Pekelná spravedlnost

Jak byla v různých kulturách a historických obdobích chápána spravedlnost? Je nám smysl pro spravedlnost vrozen a jakou úlohu přitom hraje náboženství?

Spravedlnost bývala považována za jednu z nejdůležitějších ctností. Římský právník Ulpianus ji kdysi stručně charakterizoval takto: „Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří“. Vlastně se dá říci, že spravedlnost je mezilidským vztahem. Obec bez spravedlnosti těžko obstojí. A jen spravedliví lidé mohou vytvářet spravedlivou obec. Spravedlnost není jen záležitostí profesionálů.

Spravedlnost nemusí znamenat úplnou rovnost – ačkoliv rovnost před zákonem jistě ano. V jiných oblastech – například pokud jde o distributivní spravedlnost – lidé obvykle uznávají určitou zásluhovost, tedy uznávají právě ten prvek „každému dát, co mu patří“. Akceptují, že druhý vydělává víc, pokud cítí, že si to skutečně víc zaslouží. Dost přitom záleží na tom, jak kdo své schopnosti správně ohodnotí. Z toho pak vyplývají vnitřní pocity – buďto spokojenost, nebo pocit křivdy.

Staří Řekové zosobňovali spravedlnost v bohyni Diké, někdy ztotožňované s Themidou, bohyní zákonného pořádku, jindy pokládané za Themidinu dceru. Atributem obou bývaly váhy a meč. Byla-li Themis přehlížena, zavolala si na pomoc další dceru, bohyni Nemesis – bohyni nutnosti a nemilosrdné odplaty, která se zobrazovala též s uzdou, bičem a kolem, označujícím snad roční koloběh, snad osud. Kolo by mohlo být příznačným symbolem stálého opakování dějů (například střídání spravedlnosti a nespravedlnosti).

Case-law-677940_960_720Staří Řekové zosobňovali spravedlnost v bohyni Diké. Foto Pixabay

Antika si ostatně na víru v konečnou spravedlnost příliš nepotrpěla. J. Ratzinger v knížce Eschatologie, smrt a věčný život píše: „Očekávání naprosto spravedlivého světa má základ v židovsko-křesťanské duchovní nauce. Ostatní kultury se bránily zoufalství, které vyvolávala přítomnost se svým utrpením a nespravedlnostmi, myšlenkou věčného koloběhu nebo osvobozením v nirváně.“ Naše víra v lepší, spravedlivější svět pochází tedy z židovsko-křesťanského kořene.

Pokud lidé žili v menších obcích, bylo pro ně patrně snazší udržet mezi sebou spravedlnost. Tam, kde vznikaly velké říše, založené na otrocké práci, to pravděpodobně bývalo horší. Ve složitém světě se výkon spravedlnosti víc a víc přesouval do záhrobí. Zlovolníkům se po smrti nebo na konci časů slibovala odplata za zlé činy, kterých se dopustili vůči spravedlivým.

Nebe a peklo jsou vlastně takovým snem spravedlivých o posmrtné odplatě za dobrý nebo špatný život. Odplatě, kterou nebylo možné uskutečnit na zemi a která se tímto přenáší do budoucího času. Byli to přece umučení křesťané, kdo volali k Bohu: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“

Nebyla to tedy Boží vůle, aby vzniklo peklo. A už vůbec ne aby v něm lidé trpěli věčná muka. I když se slova o posmrtných trestech – nepochybně pro výstrahu – objevují také v evangeliích. Pokud taková víra přispívala k odvrácení zlých skutků, měla jistě své opodstatnění.

V řecké mytologii bylo nejstrašnějším trestem pro hříšníky svržení do Tartaru, hluboké temné propasti s železnými zdmi a bránami. Tam si odpykával svá muka pověstný svévolník Tantalos. Kladní hrdinové, kteří měli zásluhy, odpočívali v Elysiu.

Ve Starém Zákoně se vlastně o pekle jakožto o místě zatracení ještě nemluví. Častěji je tam řeč o šeolu – říši mrtvých – odpovídající zhruba řeckému Hádu – podsvětí. To bylo spíš místo „neutrálního“ pobytu mrtvých než místo trestu. Zdá se, že zpočátku byla dostačujícím trestem za hříchy sama smrt. Lidé se báli především smrti předčasné nebo potupné, nikoliv smrti přirozené, následující po velmi dlouhém a naplněném životě.

Synonymem pro peklo se stala Gehenna, hrůzu budící údolí nedaleko Jeruzaléma, kde prý Kenaánci ještě před příchodem Izraelitů přinášeli dětské oběti bohu Molochovi. Později obyvatelé města používali toto místo jako skládku odpadu. Trvale tam udržovali oheň, aby se odpadky spálily. To, co nestrávil oheň, bylo potravou pro červy. Z toho vznikla představa, že takto skončí zlí lidé.

Ve středověku prý všudypřítomný strach z pekla pronásledoval i Martina Luthera, dokud nedospěl k poznání, že Boží milost platí pro každého, kdo ji vírou přijme, že tedy skutky nejsou pro spásu důležité. Byla to jistě úleva. Na druhé straně to mohlo potvrzovat paradoxní představu, že věřícím křesťanům budou odpuštěny hříchy, zatímco ateisté nebo jinověrci usilující o spravedlivý život skončí „bez Krista“ v pekle.

I dnes křesťané věří v možnost věčného zatracení. Ale jsou mezi nimi značné rozdíly, co se týče chápání pekla. Někdy se peklo vykládá jako stav úplné osamocenosti a oddělení od milujícího Boha, pro něž se člověk dobrovolně rozhodl. Vždyť i slovo „ďábel“ (diabolos) označuje toho, kdo odděluje. K takovému oddělení může vlastně dojít už tady na zemi. Nebo se posmrtným trestem rozumí úplný zánik, smrt, aniž by člověka čekalo setkání s milujícím Bohem a vzkříšení v budoucím věku.

Vyplatí se být spravedlivým?
„A co se týká tý poctivosti, je to vždy moc hezká věc, poněvadž s ní člověk vždycky nejdál dojde. Jako když jsou ty závody v chůzi. Jak začne fixlovat a běžet, už je distancovanej. To se stalo mýmu bratranci. Poctivej člověk je všude váženej, ctěnej, spokojenej sám sebou a cítí se jako znovuzrozenej, když jde ležet a může říct: ,Dneska jsem byl zase poctivej.‘“ Tuto známou řeč vedl Švejk před nadporučíkem Lukášem, zatímco ten si při tom pomyslel něco o blbosti.

