověď velice nesnadná. Jednou může být tím rozhodujícím faktorem síla kolektivu, podruhé zase právě ten geniální jedinec. Záleží na okolnostech.

Nicméně by se asi dosti velkým právem dalo soudit, že úplně optimálním řešením by byla zdařilá kombinace obojího: totiž vyspělý, sehraný a harmonující kolektiv, který ovšem není limitován nějakou křečovitou nivelizací všech, nýbrž ponechává dostatek prostoru i pro toho "elitního", mimořádně nadaného špílmachra či střelce.

Stejně tak ovšem - v tomto optimálním případě - musí platit i poměr opačný: že totiž ten mimořádně nadaný jedinec plně rozehrává a uplatňuje svůj talent - nicméně se v žádném ohledu nevyvyšuje nad svůj vlastní tým, nehraje si na primadonu, nýbrž cítí se být přirozenou součástí hráčského kolektivu, a také se tak chová.

Takže, nějak takto by asi vypadal ideální stav věcí - jak ve fotbalovém mužstvu, tak ale i v řízení státních záležitostí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie, lid a ústavní limity Neděle, 24.Července 2016, 11:57:29

Pane Batelko, když jsem psal můj komentář k Vašemu úvodnímu textu, pomýšlel jsem přitom trochu i na možné námitky, které by bylo možno očekávat v reakci na mnou podaný náhled na věc. A je možno konstatovat - ty argumenty které jsem očekával jste použil prakticky všechny.

Ale popořadě. Napřed jedno ujasnění: já jsem netvrdil že Vy byste tvrdil že lid je kompetentnější nežli zákonodárci; nicméně z Vámi použité formulace vyplývá zcela jednoznačně, že lid považujete za ve stejné míře kompetentní. A to je skutečně nemálo problematická téze.

Vy argumentujete tím způsobem, že například o technických záležitostech jaderných elektráren rozhodují experti; zatímco jak lid, tak i poslanci pak už jenom rozhodují o tom, jakou míru rizika je daná společnost ochotna přijmout.

Tento obraz věci sice vyhlíží přesvědčivě; nicméně, pravý stav věcí bude asi poněkud jiný.

Především, ten "lid" sotva můžeme pokládat za nějakou homogenní entitu. Existují zde skupiny velmi angažovaných aktivistů, kteří si v daných záležitostech osvojí značně hluboké znalosti (i když povětšině jednostranně kriticky orientované); zatímco ovšem naprostá většina téhož lidu nemá o daných záležitostech věcné znalosti téměř nebo naprosto žádné, a rozhoduje se čistě jenom na základě svých vlastních emocí respektive předpojatostí. Jinak řečeno: naprosto iracionálně, a tedy z věcného hlediska zcela inkompetentně.

Oproti tomu profesionální poslanec, ten je přece jenom ze své každodenní praxe daleko spíše uvyklý tomu, pracovat s materiály, zhodnotit je, odlišit substanciální od efemérního. A poslanec - na rozdíl od obecně panujícího mínění - nese podstatně větší odpovědnost za své činy, za svá rozhodnutí.

Takže, v tomto smyslu bych skutečně v žádném případě nestavěl nějaké mechanické rovnítko mezi rozhodovací kompetence lidu obecného na straně jedné, a profesionálních zákonodárců na straně druhé.

Tím naprosto nechci onen zmíněný lid obecný zcela vyřadit z rozhodovacích procesů ve státě; jenom zde - opětovně - poukazuji na to, jak je celá ta záležitost tvorby státní vůle krajně složitá a propletená, a že ji nikdy není možno uspokojivě vyřešit jenom tím či oním heslem. Aťsi zní napohled jakkoli "demokraticky".

---------------------------------------------------------------


Teď k té demokracii (jakožto "vládě lidu") a k oněm (ústavním) limitům.

Ano, dozajista - je to v prvé řadě otázka definice, co vlastně chceme jako demokracii označovat, co pod tím chceme rozumět.

Nicméně: tak zcela libovolně zase s centrálními pojmy pohazovat nemůžeme. Jsou zde určité základní principy, které musíme naprosto jasně a jednoznačně definovat a vymezit.

"Demokracie" - nedá se nic dělat, ale tento pojem znamená prostě a jednoduše "vládu lidu". Tečka. Nic víc - a nic méně. A v každé z těchto údajně "demokratických" ústav novodobých států stojí zcela jednoznačně, že jediným a výhradním suverénem je - samotný lid. Nikdo jiný - a tedy ani nic jiného. Zcela principiálně, lid v této své absolutní suverenitě nemůže být čímkoli omezen, limitován.

Na straně druhé je ovšem nepochybné: takto absolutně pojatá "vláda lidu" nevyhnutelně vede (přinejmenším potenciálně) k ochlokracii, k vládě pouliční chátry. Ty limity, to omezení té "vlády lidu" je tedy z ryze pragmatického hlediska nutné.

Takže: tyto limity se se vší samozřejmostí zavádějí, do oněch "demokratických" ústav implantují; jenže si prakticky nikdo neláme hlavu nad tím, že tím je nevyhnutelně zpochybňován a podkopáván - právě ten nejzákladnější princip samotné demokracie!

Máme zde tedy "vládu lidu" - kterému je však vzápětí odebrána kompetence rozhodovat o (všech) jeho záležitostech. A to nakonec právě o těch naprosto rozhodujících.

Svým způsobem se tedy tento lid, tento údajný či spíše formální suverén dostává do přesně stejné pozice jako anglická královna: totiž že "panuje, ale nevládne". Je formálním suverénem, ale nakonec fakticky nemůže rozhodovat o ničem jiném, nežli o tom, jestli v příštím parlamentu bude na poslaneckých lavicích sedět o něco více členů stran levicově, anebo ale pravicově orientovaných.

Pokud bychom tedy takovýto útvar - vraťme se k té definici - skutečně i nadále chtěli nazývat (moderní) demokracií, pak by vlastně kompletní definice musela znít takto: Demokracie je státní útvar, který podstatným způsobem popírá nejzákladnější principy demokracie, totiž suverénní a ničím nepodmíněnou vládu lidu.
--------------------------------------------------------


To je tedy naprosto principiální problém; vraťme se ale ještě podrobněji k těm ústavním limitům.

Ještě jednou: bezpochyby se shodneme na tom, že takovéto limity jsou z čistě pragmatického hlediska nutné, potřebné a zcela legitimní. Že existují skutečně zcela elementární humanistické principy, které v moderní civilizované společnosti nemohou v žádném případě být k dispozici: a to ani ze strany lidu, ani ze strany zákonodárců.

Nicméně: jak už řečeno, tímto pragmatickým řešením jsme - nedá se nic dělat - prolomili hráz "čisté" demokracie.

A teď: když už je jednou tato hráz prolomena - kde potom vytyčíme novou linii? Kde - a na základě čeho - prohlásíme: až posud smí demokracie rozhodovat o svých záležitostech, a odsud už ne? Které jsou vlastně ty fundamentální civilizační statky, které apriori vyjmeme z dosahu demokratických rozhodovacích procesů? Právo na život? - Jistě. Ale - kde pak vlastně končí - a začíná - toto absolutní a nedotknutelné právo na život? Okamžikem zrození? Anebo už dříve, v mateřském těle? Okamžikem početí? Prvním buněčným dělením?

A tak dále a tak dále - tady se nejedná o tyto konkrétní záležitosti, nýbrž o princip.

Jednou větou řečeno, znovu a znovu se jedná o jediné: jak naprosto složitý, a především vnitřně protikladný je celý ten propletenec utváření státní vůle v daném společenství. A - jak málo ke skutečnému řešení těchto problémů přispívá, když se všechno snažíme překrýt jenom vzletnými hesly o demokracii jakožto údajné "vládě lidu".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 24.Července 2016, 11:59:41

Mimochodem, pane Batelko, snad si smím dovolit čistě osobní doporučení: jakákoli snaha o věcný dialog s panem Ruskem je skutečně naprosto marná. Je to zcela zbytečně vynaložená osobní energie.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

K symfonickému orchestru - panu Morbicerovi a panu Poláčkovi Neděle, 24.Července 2016, 14:18:1

Bohatý zvuk symfonického orchestru je skutečně dán tím, že každý hráč hraje trochu jinak. Nejde jen o hlasitost, ani v nahrávce nemůžete nahradit smyčce orchestru smyčcovým kvintetem. Někdy se ten symfonický zvuk nahrazuje tím, že se třeba solo housle použijí násobně s fázovým posuvem, ale není to ono.

Proslulý specifický zvuk Vídeňské filharmonie je zčásti, byť asi malé, podmíněn i tím, že smyčce nejsou alespoň v pomalých tempech synchronizované ve smyku.

Jedna ze lzivych manipulaci p. Batelky. "značně neférově tak klame čtenáře…" Neděle, 24.Července 2016, 16:13:50

"Pokud je Česká republika signatářem Úmluvy o právním postavení uprchlíků, nemohou si lidé v obyčejném referendu s prostou většinou odhlasovat, že budou tuto závaznou dohodu porušovat."

Mohou si to odhlasovat a je to jejich pravo. Zalezi jen na tom jestli se zorganizuji tak, aby toto pravo prosadili a podari li se jim donutit vladu aby toto rozhodnuti repektovala.

Samozrejme je to i otazka ostatnich statu a pripravenost nest jejich reakce.

