Nebezpečná EUforie

Svazování nejdůležitějších evropských bodů sváru do korzetu debaty, která požaduje naprosté přihlášení se k národnímu státu, nebo k evropskému sjednocení, je z mnoha důvodů nevýhodné.

Osudové volby, tak zní aktuální módní sousloví. Ale počkat, nebyly osudové už poslední volby do německého Spolkového sněmu? Do bavorského Zemského sněmu? Do hesenského? Ale vážně. Ve volbách do Evropského parlamentu se v květnu rozhodne o osudu Evropské unie. Mluví o tom Manfred Weber, spitzenkandidát za lidoveckou EPP, spolková ministryně Katarina Barley a Christian Lindner, předseda liberální FDP.

Proslýchá se, že v sázce není nic menšího než přetrvání Unie. Voličky a voliči se musí rozhodnout mezi pozitivním pohledem na evropskou integraci nebo zničením EU pravicovými populisty. Vyhroceněji by to nešlo?

Nic proti silným rozhodnutím a vůbec nic proti v zásadě pozitivnímu pohledu na evropskou integraci. Jenomže v politické aréně si to mnozí příliš zjednodušují, když nyní vyzývají k obraně EU, jejích institucí a politických procesů napříč politickými stranami.

Copak si strany ve středu spektra ještě nevšimly, že polarizací „pro“ a „proti“ Evropě ženou vodu na mlýn právě tomu diskurzu, který si tak zbožně přejí pravicoví populisté? Právě tento zjednodušující antagonismus zužuje všechna témata a osekává je až k nepoznání.

Ústřední otázka voleb do Evropského parlamentu „Pověz, jak to máš s Unií?“ usnadňuje nové pravici její všespásný slib prudkého obratu zpět k národnímu státu. Odmítání EU u ní jde vždy ruku v ruce s opětovným nabytím akceschopnosti díky snížení komplexity.

Rozetnout gordický uzel EU a přiklonit se k národní rovině, o tom v noci sní politici za AfD Alexander Gauland a Alice Weidelová. Odpovědi, které nová pravice poskytuje, jsou přitom zcela banální: bez eura nebude eurokrize, bez uprchlíků uprchlická krize, bez Evropského parlamentu nebude demokratický deficit EU.

Jak na to ale správně reagovat? Sáhnout si do svědomí, jak svým „pro“ versus „proti“ požaduje AfD spolu se spřízněnými stranami napříč EU, pouze polarizuje. Tato polarizace ale jen zakrývá hlubší konflikty. Nepojmenovává konkrétní problémy nedostatečné evropské kooperace a rozdělování břemene v rámci hospodářské a měnové unie, sociálního štěpení kontinentu a s ohledem na přístup k migrantkám a migrantům.

Nepomáhá ani lépe pochopit fenomény jako nevole nad nesplněnými sliby hospodářské globalizace; strach, že se člověk neosvědčí v soutěži a bude muset bez ustání bojovat proti společenskému sestupu; obava o bezmocnou politiku beze směru, která se vyčerpává akcionismem a absencí alternativních řešení.

Csm_034_119986_hacker_6268a8f558Hlásit se k Evropě tržního liberalismu není totéž co souhlasit se zelenou Evropou. Foto IPG

Hrozí, že v evropských volbách v květnu 2019 se protiklad „více“ či „méně“ Evropy poprvé za celou existenci EU stane centrální, a možná rozhodující otázkou. To je fatální situace, protože prosté pro a proti deformuje a brání debatě o věcných a budoucích otázkách společenství. Sugerovaný antagonismus vede obsahově i strategicky do slepé uličky. O tom svědčí brexit. Halasné přijetí či odmítnutí evropské integrace nic neřeší.

Hlásit se k Evropě tržního liberalismu je něco jiného než souhlasit s Evropou přeshraniční solidarity, se zelenou Evropou, s Evropou ve smyslu konzervativního hodnotového společenství.