Čtenář Dobrého vojáka Švejka ihned chápe, že jde o sarkasmus. Ale proč vlastně? Je poctivost opravdu tak směšná? Opravdu neplatí, že s ní „nejdál dojdeš“?
Jak to tedy ve skutečnosti je? Vyplatí se „poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří“? Jsou opravdu lidé, kteří večer před ulehnutím zpytují svědomí, jestli se dnes chovali poctivě a spravedlivě, takoví hlupáci?

Mnoho optimisticky smýšlejících lidí se domnívá, že řídit se zásadou „Čiň druhým, jak chceš, aby druzí činili tobě“, se opravdu vyplatí a že se to oceňovalo vždycky a ve všech kulturách. Nebo že smysl pro spravedlnost je člověku vrozen a že ho projevují už malé děti. Ale proč je potom na zemi tolik nespravedlnosti?

Karel Marx si myslel, že na vině je rozdělení společnosti na třídy a že spravedlivá společnost, která v budoucnu vznikne, bude automaticky „produkovat“ spravedlivé a dobré lidi. Neboť jednotlivci jsou „produktem“ společnosti.

Křesťanství má svou nauku o dědičném hříchu a o padlých andělech, jimiž vysvětluje přítomnost zla ve světě. Některým lidem vadí, že křesťané stále věří v posmrtnou spravedlnost. Jak už bylo řečeno výše, jsou v tom mezi nimi poměrně velké rozdíly, které narůstají současně s tím, jak se v křesťanstvu rozšiřuje vlastní četba a vlastní chápání biblických textů a zdůrazňuje se úloha svědomí namísto kdysi „k věření předkládané“ jednotné církevní nauky. Zdůraznění úlohy svědomí jednotlivce je však potřebná věc. Rychlé sjednocení v těchto otázkách proto zatím není možné.

Ale jistě je chvályhodné pokoušet se o dialog, ekumenismus a podobné záležitosti. Snažit se o sbližování, nikoliv o vzájemnou izolaci. Vždyť oddělení peklu napomáhá, jak bylo výše řečeno.

Ať už je to s peklem, jak chce, být spravedlivým a poctivým člověkem, který – jak se psalo ve Starém Zákoně – „chodí před Boží tváří“, se určitě vyplatí i tady na zemi. Nemusí se to, pravda, vyplatit finančně. Ale jsou i jiné hodnoty, o které stojí za to usilovat, než jsou peníze. Pro ty, kdo si nedovedou představit Boží lásku, je to například pokoj a čisté svědomí.

Nicméně, Bůh sám (nikoliv peklo) je tím, kdo člověka ke spravedlivosti uschopňuje. Bude-li na světě přibývat spravedlivých a poctivých lidí, není možné, aby se jednou celý svět nestal lepším místem k životu, kde už nebude zapotřebí žádné pekelné odplaty.

A co si myslíte vy? Diskuse (29 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ten, kdo odděluje... Neděle, 14.Dubna 2019, 13:02:55

Tady se nám jedním rázem otevírá celá škála naprosto zásadních témat.

Počněme s tím ďáblem; diabolos, ten který dělí, rozděluje (prapůvodní překlad by byl nějak: ten který rozhazuje věci od sebe respektive hází věcmi sem a tam, vytváří roztržku; Pomlouvač).

Tady je v prvé řadě krajně zajímavý rozdíl mezi pozicí Satana v hebrejském pojetí na straně jedné, a v pojetí křesťanském na straně druhé.

To křesťanské pojetí vychází vlastně už z perské striktní duality mezi Dobrem na straně jedné, a Zlem na straně druhé. Protiklad absolutní, nesmiřitelný. Dobro je u Boha; a u Boha je jenom Dobro. Zlo je pouze u Satana, a ten je ztělesněním Zla.

U těch starých Hebrejců tomu bylo ale ještě zcela zásadně jinak. Dobro a zlo - to byly nakonec jenom dva různé aspekty té samé skutečnosti, té samé vyšší jednoty - která sama (tato jednota) je přítomna u Boha.

Proto také u těch starých Hebrejců Satan ještě zdaleka není nějakým odpůrcem Boha, jak ho chápou křesťané; Satan jedná výlučně ve službách Boha, je jakýmsi vrchním žalobcem u nejvyššího, božího soudního dvoru. Zároveň je Svůdcem - ale i to výlučně ve službě Boha, aby tento mohl přezkoumat věrnost svých věřících (Job a jeho rány).

Rozhodující je tady tedy jedno: nejen dobro, ale i zlo jsou zcela přirozené atributy vezdejšího světa, jako takové nezničitelné, neodstranitelné. A jejich přítomnost v tom vezdejším světě vzchází od samotného Boha. Bůh tedy není Dobro, v tom smyslu jak ho chápou lidé; Bůh je něčím více nežli tou lidskou představou dobra, Bůh je tou absolutní Jednotou všeho.

A teď učiňme skok - jak se ukáže, nijak velký - k řecké filozofii. A to hned k prvnímu z jejích velkých myslitelů, jehož myšlenky se nám dochovaly: k Anaximandrovi.

Centrálním pojmem Anaximandrovy filozofie, jeho ontologie je pojem "apeiron". Což znamená: to Neohraničené; to co nemá žádných hranic, co není omezené ničím jiným, nežli sebou samým. Není obtížné rozpoznat, že už Anaximandros zde má na mysli v zásadě to samé, co až později Parmenides systematicky analyzuje a označuje jako čisté, absolutní Bytí. (A stejně tak můžeme tušit, že toto "apeiron", to Neohraničené, má stejné základní atributy jako křesťanský, respektive vůbec monoteistický Bůh. Ten je také neomezen, neohraničen ničím jiným, nežli sám sebou.)

A teď zpět k Anaximandrovi. Ten tedy vychází z tohoto Neohraničeného, Nekonečného. A když svůj pohled vrhne na náš svět vezdejší, přítomný, materiální, tady spatřuje vzápětí: toto je naopak svět h r a n i c. Všechny věci, všechny předměty tohoto světa vezdejšího jsou ohraničené, omezené. Či snad spíše: v y m e z e n é, oproti každé věci jiné.

Ty předmětné, omezené věci se v y n o ř u j í z té sféry neomezeného, čistého Bytí - a zase se do něj vracejí.

A teď se nám objeví jeden dosti nečekaný, ale velmi zajímavý moment. Paní Hájková zmínila řeckou bohyni spravedlnosti Diké. A Anaximandros právě tento moment, tento akt vynoření se konečných, omezených věcí z oné říše apeiron označuje jako - "adikia"!

Adikia - čili bezprostřední opak, protiklad té spravedlnosti diké; adikia, vznik předmětných věcí našeho světa, je tedy sám o sobě a bezprostředně a absolutně p ř e č i n!!