Radek Batelka - IT, Brno

Panu Kuchejdovi Pondělí, 25.Července 2016, 09:13:20

Tou stručnou formulací jsem měl na mysli fakt, ukončování mezinárodních smluv je proces, který se řídí Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z r. 69. V jeho rámci mohou smluvní strany podávat námitky a ty se nějak vypořádávají. A dále že z ústavy (čl. 10) má mezinárodní smlouva při konfliktu se zákonem vyšší právní platnost.

Z toho podle mne vyplývá, že jednak není možno v referendu požadovat národní zákon, který by byl v rozporu s mezinárodní smlouvou (resp. by to nemělo význam). Bylo by naopak potřeba (a to jistě možné je) požadovat iniciaci procesu odstoupení od smlouvy. Vzhledem k vyšší právní platnosti smlouvy bych však zároveň od takového referenda očekával požadavek na vyšší sílu většiny, než u běžného referenda o přijetí národního zákona.
Pozn.: Je to hypotetické, obecné referendum o přijetí zákonů na základě iniciativy zatím bohužel nemáme. Jsem jeho zastáncem, za podmínek určité politické kultury v zemi. Je však potřeba vidět, že je to komplexní otázka a nezjednodušovat ji na "cokoli si lid zrovna přeje, musí dostat".

Jsem rad , ze se mnou souhlasite p. Batelka. Úterý, 26.Července 2016, 06:00:28

Lide mohou odhlasovat cokoliv. Zalezi na okolnostech a ty se stale meni. Cenim si toho, ze dovedete priznat chybnou formulaci.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Čí moc, toho právo Úterý, 26.Července 2016, 10:03:43

Proč je islámský stát lepší než právní stát? Protože islámský stát se opírá o Korán, který je jednou pro vždy daný, zatímco oporou právního státu je jen ústava, kterou si každý Orbán s třípětinovou většinou v parlamentu může změnit, jak se mu zlíbí.

Samozřejmě Islámský stát dokazuje, že ani svatá kniha, byť by i byla opravdu nadiktovaná Bohem, není žádnou zárukou dobra, protože ji sice nelze přepisovat, aspoň ne tak snadno jako ústavu, ale lze ji „vhodně‟ vykládat. Příklad Islámského státu poněkud zatemňují islamofobní hnutí, která spolupracují na propagandě Dáiše a vehementně nás přesvědčují, že Islámský stát je skutečně islámský a jeho nenávistná a vražedná ideologie že je jediný pravý islám. Naštěstí bychom tento odstrašující příklad nepotřebovali, kdyby nám neselhávala historická paměť — jeden a půl tisíce let jsme v Evropě měli státy křesťanské, a tak se naši předkové opakovaně přesvědčovali na vlastní kůži, že žádnou zárukou dobra není ani Bible.

Mělo své důvody, a velmi dobré, proč evropská kultura vyměnila Bibli za ústavu.

K hlavním důvodům, proč náboženský stát přestal evropské civilizaci vyhovovat, samozřejmě patřila krize víry, to, že křesťanství přestalo být všeobecně sdíleným obrazem světa. K podstatným zdrojům této krize patřily jednak rozpory mezi věřícími, které vedly až k válkám mezi stoupenci různých výkladů téhož náboženství, jednak nápadný rozpor mezi násilným šířením a vynucováním víry a jejími základními zásadami lásky a nenásilí. Rozhodující ranou pro křesťanský svět se pak stal rozvoj vědy, který sice současní křesťané dokážou se svou vírou bez větších problémů spojit, ale který dobové křesťanské církve z mocenských pozic v křesťanských státech Evropy příliš dlouho a příliš tvrdošíjně odmítaly přijmout, příliš zkostnatěle proti němu bránily svá zastaralá a neudržitelná dogmata.

Velká francouzská revoluce zapsala do evropských dějin základní osvícenské hodnoty: svobodu, rovnost a bratrství. Tyto hodnoty jsou dodnes základem evropské kultury, i když je možné, že právě procházejí krizí, kterou vyřeší až nějaká nová zásadní historická a kulturní změna, protože kapitalismus potlačuje rovnost a thatcherismus zcela zavrhl bratrství; zbývá tak jen svoboda, která ovšem bez rovnosti není pro všechny.

Je možné, že právní stát dospěl na konec své éry a bude muset ustoupit něčemu novému, stejně jako náboženský stát ustoupil státu právnímu. Tak jako křesťané museli připustit přinejmenším to, že Bůh dává lidem svobodu a nevynucuje svůj zákon na tomto světě, nesmí stoupenci právního státu zapomínat, že právo není neměnné, že není dáno žádnou vyšší spravedlností, ale je dílem lidí, které lidé mohou kdykoliv předělat. Tak jako si historie vynutila náhradu svaté knihy ústavami států a systémem mezistátních smluv, možná si brzy vynutí i náhradu ústav a mezistátních smluv něčím novým.

Ústavy a mezistátní smlouvy nejsou vposledku ničím jiným než konzervativními pojistkami proti příliš náhlým změnám. Brání radikálním změnám práva podle okamžitých mód, ale zásadním dlouhodobým změnám v rozložení názorů a sil ve společnosti se musí přizpůsobit nebo ustoupit: nebudou-li odhlasovány nové ústavy a vyjednány nové smlouvy, vytvoří se zásadní společenský rozpor, ze kterého nakonec vzejde revoluce.

Za každým právem se vposledku skrývá síla takové právo prosadit a vynucovat: Čí moc toho právo.

V současné evropské osvícenské kultuře je na základě rovnosti — kterou ovšem kapitalismus popírá — považován za hlavní zdroj moci lid a za nejlepší způsob správy lidských společností demokracie — která ovšem zpravidla nefunguje na pracovišti. Ústavy států a mezistátní smlouvy tak v osvícenské kultuře zakotvují všeobecně sdílené hodnoty — až na to, že poslední dobou přibývá významných mezistátních smluv vyjednaných v tajnosti na základě požadavků lobbistů zastupujících úzkou oligarchii. Pokud všeobecně sdílené hodnoty přestanou být všeobecně sdíleny — a pokud systém ústav a mezistátních smluv stále ještě odpovídá demokratické osvícenské kultuře — musí se ústavy a smlouvy změnit. Procedury, které neumožňují provést takovou změnu hned, na základě jediného referenda, zajišťují, aby celý náš právní systém nekmital ode zdi ke zdi ve vleku krátkodobých davových psychóz, ale pokud by například dlouhodobě jako všeobecně sdílený názor převládla představa, že smyslem práva není zajistit co možná nejlepší život dobrým lidem, ale co největší utrpení hříšníkům, že je potřeba hlavně tvrdě trestat provinilce, ať to stojí, co to stojí, a ať už to se společností provede cokoliv, ať ji to třeba uvrhne do trvalé pouliční války, nebude mít smysl aby hrstka intelektuálů argumentovala, že je to sebevražedná hloupost, ústavy a smlouvy se budou muset přizpůsobit a trest smrti, ba i mučení, se vrátí.

Pravda se nedá odhlasovat, jedna a jedna budou dvě, i kdyby devadesát procent hlasujících v referendu schválilo výsledek 3,14, nicméně ne každý člověk chce vždy znát pravdu a společnost si může v referendu odhlasovat, že na žádnou pravdu není zvědavá. Když většina, dejme tomu turecká nebo německá, zešílí a odmítne práva menšin, například arménské nebo židovské, nezbude menšinám, než soustředit se na svou obranu, pokusit se zachránit všemi dostupnými prostředky, a nakonec podlehnout v boji nebo narazit na nemožnost útěku a stát se obětí genocidy. I vyvražďování intelektuálů už tu bylo, například na vražedných polích Rudých Khmérů, a neexistuje žádná stoprocentní záruka, že tu nebude zas.

Osvícenství se svými zásadami svobody, rovnosti a bratrství je založeno na víře, že lidé jsou v podstatě dobří, a proto nejlepší společnost bude taková, kterou vytvoří všichni lidé dohromady společným úsilím. Tato víra může být mylná. Můžete ji odvozovat z náboženské víry, že člověka stvořil dobrý a moudrý Bůh k obrazu svému, nebo se opírat o hypotézy založené na evoluční teorii, ale co naděláte, když není žádný bůh a evoluce nejen že nezná etiku, nerozlišuje dobro a zlo, ale navíc se pohybuje zcela náhodně, nijak nesměřuje k ničemu jako dokonalosti, a má i slepé uličky? Víra v lidské dobro vám nepomůže, když vás za kázání lásky přibijí na kříž a jásající dav u toho bude provolávat slávu loupežníkovi Barabášovi, který je správný řízek a skutečně něco dělá proti elitám.

Osvícenská kultura počítá s rozvojem věd a s jejich využitím pro dobro společnosti. Experti vyřeší odborné úkoly — například jak postavit co nejpevnější, nejtrvanlivější a nejlépe sjízdnou dálnici, když se demokraticky rozhodneme, že nová dálnice je to, co právě nejvíc potřebujeme — a vypracují odborné analýzy problémů a návrhy možností — například kolik bude stát dálnice přímo napříč chráněnou krajinnou oblastí, co udělá s tou chráněnou krajinou a jaký to bude mít dopad na lidi žijící kolem, kolik by stála a jaké důsledky by oproti tomu měla dálnice vedená oklikou, a s jakými náklady a důsledky bychom mohli nákladní dopravu do Německa vykázat ze silnic na železnici — načež si z nabízených možností podle odborné analýzy nákladů a dopadů demokraticky vybereme, ať už přímým hlasováním v referendu, anebo hlasováním demokraticky zvolených zástupců. Radek Batelka uvádí příklad jaderné energetiky — jenže jak máme demokraticky rozhodovat, když nejsme všichni odborníky v potřebném oboru a různé zájmové skupiny se ohánějí různými odbornými analýzami, které si vzájemně protiřečí? Co máme dělat, když například počet obětí černobylské jaderné havárie uvádí Mezinárodní agentura pro atomovou energii nižší než Světová zdravotnická organizace, a Greenpeace odmítají údaje obou a straší řádově vyššími čísly?

