Malá jihomoravská vzdělávací revoluce

V posledních týdnech prolétly médii zprávy o chystaných změnách v oblasti zejména středního školství v Jihomoravském kraji. Co se tu vlastně chystá, přibližuje Jiří Hlavenka.

Region Brna a nejbližšího okolí je specifický v tom, že se jedná bez nadsázky o technologické centrum země. V desítkách high-tech firem zde pracuje asi 30 tisíc osob (přes 15 procent všech zaměstnaneckých poměrů ve městě) v technologických firmách. Poptávka se přitom stále zvětšuje – lze očekávat postupný přírůstek dalších 20 tisíc míst v příštích několika letech, pokud se je ovšem podaří obsadit.

Tato pracovní místa jsou velice pestrá a nelze je zařadit do typických „profesí“. Namísto profesí jsou častější požadavky na dovednosti: pružnost, ochota k rychlým změnám, komunikační dovednosti, kreativita, týmová práce včetně vedení týmů, samostatnost, soutěživost, širší rozhled, kritické myšlení a podobně.

Jakkoli se zde vyskytují i konkrétní profese, z nichž samozřejmě nejčastější je „programátor“, i zde vzniká největší (až „neukojitelná“) poptávka pro takových profesionálech, kteří svůj úzký obor překračují právě výše uvedenými dovednostmi a schopnostmi je využít při své práci.

Konečně, klíčovou požadovanou dovedností je pak cizí jazyk, nicméně ne ve smyslu „znalostním“ (například znalost gramatických pravidel), ale ve smyslu dovednostním, tedy ve schopnosti jej používat v denním ústním nebo písemném styku podobně snadno jako jazyk rodný. Práce – jak ukazuje například studie Employment Outlook 2017 publikovaná OECD – také mění svou povahu a předpoklady. Mizí práce se střední kvalifikací, naopak výrazně přibývá práce vyžadující kvalifikaci vyšší – je potřeba říci, že je také zcela nadprůměrně až velmi vysoce odměňována! Toto je typické zejména pro technologický, digitální sektor, jenž představuje nejenom vysokými mzdami, ale také možnostmi pro vznik domácích, technologických a kreativních firem základ pro budoucí prosperitu.

136713_mediafax_vaclav_vacekVeřejný vzdělávací systém má odpovídat poptávce, nikoli ji formovat. Foto archiv DR

Vidíme zde tedy dvojí rozpor: na jedné straně obrovská poptávka po lidech s pestrou škálou dovedností (spíše než znalostí), a na druhé straně nevyužívání specifického talentu místních mladých lidí stávajícím veřejným vzdělávacím systémem. Chceme-li, aby Jihomoravský kraj rostl jako perspektivní region, musíme jeho obyvatelům umožnit prosadit se, rozvinout svůj talent a zaměstnavatelům ukázat, že zde najdou lidi dobře připravené na Průmysl 4.0.

Rodiče hlasují nohama
Současný vzdělávací (či výstižněji „školský“ – neboť stále redukuje šíři vzdělávací problematiky na „školu“) systém veřejných škol není na tuto vlnu poptávky připraven a vlastně na ni téměř nereaguje. Připravuje žáky jen v tradičních oborech, profesích, čímž jistě naplňuje část poptávky, ale vůbec nereaguje na výše popsaný a dnes už velmi hmatatelný trend, který důsledkem rychlosti technologických změn výrazně mění strukturu ekonomiky, a tím pádem také strukturu původních vzdělávacích oborů. Školstvi ale stále vnímá svět, alespoň jeho ekonomickou část, jako oblast složenou z profesí, z jakýchsi „šuplíků“, a do nich vkládá své „produkty“ školského systému; co je mimo šuplíky, na to vůbec neumí reagovat.

Je přesné říci, že nůžky se rozevírají: čím víc systém usiluje o produkování mladých lidí coby „předmětů do šuplíků“, tím více přichází požadavků na místa, kde je klíčovou poptávanou dovedností výraz „out of the box“, jak zní doslovná a často používaná definice. Šuplíkových lidí je dost, chybí ti nešuplíkoví. Je to podobné, jako když většina aut začne postupně přecházet na elektropohon, nicméně továrny budou pořád montovat jen spalovací motory. Co s nimi, když potřebujeme úplně jiné pohonné jednotky?