Ty věci našeho vlastního světa (včetně nás samých ovšem) tedy vůbec nemohou být jiné, nežli v daném smyslu špatné, vadné, nespravedlivé!

Je to - v daném rámci uvažování - naprosto logické; jak řečeno každá materiální věc se nevyhnutelně vymezuje proti všem druhým, už svou samotnou existencí; a už tím nevyhnutelně narušuje, ničí tu prapůvodní ("holistickou") jednotu všeho jsoucího.

Věci, aktéři tohoto světa se tedy naprosto nevyhnutelně dostávají do vzájemného p r o t i k l a d u, do vzájemného sporu.

Ovšem: tento vzájemný protiklad či spor naprosto není jenom negativní, jenom špatný; jak řečeno on je nutný, bez toho vzájemného vymezení, bez tohoto vzájemného sporu by tyto věci, náš svět sám vůbec nemohly existovat. Ty předměty jsoucího světa tedy vstupují do vzájemného konfliktu a sporu; ale tím zároveň jednají podle v y š š í h o z á k o n a veškerého bytí.

Anaximandros tento vztah (jsoucích, jednotlivých) věci vůči sobě navzájem poeticky popisuje tak, že svou vzájemnou existencí si "navzájem splácejí svůj dluh"! Neboť - doslova - "splácejí navzájem s p r a v e d l i v ý trest a pokání za jejich nespravedlnost podle uspořádání času".

Anaximandros tedy vidí tu vnitřní (dialektickou) spojitost všech věcí; ty věci jsou spojeny nejen svým zakotvením a původem v onom neohraničeném (božském) apeiron, nýbrž každá v s o b ě s a m é je spojena vnitřním poutem se svým protějškem, se svým protikladem ("splácí mu svůj dluh").

Co nám tedy z toho všeho vyplývá pro naši otázku po spravedlnosti, po Dobru? Jak je to teď tedy: má blíže pravdě to pojetí křesťanské, se svým striktním dualismem božího Dobra na jedné, a (pod)pozemského Zla na druhé straně - anebo měli pravdu ti staří Hebrejci s tím, že Dobro a Zlo na tomto světě jsou oba nutné a potřebné, a teprve až jejich transcendentální, metafyzická jednota je samotný Bůh?

Ve skutečnosti tato dvě pojetí sama nejsou dichotomická, nýbrž komplementární; a jak jsme viděli, u Anaximandra je to všechno spojené v jednom jediném vnitřně provázaném celku.

Ano, jenom a pouze v tom neohraničeném apeiron (které sám Anaximandros obdařuje predikátem "božské") - jenom a jedině v něm je naprostá, absolutní, ničím - a tedy žádným sporem - nezkalená jednota všeho jsoucího. Tedy to, co bychom mohli pociťovat jako absolutní Dobro. Ve srovnání s tím je sféra vezdejšího, materiálního světa tedy vždy principiálně deficitní; je to sféra protikladu, konfliktu, sporu.

Ale na straně druhé stejně tak zároveň platí i to pojetí starohebrejské: že tento svět vezdejší je prolnut tímto konfliktem, tímto sporem - to je ryzí nutnost; je to samotná "Boží vůle".

Tento konflikt je totiž za prvé jak řečeno naprosto nutný, neboť bez něj by vůbec nic nemohlo reálně existovat. Je to totiž právě tento konflikt, který je zdrojem veškerého dění, veškerého pohybu. Jak to nazval Aristoteles: "aby dění se nevyčerpalo".

Ale za druhé, tento konflikt je sám o sobě zároveň vyvažován tou v n i t ř n í spojitostí všech věcí, tedy jejich snahou p ř e k o n a t pozitivně tento konflikt a spor; je to právě ten stav a akt, kdy věci jsoucího světa "si navzájem splácejí svůj dluh", a to podle zákona.

---------------------------------------------

Takže tedy: co s tou spravedlivostí? Kde ji nalézt?

Za prvé, přestaňme se oddávat iluzi, že by bylo možno nějakou absolutní, konečnou, dokonalou spravedlivost (a tedy "Dobro") nalézt na tomto světě. Jak řečeno tento svět je nevyhnutelně v neustálém dynamickém pohybu, změně - a v neustálém nalézání a obnovování hranic. Tady nevyhnutelně dochází k deformacím - a tedy i k nespravedlnostem.

Ale - přestaňme si stejně tak dělat iluze o tom, že nějaké to "absolutní, čisté" Dobro by bylo někde v transcendentálních nebeských sférách, u Boha! Protože i o této "nebeské" sféře platí nakonec to samé: absolutní harmonie by znamenala ztrátu jakékoli dynamiky, jakéhokoli pohybu - a tedy "tepelnou smrt"! Totální entropii. Proto tato zdánlivě absolutní, ryzí božská sféra nevyhnutelně m u s í vytvořit ten protiklad, ten konflikt světa vezdejšího, a sama do něj vstoupit.

Bůh sám nemůže existovat bez protipozice, bez kontrastu, bez protikladu.

Bůh nemůže existovat bez Ďábla.

Ďábel je nakonec jenom rubem toho, čeho je Bůh lícem. Ani tato mince nemůže sestávat jenom z jedné jediné strany.

Takže s tou spravedlností? - Nehledejme absolutní spravedlnost; nikdy ji nenajdeme. Ani v tomto světě, ani ve světě transcendentálním.

Ono plně a naprosto postačí, když by se nám podařilo dosáhnout toho, aby v tomto světě vezdejším všichni řádně, a především z v l a s t n í h o u v ě d o m ě n í a přesvědčení "navzájem spláceli svůj dluh".

Pokud toto dokážeme - pak si budeme moci s uspokojením říci, že jsme dosáhli toho nejvyššího stupně spravedlnosti, jaká je vůbec v celém jsoucím univerzu možná.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 14.Dubna 2019, 14:00:18

Ba ne, pane Poláčku. Bůh nepotřebuje nutně Satana jako svůj protipól. Bůh je původce života a vlastně Život sám. Život nepotřebuje smrt. Zlo bude nakonec poraženo a skončí, stejně jako ďáblové i jako sama smrt, v ohnivém jezeře, odkud není návratu. Tak je to psáno v knize Zjevení. A všichni ostatní budou vzkříšeni k věčnému životu. To bude ta konečná spravedlnost. Nikoliv neustálé vzájemné splácení dluhů.

