Školské odbory vyhlásily v úterý 5. září 2017 stávkovou pohotovost. O den později se k tomuto kroku připojily další odborové organizace pracovníků ve veřejné správě a službách. Česká konference rektorů vyhlásila na začátek akademického roku akci „Týden pro vzdělanost“, koncipovanou částečně jako diskuse s veřejností a přednášky, ale zároveň i jako akci protestní, jejíž součástí má být pochod Prahou.

To jsou aktuální reakce na fakt, že návrh státního rozpočtu dosud nezohlednil přísliby navýšení v oblasti veřejných vysokých škol a na nárůst mezd pracovníků v nižších stupních vzdělávací soustavy. Vláda odložila jednání o navýšení rozpočtu v těchto oblastech ze 4. na 11. září 2017 (odložení přitom nepostrádá logiku, neboť vláda ČR v pondělí zasedala na výjezdním zasedání společně se slovenskou vládou). 11. září 2017 ráno tak před Úřadem vlády proběhne happening organizovaný studenty, doktorandy a fórem Věda žije!, na němž budou účastníci příchozím ministrům „rozdávat upomínkové předměty, aby zkrátka na vysoké školství nezapomněli“.

Situace je přitom unikátní, jak minulý pátek správně poznamenal na protestním setkání zástupců akademické obce, školských odborů a školských asociací náměstek ministra školství Petr Pavlík, sám mimochodem odborný asistent na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Měl tím na mysli, že souhlas s požadavky protestujících vyjadřuje i ministerstvo školství a politická reprezentace napříč politickým spektrem, tedy včetně představitelů všech tří partnerů vládní koalice.

Dostatečně ilustrativní může být vyjádření ministra školství Stanislava Štecha, který vyhlašujícím stávkové pohotovosti projevil pochopení. Jediný významný hlas, který vůči požadavkům projevuje určitou míru skepticismu, celkem pochopitelně představuje ministr financí Ivan Pilný, podle něhož není možné uspokojit všechny, chceme-li udržet vládou schválený deficit rozpočtu (záznam protestního shromáždění zde).

Ekonomika roste, podpora školství ne

O tom, že školství je celkově podfinancované, není třeba diskutovat. A je to zcela nepochopitelné ve chvíli, kdy ekonomika několik let roste a kdy takřka všechna politická uskupení označují oblast vzdělávání za klíčovou prioritu. Reálná politická praxe však ukazuje, že se jedná spíše o rétorické floskule a politická reprezentace nemá v tomto ohledu zájem nějak výrazněji postupovat. Systematická podpora školství je ovšem strategickým rozhodnutím a neměla by se proměňovat v pohazování drobků jen ve chvíli, když se někdo ozve.