Je vzdělání skutečně naší prioritou?

David Pavlorek rozebírá současnou situaci zaměstnanců ve školství a jmenuje důvody a souvislosti, které vedly k vyhlášení stávkové pohotovosti a plánování protestních akcí.

Školské odbory vyhlásily v úterý 5. září 2017 stávkovou pohotovost. O den později se k tomuto kroku připojily další odborové organizace pracovníků ve veřejné správě a službách. Česká konference rektorů vyhlásila na začátek akademického roku akci „Týden pro vzdělanost“, koncipovanou částečně jako diskuse s veřejností a přednášky, ale zároveň i jako akci protestní, jejíž součástí má být pochod Prahou.

To jsou aktuální reakce na fakt, že návrh státního rozpočtu dosud nezohlednil přísliby navýšení v oblasti veřejných vysokých škol a na nárůst mezd pracovníků v nižších stupních vzdělávací soustavy. Vláda odložila jednání o navýšení rozpočtu v těchto oblastech ze 4. na 11. září 2017 (odložení přitom nepostrádá logiku, neboť vláda ČR v pondělí zasedala na výjezdním zasedání společně se slovenskou vládou). 11. září 2017 ráno tak před Úřadem vlády proběhne happening organizovaný studenty, doktorandy a fórem Věda žije!, na němž budou účastníci příchozím ministrům „rozdávat upomínkové předměty, aby zkrátka na vysoké školství nezapomněli“.

Situace je přitom unikátní, jak minulý pátek správně poznamenal na protestním setkání zástupců akademické obce, školských odborů a školských asociací náměstek ministra školství Petr Pavlík, sám mimochodem odborný asistent na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Měl tím na mysli, že souhlas s požadavky protestujících vyjadřuje i ministerstvo školství a politická reprezentace napříč politickým spektrem, tedy včetně představitelů všech tří partnerů vládní koalice.

Dostatečně ilustrativní může být vyjádření ministra školství Stanislava Štecha, který vyhlašujícím stávkové pohotovosti projevil pochopení. Jediný významný hlas, který vůči požadavkům projevuje určitou míru skepticismu, celkem pochopitelně představuje ministr financí Ivan Pilný, podle něhož není možné uspokojit všechny, chceme-li udržet vládou schválený deficit rozpočtu (záznam protestního shromáždění zde).

Ekonomika roste, podpora školství ne
O tom, že školství je celkově podfinancované, není třeba diskutovat. A je to zcela nepochopitelné ve chvíli, kdy ekonomika několik let roste a kdy takřka všechna politická uskupení označují oblast vzdělávání za klíčovou prioritu. Reálná politická praxe však ukazuje, že se jedná spíše o rétorické floskule a politická reprezentace nemá v tomto ohledu zájem nějak výrazněji postupovat. Systematická podpora školství je ovšem strategickým rozhodnutím a neměla by se proměňovat v pohazování drobků jen ve chvíli, když se někdo ozve.

Nekonečné sliby a jen příležitostná podpora je potenciálně škodlivá pro budoucnost naší země ve světě, v němž se nejcennější komoditou staly informace, s čímž pochopitelně souvisí nutná míra vzdělanosti k jejich zpracování a využití. Bohužel stát na budoucnost dlouhodobě nemyslí a práci ve školství si tak lidé volí především z entusiasmu.

V praxi naopak všichni podporují onu ze všech stran kritizovanou levnou montovnu. Svaz průmyslu a dopravy a další lobbistické struktury se snaží vykřičet si, aby mu stát přizpůsobil rozložení vzdělávání a podporu jednotlivých jeho oblastí na úkor dalších, aniž by se adekvátně snažil motivovat lidi pracovními podmínkami a aniž by zohledňoval to, že potřeby průmyslu mají často mnohem kratší cykly, než jaké tvoří doba, po níž se projeví koncepční kroky ve školství.