Když se podíváme na důsledky německé Energiewende, nabízí se podezření, že Greenpeace vedou protijadernou kampaň na objednávku ropných magnátů a uhlobaronů. Na druhé straně akce jako Ende Gelände nenasvědčují tomu, že by aktivisté Greenpeace podporovali průmysl fosilních uhlíkatých paliv, spíše jen opravdu nevědí, co činí. Zdá se, že dnešní společnost je především společností nevědomosti, klamu a manipulace.

Možná důležitější než Velká francouzská revoluce byla pro osvícenství Encyklopedie, která zpřístupnila širokým vrstvám lidí podstatnou část dobového vědění. Dnes na její tradici navazuje Wikipedie, přesto se nám demokratizace vědy, po jaké volal například Karel Čapek, nějak nepovedla. Vědecký pokrok zašel tak daleko, že nikdo nedokáže obsáhnout všechno lidské vědění, ztrácí se přehled jak, a že vůbec se věda nějak rozvíjí, převratné technické pokroky vůbec nevnímáme jako pokrok, jsme čím dál méně schopni porozumět věcem a naše školství hrubě selhává ve výuce ke kritické práci s prameny, která by umožnila rozlišit pravdivé informace a pravděpodobné teorie od omylů, klamů a lží. Místo aby rozmach vědy umožnil všem prohlédnout pokusy o manipulaci, byly na vědeckém základě rozpracovány techniky manipulace a nikdo z nás si dnes nemůže být jist, co všechno v jeho hlavě pochází od reklamního průmyslu.

Vítězové kapitalistické hospodářské soutěže opevňují své pozice oligarchů a štědře platí odborníky na manipulaci veřejným míněním. Ukazuje se děsivě snadným získat sympatie davu pro správného řízka, který něco dělá proti elitám; přitom bojovat proti elitě intelektuální bylo snadné vždycky, stejně jako boj proti kterékoliv menšině, jež nemá v rukou moc, jaká by jí umožnila účinně vracet údery.

Jedním ze žoldáků oligarchie je Petr Robejšek. V minulých letech pracoval jako analytik pro německé korporace, kdo přesně ho platí dnes, nevím. V jeho případě, v případě člověka, který vždycky psal za peníze oligarchů, je velmi uvěřitelné obvinění, že dnes dostává peníze z Ruska — obvinění dnes ovšem naprosto nezajímavé, protože je příliš často vznášejí žoldáci západních oligarchů proti každému, kdo si dovolí zapochybovat o mantře „Spojené státy dobré, Rusko špatné‟. Vždy horoval proti evropské integraci a proti sociálnímu státu. Trochu překvapivé bylo jeho vystoupení na podporu progresivních daní, nicméně nešlo o žádný levicový obrat, jenom o příklon k pravicovému populismu, na odporu k sociálnímu státu Robejšek trvá. V současné době se soustředí hlavně na podněcování nenávisti k elitám, samozřejmě intelektuálním, kulturním, případně morálním, v žádném případě ne vůči elitám mocenským a majetkovým, k nimž sám patří.

Referendum podle Robejška, referendum natruc intelektuální elitě, jsme viděli při hlasování o Brexitu. Dost bylo expertů! Není nad to, když se podaří přesvědčit většinu lidí, aby zavřeli oči před skutečností a s nadšením, že teď jsme to těm nafoukaným odborníkům ukázali, hlasovali proti vlastním zájmům. Není to chyba referenda jako takového, dokonce v tom naopak hraje roli spíše nedostatek referend. Angličané by snad nehlasovali tak sveřepě proti členství Británie v EU, na kterém Británie vydělává, kdyby měli možnost hlasovat v referendech o záležitostech, které se jich bezprostředně týkají, a ovlivnit, jak se v Británii zisky z členství v EU rozdělují, dosáhnout toho, aby se něco z těch zisků dostalo i k nim. Demokracii rozhodně nelze ochránit odstraněním referend: když lidé zmanipulovaní reklamními odborníky ve službách oligarchie, nebo třeba jen prostě zoufalí z vlastní bezmoci uvnitř formální demokracie manipulované oligarchy, nedostanou možnost hlasovat na protest proti všemu sami proti sobě v referendu, zvolí si jako zastupitele Orbána, Kaczyńského, Kotlebu nebo Le Penovou. Nebo Zemana.

Demokracie je závislá na lidech. Nemůže fungovat bez omezení, není možná například bez ochrany práv menšin, protože umožníme-li většině menšinu vyhladit, nebude už nikdy o čem demokraticky hlasovat. Nač hlasovat, když si všichni myslí totéž? Demokracie, která si demokraticky odhlasuje genocidu menšin, zákaz odlišného názoru nebo třeba omezení svobody některých jedinců rozhodovat se v hlasování, zničí sama sebe. Odhlasovat si to nicméně může, jedinou zárukou přežití demokracie je, že základní hodnoty lidských práv a další nutná sebezáchovná omezení demokracie sdílejí všichni, nebo aspoň rozhodná většina. Vláda lidu, jejímž zdrojem moci je lid, je prostě na lidu závislá; pokud lid není schopen sám sobě vládnout, žádná elita mu sebevládu vnutit nemůže.

Je na nás — na všech bez rozdílu, nikdo se nemůže zříci zodpovědnosti ani ji převzít za druhé — jestli si demokracii udržíme, nebo zničíme. Možná se demokracie přežila a přichází doba, kdy už si zase lid sám vládnout nebude. Pak může nastoupit sobecká elita, která udělá ze světa ráj pro sebe a peklo pro chudáky, nebo může dojít k souboji elity sobecké s elitou morální, která se bude snažit uspořádat společnost ku prospěchu všech, včetně nesvéprávné spodiny, ale demokracie už to nebude.

Možná se právě blížíme k zásadní demokratické volbě o tom, zda většina z nás opravdu chce v budoucnu ještě o něčem demokraticky rozhodovat. Představa, že nám v tom brání právní stát, je jen iluze, slepá víra: právní stát můžeme demokraticky rozbourat. Demokracie může demokraticky spáchat sebevraždu.

Petr Robejšek je jedním z agentů oligarchie, kteří k sebevraždě demokracie nabádají. Co Robejšek zakrývá, není, že by demokracie neměla k sebevraždě právo nebo moc, ale že údajný triumf demokracie, po kterém on volá, bude její sebevražda.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 26.Července 2016, 12:12:57

Pane Macháčku, tyto Vaše úvahy jsou přesně ten druh textů, o kterých vždy říkám, že je jich škoda jenom na jednotlivý diskusní vstup - nýbrž že by zasluhovaly vyjít jako samostatný článek, jehož myšlenky by se pak v následné diskusi rozebíraly ze všech stran.

Ovšem, tak trochu jste si tím množstvím předložených myšlenek sám na vině - pro tuto chvíli nemám možnost reagovat v adekvátně širokém rozsahu. Ale určitě se k Vašim myšlenkám ještě vrátím.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 26.Července 2016, 12:15:45

P.S. Ovšem, jak už ostatně vyplynulo z konfrontace názorových pozic s panem Batelkou - snad tou nejvíce rozhodující věcí je právě to, jakým způsobem vůbec chceme definovat pojem "demokracie". To naprosto a vůbec není nijak samozřejmá záležitost.

A abych přece jenom hned upřesnil: pokud chceme (současnou) demokracii chápat jako útvar s principiálně pozitivní konotací, pak bychom napřed museli dostatečně doložit, proč a na základě čeho.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie ideální, demokracie reálná a fraternité Středa, 27.Července 2016, 11:20:22

Tak dobře, pane Macháčku: jak jsem přislíbil, vracím se teď podrobněji k Vašemu textu.

Musím se ale hned úvodem v jedné věci korigovat: jestliže jsem posledně napsal, že tyto Vaše úvahy by zasluhovaly vyjít jako samostatný článek, po jejich opětovném přečtení jsem dospěl k názoru, že stav věcí je poněkud jiný: že je zde totiž celá řada naprosto fundamentálních tézí a myšlenek, z nichž k a ž d á by stála za to vystoupit na světlo boží jako samostatný text a stát se předmětem rozsáhlé a angažované diskuse.

Ale budiž; vezměme věci takové jaké jsou, a ponořme se do hlubších analýz tady a teď.

A započněme hned nejvlastnějším jádrem celého problému, tak jak už je toto téma předznamenáno v nadpisu tohoto mého vstupu.

Začal bych tím bratrstvím: Vy píšete - při hodnocení dědictví Velké francouzské revoluce - že "thatcherismus zcela zavrhl bratrství".

To je sice bezpochyby trefné konstatování současného stavu západní demokracie v éře triumfujícího neoliberalismu; nicméně - to se nedá nic dělat - se v tomto tvrzení skrývá jeden zcela zásadní omyl. A to sice natolik zásadní, že vždycky znovu a znovu vede k naprostým iluzím o podstatě demokracie, a znemožňuje vidět pravý stav věcí.