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 14.Dubna 2019, 14:18:13

Pár poznámek na okraj:

Jak píše pan Poláček - součástí Boha nutně musí být i Zlo. Na rozdíl od něj (a v tom jsem asi křesťanem) si ovšem nemyslím, že by nutně muselo být trvalou součástí Boha. Bylo rozpoznáno, odděleno a svrženo. To, co v Bohu ze zla navždy zůstává, je jeho potenciál, ne jeho přímá přítomnost.
Proto může Kristus soudit a také odpouštět.
A člověk, který projde do božího království, coby obraz boží také bude navždy v sobě mít jakousi neutuchající vzpomínku na zlo světa vezdejšího (zlo které sám způsobil i zlo, kterému byl vystaven), která mu zabrání propadnout se do nerozlišení i ve světě absolutního dobra.

Na druhou stranu nechápu jisté křesťanské náhledy na zlo. Třeba jsem už jak u paní Hájkové, tak u pana Kolaříka narazil na názor, že když kupříkladu rozsápe člověka divoké zvíře, je to zlo.
Podle mě je to neštěstí, smutná událost, tragédie. Ale zlo?
Medvěd nebo lev přece nemůžou jít do pekla...

A vyloženě souhlas se závěrečnými odstavci pana Poláčka.

A ještě poznámka o dětské nevinnosti a spravedlnosti -- děti umějí být nesmírně kruté...

------------------------------------------
Psáno na počítači, monitoru a klávesnici vyrobených v Číně.
U psaní jsem poslouchal klavírní impresionismus Karola Szymanowského, v podání klavíristy Piotra Anderszewskiho, na zesilovači vyrobeném v Číně a reproduktorech vyrobených v USA.

spotify:album:2R2H7jt13sFx45S1GVOhwj

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

O milosti Neděle, 14.Dubna 2019, 15:42:32

Protože jsme se ocitli v čase velikonočním, rád bych k úvaze paní Hájkové o spravedlnosti cosi dodal

Víc než spravedlnost je milosrdenství. Spravedlnost, to je vlastně starozákonní „oko za oko, zub, za zub“. Nic víc.

Novozákonní „spravedlnost“ žádnou spravedlností není. Je milostí. Není to „oko za oko, zub za zub“, ale pohlazení za úder do tváře, odpuštění a láska za ublížení a nespravedlnost. Milosrdenství, to je všechno za nic. Jaká to změna, že?

Když vojáci Ježíše křižují, volá Ježíš k Bohu: „Odpusť jim, neboť nevědí co činí.“ Vždyť to je milost udělovaná těm, kteří páchají zlo, a to ještě před tím, než dílo zla dokončí. Jaká to nezměrná milost a velkorysost, kterou Bůh projevuje vůči hříchem naplněnému člověku.

Ne, že by spravedlnost nebyla potřeba, není však ničím více, než nápravou (v praxi často velmi chabou). Chybí ji láska, není v ní odpuštění a neukazuje cestu ven ze hříchu, cestu nazpět do ráje. Spravedlnost zapadá do logiky světa, ale ne do logiky království Božího.

Jen milost nás přivede zpátky do společenství s Bohem a dá nám to, co nám Bůh na začátku věků přislíbil.

Jiří Vyleťal

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

„Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ Neděle, 14.Dubna 2019, 15:54:52

Umírali tedy s nenávistí ke svým trýznitelům?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 14.Dubna 2019, 16:44:22

Ve Zjevení je psáno, že tak volali ti, "kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali", pane Nusharte.
Kdyby měli v srdci nenávist, tak by snad slovo Boží nezvěstovali. Proto je těžké Zjevení nějak vykládat.
Ale odpouštět jistě také není snadné. Zvlášť pro toho, kdo hodně vytrpěl. Nedá se to nikomu nařídit. Ze začátku to možná uměl jenom Ježíš.
Umíme to my?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě k Božímu soudu Pondělí, 15.Dubna 2019, 06:48:26

Ono taky záleží na tom, jak si ten Boží soud představujeme.
Ve známé písni "Pane můj, co v nebi je Tvůj dům", se v jenom verši zpívá: "Já vím, brzy musí přijít soud, černý záda práva na něm vyhrajou..."
A v knize Překvapivá naděje se zase píše, že Boží soud je něco, nad čím se zaraduje i příroda. Tedy ne prosté potrestání, ale náprava všeho.
Všenáprava světa, o níž psal Komenský, měla být vlastně také takovým Božím soudem.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Nenávist a gulag, nenávist jako cesta k lepšímu světu Pondělí, 15.Dubna 2019, 09:55:11

Odpouštět je těžké, ale aby člověk mohl odpustit, musí nejprve vědět, že je to vůbec k něčemu dobré.

Někdy si totiž lidé myslí, že dobré je nenávidět a dokonce si to i teoreticky odůvodní, jako třeba v diskusi pod článkem o gulazích. V té diskusi pod tím článkem dokonce ani nejde o odůvodňování nenávisti trýzněných proti trýznitelům, ale o odůvodňování nenávisti ("nelásky" proti jinak smýšlejícím) jako údajné podmínky pokroku k lepšímu světu.

Jestliže bychom ovšem na jedné straně bojovali proti normalizaci nenávisti a na druhé straně tvrdili, že nenávist proti jinak smýšlejícím je prostředkem k dosažení lepšího světa, byla by to argumentace velmi nečestná, protože bychom jednoduše měli na mysli jen to, že naše nenávist je dobrá, zatímco nenávist našich nepřátel je špatná. Takováto argumentace je nejen nečestná, ale neobstojí ani intelektuálně.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Spravedlnost konečná a nekonečná Pondělí, 15.Dubna 2019, 11:49:49

Lidská spravedlnost není nerozporná a může se dostávat do konfliktu s jinými hodnotami.

Jeden z rozporů paní Hájková zmiňuje, ten mezi rovností a zásluhovostí. Tam je možný jen kompromis, se kterým nikdy nebudou všichni souhlasit. Ti kdo více odváděli na pojištění, mají nárok na vyšší důchod. Ale o kolik? Všichni mají přece nárok na důchod, ze kterého se dá žít. A co ženy, které se staraly o děti?

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Spravedlnost a odpuštění Pondělí, 15.Dubna 2019, 11:59:6

Odpouštět těm, kdo nám ublížili pomáhá naší duši, zejména je důležité odpouštět svým rodičům, což ale vždy nejde.

Na společenské úrovni je ale odpouštění také cestou k míru, například po občanské válce nebo po pádu diktatur. Mír ale bývá málokdy spravedlivý.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Fiat justitia pereat mundus Pondělí, 15.Dubna 2019, 12:21:49

Kam může vést zásada "Ať je spravedlnost, i kdyby měl zaniknout svět" líčí geniální novela Henricha Kleista "Michael Kohlhaas"

Staří Řekové na absolutní boží spravedlnost nevěřili. Řecká tragedie je konflikt dobra s dobrem, ne dobra se zlem.