A odklon od Evropy – co to má přesně být? I ten nejzatvrzelejší pravicový populista pochopí, že svatou krávu národní bezpečnosti nezíská bez spolupráce s ostatními, i když zavře hranice ze všech stran. Jde o izolaci, nahrazení EU bilaterálními smlouvami nebo o mezivládní reformy, zpět k de gaullovské Evropě suverénních států? Paušální výroky, iluze silného meče, který rozetne všechny uzly, nic neřeší.

Pravicoví populisté vznášejí existenční otázku politické Evropy. Odpovědět na ni tím, že nekriticky přijmeme jejich dělení na přátele a nepřátele po vzoru Carla Schmitta, občanky a občany s EU neusmíří. Pootočit kolem integrace dopředu („správně“) nebo dozadu („špatně“) se značně míjí s jejich potřebami, každodenními starostmi a nedostatkem kvůli špatně placené práci, vysokým nájmům, nejistým důchodům a deficitní nabídkou péče a vzdělávání.

Dnes nás pálí – a některé pořádně – nepovedená globalizace, vznik celých společností sestupujících dolů po žebříčku a absence politických plánů a alternativ. Požadované rozhodnutí pro Evropu nebo proti ní se nevěnuje takto vznikající nevoli, strachu a obavám.

Rostoucí nespokojenost občanů a občanek – znechucení globalizací, zmizení příslibu vzestupu a politika postdemokracie – to vše lze analyticky odvodit od kultu samoregulujícího se trhu vzniklého v osmdesátých letech v USA a Velké Británii, šířícího se po léta po celé Evropě a nabírajícího neustále na intenzitě. Víra v trh povýšila na mocné náboženství i v EU.

Představa trhu sloužícího společnosti se již dávno zvrhla v samoúčelnost tržní soutěže, která staví nároky společnosti až zcela na konec. A politika stojí ochromeně opodál. Schengen bez společné azylové a pohraniční politiky, vnitřní trh bez rozsáhlé sociálněpolitické regulace a měnová unie bez hospodářskopolitického centra – opomenutí jsou obrovská. Automatické prohlubování integrace prostřednictvím trhu a současně klesající ochota ke kompromisům v členských státech, pokud jde o politickou kooperaci – to nemohlo fungovat.

EU se po stále ještě nekončícím maratonu napříč krizemi nachází v defenzivě. Aby se odtud dostala, není zapotřebí žádného paušálního souhlasu s integrací. EU už nesmí sloužit jako katalyzátor tržního liberalismu. Přísady pro rehabilitaci Evropy jsou: regulace soutěže, zachování evropského sociálního modelu, který ještě existuje v celé své rozmanitosti, a přístup k přeshraničním potížím s perspektivou dlouhodobých řešení.

Ofenzivní přístup k EU může fungovat jedině, když podtrhneme její význam při kočírování globalizace. Pro to ale potřebujeme obrat od víry v trh směrem k politice. Dokonce i globální rizika jsou obři s hliněnýma nohama, pokud k nim budeme přistupovat s rozhodností a společně.

Svazování centrálních evropských bodů sváru do korzetu debaty, která požaduje naprosté přihlášení se k národnímu státu nebo k evropskému sjednocení, je nevýhodné také strategicky. Místo toho, by etablované strany, zástupci zájmů občanské společnosti a média debatovaly o svých různých pohledech na směřování evropské politiky, povedou takto rozdané karty k tomu, že budou unisono bránit Evropu před útoky zprava.

Některým to přijde vhod, protože povrchní debaty ušetří snahu o diferencovaný program a ochrání před sáhodlouhým vysvětlováním nepříjemných pravd s nejistým výsledkem. Ještě více se to ale bude líbit pravicovým populistům. Jejich standardní argumenty, že vše ovládá koalice složená ze všech stran škodících národním zájmům, koalice diktujících, proevropských elit bez opory v lidu, a hlavně jejich sebeprezentace coby široko daleko jediné politické alternativy tím získá automaticky váhu.

Text vychází z publikace Weniger Markt, mehr Politik. Europa rehabilitieren, J. H. W. Dietz, prosinec 2018. V originálním znění s názvem Gefährliche Euphorie vyšel původně na webu IPG Journal. Přeložila Zuzana Schwarzová. V Deníku Referendum vychází za podpory Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.