To "bratrství" - to totiž k této demokracii ve skutečnosti nepatřilo nikdy. Ona "fraternité", to bylo jenom momentální heslo v prvotní euforii v oné bezpochyby převratné chvíli evropských dějin, kdy občan (ať už citoyen nebo bourgeois) zlomil ty zcela zřetelné okovy feudální podřízenosti, a stal se osobně svobodným. V takových vzrušených chvílích velkých dějinných převratů se lidé vždy na chvíli oddají onomu dávnému snu lidstva o tom, že je možné žít ve vzájemném míru, harmonii a všeobecné lásce, respektive bratrství.

A po všech těchto velkých revolučních převratech pak nevyhnutelně přijde okamžik vystřízlivění, kdy se pochopí, že jediným výsledkem oné ach tak slavné revoluce nebylo nic jiného, nežli že staré hierarchie a staré závislosti se jenom poněkud přeskupily, daly si novou, modernější (a obvykle skutečně i poněkud snesitelnější, méně násilnou) fazónu; a že lidé i nadále hledí především daleko spíše na svůj vlastní osobní prospěch, nežli na nějaké "bratrství". Které by po nich nevyhnutelně vyžadovalo, aby dávali také něco ze svého, ve prospěch těch druhých.

Ale vraťme se zpět k tomu bratrství. Bylo by naprosto hrubou chybou (která se ovšem zcela pravidelně provádí), kdybychom předchozí konstatování o vymizení bratrství z revolučního impulzu chápali jenom jako jakýsi skeptický povzdech nad lidskou náturou, že ve světě lidském holt nic není dokonalé, a že tedy ani od oné velké demokratické revoluce nemůžeme očekávat zázraky.

Naprosto rozhodující je uvědomění si následujícího: občanská respektive demokratická revoluce nejenže nepřináší žádné skutečné bratrství - ale ve skutečnosti to ani n i k d y vůbec nebylo jejím úmyslem!

To údajné "bratrství" tedy nemusela pohřbívat v žádném případě až baronka Thatcherová; neboť ve skutečnosti se od samého počátku jednalo jenom o klam. O vzletné heslo dobré tak pro mobilizaci mas, jehož reálnou platnost a závaznost ale nikdo vůbec nemínil vážně. Demokracie (reálná) nejenže žádné bratrství nepřináší; ale ještě hůře, ona je s ním vysloveně nekompatibilní.

Příčiny této principiální neslučitelnosti demokracie a bratrství leží hned ve dvou různých rovinách; právě to pak způsobuje takové potíže při tom, prohlédnout pravý stav věcí.

Napřed rovina formálně občanská respektive politická. Té už jsme se vlastně tak trochu dotkli; jde o to, co vlastně skutečně získává novodobý občan, ve srovnání s poddaným éry feudální.

Naprosto zásadním omylem je všeobecně sdílené přesvědčení, že občanskou (demokratickou) revolucí člověk získává "svobodu". To je ovšem - zase jednou - naprosté zmatení pojmů. Občansko-demokratická revoluce nepřináší svobodu - ta přináší pouhou emancipaci. Emancipaci od přímé podřízenosti, od přímé závislosti, od přímého útlaku. Nic víc.

V čem je rozdíl? Svoboda ze své podstaty směřuje k obsahu, k autentické humánní kvalitě; zatímco emancipace znamená jenom holou autonomii lidského individua. Svoboda je pozitivní, míří k něčemu; zatímco emancipace je pouze negativní, je jenom útěkem od něčeho (závislosti).

Svoboda člověka je nemyslitelná od onoho momentu bratrství; neboť člověk může být skutečně svobodným jenom s p o l u s druhým člověkem, ve společné vzájemnosti. Emancipace individua ale odmítá bratrství, nesnáší se s ním - neboť, jak už řečeno, toto bratrství zároveň zavazuje, a tedy "svazuje". A toto moderní emancipované individuum zásadně odpírá nechat se svazovat čímkoli.

----------------------------------------------------

Tolik tedy k neslučitelnosti demokracie a bratrství v rovině čistě formální. Jenže - přinejmenším od časů Marxe je prostě zcela zásadně deficitní jakákoli analýza demokracie respektive politiky vůbec, která ignoruje sféru materiální.

To znamená: nedá se nic dělat, ale demokracii historicky v moderní době přinesl kapitalismus. Tedy ten dramatický rozvoj průmyslové výroby, obchodu a finančnictví, který se čím dál tím dostával do existenčního rozporu s těsnými pouty staré kastovní feudální společnosti. Kapitalismus porazil feudalismus ve sféře materiální; a byl to právě tento vítězný kapitalismus, který si zavedl politickou formu jemu nejlépe odpovídající - totiž právě občanskou demokracii.

Připomeňme si: kapitalismu potřebuje nikoli nevolníka, nýbrž osobně volného, mobilního, autonomního pracovníka. Ale! - Ten samý kapitalismus zároveň potřebuje člověka nikoli skutečně svobodného (v autentickém a humánním smyslu) - nýbrž naopak člověka, který je plně závislý na právě této všepohlcující mašinérii kapitalismu, zbožní produkce a zisku!

Kapitalismus tedy v žádném případě nepotřebuje a nepřináší člověka svobodného, nýbrž pouze osobně autonomního, ale vnitřně zcela závislého, tedy nesvobodného.

A jak jsme už viděli - všechny tyto atributy má i ta demokracie, kterou přináší Velká francouzská revoluce. A marxistická teorie naprosto nebyla v neprávu, když k tomuto označení francouzské revoluce zásadně připojovala predikát "buržoazní". Neboť ten občan, kterého tato revoluce vyprodukovala, byl v prvé řadě nikoli "citoyen"-občan v univerzalistickém smyslu, nýbrž skutečně pouhý "bourgeois" - občan v omezeném materiálním, povýtce egoistickém smyslu.

---------------------------------------------

Takže, závěrem k tomuto bodu: stejně jako za dob socialismu došlo k zásadní diskrepanci mezi tzv. "reálným socialismem" a jeho původní, ideální formou, stejně tak i dnes stále ještě přetrvává toto zmatení pojmů o samotné demokracii: nějak se tuší, že tato "reálná demokracie" naprosto není tím, čím původně měla být; nicméně se stále ještě tak nějak věří, že to všechno je jenom nějaký přechodný deficit, který je možno odstranit s trochou dobré vůle, respektive "demokratizací demokracie".

To je zásadní omyl. Zopakujme si: tato "reálná demokracie" ten demokratický ideál (spolu s ideálem bratrství) používá jenom jako fíkový list na zakrytí svého vlastního cynismu, s kterým všechny humánní hodnoty vytěsňuje hodnotami komerčními. Pokud se nenaučíme rozeznávat tento rozdíl, stále ještě budeme propadat iluzím o tom, že stávající demokracie je, nebo přinejmenším má závažný úmysl být demokracií humánní.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Teokracie, nebo právní stát? Čtvrtek, 28.Července 2016, 15:13:53

Takže, pokračujme v našich úvahách.

Pane Macháčku, co snad více než vše jiné oceňuji na Vašem rozboru dané věci je to, že dokážete vidět za hranice stávajícího "právního státu", respektive demokracie. Že si tedy jste vědom toho, že je to nakonec život sám, kdo si určuje svou cestu vpřed - a že si od nikoho nenechá předepisovat, co má a co nemá platit za to "jedině správné".

Ten "právní stát" či demokracie či ústavní pořádek, to dnes platí všeobecně za "non plus ultra" - za jakýsi absolutní vrchol vší evoluce, nad který už nic vyššího vůbec není myslitelné. Ve skutečnosti se jedná jenom o jednu zcela specifickou formu uspořádání lidských záležitostí, která - jak bylo vysvětleno minule - je historicky podmíněná a věcně limitovaná. A která nejenže naprosto umožňuje uvažovat o jejím překonání v pozitivním smyslu - nýbrž po takovéto změně sama přímo volá.

Zkrátka, celý tento "právní stát" a "demokracie" jsou nakonec pouhá dogmata, která - jako všechna dogmata - předstírají svou absolutní platnost, aby tím zakryla svou vlastní omezenost.

------------------------------------------------

Ale teď konkrétně k tomu protikladu mezi teokracií a právním státem.

Bezpochyby - svého času byl ten právní stát jednoznačným dějinným pokrokem. Ze všech důvodů, které jste vyjmenoval - možnosti státního uspořádání opírajícího se v prvé řadě o autoritu Boží už vyšuměly, tento pořádek se stával čím dál tím více brzdou dalšího pokroku.

Onen právní stát na civilním principu byl tedy pokrokem; ovšem na straně druhé, že jak na straně jedné přinesl progresivní elementy, tak na straně druhé mu chybí přesně všechno to, co má ten státní pořádek opírající se o onu vyšší spirituální, respektive Boží autoritu.

V čem spočívá tento deficit? Právní stát sice přináší občanskou rovnost a osobní autonomii individua - ale na straně druhé svým formalismem člověku bere jakoukoli zakotvenost v jeho světě. Novodobý právní stát člověku říká: jsi volný, můžeš si dělat co se ti jen zlíbí; ale ve skutečnosti tím samým aktem osvobození člověku fakticky říká: "Dělej si co chceš - neboť všechno co od této chvíle uděláš, postrádá jakýkoli hlubší význam jak pro transcendentální bytí, tak i pro druhého člověka!" Právě z tohoto důvodu v takzvané "demokracii" je možno vyhlásit totální liberalismus a názorovou svobodu - neboť zde všechno postrádá jakéhokoli hlubšího významu. A co nemá význam - to stát nemá zapotřebí kontrolovat a stíhat.