Například Sofoklova Antigona: Antigona je v právu, když chce pohřbít bratra. Kléon je v právu, když trvá na tom, aby byl trestán zrádce, který bojoval proti vlastní obci

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 15.Dubna 2019, 13:16:15

Spravedlnost neměla nadarmo váhy, protože znamenala jistou rovnováhu ve společnosti, která byla svým způsobem víceméně uzavřená. To znamená, že spravedlivá byla taková situace, jakou za spravedlivou považovali všichni zúčastnění a tedy všichni byli jakžtakž spokojeni (aspoň po určité stránce). Myslím, že je to spíš uskutečnitelné v malých komunitách, které uznávají tytéž hodnoty a jejichž členové disponují zhruba stejnými silami a schopnostmi.
Jak narůstají rozdíly, musí víc a víc přicházet ke slovu milosrdenství, o kterém se zmínili pan Vyleťal. Pan Kubička píše o odpouštění. Milosrdenství samozřejmě předpokládá odpouštění, čili vlastně slevování z dodržování požadavků na spravedlnost. Milosrdný je ten, kdo sleví z nějakého SVÉHO nároku ve prospěch DRUHÉ osoby. Zatímco spravedlnost měří všem stejně, milosrdenství znamená jistou újmu pro toho, kdo je milosrdný (nikoliv pro někoho jiného). Milosrdenství je tedy podstatně těžší než spravedlnost.
Ale rovněž je pravda, že odpouštění je dobré i pro toho, kdo odpouští. A je dobré naučit se mu. Zbavíme se tím těžkého břemene.
A pokud jde o tu konečnou spravedlnost, liší se skutečně to antické pojetí od pojetí hebrejského, z něhož vyšlo křesťanství. Souvisí to s pojetím času, vývoje a s dalšími prvky.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Boj dobra s dobrem Pondělí, 15.Dubna 2019, 14:21:16

Hegel viděl právě proto jediné řešení té antické tragédie (boj jedné oprávněné hodnoty proti jiné oprávněné hodnotě) v momentu času, vývoje.

K tomuto střetu "dobra s dobrem" totiž podle Hegela může docházet jenom na nižších vývojových stupních lidstva (čili: "objektivního Ducha").

Na těch nižších vývojových fázích nejsou ty pozitivní momenty ještě spojené v jeden jediný konzistentní, navzájem provázaný a harmonující celek; nýbrž jsou navzájem izolované, uzavřené jenom do sebe samých, a jedině proto může mezi nimi docházet ke konfliktům. Na vyšší (konečné) vývojové fázi, kdy už všechny tyto jednotlivé momenty dobra jsou součástí jednoho jediného integrovaného celku, už mezi nimi k takovýmto zásadním konfliktům docházet nemůže.

Tento Hegelův model byl dozajista poněkud příliš optimistický, odpovídal jeho přesvědčení o tom, že celý vývoj směřuje k tomuto jednomu konečnému, o sobě dokonalému stavu. Byl tedy příliš optimistický, jednostranný - ale zároveň měl opravdu něco do sebe. K nějakému vývoji podle všeho skutečně dochází, a spolu s tím i k určitému pokroku, obecné kultivaci mezilidských vztahů.

Kdybychom spojili Anaximandra (a ještě spíše Hérakleita) s jeho tézí o nevyhnutelnosti konfliktů ve jsoucím světě s Hegelem a jeho myšlenkou vývoje a pokroku, pak by nám z toho nakonec vzešel model, který by si opravdu mohl činit dost velký nárok na realismus, a zároveň optimismus:

Konflikty ve jsoucím, lidském světě byly, jsou a budou; ale postupem vývoje se budou ulamovat, uhlazovat jejich hrany. To co dříve bylo válkou, či jiným absolutním konfliktem, to příště může být třeba už jenom docela obyčejným "sousedským sporem". Kdy také každý má svou pravdu, své právo; ale nemusejí se kvůli tomu ještě vynášet rozsudky smrti či páchat (sebe)vraždy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dluh, vědomí viny a odpuštění Pondělí, 15.Dubna 2019, 14:26:49

Ostatně, to Anaximandrovo "splácení svých dluhů navzájem" mezi entitami tohoto světa - to nemá vůbec daleko k tomu křesťanskému odpouštění.

U Anaximandra tomu skutečně není tak, že by tím "dlužníkem" (a tedy: viníkem) byla jenom jedna strana, zatímco ta druhá strana by byla jenom "věřitelem", tím kdo má absolutní právo.

Už u Anaximandra jsou o b ě strany dlužníkem, zásadně a nezrušitelně. Oba spolu - nevyhnutelně - stojí v konfliktu, už tím že jsou; ale zároveň jsou si vědomi s v é v l a s t n í viny vůči tomu druhému. A toto vědomí vlastní viny, vlastního provinění je prvním krokem k pochopení toho druhého, a tedy k odpuštění tomu druhému.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Bůh bez protipólu Pondělí, 15.Dubna 2019, 14:36:4

Paní Hájková, Bůh bez protipólu není naprosto ničím.

Niels Bohr napsal, že zcela principiálně není možno zjistit vlastnosti jakékoli (elementární) částice, dokud ji neuvedeme do vztahu s částicí jinou.

Jinak řečeno: žádná elementární entita nemá vlastnosti sama o sobě. To co jsou její vlastnosti, se může ukázat právě a pouze jenom jejím vztahem k Druhému.

Bůh bez svého protějšku, Bůh bez jsoucího světa, Bůh bez (hříšného) člověka - co je takový Bůh? Není ničím; není nic, na čem by mohl ukázat svou kvalitu.

Boží moudrost? - Na čem jiném by ji mohl ukázat, nežli na (nemoudrém) jsoucím světě? Boží dobrota? - Jak mohl Robinson prokázat svůj charakter, dokud byl naprosto sám, izolován na pustém ostrově? Jestli byl či nebyl dobrým, to se mohlo ukázat až teprve od toho okamžiku, kdy se k němu přidružil Pátek.

V naprosté izolovanosti ztrácejí veškeré vlastnosti, veškeré atributy jakýkoli smysl. Pokud proti Bohu nestojí jsoucí svět (a tedy i se svou nedokonalostí, se svými konflikty, a tedy i se svým Zlem) - dotud Bůh sám není ničím, nemá žádné vlastnosti, žádné atributy.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 15.Dubna 2019, 14:41:9

Ostatně, paní Hájková, Vy se svým striktním dualismem Dobra a Zla jenom mechanicky reprodukujete ten starý perský model, ke kterému se přiklonilo křesťanství. Kdyby křesťanští teologové svého času převzali ten model starohebrejský, pak Vy byste s naprosto stejným železným přesvědčením zastávala přesně opačný názor, nežli jaký hlásáte teď.