Jak reagují rodiče, kteří si jsou vědomi jak této situace, tak specifického talentu (!) svého dítěte? Různě. Ti, kteří o situaci přemýšlejí a mohou si to zároveň dovolit, vyhledávají pro své děti soukromé školy, které dle jejich názoru problém řeší lépe. A zatímco na soukromých školách je i několikanásobný přetlak zájemců o studium, což je na Brněnsku realita, veřejné se pomalu vyprazdňují – zájem není. (Jak vypadá – bohužel – reakce státu? Nikoli „řešit problém“, tedy ptát se, proč veřejné školství nabízí něco, o co není zájem, a napravit situaci, ale „zničit konkurenta“, tedy ztížit podmínky soukromým školám, či zakládání nových přímo zakazovat).

Soukromé školství ale nepovažuji za řešení problému. Vzdělávací systém je postaven na veřejném školství, kde soukromé školy jsou spíše doplňkem; veřejný vzdělávací systém má odpovídat poptávce, nikoli „ji formovat“. Pokud bychom rezignovali na veřejné vzdělávání, zrušíme zásadní společenské pojítko a spustíme proces, na jehož konci může být novodobá kastovní společnost, v níž se sociální blahobyt reprodukuje jen mezi omezenou skupinou těch, kdo ho už dříve dosáhli. A ostatním pak staví hodně vysokou laťku, aby se z horších podmínek vymanili: osobní bohatství je téměř vždy podmíněno dobrým vzděláním. Měli bychom vždy vést v patrnosti, že příprava na povolání je až čtvrtým cílem vzdělávání. Prvními třemi jsou osobnostní rozvoj, rozvoj kultury jako systému hodnot a rozvoj občanské demokracie.

Pestrost a flexibilita jako odpověď na mlhy před námi
Jaká pracovní místa budou potřeba za dvacet nebo třicet let? Ještě nikdy v dějinách nebyla odpověď na tuto otázku tak těžká jako nyní. A bude hůř. Zrychlující se a těžko předvídatelný vývoj nám brání jasně odpovědět.

Ale i na obtížnou otázku je potřeba dát odpověď; jak má tedy reagovat vzdělávací systém. U nás tolik populární opatrnost – ve smyslu „vyčkáme, co vymyslí jiní, a pak se zařídíme“ – je jistě možná, ale povede k tomu, že si vlnu změn neosedláme, budeme jen paběrkovat daleko za ní. (Či jinými slovy: nebudou to české firmy, které technologický pokrok uchopí a postaví nové světové šampiony, kteří slíznou nejvíce smetany, ale budou to čeští řadoví zaměstnanci pracující v pobočkách těch singapurských nebo finských korporací, které to dokázaly).

Není–li jasno, je potřeba se připravit na všechny možnosti: je potřeba mít takovou „univerzální“ výbavu, která pak umožní chopit se konkrétní výzvy a rychle ji zvládnout. Taková výbava ale spočívá méně v odbornostech (neboť je velmi nejasné, jaké konkrétní profese budou potřeba. Ovládnout v prostředí školy profesi, o kterou pak nebude zájem, znamená mrhání lidským potenciálem, a svým způsobem dokonce „zničení“ dráhy nadějného mladého člověka) a více v dovednostech, které navíc umožní pružně dle potřeby konkrétní profesní požadavky ovládnout, „až přijdou“.

Český vzdělávací systém si nese z historie velkou zátěž v podobě abnormálně vychýlené vzdělávací struktury do odborné oblasti na středoškolské úrovni, což je důsledek dřívější vysoce průmyslově orientované ekonomiky. Máme stále tvrdošíjně zažitou představu, že „Česká republika stojí na průmyslu“, což je ale chybné ve dvou ohledech: za prvé „nestojí“, struktura ekonomiky se proměnila a průmysl se na ní podílí už jen třetinou, a za druhé, ještě podstatněji, průmysl se dramaticky proměňuje právě v požadavcích na pracovní sílu. Požadavky na montéry budou ubývat, požadavky na všestranně vybavené lidi, ovšem i s technickým backgroundem, budou přibývat.