Takže, všeho všudy: my zde opravdu nemáme situaci, kdy by jeden přežilý státní pořádek (teokracie plná či alespoň částečná) byl prostě nahrazen nějakým státním pořádkem všestranně lepším a progresivnějším.

My tu máme stav, kdy jeden systémově jednostranný model uspořádání vztahu stát-občan byl nahrazen a vytěsněn modelem jiným - sice v dané chvíli progresivnějším, ale konec konců stejně tak jednostranným a vnitřně deficitním.

Takže, pane Macháčku, máte plnou pravdu v tom, že dějinný vývoj podle všeho směřuje někam dále. K novým, doposud netušeným řešením.

Celý ten "právní stát" je prostě příliš prázdný, příliš neživotný, nežli aby se natrvalo mohl stát nosnou základnou pro život celé společnosti. Život, reálný život člověka a společnosti nelze nahradit jenom hrstkou paragrafů. A otázku postavení člověka v tomto světě není možno vyřešit jenom principem občanské rovnosti.

A dá se tedy plným právem očekávat, že ten další vývoj půjde někam prostředkem mezi těmito dvěma jednostrannými modely.
Na straně jedné, ty výdobytky právního státu a demokracie už nelze vzdát, opustit; ale na straně druhé, co se týče vlastní zakotvenosti člověka v jeho světě, a tedy i pravé a vědomé loajality člověka k jeho státu - tak tady asi bude zapotřebí nechat se inspirovat alespoň některými aspekty právě té staré teokracie.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 28.Července 2016, 15:30:36

Ostatně, jak velice problematický je pravý status toho údajně moderního "právního státu" k náboženství, je možno názorně vidět například v Německu. Alespoň v jeho některých částech.

Na straně jedná se jedná právě o sekulární, hodnotově neutrální a všem občanům stejně měřící právní stát; ale na straně druhé, v každé školní třídě, a dokonce i v každé soudní síni visí - křesťanský kříž!

Jak je vůbec možno tomuto stát uvěřit jeho světonázorovou neutralitu, když ve svých výchovných zařízeních, a dokonce úředních prostorách znovu a znovu deklaruje svou teologickou orientaci?

Vezměme si jenom ty soudy: absolutním principem spravedlivého soudního procesu je právo na nezaujatého soudce. A - jak může být nezaujatým soud, který soudí pod znamením zcela specifického náboženského vyznání? Jak může platit za nepodjatý takovýto křesťansky deklarovaný soud, když soudí třeba žalobu muslimského zaměstnance na svého křesťanského zaměstnavatele?

Kdyby zde skutečně naprosto bezvýhradně platil právní pořádek, pak by vlastně všechny rozsudky tohoto druhu musely být prohlášeny za neplatné - neboť zde byla apriori porušena právě ta zcela základní zásada soudcovské nezaujatosti a rovnosti před zákonem!!

Jenže, v tomto ohledu celý ten slavný německý "právní stát" v tichosti zavelel k ústupu před dominantní vírou většiny obyvatelstva. A tak se i nadále soudí nikoli v neutrální soudní síni, nýbrž v kostele. Pod znamením křesťanského kříže.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Je člověk dobrý? Pátek, 29.Července 2016, 12:52:34

Přinejmenším tato otázka je ještě jeden z těch základních momentů, kterým je nutno se věnovat. Ocitujme si příslušnou pasáž z úvah pana Macháčka; je v ní vyřčeno vše podstatné:

"Osvícenství se svými zásadami svobody, rovnosti a bratrství je založeno na víře, že lidé jsou v podstatě dobří, a proto nejlepší společnost bude taková, kterou vytvoří všichni lidé dohromady společným úsilím. Tato víra může být mylná. Můžete ji odvozovat z náboženské víry, že člověka stvořil dobrý a moudrý Bůh k obrazu svému, nebo se opírat o hypotézy založené na evoluční teorii, ale co naděláte, když není žádný bůh a evoluce nejen že nezná etiku, nerozlišuje dobro a zlo, ale navíc se pohybuje zcela náhodně, nijak nesměřuje k ničemu jako dokonalosti..."

Ano, tady je skutečně vyřčen a konstatován zcela zásadní omyl respektive fikce demokracie: demokracie vyšla právě z toho (revolučně entuziastického) přesvědčení, že "člověk je dobrý". A že tedy naprosto postačí tohoto člověka osvobodit, zbavit ho všech pout a útlaku, a tento "dobrý člověk" na základě rozumného pospolitého rozhodování a rozvažování vytvoří ve vlastním zájmu ten nejlepší, nejhumánnější svět jaký je jen možný.

Na celé této věci je zajímavé především jedno: po každé takové demokratické revoluci se velmi záhy zjistí, že realita je zcela jiná. Že člověk je všechno jiné, než nějaký rozumný, dobrý aktér, kterému se nejedná o nic jiného nežli o obecné dobro.
S železnou pravidelností se vyjeví znovu a znovu, že člověk je tvor především velice egoistický, a za druhé ve svých rozumových schopnostech velice omezený. Že tedy to "obecné dobro" ani není jeho - individuálním - zájmem, ani vůbec nemá dostatečnou intelektuální kapacitu na to, poznat v čem toto obecné dobro vlastně spočívá, a jak ho dosáhnout.

Takže, všechno toto se ví - nicméně, i tato demokracie už vystřízlivělá z těch revolučních iluzí s t á l e ještě předstírá, jako by na toho "dobrého člověka" i nadále věřila!

Tato demokracie ví, že poskytnout lidu obecnému ničím neomezenou moc (a tedy nechat ho skutečně být oním "suverénem") - že by to byla katastrofa. Proto v praxi tento obecný lid vytlačuje z reálného výkonu státní moci a státní vůle tak daleko, jak je to jen možné. Jenže - ona přitom zároveň m u s í předstírat, že stále ještě věří na toho "dobrého člověka" a odpovědného a rozumného občana - protože jinak by okamžitě popřela sama sebe!!

Demokracie se tu dostává fakticky do té samé pozice jako svého času reálný socialismus: ten také už dávno rezignoval na nějaké komunistické ideje a ideály, dávno už pochopil že to všechno je iluze - nicméně ve své propagandě musel stále ještě tvrdit že on k tomu komunismu směřuje, že je to všechno jenom otázka času a dalšího vývoje, protože jinak by popřel své samotné základy.

V tomto smyslu tedy skutečně není naprosto žádného rozdílu mezi socialismem a občanskou demokracií: v obou případech se konstituoval systém reálné moci, který se opírá o fikci, ale nikdy nemůže přiznat iluzornost této fikce.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kam směřuje evoluce? Pátek, 29.Července 2016, 13:15:37

Vyjasnili jsme si tedy, že spoléhání se (demokracie) na nějakého "dobrého člověka" je počinem naprosto iluzorním.

Nicméně, podívejme se ještě blíže na druhou část výše uvedeného citátu. Totiž na to tvrzení, že "evoluce nejen že nezná etiku, nerozlišuje dobro a zlo, ale navíc se pohybuje zcela náhodně, nijak nesměřuje k ničemu jako dokonalosti".

Tohle je totiž zase zcela jiná záležitost. A možná, že poté co jsme museli pohřbít naděje v "dobrého člověka", že právě tady objevíme přece jenom trochu nové naděje.

Je evoluce opravdu jenom zcela náhodná? Opravdu nesměřuje odnikud nikam?

Podle antických myslitelů (alespoň podle většiny z nich) byl svět ve své podstatě rozumný; duch-nús jako jakýsi éter prolínal veškeré univerzum, a veškeré dění v něm.

A ještě i Hegel v devatenáctém (čili už plně racionalistickém) století pronesl svou proslulou tézi o "lsti rozumu". Tedy vlastně o tom samém "kosmickém duchu", který sice nechá jednotlivé aktéry (včetně člověka) sledovat jejich vlastní omezené, partikulární zájmy - ale jejich prostřednictvím provádí svůj vlastní záměr a úkol, totiž vytvořit svět ve své komplexitě a harmonii dokonalý a dobrý.

Ano, Hegel byl bezpochyby zastánce filozofického idealismu; kde je tedy zcela legitimní vycházet z axiómu reálné existence onoho kosmického "rozumu" či "ducha".

Jenže, Hegel tuto svou tézi opřel o krajně fundované znalosti všech moderních racionálních věd, včetně fyziky. (Hegel byl prakticky ten úplně poslední opravdu univerzální myslitel.) A i tady mu vycházelo stále to samé: svět (a jeho součásti, včetně těch ryze fyzikálních) naprosto není jenom nějaká náhodná či dokonce chaotická entita respektive proces. Naopak: veškeré dění, veškerý vývoj směřuje odněkud někam: od forem nižších, omezenějších, izolovaných a tedy "nerozumných" ve své existenci, k formám vyšším, komplexnějším, integrovanějším, vnitřně harmoničtějším, a tedy "rozumnějším".

- Mimochodem, právě na tomto základě poté i Marx vytvořil svůj model komunistické společnosti. I když na bázi materialistického pojetí světa, Marx vycházel z toho samého evolučního optimismu jako Hegel.

