Pracovat při studiu by nemělo být nutností

Stát, který finančně podporuje studující z nízkopříjmových skupin, může do budoucna jen získat. Je ale naše společnost schopna vůbec otevřít debatu na toto téma, nebo stále zůstáváme v zajetí ideologických šablon o stejné startovací čáře?

V posledních dnech jsme si mohli hned několikrát přečíst o špatné finanční situaci zdejších studentů – jak jdou razantně nahoru ceny, zejména pak cena bydlení, rapidně se zhoršuje situace především těch, kteří mají nízké či žádné příjmy, což jsou typické studentské atributy. Studenti tak líčí, jak musejí do rozvrhu přednášek nacpat čím dál tím více práce a pečlivě rozplánovanou přípravu jídla, bez níž by na konci měsíce na jídlo nebylo, či nemají ani na občasné kino se spolužáky. Čím dál tím více z nich dokonce údajně sahá místo po obvyklé brigádě po nabízení sexuálních služeb.

Tato alarmující zpráva představuje ale jen momentální vyhřeznutí dlouhodobě mizerné situace studentů a další důkaz omezené funkčnosti našeho vzdělávacího systému obecně. Navíc se objevuje v kontextu všech dalších znepokojujících zpráv, na které se v České republice obvykle reaguje rezignovaným pokrčením ramen, případně hysterickým odmítnutím jakýchkoli masivnějších podpůrných zákroků státu.

Na jednu stranu tedy nebude žádný div, že ani taková informace zřejmě nevyvolá větší odezvu, a už vůbec ne takovou, která by něco zásadně řešila. Na druhou stranu to přece jen pozoruhodné je, když vezmeme v úvahu, jaké systémy finanční podpory studentů existují v zemích, jimž bychom se všestranně rádi přiblížili.

What-is-a-student-loanV naší zemi jsme si zvykli tvrdit, že zvýhodnění dětí z dobrých materiálních a vzdělanostních poměrů buď neexistuje, nebo je zasloužené či přirozené. Ilustrace SLH

Kupříkladu v sousedním Německu poskytuje stát podle zákona o podpoře při vzdělávání, které se podle jeho názvu Bundesausbildungsförderungsgesetz zkráceně říká BAFöG, finanční prostředky pro uhrazení nákladů spojených se živobytím během nejen studia, ale jakéhokoli vzdělání překračujícího povinnou školní docházku. Zda na něj má člověk nárok a v jaké výši, se pravidelně přepočítává podle výše příjmu rodičů.

Děti těch nejchudších mají v případě vysokoškolského studia aktuálně nárok až na 735 eur měsíčně, hovoří se ale o zvyšování této částky, právě kvůli i v Německu se rychle zvedajícím nájmům. Na zvýšenou částku pak mají nárok studující rodiče. Shoda je na tom, že by se mělo jednat o obnos, ze kterého se dá ve většině německých univerzitních měst při skromném životě přežít bez potřeby si přivydělávat či právě brát pomoc od rodičů, kteří na ni mnohdy nemusí mít.

Jde přitom o bezúročnou půjčku, z jejíhož celkově vyčerpaného objemu musí němečtí studenti státu zpět zaplatit po studiu jen maximálně 10 tisíc eur – v případě těch, kteří dostávají nejvyšší měsíční částku, jde tedy o ekvivalent toho, co od státu dostanou za asi rok a čtvrt na škole. Studují ale jako u nás obvykle celkově tři až pět let, a tak dostanou zbytek peněz de facto darem.

V době, kdy se v některých spolkových zemích platily za studium poplatky (většinou ve výši několik stovek eur za semestr), existovaly na jejich pokrytí státní půjčky. Jejich výše se v případě, že byli studenti příjemci BAFöG, započítávala do částky těchto splatných 10 tisíc eur, takže nízkopříjmoví studenti fakticky žádné poplatky neplatili.

Splácení BAFöG se pak také řídí sociálními kritérii, a člověk tak nemusí splácet, pokud nevydělává více než 1070 eur měsíčně. Tato částka se zvyšuje, pokud vyživuje partnera nebo dítě. V roce 2017 dostávalo podporu BAFöG v nějaké výši 782 tisíc německých žáků a studentů a stát na ni alokoval 2,9 miliardy eur.