V aktuální situaci lze určitě ocenit poměrně ojedinělou spolupráci představitelů školství napříč všemi úrovněmi vzdělávání, která přispívá ke konsenzu v rámci celospolečenské debaty. Zároveň se projevují limity této spolupráce mezi vysokým školstvím a regionálním školstvím. Prvním faktorem je zcela jiný vztah ke státu. Zatímco zaměstnanci v regionálním školství jsou vlastně státní zaměstnanci, veřejné vysoké školy jsou samostatné samosprávné instituce. Stát projevuje větší odpovědnost vůči svým zaměstnancům, což podporou požadovaného růstu mezd pracovníků v regionálním školství již potvrdila jak Poslanecká sněmovna, tak vláda.

Vysoké školy v pasti
Vůči vysokým školám se vláda chová naopak nezodpovědněji. Důsledkem toho je, že odborný asistent s vyšší kvalifikací, který vzdělává budoucí pedagogy, má často ještě výrazně nižší mzdu než oni. Stát tím veřejným vysokým školám v podstatě vzkazuje: vaše akademické svobody, vaše starost o rozpočet, vaši zaměstnanci, vaše odpovědnost. S tím se pak pojí často šířené mýty o uplatnitelnosti absolventů a nakonec kritika navázaná na lidovou představu o tom, že veřejné školy jsou školami státními, jejichž rozpočet je téměř výhradně financován státem.

Mnohé z toho se běžně projevuje ve vyjadřování politiků. Stačí poukázat na písemnou odpověď ministra financí Pilného na interpelaci poslance Františka Váchy z července letošního roku, kde mimo jiné píše, že „vysoké školy by měly při svých požadavcích na finanční prostředky vycházet především z uplatnitelnosti absolventů na trhu práce. Rovněž je nutné vzít v úvahu vysoký počet škol v České republice, ze kterého vyplývá vzájemná konkurence. Řešení formou sjednocení některých vysokých škol (fakult), které by bylo možné pouze za podpory ze strany vysokých škol, by mělo pozitivní dopad na financování perspektivních studijních oborů. K otázce navýšení mezd zaměstnanců veřejných vysokých škol sděluji, že mzdy těchto zaměstnanců nepodléhají regulaci státu, jako je tomu v případě platů zaměstnanců v regionálním školství. (...) Každá veřejná vysoká škola si v souladu s platným zněním zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, stanovuje vlastní mzdové předpisy... I kdyby stát účelově zvýšil příspěvek vysokým školám z titulu posílení mezd zaměstnanců, rozhodnutí o použití prostředků nemůže ovlivnit.“

Tyden-neklidu-protesty-vysoka-skola-akademik-pochod-pruvod-transparent-dobes010312-hk_galerie-980Týden neklidu, poslední velký protest vysokých škol, byl kombinací protestů a akcí pro veřejnost, popularizujících vědu. Repro DR

Na to pak navazují argumenty o nehospodárném nakládání vysokých škol s penězi včetně slov o „lití financí do betonu“. To se ale pojí s úplně jinými, účelově vázanými prostředky, obvykle z evropských fondů. Každopádně argument, že by vysoké školy případné navýšení rozpočtu nevyužily na růst mezd, je značně lichý, neboť – jak potvrdil rektor Univerzity Karlovy a předseda České konference rektorů Tomáš Zima – na mzdy jde 70 až 80 procent výdajů z rozpočtu vysokých škol.

Jiný vztah státu k veřejným vysokým školám se pak projevuje i tím, že mají odlišné možnosti protestů a liší se i reakce na jejich požadavky. V důsledku toho se k nim neupírá tolik pozornosti jako k zaměstnancům v regionálním školství. Zatímco odbory mohou zorganizovat skutečnou stávku jako klasickou nátlakovou akci zaměstnanců, vysoké školy takovou možnost nemají. Vyhlášený „Týden pro vzdělanost“ proto zatím představenou formou připomíná poslední velké vysokoškolské protesty „Týden neklidu“ z roku 2012, který byl koncipován jako kombinace pozitivních aktivit určených veřejnosti, popularizace vědy a protestních aktivit.