Dozajista: právě po ztroskotání nadějí vkládaných jak do "rozumné" občanské společnosti, tak do ideální komunistické pospolitosti s takovýmto optimistickým pohledem na dějiny už není možno nadále závažně pracovat.

Ale - znamená to skutečně bez dalšího, že smíme právem zaujmout pozici zcela opačnou: tedy popřít jakýkoli vývoj, jakoukoli evoluci, jakékoli směřování od nižšího k vyššímu? Není to zase jenom to proslulé "ode zdi ke zdi"? Opravdu není centrální výpovědí veškerých moderních evolučních věd, že evoluce probíhá ve formě vývoje od jednodušších, primitivnějších forem k vyšším, komplexnějším? A tedy i nakonec - objektivně - rozumnějším?

Ano, v celém tom vývoji, v celé té evoluci je celá spousta těch zmíněných slepých cest, a ve své bezprostřední přírodní podobě evoluce samozřejmě nezná morálku.

Ale - neprobíhá tu nakonec přece jenom nějaká ta hegelovská "lest rozumu"? Ne sice v tom původním smyslu, že by tu byl nějaký "kosmický rozum" v pozadí jako vědomý aktér - ale v tom smyslu, že evoluce nakonec produkuje nárůst mravnosti a humanity, i když se jí samotné vůbec "nechce"? Není možno věc postavit tak, že zde působí ona "lest rozumu" v čistě objektivním smyslu?

Mnohé hovoří právě pro to; a nevzdávejme se proto ještě vší naděje, jenom proto, že u r č i t é experimenty evoluce se ukázaly být jenom těmi slepými uličkami. I takovéto slepé uličky mají ten pozitivní význam v tom, že nám ukazují chyby, kterých jsme se na své cestě dopustili; a že tedy příště musíme hledět pozorněji, kterým směrem se vlastně máme vydat.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

ČT a pan Takáč Sobota, 30.Července 2016, 06:28:13

Před pár dny byl pan Robejšek v ČT. Musím zde vyslovit veřejnou pochvalu panu Takáčovi (jindy ČT značně kritizuji), ale z mého subjektivního pohledu předvedl vůči panu Robejškovi redakčně-emočně profesionální výkon, s respektem, věcně, fakticky. Opravdu plně profesionálně.

A ještě autorovi textu:

»Když například Robejšek dokazuje svoji tezi lidu moudřejšího expertů odkazy na konkrétní literaturu a studie, ukazuji citacemi přímo z těchto zdrojů, že jeho interpretace je nepravdivá a silně manipulativní.«

Jistěže n ě k d y jeden "expert", když se mu dá mediální prostor, ovlivní davy a ty pak hlasují "blbě". Jenže ani stanoviska expertů cokoliv negarantují. Viz sbory profesorů fyziky, kreré se na veřejnosti posmívaly Einsteinovi... To jistě znáte tu situaci, pokud ne, tak si to dohledejte.

To, co vám zcela uniklo, je určitý kontext, který má Robejšek na mysli. Jistěže nebude tvrdit, a také to nikde nedělá, že by lid měl vždy pravdu. On pouze říká, a i moje subjektivní myšlení matematika fyzika míří stejným směrem, že nemáme podceňovat inteligenci velké skupiny, že eliminuje extrémy. A tedy celkově s t a t i s t i c k y je možnost tohoto řízení překvapivě účinná. Což si pochopitelně nejeden často je "odborník" představit nedokáže.

Jinak vám doporučuji knihu NĚMECKÉHO PROFESORA (jistě dáte na odborníky, pane Batelko) Dienela s názvem OBČAN JAKO ŠANCE.

https://www.kosmas.cz/knihy/143147/planovaci-bunka-obcan-jako-sance/

(kdo hledá, najde PDF...)

Kniha je stále skladem. Upřímně rád budu na toto téma s vámi diskutovat, mě osobně tato kniha v mnohém přesvědčila.

Víte, nakonec možná spíše (zde výjimečně) záleží, čemu chcete vy osobně věřit. Pokud sám sebe dáváte napiedestal a "lid" vidíte spíše jako hloupý (vždyť vvolí Zemana, že?), tak pochopitelně této tezi dát za pravdu c h t í t dát nebudete.

Ve skutečnosti nejde o fakta, protože ta si každý dodá, jaká si najde. Dokázat nic "vědecky 100%" pochopitelně nejde, je možné pouze (sebevědomě) tvrdit, že "moje" fakta jsou relevantnější, než fakta jiná. Přesná metodologie zvažování faktů k tomuto tématu demokracie není.

Petrasek Milan - penzista

Dobrý den v jedné ze slepých uliček evoluce pane Poláčku Sobota, 30.Července 2016, 10:05:7

v době staccata událostí, kdy nestačíme rozlišovat mezi amokem ztraceného synka naší společnosti a náboženským fanatikem.
Kdy jak amok, tak teror splývají do obrazu hrozby apokalyptického násilí, do obrazu nekonečné třicetileté války.
Před takovouto slepou uličkou evoluce nás zachrání už jen nové uspořádání věcí světských.
Záchranou tedy zůstává slabá naděje, kterou se snaží teror ve znamení Boha všemohoucího vyhodit do povětří.
Ale jak říkáte ......I takovéto slepé uličky mají ten pozitivní význam v tom, že nám ukazují chyby, kterých jsme se na své cestě dopustili; a že tedy příště musíme hledět pozorněji, kterým směrem se vlastně máme vydat......
Šťastnější příští cestu....bych tak trochu defétisticky dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 30.Července 2016, 14:36:33

Díky za přání, pane Petrasku. ;-)

Nicméně, pokud už zde byl zmíněný amokový teror (či teroristický amok), budiž k tomu učiněna jedna poznámka.

Na tom všem rozčilování, rozhořčování a rozběsňování se naší západně-demokratické společnosti nad (islámským) je totiž zároveň nalepena velká dávka pokrytectví.

Samozřejmě, zabíjet a vraždit lidi bez rozdílu a bez rozmyslu je věc zavrženíhodná. Jenže - je skutečně něco velice pokryteckého na tom, když se celá záležitost neustále prezentuje tak, jako by zde na straně jedné stál ten náš dokonalý, poctivý, spravedlivý a humánní svět Západu, a na straně druhé jenom nějaká ta horda fanatiků, kteří z jakýchsi zcela nepochopitelných důvodů propadnou svému šílenství, že nám všem musí podřezat krky.

Ještě jednou - bezpochyby, ta bezprostřední odůvodnění a motivy všech těchto amokových teroristů nesou skutečně znaky šílenství.

Jenže, má ta naše západní společnost opravdu takový charakter, aby si dokázala i u příslušníků cizích kultur vydobýt přirozený respekt? Proč vlastně tito lidé vůbec přijdou na myšlenku, že je zcela legitimní nás vyhodit do povětří?

Jaké jsou vlastně skutečné vnitřní kvality naší západní civilizace? Kromě ryze technologického náskoku a s ním spojené vojenské dominance, s jejichž pomocí jsme tak či onak kolonizovali zbytek světa (či alespoň jeho velkou část) - co ještě můžeme nabídnout za hodnoty tomuto světu? Tomuto světu, který mnohdy ještě velice intenzivně prožívá svůj vztah k tajemství bytí - co my můžeme nabídnout kromě právě jenom té své formální demokracie, všestravujícího byznysu a bezduchého konzumu?

Jaké pak pocity vlastně zažívá takový turecký či arabský muslim, když se dostane do toho našeho západního světa? Co tady uvidí kromě záře neónových reklam, kromě toho své vlastní děti stravujícího molocha produkce a konzumu? Když ještě třeba zjistí, že tento konzum tu není pro něj? Že vůbec tento západní svět není pro něj, protože ho mezi sebe nepřijme, od počátku se na něj dívá svrchu? Když zjistí, že to co on původně považoval za ráj, že je pro něj ne-li peklem, pak přinejmenším pustinou bez oázy? Je pak opravdu možno se tak divit tomu, že když ho osloví nějaký výmluvný duchovní jeho víry s tím, že Bůh má pro něj poslání - poslání nejvyšší, bojovat a zemřít pro toho svého Boha - je opravdu možno tak příliš se divit, že tomuto svádění podlehne?

Krátce řečeno: ty bomby vrhané proti nám, lidem západního světa, jsou zároveň zrcadlem i nás samých. Kdybychom mohli nabídnout svět opravdu humánní a lidsky vřelý, kde je vítána každá lidská duše - pak by těch bomb a kulek namířených proti nám velice dramaticky ubylo, tím je možno si být jist.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co na místo právního státu? Sobota, 30.Července 2016, 15:19:16

"Je možné, že právní stát dospěl na konec své éry a bude muset ustoupit něčemu novému, stejně jako náboženský stát ustoupil státu právnímu."

Ano - je skutečně možné, že právě tak tomu bude. Že ten "právní stát" se nakonec ukáže být jenom prázdnou, neživotnou skořápkou, a že bude muset ustoupit, udělat místo novému vývoji.

V čem by tento vývoj mohl spočívat? - Dozajista: pokud se bude jednat opravdu o pokrok, tedy o pohyb k vývojově vyšším a humánnějším formám, pak tento "právní stát" nezmizí úplně. Bude tu samozřejmě i nadále, jako - poslední - strážce rovnosti a spravedlnosti.