Vedle toho v Německu existuje rozsáhlá síť převážně z veřejných prostředků financovaných stipendií. Nadace Studienstiftung des Deutschen Volkes poskytuje stipendia pro obzvlášť nadané studenty, jejichž výše se zčásti počítá podle příjmu rodičů jako BAFöG. K ní ale ještě přibude „paušál na knihy“ ve výši 300 eur pro všechny (Büchergeld – bez potřeby dokládat, jak člověk s penězi skutečně naložil). Obě částky jsou nevratné. Mezi další částky, které mohou studenti získat, patří takzvaná ideová podpora ve formě jazykových kurzů, letních škol, mentorů na univerzitách.

Zejména v posledních letech vynaložila Studienstiftung velké úsilí na to vybírat studenty podle jejich skutečného talentu a angažovanosti a nereprodukovat všestranné zvýhodnění dětí z bohatých rodin, když byla v minulosti vystavena kritice přílišného elitářství.

Dalšími poskytovateli stipendií pro talentované studenty, kteří se svým odborným zájmem nebo mimoškolními aktivitami hodí k jejich profilu, jsou například všechny takzvaně politické nadace (obdoby českých politických institutů). Mezi ně patří sociálně-demokratická Friedrich-Ebert-Stiftung, zelená Heinrich-Böll-Stiftung či think-tank německých odborů Hans-Böckler-Stiftung. Jejich podpora se podobně jako v případě první jmenované nadace orientuje podle propočtů pro BAFöG, je nevratná a obsahuje doprovodný nefinanční vzdělávací program. Celkem dostávají některé z těchto stipendií další čtyři procenta německých studentů.

U nás systém podpory prakticky chybí
Byť si Německo nevede ohledně dědění vzdělanostního, a tím příjmového statusu vyloženě ukázkově ani s takto rozsáhlým systémem materiální podpory studentů, je oproti stavu u nás jednoznačně příkladem dobré praxe. U nás se máme tendenci tvářit, že zvýhodnění dětí z dobrých materiálních a vzdělanostních poměrů buď neexistuje, nebo je zasloužené nebo přirozené – a není na něm důvod příliš něco měnit.

To se manifestuje například v houževnatosti, se kterou přežívají víceletá gymnázia, ale právě i ve v podstatě chybějící veřejné finanční podpoře studentů (protože vesměs směšná ubytovací či prospěchová stipendia se skutečně počítat nedají).

Poctivé studium je přitom prací na plný úvazek. Pokud chceme mít lidi dobře a všestranně vzdělané, musí mít dostatek času se věnovat přípravě do školy, četbě, nepovinným školním aktivitám, debatám mezi sebou, politicky či občansky se angažovat, ale i užívat si, co velká města, kam nezřídka přicházejí z úplně jiných kontextů, nabízejí kulturně a jinak.

Neměli by být nuceni k tomu – pokud tedy nepatří k těm vyvoleným, jejichž studium mohou z větší části dlouhodobě financovat rodiče – vedle studia pracovat, aby se uživili. Měli by mít volnost si práci případně vybírat na základě toho, aby měla co do činění s jejich studiem.

To není zhýralost, ale osvícený, spravedlivý přístup, který může mít v dlouhodobé perspektivě subtilní, ale o to důležitější a širší dopad na fungování celé společnosti. A to i tím, že by pak možná na vysokou školu nastoupili talentovaní mladí lidé, které nyní finanční nákladnost života ve velkém městě a nákladů se studiem spojených prozatím odrazuje zcela.

Jenže po posledním dějství české debaty o to, co je spravedlivé a dobré pro fungování celé společnosti, tedy kauze „elektroměry“, která byla rychleji demagogicky zabita, než jsme se vůbec k diskusi o přínosech a spravedlnosti mohli dostat, si bohužel nelze dělat iluze, že tato veskrze triviální poznání u nás cokoli změní.

Studovat u nás přece může každý, nikomu už v tom nebrání žádná státní zlovůle. Stačí se jen trochu snažit, zainvestovat si do budoucnosti, koneckonců především své – vysoká škola je přece primárně nástrojem vlastní kariéry, ne rozvoje společnosti nebo prostředkem narovnávání nerovností.

No a takové studium, to prostě koneckonců není pro každého – kdo na něj nemá, ať jde makat. Žádný problém tedy nemáme. Zbývá tedy jen rozlousknout záhadu, proč na tento neexistující problém třeba takové Německo vynakládá ročně částku blížící se 75 miliardám korun.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.