----------------------

P.S. A co se té "Knihy zjevení" týče, to je jen sbírka mystických vizí (nechceme-li přímo říci: fantasmagorií) jakéhosi anonymního autora; se skutečným Ježíšem to definitivně nemá naprosto nic společného. Je opravdu neuvěřitelné, jak ještě dnes někdo může něco takového brát vážně. Takovouto "Knihu zjevení" si vlastně mohl kdykoli napsat kdokoli, podle vlastního zalíbení, podle vlastní fantazie.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 15.Dubna 2019, 18:11:38

Nevím, proč bych měla být manicheistkou, pane Poláčku?
Ani kdyby byl manicheismus nad křesťanstvím kdysi zvítězil, jako že nezvítězil, neznamená to, že já bych jí nutné musela být. Vždyť já jsem si křesťanství vybrala dobrovolně. Klidně jsem mohla zůstat ateistkou nebo jsem se mohla stát třeba muslimkou nebo buddhistkou, kdybych chtěla.
Neexistují dva bohové. Satan není ani tak protipól, jako odpůrce, který už byl poražen a jednou úplně skončí. Já uznávám, že Bůh je jediný Bůh. Vše, co je a co se děje, děje se s jeho vědomím. Právě proto to všechno bude mít šťastný konec a Bůh bude všechno ve všem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Oprava Úterý, 16.Dubna 2019, 09:05:13

Není to tak docela pravda, pane Poláčku. Nemohla jsem si vybrat kteroukoliv jinou víru. Chtěla jsem těmi slovy o možnosti výběru jen naznačit, že má víra není závislá na tom, jestli tady před patnácti sty lety zvítězila ta či ona ideologie.
Jinak je celkem složitá věc vysvětlit to.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Napravovat, nebo nechat být? Neděle, 21.Dubna 2019, 11:08:45

Velmi zajímavý - a krajně kontroverzní - názor na to, co je a co není nespravedlivé, co je a co není amorální, vyjadřují autoři (většinou čeští) knihy "Jak se dělá evoluce". A to v souvislosti s vylíčením "alternativní" strategie nedominantních, podřízených, a i vzrůstově menších šimpanzích samečků ohledně uspokojování jejich sexuálních tužeb a potřeb. Oni se nemohou proti dominantnímu samci prosadit v přímém souboji; a tak používají "pokoutních" strategií, jak se dostat k samici; konkrétně "protože samice o ně příliš nestojí, plíží se k nim a znásilňují je". A tato jejich strategie je geneticky značně úspěšná, jsou otci velkého množství dětí v dané šimpanzí tlupě.

Autoři pak dále píší: "Oba typy orangutaních samců fungují a oba jsou za určitých okolností srovnatelně reprodukčně úspěšné, obdobný dimorfismus ve velikosti a tvaru těla spojený s dimorfismem v sociálním a sexuálním chování známe u mnoha zvířat, od savců po brouky. Ovšem: kdyby šel malý orangutaní samec k doktorovi, byl by jistě shledán nemocným ("podivný nedovyvinutý jedinec s aberantním hormonálním profilem a vysoce patologickým asociálním sexuálním chováním") a léčen kolektivní psychoterapií, hormonálními tabletkami a nejlépe profylaktickou kastrací. Naštěstí orangutani k doktorovi nechodí, a tak smějí vykazovat alternativní strategie samčího chování, fyziologie i anatomie.
Člověk má lékaře, policii a soudy, lidem se tudíž alternativní strategie netrpí. Například disociální (dříve "asociální") osobnostní porucha (číslo diagnózy: F60.2) je charakterizována uspokojováním vlastních potřeb, bezohledností vůči společenským normám, nezájmem o city druhých, neschopností udržovat trvalé vztahy, nízkým prahem pro uvolnění agrese či neschopností pociťovat vinu. Považovat t o t o za nemoc a usilovat o její léčení je činnost srovnatelná s umělým vyráběním malých orangutanů z velkých či naopak. Zároveň totiž víme, že "disociální porucha" je dosti široce rozšířená (a to mnohem častěji u mužů), spojená s vyšší fyzickou atraktivitou, vyšší tělní symetrií (takže to n e m ů ž e být porucha správného vývoje!), vyšší tolerancí k bolesti - a především s vyšším počtem dětí. Z evolučního hlediska je to prostě zvláštní, za určitých podmínek biologicky výhodná strategie, založená na dosahování vyšších zisků při akceptování vyššího rizika. "Disociální porucha" není žádným narušením optimálního vývoje lidské bytosti, ale využitím možností, které optimální vývoj lidské bytosti skýtá." (!!)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 21.Dubna 2019, 11:14:12

Autoři oné knihy tento svůj ryze "vědecký" náhled na danou problematiku dokládají i dalšími argumenty; například tím, že počet zločinců ve společnosti je v zásadě konstantní, takže když Anglie v 19. století své vlastní zločince "exportovala" do svého dominia Austrálie, tak se tím výskyt zločinu v Anglii nikterak nezmenšil. A naopak: výskyt zločinu se u oněch "kriminálních" Australanů dokonce o něco snížil! Autoři tento paradox vysvětlují tím, že zločin je prostě objektivní strategií určitého počtu jedinců tam, kde existuje konkurenční boj o vzácné zdroje. Kterýžto stav byl v Anglii objektivně jak před exodem oněch "zločinců", tak i po něm. Zatímco v Austrálii toho bohatství bylo méně, navíc to importované obyvatelstvo tam bylo více rozptýleno, takže ten konkurenční tlak byl menší. A z toho pak rezultoval nižší výskyt zločinnosti.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Jestřábi a holubice Neděle, 21.Dubna 2019, 11:22:33

A do třetice autoři tento svůj - pro nás dozajista cynicky vyhlížející - názor opírají o teorii her, konkrétně o vzájemné interakce mezi "jestřáby" a "holubicemi".

Prostě: být "jestřábem" se vyplatí. Je to jedna z možných strategií. Stejně tak jako být "holubicí" je jedna - relativně úspěšná - strategie.

Ti "jestřábi" totiž sice vítězí v souboji s "holubicemi"; ale pokud narazí na druhého jestřába, pak je tu riziko 50 : 50 na to, že to s nimi skončí špatně. A čím více by se tito jestřábi (jakožto primárně nejúspěšnější strategie) množili, tím větší by bylo riziko že padnou na rovnocenného soupeře, s kterým budou muset vybojovat souboj na život a na smrt.