Ale - připomeňme si pro zajímavost názor na úlohu práva jednoho starého myslitele, totiž velkého Platóna.

Platón svůj vztah k - formalizovanému - právu vyjádřil ve zkratce tím způsobem, že "čím více je v daném státě advokátů, tím hůře pro tento stát".

Anebo, opačně nahlíženo: čím lepší stát, tím méně má zapotřebí advokátů. A tedy práva vůbec.

Právo - možno říci - právo nastupuje až tehdy, když lidé sami nejsou schopni se navzájem dohodnout jako člověk s člověkem. A tedy analogicky i pro stát platí: dobrý stát nepotřebuje právo.

Takto absolutně pojato by to platilo samozřejmě jenom pro zcela ideální stát; jenže právě takovýto ideální stát měl Platón na mysli. A stejně tak třeba i Marx; ten ovšem používal odlišnou terminologii, to co u Platóna byl "stát", to byla u Marxe sama společnost.

Společné jim bylo, že oba odmítali právo; Marx navíc odmítal i samotný stát, jakožto "organizované násilí". Ale oba se shodli na tom: opravdu dobře fungující lidské společenství respektive obec nemá zapotřebí formálních institucí, jako je právo.

Anebo ještě jednodušeji: dobrý člověk nemá zapotřebí zákona, aby jednal správně a dobře. A pokud má kolem sebe samé dobré lidi, nepotřebuje paragrafované právo k tomu, aby se s nimi dohodl v dobrém.

Bezpochyby - toto všechno jsou úvahy a představy v takovémto absolutním smyslu platné jenom právě pro ten zcela ideální stát respektive komunitu. Něco takového nám samotným dozajista nebude přáno zažít; a s největší pravděpodobností ani přinejmenším pro příštích deset tisíc let.

Nicméně, jako vůdčí idea tento ideální obraz může přece jenom ukazovat tím správným směrem. Jak už řečeno úvodem - ten právní stát nezmizí; ale pokud se lidská společnost opravdu dokáže vnitřně přerodit, humanizovat a zkultivovat - pak v odpovídající míře bude ustupovat právě i ten formální a bezduchý "právní stát".

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 31.Července 2016, 09:51:28

Ještě jsem to celé nedočetl pane Poláčku, ale jedna poznámka z kraje -- k bratrství.
Myslím, že se mýlíte.
Třeba veřejné zdravotní pojištění je sice trochu byrokratická, ale přece jen forma "bratrství" (možná lépe solidarity).
------------------------------------

Ano pane Kubičko, velký symfonický orchestr žádnými fígly nejde nahradit.
Vynikající je a všem doporučují několikadílný dokument ČT "Zkouška orchestru"
http://www.ceskafilharmonie.cz/koncert/1201-zkouska-orchestru
kde režisérka Alice Nellis spojila moderátora Marka Ebena, vynikajícího dirigenta Jiřího Bělohlávka a Českou filharmonii, aby ukázali cestu, která nakonec vede k té rozkoši, kterou zažijete při koncertu.
Třeba ve druhém díle je na předehře ke známe operetě Netopýr předvedeno, jak důležitá je vybalancovaná úroveň hlasitosti jednotlivých nástrojových sekcí pro celkový dojem.
Orchestr předvede několik úryvků, kdy je dynamika sekcí nastavena nesprávně - a je to opravdu děs a hrůza. Hudebníci sice hrají správné noty ve správnou chvíli, ale poslouchat se to věru nedá. Je to chaos.
Pak to muzikanti zahrají správně, tak, jak to vyžaduje dirigent, a najednou se chaos změní v přenádhernou hudbu, která otevírá srdce i duši něčemu, co nás přesahuje...
((( poměrně komické na tom je, že se overtura Netopýra nedá hrát pokud jde o dynamiku podle pokynů samotného autora a žádný orchestr ji podle nich nehraje - ani takový vynikající skladatel jako Strauss mladší zkrátka občas všechno neuhlídá )))

Možná celá současná západní společnost trpí nesprávnou dynamikou svých sekcí, než že by byla celkově k ničemu, jak se mnohým začíná zdát.

Josef Poláček - Manuální pracovník

"Jak to chce dirigent..." Neděle, 31.Července 2016, 12:01:3

Zásadní otázkou je, jestli to není právě ten dirigent, který je tou jedinečnou a nezaměnitelnou osobností, která celému tomu orchestru teprve vtiskne celkový projev a tvar.

Připomeňme si: řeč je o vztahu velkého množství (lidí, občanů), a vynikajících jednotlivců, elit. A jestli tedy skutečně máme upřednostňovat ten model "všechnu moc lidu", anebo jestli máme řízení a vedení přenechat raději těm mimořádně nadaným a mimořádně kvalifikovaným osobnostem, čili "elitám".

Takže, v daném případě je nutno se ptát, čím by byl ten orchestr (byť i složený z bezpochyby prvotřídních hudebníků) bez toho dirigenta.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 31.Července 2016, 12:03:7

Anebo, ještě názorněji vyjádřeno: k jakým uměleckým výšinám by se asi dokázalo dobrat takové hudební těleso, které by - pod heslem naprosté demokratizace - svrhlo svého "diktátorského" dirigenta, a místo něj o tom, co a jak se má hrát, rozhodovalo výhradně formou všeobecného referenda.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Klam, manipulace a úloha školství Neděle, 31.Července 2016, 12:26:36

Ještě jeden moment z úvah pana Macháčka stojí za podrobnější rozebrání.

" jsme čím dál méně schopni porozumět věcem a naše školství hrubě selhává ve výuce ke kritické práci s prameny, která by umožnila rozlišit pravdivé informace a pravděpodobné teorie od omylů, klamů a lží"

O té roli a úloze školství, školní výuky jsme při různých příležitostech už opakovaně diskutovali. A stále se ještě mnohdy udržuje přesvědčení, že postačí zreformovat, změnit naše školství, aby řádným způsobem vychovalo příští generaci, která pak, až dospěje a dostane se sama k vedení země, tuto pak bude spravovat stejně tak řádným způsobem.

Ano, naprosto nejzákladnějším úkolem školství by v tomto ohledu mělo být právě to, (budoucího) občana naučit rozlišovat mezi věcmi pravými a nepravými; mezi tím, co je pravou substancí lidského žití, a mezi tím, co je jenom třpytivým pozlátkem, falešným předstíráním či vyslovenou lží.

Ano, je skutečně možno s plnou jistotou tvrdit: kdyby se lidé nenaučili nic více, nežli jenom tuto jednu jedinou základní dovednost rozlišování mezi pravým a nepravým - pak by celý náš svět rázem vypadal úplně jinak.

A stejně tak platí, že demokracie - ve svém původním, ideálním pojetí - může jedině pak a jedině tehdy být schopna své autentické existence, když naprostá většina občanů zvládne právě toto umění.

Takže tedy - všechno závisí od školství? Je to tedy stav učitelský, který má ve svých vlastních rukou spásu celého národa, který jako jediný může ještě zachránit pravou demokracii?

V určitém smyslu ano; k d y b y skutečně všichni učitelé své svěřence vychovávali v uvedeném smyslu, a kdyby se jim toto jejich dílo skutečně zdařilo, pak by tento svět opravdu nevyhnutelně vypadal podstatně jinak.

Jenže... My tu máme určitá, a to zcela zásadní jenže.

Za prvé: jako vždy v takovýchto diskusích, musím znovu a znovu upomínat na jednu ze svého času proslulých Marxových "Tézí k Feuerbachovi", která se týká právě tohoto problému. Marx se ptá: A k d e vlastně náhle sebereme všechny ty učitele, kteří mají naše potomky takto dokonale vychovávat? Nejsou tito učitelé snad s a m i produkty tohoto - špatného a nedokonalého - světa? Nejsou tedy tito učitelé tímto světem stejně tak manipulováni jako kdokoli druhý? Jak je tedy možno vůbec očekávat, že ti učitelé, ve svém myšlení zmanipulovaní tímto světem, budou vychovávat žáky k tomu, nenechat se zmanipulovat? Kdepak vezmeme všechny ty učitele-supermany, kteří se jediným heroickým aktem dokáží vymanit ze všech těch myšlenkových deformací světa, ve kterém žijí, a pro své žáky vytvoří nějaký svět zcela nový?

A i kdyby se tak nakrásně stalo, kdyby k nám třeba nějací - kulturně a civilizačně ovšem mnohem vyspělejší - mimozemšťané vyslali své učitele - jak by to vlastně mohlo fungovat v reálu?

Když by třeba tito dokonalí vychovatelé učili své svěřence: Nenechte se zmanipulovat reklamou! Nenechte se polapit do osidel prázdného konzumu! - Když na straně druhé, nejenže celá ekonomika, ale i samotný stát žije nakonec p r á v ě z tohoto konzumu, respektive z daní z něj vybíraných?! Když všechno žije a tyje p r á v ě z toho nemyslícího, zmanipulovaného průměrného konzumenta a občánka? Vždyť ten stát, který by ve svých školách trpěl takovéto učitele, by nakonec podkopával sám sebe, svou vlastní existenci!

Takže, nedělejme si žádné iluze: tento "demokratický" stát, tento režim, tento systém nikdy žádnou skutečně pravou výchovu své mladé generace ani nezajistí, ale nakonec ani nepřipustí. Jak řečeno, byl by tím nakonec jenom sám proti sobě.