Požadavky regionálního školství mají navíc větší sílu díky zmiňované podpoře vyjádřené usneseními Sněmovny a vlády. V případě rektorů a Rady vysokých škol má vláda větší prostor k manévrování, což sami akademici vyjádřili tím, že projevili ochotu přistoupit při jednání na kompromisní řešení (viz zde) a netrvat striktně na požadavku 4,5 miliardy korun. Rektor Zima ale zároveň poukazuje, že dosud navrhovaných 700 milionů „by umožnilo navýšit platy akademických pracovníků jen v jednotkách procent, takže by v ČR mohly vzniknout dvě kategorie učitelů – jedni, kteří dostanou přidáno 15 procent, což si zaslouží, a druzí jenom několik málo procent“. K tomu, aby mzdy akademiků rostly ve stejné míře jako platy učitelů, by bylo třeba navýšit rozpočet o 2,5 až 3 miliardy korun.

V rámci jednání jsou pak poněkud upozaděni doktorandi, jejichž průměrná stipendia činí neuvěřitelných 7 500 korun, ačkoli tito mladí vědci pracují víceméně na plný úvazek. Jak bylo několikrát řečeno, jedná se o částku, která nejen nedosahuje výše minimální mzdy v České republice, ale dokonce se pohybuje pod hranicí příjmové chudoby. Hovoříme tu přitom o nejkvalifikovanějších lidech v nejlepších produktivních letech, od nichž se očekává, že se budou stavět na vlastní nohy, budovat si finanční i další zázemí a zakládat rodiny. Místo toho je však systém nutí buď stále žít z podpory rodičů, nebo si přivydělávat jinde, a často k obojímu zároveň.

Pro vedlejší příjem přitom často pracují na dohody, což jim jednak dává nejistotu, a navíc to i přes novelu zákona o zdravotním pojištění znamená, že se stávají zaměstnanci, tudíž samoplátci zdravotního pojištění (a navyšování minimální mzdy jim tak paradoxně ještě škodí). Koncepce doktorského studia v České republice se bohužel potýká s celou řadou problémů. Prvním je chápání doktorského studia jako studia v obdobném smyslu jako u studia pregraduálního, druhým je vysoká míra nedokončení studia, ať už z důvodu malé koncepční práce s doktorandy, nebo z finančních důvodů. Pozitivní roli nicméně hraje zejména velká aktivita spolku Česká asociace doktorandek a doktorandů.

Naděje před volbami
Naději, že se požadavky pedagogů naplní, slibuje fakt, že přicházejí v předvolebním období. Zejména pro vládní strany není nijak žádoucí, aby se měsíc před volbami nesl ve znamení školských protestů. Částka odpovídající požadavkům na růst mezd učitelů v rozpočtu navíc je. Je však třeba myslet také na nepedagogické pracovníky v regionálním školství, dá se ale předpokládat, že navyšovat se bude jak zde, tak v rámci rozpočtu vysokých škol. Naznačují to vyjádření jednotlivých představitelů vládní koalice a pro strany před volbami je to v podstatě politická nutnost – těžko mohou v této době tvrdit, že požadavky podporují a jsou rozumné, ale zároveň nic neučinit.

Lubomír Zaorálek k protestnímu shromáždění v Betlémské kapli 1. září 2017 přednesl projev, ve kterém však více vystupoval jako volební lídr než jako představitel vlády na jednání o rozpočtu. Zmínil ovšem poměrně důležitou věc: nebojí se prý, že by se teď nedohodli, je však otázkou, co bude příště. Teď jde skutečně pouze o rozpočet na jeden další kalendářní rok. Pokud se ale v České republice nevytvoří pořádná koncepce vzdělávání a jeho podpory a vzdělávání se nestane skutečnou, nejen rétorickou politickou prioritou, může se taková situace periodicky opakovat. A nesvědčí nic hezkého o politické kultuře v této zemi, když se politická reprezentace začíná věnovat jedné ze svých hlavních deklarovaných priorit pouze ve chvíli, když jí před sněmovními volbami hrozí masivní protestní akce.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.