Zatímco ty "holubice" - bezprostředně sice slabší, ale i tato jejich strategie má svá pozitiva: při souboji s jestřábem prostě ustoupí; sice nic nezískají, ale také nic (svůj život) neztratí. A při souboji s jinou holubicí mají taktéž šanci 50 : 50 vlastní úspěšnosti (tedy že jedna holubice bude relativně silnější než ta druhá).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Šimpanz, nebo člověk? Neděle, 21.Dubna 2019, 11:55:36

Autorům oné publikace je tedy všechno naprosto jasné: i takové chování, které my lidé obvykle považujeme za asociální ("disociální"), tedy nespravedlivé a nemravné - i takové jednání je evolučně, tedy objektivně naprosto odůvodněné, jeho výskyt je tedy nevyhnutelný a nutný. Tyto asociální osobnosti tedy nejsou nějací "mravní devianti"; naopak, jsou to vlastně obvykle ti nejlépe vyvinutí, tělesně symetričtí a atraktivní jedinci, kteří tuto strategii zcela přirozeným způsobem volí a používají jak v obecném boji o zdroje, tak speciálně v boji o šíření svých genů, tedy v konkurenci o nejatraktivnějšího sexuálního partnera.

A teď - co s tím? Jak je možno odpovědět na takovéto pojetí asociálnosti jako evolučně zcela zdravé a oprávněné strategie?

Na straně jedné dozajista není možno jejich závěry jako takové paušálně popírat. Jsou to dozajista závěry a poznatky skutečně objektivní, založené na nejmodernějším vědeckém, především etologickém, ale i psychologickém zkoumání. A já sám znovu a znovu poukazuji na to, že člověk jako reálná bytost je nevyhnutelně vybaven alespoň určitou základní mírou agresivity, jinak by vůbec nebyl schopen přežít v drsném, nepřátelském prostředí. Představa, že jednoho krásné dne ze všech lidí budou jenom samé "holubice", je naprosto vzdálená jakékoli realitě.

Bylo by to možné prakticky jenom za důsledného provádění prenatální genetické selekce: každý plod s nadměrným množstvím testosteronu by byl nemilosrdně utracen. - Ale asi si dokážeme snadno představit, jak "holubičí" by byla tímto způsobem vraždící civilizace.

Takže ty argumenty autorů oné knihy opravdu nelze bezprostředně vyvrátit a popřít; ten (evoluční) potenciál agresivity, asociálnosti a boje za vlastní prospěch tady byl, je a bude. Ale - znamená to opravdu zároveň, že tyto argumenty máme nechat platit tak, jak zde stojí a leží, a že k nim nemáme nic dalšího přidat?

Vraťme se k původní otázce: léčit, napravovat tento stav - anebo ho nechat být?

Totiž: kdybychom všichni byli jenom š i m p a n z i, pak by zřejmě opravdu nebylo co řešit. Šimpanz je konec konců stále ještě j e n o m zvíře, živočich, a jako takový plně podléhá slepým zákonitostem evoluce a přirozeného výběru.

Ale člověk... Ten by snad měl být přece jenom něco více. A nezdá se, že by autoři oné "vědecky objektivní" studie by si tento rozdíl dokázali nějakým způsobem uvědomit.

Za prvé: i když zůstaneme jenom a čistě u té evoluce, pak jsem sám v minulosti opakovaně poukazoval na to, že samotná lidská evoluce se v y v í j í. Že se posouvá odněkud někam. A že dokonce samotný vznik lidského rodu jako takového je zřejmě spojen s kvalitativním skokem ohledně schopností lidské kooperace. A tedy - vzájemné solidarity. Která je opět podmíněna schopností vzájemné empatie. A schopnost empatie - ta nám už velice zásadně koliduje s tou asociální/disociální osobností.

Takže je možno zřejmě s dobrým právem postulovat následující tézi:

V té míře v které člověk stále ještě zůstává přírodním tvorem, se i u něj vyhnutelně projevuje sklon k agresivnímu, asociálnímu jednání. Ale na straně druhé spolu s vývojem lidského rodu jakožto komunity zcela specifického charakteru se postupem času ty asociální strategie dostávají do pozadí, a jsou vytlačovány ve prospěch strategií kooperativních, solidárních, prosociálních.

A za druhé: člověk opravdu není pouze šimpanz. To jest: na rozdíl od toho šimpanze má člověk schopnost "transcendence": tedy základní schopnost svobody. Tedy možnost překročit ten horizont pouhé přírodní danosti, a svůj život (a především vztah k ostatním) utvářet podle jiných norem, nežli jsou ty ryze přírodní, geneticky zakódované.

Takže ještě jednou k té otázce: léčit (asociální chování), nebo nechat být?

Odpověď pak nemůže znít než jinak: my se té mezilidské agresivity a asociálnosti nikdy zcela nezbavíme; vždy bude přinejmenším číhat a hrozit v pozadí. Ale - jakožto l i d é máme jak povinnost, tak možnost tyto negativní potenciály významným způsobem spoutávat, omezovat, kultivovat.

A to jak v měřítku čistě individuálním, tak ale i v měřítku celospolečenském, tím že cíleně a vědomě zavedeme takové uspořádání společenských vztahů, které bude ten "jestřábí" způsob existence objektivně co nejméně honorovat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 21.Dubna 2019, 12:25:45

Pane Poláčku, vy říkáte, že člověk má schopnost "transcendence", tedy základní schopnost svobody. A že člověk má k ní dokonce jakousi povinnost. Kdo mu tu povinnost podle vás dává? Nakonec skončíte u toho, že je nutno zavést takovou společnost, ve které se nevyplatí "jestřábí" způsob existence. Ale kdo ji zavede? Kdo zařídí, aby se vyplatilo" chovat se sociálně? Někdo, kdo bude té společnosti vládnout silou?
My říkáme, že ten, kdo osvobozuje, je sám Bůh, respektive Ježíš Kristus. A nazýváme ho svým Pánem.
Zrovna včera jsem četla následující denní zamyšlení: https://www.krestandnes.cz/denni-zamysleni-sobota-20-dubna/?fbclid=IwAR0r--N9SQUcomAAeMsqgvcWgkEUsx5bx6jdCs_M07ULOj0W58myRUZ6ImM
Píše se tam mimo jiné toto: "Osud, zákon odplaty, zákon silnějšího, zákony vzniku a zániku nemají poslední slovo! Bůh, Hospodin jediný!" Ano, Bůh je ten, kdo od toho všeho osvobozuje, pokud se člověk svěří do jeho moci.
První takovou společností, kterou si Bůh oddělil proto, aby se neřídila přírodními danostmi nýbrž tím, co je správné a dobré, byli izraelité. Ale těmi to samozřejmě neskončilo.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 22.Dubna 2019, 11:10:42

Ten rozdíl je v tom, paní Hájková: ti evoluční biologové (respektive etologové) se odvolávají na "tvrdá fakta" - tedy na to co je víceméně jednoznačně prokázáno objektivním výzkumem, případně cílenými experimenty.