Petrasek Milan - penzista

Neoliberálně tržní demokracie není měřítkem všeho Neděle, 31.Července 2016, 14:50:25

liberálně demokraticky smýšlející elity vychází z vůle pečovat o co nejširší názorovou pestrost, o účast co nejširšího spektra lidských povah na státotvorném procesu.
Tento záměr doprovází elity kurážnou snahou o svobodné nezávislé školství, media, ...................
Neoliberálně demokraticky smýšlející elity vycházejí z vůle pečovat o co nejširší tržní pestrost, o účast co nejširšího spektra lidských povah na procesu konzumu.
Tento záměr doprovází elity kurážnou snahou o zpeněžení jakékoliv produktu, který vyvolává a uspokojuje závislost.
Umění liberální demokracie nemusí zvládat naprostá většina populace - stačí i slabá většina.
Jenže kde ji vzít.........bych dodal.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 31.Července 2016, 15:32:22

Problém toho přirovnání je, že orchestr není obecný lid a dirigent elita -- všechno je to absolutní muzikantská elita.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Orchestr a lid Pondělí, 1.Srpna 2016, 14:43:37

Ano - ten problém demokracie leží právě a přesně v tom, že my i z toho lidu obecného, aby tato demokracie skutečně mohla fungovat, musíme také napřed vychovat takovou elitu, jako je ten orchestr!

Samotný kapelník - ať jakkoli geniální - to sám nikdy nezvládne, pokud by měl vést spolek vesnických šumařů cvičených pouze ve hře na vozembouch.

To je právě ta otázka výchovy, o které tady byla řeč - a o tom, jak celé to velké množství (orchestr, lid) dostat k tomu, aby opravdu dokonale, či alespoň v míře dostatečné, ovládali svou příslušnou kompetenci - tedy svou kompetenci hráčskou, anebo kompetenci občanskou.

Ten zásadní rozdíl je v tom: každý hráč, pokud svou činnost bere jenom trochu vážně, si je vědomý toho, že na počátku své cesty není mistrem. Že je jenom začátečníkem. A že se musí opravdu hodně učit a hodně namáhat, aby dokázal vytvářet něco opravdu smysluplného.

Zatímco řadový občan - ten vždycky žije ve skálopevném přesvědčení, že už jenom tím že má nějaký politický názor, že už tím disponuje všemi potřebnými předpoklady a znalostmi a dovednostmi pro to, aby byl oprávněn mluvit do nejvyšších záležitostí státu. - No, a podle toho to pak také v reálné praxi vypadá.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 1.Srpna 2016, 15:01:37

Jakou "občanskou kompetencí" se vyznačuje ten lid obecný, bylo ostatně možno zcela názorně vidět zrovna včera v Německu. Kde se konala masová demonstrace místních Turků na podporu tureckého vládce Erdogana. A jeden z účastníků demonstrace vyvolával hlasitě do televizní kamery, že "je přece nutno podpořit demokracii".

Demokracii! Erdogan a demokracie! Ten Erdogan, který už dávno užívá čím dál tím víc praktik samovládce, který utiskuje média, který nechává vyhazovat ze služby policisty a prokurátory vyšetřující jeho miliónovou korupci, který si za státní peníze nechal vystavět palác, který se čím dál tím více chová jako turecký paša, a který onoho posledního amatérsky provedeného puče využívá k tomu aby jedním úderem zlikvidoval poslední zbytky opozice - tak zrovna tento Erdogan má platit za symbol demokracie!!

A při tom všem - je to právě tento samovládný Erdogan, který u svého lidu i nadále požívá nezměrné popularity, a na jehož podporu se konají masové demonstrace!

Zkrátka, reálný stav věcí je takový, že zpitomělý lid provolává slávu svému vlastnímu diktátorovi...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 1.Srpna 2016, 15:04:57

No ano, pane Petrasku, to je právě ten problém: aby ti poctivě smýšlející praví liberálové získali v populaci většinu, třebas i jenom tu nepatrnou většinu padesát procent plus jeden navíc.

Já bohužel znám doposud jednoho jediného z takovýchto autentických liberálů; je to jistý nejmenovaný pan M.P. ;-)

Na získání nadpoloviční většiny je to ovšem dosti málo; jedinou nadějí do budoucna by tak bylo zvládnutí techniky masového klonování...

Petrasek Milan - penzista

40 000 Turků chválilo erdoganí demokracii Pondělí, 1.Srpna 2016, 20:56:48

4 000 000 Turků žije v Německu.
Když škrtneme ty 4 nuly které chválily, tak nám zbude 400 nechválících na jednoho chválícího.
Reálný stav věcí je takový, že pouze mizivá menšina zpitomělého lidu provolává slávu svému vlastnímu diktátorovi.
Ostatní poněmčelí Turci a já přemítáme jak jim - chudinkám napomoci.........bych trochu namyšleně a nejistě dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 2.Srpna 2016, 10:58:46

On tady ovšem existuje moment reprezentace, pane Petrasku. Těch 40 000 demonstrujících asi reprezentovalo daleko větší množství těch, kteří se z těch či oněch důvodů na tu demonstraci nedostavili nebo dostavit nemohli, nicméně plně sdílejí názory na ní vyjádřené.

Jen tak pro srovnání: v tu samou dobu a v tom samém městě se konala i demonstrace odpůrců Erdogana; jí se zúčastnilo nějakých - 700 osob! Tento poměr (či spíše: nepoměr) hovoří dost jasnou řečí.

V každém případě, podle příslušných výzkumů (například podle volebních výsledků) naprostá většina německých Turků stojí skutečně pevně za Erdoganem.

Nicméně stejně tak je fakt, že především po onom puči dochází uvnitř turecké komunity v Německu (a zjevně ne jenom tam) k dramatickým konfliktům.

Zrovna dnes vyšla v deníku "Süddeutsche Zeitung" celostránková reportáž o jedné turecké rodině v Německu, a vztahu jejích členů k Erdoganovi.

Už samotný podtitulek onoho článku vyjadřoval v podstatě všechno: "Rodiče zbožňují Erdogana, dvě děti ho považují za nedemokratického, tři za velkolepého. Jeden syn čte Gülena. A nikdo už nemluví s nikým."

Takže, bezpochyby i mezi (německými) Turky jsou takoví, kteří dokáží věci hodnotit střízlivěji a kritičtěji. Nicméně, právě ta rozhodující většina se nechává plně zaslepit Erdoganovým populismem, s kterým se úspěšně vydává za jakéhosi "otce vlasti", a plně přitom přehlíží jeho samovládné až přímo diktátorské manýry a metody.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dav a jeho priority Úterý, 2.Srpna 2016, 11:15:58

Ostatně, připojil bych ještě jeden citát z onoho klíčového textu pana Macháčka; tento citát skutečně vystihuje naprosto vše.

"Ukazuje se děsivě snadným získat sympatie davu pro správného řízka..."

Ať už je tímto "správným řízkem" Donald Trump nebo Tayyp Erdogan anebo Vladimír Putin, anebo třeba i - v poněkud skromnějším českém vydání - Miloš Zeman, ve všech případech máme vždy jeden a ten samý vzorec: dav má svého "velkého vůdce", který si sympatie a obdiv a ovace tohoto davu dokáže získat prostě jenom tím, že - jako svého času boxer Muhammad Ali - začne hlasitě vykřikovat "já jsem ten největší!"

Dav prostě potřebuje svůj idol, svého silného muže, svého nezpochybnitelného vůdce - a když ho má, pak se ztotožní s jeho silou, jakékoli další morální kvality či nekvality dotyčného vůdce jsou tomuto davu naprosto lhostejné. Čirá hrubá síla je stále ještě to, co davu imponuje ze všeho nejvíce. A to sice i tomu davu "demokratickému".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vláda lidu a lid Úterý, 2.Srpna 2016, 11:23:9

A s tímto tématem také souvisí poslední bod, který je z onoho textu pana Macháčka ještě zapotřebí obzvláště vyzdvihnout.

Citát:

"Vláda lidu, jejímž zdrojem moci je lid, je prostě na lidu závislá; pokud lid není schopen sám sobě vládnout..."

Ano, tady je v jedné jediné větě vyjádřen celý bytostný problém demokracie.

Veškerá idea novodobé demokracie vychází z apriorní představy, že lid dokáže racionálně, účelně a smysluplně řídit svou vlastní zemi.

Jenže - co pak, když se ukáže, že je tomu jinak? Když se ukáže, že tento lid je ve své naprosté většině politicky nevzdělaný, iracionální, hledící jenom na své dílčí egoistické zájmy, podléhající demagogii jakéhokoli druhu?

Co vlastně ještě počít s demokracií, když se ukáže, že lid n e n í schopen vládnout sám sobě?!...

Petrasek Milan - penzista

Pak nezbývá než akceptovat dvě základní možnosti Úterý, 2.Srpna 2016, 14:10:1

Ti, kterým je demokracie pouze nebulózním pojmem, instrumentem usurpace moci, otravným úkolem,................ a směšným žvástem filozofů ji s úlevou vymění za xy.
Ti kterým byla demokracie jednou z důležitých vymožeností si potvrdí neoddiskutovatelný poznatek, že člověk není pánem ve svém vlastním domě, natož..............
A pomyslí si - civilizační pokrok zůstává otevřenou událostí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 3.Srpna 2016, 13:11:12

V prvé řadě je zapotřebí uvědomit - a přiznat - si hlubokou ambivalentnost jak demokracie, tak i člověka samotného.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.