V Německu vědí o prospěchu z evropské integrace víc

Český pohled na Evropskou unii se značně liší od toho německého. To je dáno i rozdíly ve vzdělávání – německé školství o Evropě informuje v mnoha předmětech od dějepisu v přes občanskou výchovu až po technologické a obchodní obory.

Evropa konce 19. a první poloviny 20. století byla kontinentem zdánlivě rozděleným do států, které svoje konflikty řešily propagandistickou konfrontací a válkami. Po první světové válce napsal poběžovický šlechtic Richard Coudenhove Kalergi svou knihu Panevropa, kterou vyzýval k řešení konfliktů integrací kontinentu. Formuloval k tomu principy politické i etické. Měl za to, že jinak vypukne další válka, což se ostatně také stalo.

V roce 1946 pak pronesl Winston Churchill v Curychu svůj slavný projev, kterým vyzval kontinent k integraci (Velkou Británii ke kontinentu nepočítal), a hlavně se snažil iniciovat partnerství mezi Francií a Německem. Obě země mají dlouhou historii válečných konfliktů, které se téměř vždy týkaly i sousedních zemí.

O rok později investovaly USA do takzvaného Marshallova plánu, který stabilizoval Evropu hospodářskými impulsy a (na rozdíl od Versailleského uspořádáni z roku 1919) zahrnoval Německo. Klement Gottwald tuto pomoc odmítl – to poukazuje na první rozdíl integračních podnětů v Německu a na české straně.

Logicky pak mírové snahy po brutální válce vedly k tomu, že integrace od roku 1949 začala Společenstvím uhlí a oceli, tedy komunitarizací zdrojů energie a surovin na produkci zbraní. Coudenhove Kalergi tehdy obdržel první cenu Karla Velikého v Cáchách. Po brutální válce rozpoutané nacisty si Německo této změny paradigmat začalo vážit.

V poválečné evropské integraci hrály roli i okupační mocnosti, hlavně USA. V roce 1956 vznikla v západním Německu Spolková centrála pro politické vzdělávání, která měla otevírat oči i starším lidem, kteří již nebyli oslovitelní školou. Tato instituce se o občanské vzdělávání stará dodnes.

Rozvoj integrace
Další integrační historie je dlouhá, patří k ní i Severoatlantická aliance, od roku 1969 i přímo volený Evropský parlament a smlouvy EU, které například principem dvojích většin řeší unijní demokracii tak, aby se malé státy nedostaly pod kola velkých. Vyvíjí se i zákonodárství unie a smlouvy upřesňují, které části legislativy se komunitarizují a které podle principu subsidiarity sice reagují na společné záměry, ale reagují zákonodárstvím na úrovni členských zemí.

SauregurkenTrh nevyřeší vše: tradiční značku východoněmeckých okurek zachránily evropské fondy, nyní funguje již bez dotací. Foto Spreewaldhof

V Německu, které má legislativní tradici i na úrovni spolkových zemí, zasahuje princip subsidiarity na několika úrovních. Když Němci mají již doma zákonodárství zemské a spolkové, nevzrušuje je tolik další úroveň – ta unijní. Velká výhoda tohoto rozvrstvení spočívá v tom, že na dané problémy reagují různě složené parlamenty a vzniká soutěživost různých politických subjektů o optimální řešení dané problematiky. Stačí připomenout technologicky špičkové Bádensko Virtenbersko s ministerským předsedou ze strany Zelených a z tradiční české perspektivy vrtět hlavou.

Ale bližší pohled ukazuje, že tato spolková země funguje a její firmy, například Mercedes, si na ministerského předsedu nestěžují. Tato zde popsaná vícevrstevnatost legislativních procesů způsobuje, že není na první pohled vidět, co v daném okolí řeší normy komunální, zemské, německé či Evropské. Nikdo to příliš neřeší.

Na rozdíl od České republiky ovšem německé školství svému žactvu tyto principy přibližuje, a to hned na ve více předmětech – v dějepise, v občanské výchově, v technologických a obchodních oborech, kde společná evropská úroveň hraje značnou roli.

České zjednodušování
Český pohled na evropskou unii se od situace v Německu značně liší. Český pohled má tendenci řešit vše, jak se říká, „z jedné vody načisto“. A české politické elity se často vyhýbají situacím, kde je nad nimi nějaká kontrola. Stačí si vzpomenout na problémy skupiny Agrofert, kde ministerský předseda sice svůj majetek dal do svěřenského fondu, ale v Bruselu pak hlasuje o zemědělských fondech tak, že malí zemědělci tolik nedostanou. Prezident republiky se obrací raději do Moskvy a Pekingu, protože to jsou země, ve kterých je jasné, kdo je šéfem, nad kterým už žádná kontrolní úroveň neexistuje – i on se tak chce cítit.

Řada lidí z této elity hovoří o „suverenitě“ České republiky, což je pro ně ovšem jen situace, kdy jim do jejich vůdcovské polívčičky nikdo nefouká. Voličstvo ví o Evropské unii málo, podlehlo propagandě Václava Klause seniora a jen brblá u piva. Není zde kritický potenciál, a to české elity těší. Funguje také paušální osočování Evropské unie – je to princip, kdy zloděj křičí „chyťte zloděje“. Tržní komsomolci kritizují evropské dotace, přičemž řada z těch, kteří si o ně v regionech zažádali, již sedí ve vězení, protože jim nešlo o prospěch regionu, ale o prospěch vlastní kapsy.

V Německu v prvních měsících po sjednocení také pár takových bylo – na východě. Ale po více než deseti letech podpory zemědělské produkce, například v Braniborsku, už žádně takové skandály nejsou. Stačí se podívat na web Zemské rozvojové banky (Landesentwicklungsbank) v Postupimi.

Některé české pozice lidí, kteří říkají, že trh všechno vyřeší, nereflektují rozvojové impulsy, které evropské fondy daly východnímu Německu. Stačí si koupit okurky ze Spreewaldu, jejichž značku zachránily evropské peníze a které již dlouho prosperují a žádné fondy nepotřebují. Jejich ochranná známka funguje, přičemž na etiketách je stále evropská vlaječka.

Prospěch z evropské integrace, politický (kontrola), hospodářský (kooperace) a občanský (rozhled) nikdo v praktickém životě příliš neřeší. Co je domácí, německé nebo evropské, je jedno, pokud okurka chutná, region vzkvétá a na dovolenou se jede bez hraniční kontroly.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.