O škole, která učí i studentky, jejichž život je nacpaný v pár igelitkách
Fatima RahimiOrganizace Jako doma zahájila na podzim druhé kolo vzdělávacího kurzu pro ženy, které mají zkušenost s bezdomovectvím. Absolventky se mohou stát terénními sociálními pracovnicemi.
V útulné místnosti sedí sedm žen okolo obdélníkového stolu, na němž nechybí káva, čaj a drobné občerstvení. Všechny pozorně sledují lektorku Annu Hokynek. „Vyspělost státu se mimo jiné pozná podle toho, jak je schopný starat se o své chudé,“ říká Anna, bere do ruky červenou fixu a napíše na tabuli slovo „spravedlnost“. Je středa podvečer, začíná další seminář Školy ulice, tématem dnešní hodiny je sociální politika.
„Má to cenu řešit? Vždyť nevíme, jaká bude příští vláda?“ ptá se provokativně jedna z posluchaček. Ostatní se zasmějí. Přestože jsme ve škole, atmosféra je uvolněná.
Školu ulice pořádá organizace Jako doma, která se věnuje ženskému bezdomovectví. Známý je i její úspěšný catteringový projekt Kuchařky bez domova, jenž se letos v březnu rozrostl v jídelnu v Brožíkově ulici na Praze 5, nebo projekt Společně jako doma bez násilí.
Škola ulice nabízí výuku zdarma ženám, které na ni nemají peníze — a mají zkušenosti s životem bez domova. Přijít ale může kdokoliv.
Většina současných frekventantek bydlí v azylových domech, některé přespávají v noclehárnách, ale přicházejí i ženy z ulice. Smyslem projektu je posílit jejich schopnosti, sebevědomí, znalosti a zlepšit jejich možnost pracovního uplatnění či pomoct s nalezením trvalejšího bydlení.
Po mé pravici sedí zhruba čtyřicetiletá žena. Pracuje jako prodavačka v supermarketu a žije na ubytovně. „Jsem ráda, že semináře začínají později. Takže sem stíhám chodit po práci,“ komentuje a kontroluje své náramkové hodinky.
Naproti ní sedí sympatická blondýna, před sebou má sešit a v ruce modrou propisku. „Baví mě diskuze,“ odpoví mi tak na otázku, proč chodí na zdejší semináře.
V průběhu výuky jsou všechny posluchačky velmi aktivní, nebojí se říct si o slovo a vyslovit svůj názor. Mají znalosti v historii, znají statistiky. Jsem překvapená a upřímně nadšená.
Po stopách Londýnského „uzdravení“
Škola ulice se inspirovala londýnskou Recovery College při charitativní organizaci Svatého Munga. Tento vzdělávací projekt poskytuje od roku 2013 lidem postiženým bezdomovectvím kurzy, kde si mohou procvičit praktické dovednosti. Zaměřuje se ale také na obnovu sebedůvěry a důstojnosti klientů. Smyslem není dotlačit člověka ke zvýšení kvalifikace, ale motivoval k dalšímu vzdělání a zapojení do určité oblasti.
Za své kurzy Svatý Mungo nepožaduje žádné poplatky, nepřijímá zájemce na základě přijímaček, nijak neselektuje. Každý je vítaný a sami studenti pomáhají kurzy navrhovat a zlepšovat. Zájemci mají pestrý výběr. Recovery College nabízí kurzy malování, hry na kytaru, údržby jízdních kol, ale také matematiku nebo semináře zaměřené na sociální problematiku, prevenci drogové závislosti či první pomoc.
Mnoho z těchto kurzů již má také oficiální akreditaci a každoročně se na ně přihlašují stovky lidí. Při svém rozjezdu měla Recovery College třicet pět kurzů, nyní nabízí dvojnásobek.
Osobní zkušenost pomáhá ženám začlenit se
Pražská Škola ulice je oproti svému londýnskému vzoru opravdu ještě v plenkách. Začala letos na jaře dvouměsíčním kurzem pro peer-terénní sociální pracovnice. Slovo peer nemá jednoslovný český překlad. Jedná se o člověka se stejnou zkušeností nebo problémem jako má jeho klient — v tomto případě je to tedy člověk, který sám zažil bezdomovectví.
„Semináře jsou tematicky zaměřené tak, aby jejich absolventky získaly širší znalost sociální práce a mohly pak samy vykonávat profesi terénní pracovnice. Na hodinách se probírají témata jako etika terénní práce, základy zdravotní pomoci, sociální politika, závislosti či sexuální násilí,“ doplňuje lektorka Anna Hokynek.
Po prvních zkušenosti si lektoři vyžádali od svých posluchaček zpětnou vazbu. „Chybělo jim více praktického nácviku, takže teď budou trávit více času v terénu, o což se kurz celkově prodlouží,“ doplňuje Zuzka, terénní pracovnice z organizace Jako doma, která zná bezdomovectví z vlastní zkušenosti.
Na konci září pak začal další běh tohoto kurzu, který potrvá do poloviny února. Semináře se konají každou středu podvečer. Lektoři se střídají, někdy to jsou vysokoškolští učitelé, jindy dobrovolníci či lidé z ulice. Záleží na tématu.
Absolventky kurzu Školy ulice mohou najít uplatnění v sociální službách nebo jako terénní sociální pracovnice. Některé z nich budou moci zůstat jako sociální pracovnice v Jako doma. Dále mohou vést vzdělávací kurzy, podílet se na vzdělání, poskytovat poradenství — i v terénu — nebo přednášet.
„Smyslem projektu zkrátka je, aby ženy s určitým sociálním hendikepem mohly své vlastní zkušenosti přetavit v pomoct ostatním ženám s podobnými problémy,“ vysvětluje Zuzka. Dalším přínosem kurzu je i to, že se na něm ženy mohou setkávat a sdílet tak své příběhy, navzájem se inspirovat, diskutovat…
S igelitkami v rukách se chodí do školy těžko
Škola ulice také spolupracuje s jinými organizace, které mají podobné zaměření. Účastnice kurzu mají například možnost vykonat praxi v DROPINu, což je středisko prevence a léčby drogové závislosti.
Na konci školy ulice absolventky získají certifikát garantovaný organizací Jako doma. Oficiální akreditaci ministerstva školství ještě nemá — snad jednou… Už po prvním kurzu však dvě absolventky začaly pracovat jako terénní pracovnice v Jako doma a jedna další působí v nízkoprahovém denním centru pro ženy v nouzi v pražské Žitné ulici.
Aktuálně dochází na semináře zhruba desítka žen, při mé návštěvě se jich ale účastní jen šest. Aby splnily požadavky a dostaly osvědčení, musí absolvovat alespoň dvě třetiny přednášek — to se ale ne každé podaří. Některé si například najdou brigádu, což jim zkříží studijní plány. Jejich zájem vzdělávat se sice trvá, ale peníze na bydlení jsou priorita.
Projekty jako je Škola ulice v Českém prostředí jednoznačně chybí. Rekvalifikační kurzy úřadů práce jedou podle poměrně rigidních plánů, kdežto semináře Školy ulice vznikají ve spolupráci s posluchači a zohledňují jejich potřeby a představy.
Máte-li například chodit na rekvalifikační kurzy s pěti igelitkami, obsahujícími vaše živobytí, nemusí to být příjemné, ani praktické. Třebaže motivace by byla. Škola ulice naopak nabízí prostředí, kde se lze cítit dobře a bezpečně. Semináře mohou být i příjemnou a užitečnou náplní volného času. A umí zužitkovat i negativní životní zkušenosti svých studentek v přednost.