Potřebujeme posilovat na všech úrovních středních škol vzdělávání a výchovu ke gramotnosti jak čtenářské, matematické, tak i digitální. I kdybychom dali stranou všechny ostatní obory a zůstali u průmyslu, budeme v něm potřebovat absolventy středních škol vybavené jazykově, schopné řešit samostatně problémy, takové, kteří umějí spolupracovat a kteří cítí dostatečné sebevědomí zkoušet a vymýšlet na vlastní pěst. K tomu potřebujeme v prvé řadě ředitele a ředitelky škol, osobnosti s vizí a dovedností řídit takovou změnu.

Kudy na jižní Moravě dál
Chceme úplně předělat vzdělávací systém, obrátit jej vzhůru nohama? Vůbec ne. Jsme si dobře vědomi toho, že realita pracovního trhu je velice pestrá a vyžaduje vlastně vše – jak „tradiční“ profese a odbornosti, tak netradičně připravenou pracovní či podnikatelskou sílu. Klíčové slovo zní: pestrost.

Proto chceme, aby střední školy – které jsou v převážné míře zřizovány krajem – otevíraly již v nejbližších letech třídy, tedy vzdělávací směry zaměřené více na neformální dovednosti. V míře takové, jaká bude odpovídat jak zájmu rodičů a dětí o tyto vzdělávací směry, tak i schopnostem pedagogů a ředitelů škol je zvládnout. Pestrost ve vzdělávání pak neznamená, že vedle tradičního, kurikulárního vzdělávání bude jen jeden přesně definovaný směr vzdělávání „alternativního“, ale naopak že si ředitelé spolu s pedagogickými sbory budou moci tyto nové vzdělávací směry sami „nadesignovat“. Toto opět přesně naplňuje požadavek pestrosti: na výběr nebude mezi dvěma směry, tradičním a alternativním, ale mezi pestrou škálou různě designovaných směrů vzdělávání. Současně pak chceme, aby nově otevírané vzdělávací směry poskytovaly jak kraji, tak i veřejnosti, rodičovské a pedagogické komunitě zpětnou vazbu a podle toho se i v budoucnu proměňovaly a vyvíjely.

Lze se ptát, proč se do toho kraj pouští na vlastní pěst, bez (například) společného postupu s ministerstvem školství. Jakkoli věříme, že se i vzdělávací systém bude díky impulzům z ministerstva, nově schvalovaným zákonům a zvyšování finančních prostředků do školství zlepšovat, obáváme se přílišné pomalosti a nepředvídatelnosti těchto změn a nechceme se na ně spoléhat. Jsme názoru, že je „za pět minut dvanáct“ a skutečně se nedá čekat další roky či další volební období. Současně bychom rádi v blízké budoucnosti otevřeli prostor k obdobným změnám i v základním školství v kraji, kde jsou zřizovatelem (základních škol) obce.

Kraj tak nechce být autoritativním „přikazovačem“ těchto změn, ale institucí, která je vítá, podporuje a pomáhá jim – zejména ředitelům škol. Jedině pestrost přístupů umožní vyrovnat se s tím, jaké požadavky bude klást budoucnost. Pokud neuděláme nic, naše perspektiva se bude v globální konkurenci prudce snižovat. Podívejme se, kam už dospěly skandinávské země, které sází na vzdělávání a opírají o něj svou perspektivu. Podle různých indexů jsou skandinávské země na vrcholu žebříčku inovací, což jim dává výhodu v otevírání nových ekonomických příležitostí. A vytváření vlastní přidané hodnoty. Takové prostředí bychom rádi vytvořili i v Jihomoravském kraji a byli tím inspirací i pro další města a regiony v zemi.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.