Pro postkomunistickou německou stranu Die Linke (česky doslova „levice“) jsou typické dosti ostré názorové střety. Vedle často diametrálně odlišných postojů k politickému směřování strany k nim v posledních letech přispívají osobní animozity, zejména mezi dvěma jejími „prvními dámami“ — Katjou Kippingovou a Sahrou Wagenknechtovou.

První je spolupředsedkyní strany společně s Berndem Rexingerem, druhá spolupředsedkyní frakce strany ve Spolkovém sněmu spolu s Dietmarem Bartschem. Ve straně se totiž stoprocentně prosazuje princip sdíleného předsednictví a minimálně poloviční zastoupení žen ve vedoucích funkcích.

Spory se přiostřily jak během lipského prvního zasedání 6. sjezdu loni v červnu, tak zejména po tom, co se Sahra Wagenknechtová s Oskarem Lafontainem, svým životním partnerem a někdejším spolupředsedou Die Linke (a 1995—99 předsedou SPD), angažovali v založení hnutí Aufstehen.

Stanovy a politická tradice strany Die Linke umožňují existenci vnitrostranických politických platforem (jež mají také zajištěnou reprezentaci na sjezdech), což přispívá k ostrým výměnám názorů. Pro českého pozorovatele je ovšem zprvu dost překvapivé, že v minulosti se nakonec vždy podařilo tyto kontroverze ustát.

↗

Snad tu jako poučení posloužil vývoj v letech 2000 až 2003, kdy z funkcí po politické porážce odstoupili vedoucí funkcionáři Gysi a Bisky a strana jen taktak zachránila svou parlamentní existenci. Od těch dob je pro ni typické hledání snesitelných kompromisů po ostrých debatách.

Tentokrát se ovšem situace jevila dosti nebezpečnou. Hnutí Aufstehen vyčítá většina členů strany negativní postoj k migraci, dalšími dělicími rovinami je vztah k Evropské unii a mezinárodní politika (postoje k Venezuele, k Rusku, Krymu a Ukrajině) a tradičně také otázka, zda se strana má podílet na zemských vládách. Není tedy divu, že média ve Spolkové republice netrpělivě očekávala, jak sjezd 22. až 24. února v Bonnu dopadne.

Je možné konstatovat, že vedení strany (a do jisté míry společně všichni její špičkoví funkcionáři) udělali vše pro to, aby debata byla živá a věcně ostrá, ale bez zásadních střetů, které by mohly ohrozit výsledek v nadcházejících eurovolbách. Oficiálním cílem je výsledek kolem 10 procent, momentálně se průzkumy pohybují od 6 do 9 procent (před pěti lety dosáhla strana na 7,4 procenta).

Chyběla vystoupení části kontroverzních osobností — od Boda Ramelowa (předseda zemské vlády v Durynsku) přes Lafontaina až po Wagenknechtovou, která se omluvila pro nemoc (a v těchto dnech odstupuje i z vedení hnutí Aufstehen). Die Linke má ovšem dostatek výborných řečníků, jejichž vystoupení i tak vnesla do jednání dost života.

Hlavním tématem byl pochopitelně vztah k EU. Debatu rozvířil návrh deklarace, kterou v před sjezdem pod názvem „Ano: Jsme Evropankami a Evropany!“ zveřejnila skupina kolem Gregora Gysiho. Z druhé strany usilovala například Komunistická platforma o odsouzení EU ve volebním programu jako „militaristické, nedemokratické a neoliberální“.

Výsledkem byl kompromis, nelichotivé přívlastky nahradila věcnější formulace: „EU potřebuje nový začátek. Musí být přitom revidovány všechny smlouvy, které nutí ke zbrojení a vojenským intervencím, které brání požadavkům na demokratické uspořádání či které předepisují neoliberální politiku jako privatizace, sociální škrty nebo liberalizaci trhu.“

Obsáhlý volební program (má 12 kapitol) s názvem „Za solidární Evropu milionů, proti Evropě milionářů“ byl nakonec schválen výraznou většinou, stejně jako kandidátka do EP. V jejím čele stojí dva relativně málo známí a mladí politici strany: třiačtyřicetiletý Martin Schirdewann a o deset let mladší Özlem Alev Demirelová, politička turecko-kurdského původu. Na dalších místech jsou zkušení stávající europoslanci Cornelia Ernstová, Helmut Scholz a Martina Michelsová, následováni několika členkami a členy stranického vedení.

Kontroverzním momentem se mohla stát manifestace na podporu Madurovi, kterou o jedné z přestávek uskutečnila (mimo oficiální program) skupina delegátů. Návrh rezoluce v tomto smyslu se, stejně jako u rezoluce o zlepšení vztahů s Ruskem, schválit nepodařilo. Tyto písemné návrhy se z časových důvodů vůbec nedostaly na pořad jednání, které i tak trvalo do pozdních nočních hodin. Přednost dostaly pozměňovací návrhy týkající se volebního programu, kterých bylo přes 200 stran ve třetím dílu sjezdové brožury — i to může sloužit jako ukázka německé důkladnosti.

Šlo ale také o „obratnou režii“, podpora vystoupení byla v danou chvíli veliká a například Komunistická platforma je přesvědčena, že rezoluce měla být ihned schválena aklamací. Jinak věc hodnotil Stefan Liebich (zahraničně-politický mluvčí frakce ve Spolkovém sněmu), který řekl zejména v reakci na plakát s nápisem „Ruce pryč od Venezuely, kupředu k socialismu!“ mimo jiné: „Také já odmítám politiku Trumpa a Merkelové, ale na druhou stranu rozumím protestům proti Madurovi. Se socialismem, který si přeji já, to nemá nic společného.“