To jest: oni samozřejmě vědí i o tom, že v přírodě existuje cosi jako altruismus. Ale tento "altruismus" má pro ně jenom potud realitu, pokud představuje nějaký jednoznačný evoluční prospěch - buďto pro vlastní přežití jednotlivce, anebo pro možnost vlastního rozmnožování, to jest předávání své vlastní genetické informace. Jinak řečeno: "altruismus" je pro ně jenom specifickou formou egoismu, boje za vlastní, ryze individuální zájmy. (I když si dotyčný jedinec této souvislosti s vlastními - genetickými - zájmy vůbec nemusí být sám vědom.)

To celé je možno formulovat i opačně: v průběhu evoluce by se nemohl natrvalo udržet žádný altruismus, který by neměl - v daném geneticko-reprodukčním smyslu - čistě osobní význam pro konkrétního jednotlivce (tedy zájem v zásadě egoistický).

Tento smysl pro realitu těmto vědcům není možno upřít, a nemá smysl tuto realitu popírat. Jediným bodem mé kritiky bylo to, že tento pohled je - v porovnání s nekonečnou komplexitou lidské bytosti - podle všeho přece jenom až příliš úzký. Jinak řečeno: pokud jsem do hry vnesl prvek transcendence a svobody, pak i tyto schopnosti jsou zřejmě zcela reálné.

Zatímco Vy svou mravní výzvu - a v tom je ten zásadní rozdíl - chcete postavit na zcela evidentní fikci.

Ten "Bůh" má samozřejmě potud svou realitu, dokud se nalezne dost lidí kteří v něj uvěří; a tato víra měla dozajista především v minulosti taktéž svou jednoznačnou evoluční výhodnost. Právě proto vznikla, a právě proto se udržela. Ale tato evoluční výhodnost v současné době už značně ztrácí na významu (v dostatečné míře se už vyvinuly jiné, civilnější a racionálnější normy pro regulaci lidského skupinového jednání).

Takže se nevyhnutelně staví otázka, jak dlouho tento "Bůh" (to jest: víra v něj) může ještě vůbec evolučně přežít.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 22.Dubna 2019, 11:43:17

Bůh je také zcela reálný, pane Poláčku. Není závislý na tom, jestli v něj někdo věří nebo ne. Vy se odvoláváte na "tvrdá fakta", zatímco já na osobní zkušenost.
V těch dřívějších dobách skutečně šlo hlavně o plnění nějakého mravního zákona, ale Bůh dal lidem prostřednictvím Ježíše svého Ducha, aby se řídili jím místo Zákonem. Kdo se jím řídí, nemusí se o morálku vůbec starat.
Bůh se prostřednictvím svého svatého Ducha může člověka také zmocnit a jednat místo něj. V Bibli se o tom píše na více místech.
Člověk spoléhající na Boha přitom může být naprosto slabý, bez testosteronu, v evoluční nevýhodě, a přesto se neztratí.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Byl jsem vychován k tomu, že "brát" (upírat) lidem jejich Boha je neslušné. Pondělí, 22.Dubna 2019, 22:36:0

Přinejmenším od exilu členů Jednoty Bratrské (dnes po celém světě rozptýlení Moravští bratři) u nás víme, že odchodem Komenského jsme nic nezískali. Jinde lidé také mají podobnou zkušenost. Náboženská tolerance má bohatou historii. "Nebudiž žádného donucování v náboženství", jak je psáno v Koránu.

Je neslušné útočit na víru, vyznání, ničit posvátná místa a památky. Od indiánských pohřebišť, přes sochy Budhy po smyslné reliéfy na hinduistických chrámech.

Jenže k tomu a) musí platit i b). Právě tak je neslušné někomu Boha vnucovat. Nejen násilím, i urputností, asertivitou bez respektu k druhému.

"Bůh dal lidem prostřednictvím Ježíše svého Ducha, aby se řídili jím místo Zákonem. Kdo se jím řídí, nemusí se o morálku vůbec starat" je strašlivý názor. Zajisté jej zastávali španělští konquistadoři, vraždíce jihoamerické indiány. Jistě se nadechli (a nadchli) - tj. inspirovali - Duchem ... ovšem pro genocidu.

Pan Poláček cituje správně (i když chvílemi střídá druhy lidoopů) etologická pozorování. Morálka je před-lidská. Tak jako základem altruismu, který obstojí v evoluci, je teorie sobeckého genu (altruismus sice zvýhodní jiné jedince, ti ale díky příbuznosti rozšíří tytéž geny), tak i základem sociálného chování je vyšší pravděpodobnost přežití skupiny jako takové a tím úspěch genů tvorů sociálně se chovajících. A všude, kde je přítomna skupinová výhoda, je přítomno i určitý podíl proti-sociálního chování, tj. jaksi parazitického čerpání výhody od druhých bez vlastního podílu, či přímo proti zájmu skupiny. A ano, právě teorie her dokáže vyčíslit takové pravděpodobnosti z poměrů "costs and benefits". Pan Poláček si zapamatoval ze své četby jen ty lidoopy, ale totéž je popsáno u mnoha sociálně žijících druhů nebo u druhů s náročnou péčí o mláďata. Od hnízdících krmivých ptáků, přes hlídající (a v té době nežeroucí) surikaty nebo promyky, až po ono popsané obcházení dominantního samce a zálety samic s drzými mladými "trubadůry", které je známo u mnoha harémově se rozmnožujících druhů, od jelenovitých, přes paviány po ploutvonožce.

Pravděpodobnost úspěchu - z pohledu genpoolu skupiny - nesociálného, "neetického" chování je nenulová, vyčíslitelná teorií her, a zároveň nepřevažující, neboť v takovém případě by sociální, "etické" chování samo neobstálo v evoluci. A zároveň je pravdou, že tvrdší selekční tlak na populaci (například nepříznivé vnější podmínky) snižují výskyt asociálního chování ve skupinách. Je to matematika, skupina která obstojí pod tvrdým tlakem obstála právě proto, že nebyla oslabena "nemorálními" nespolupracujícími členy. To je luxus do podmínek pohodlnějších. Proto se bude více krást v jižní Itálii než v severním Švédsku. A proto tvrdé podmínky Australských kolonií ... nebyly nikterak příhodné pro asociální jednání trestanců tam vyhoštěných.

Co to má společného s náboženstvím? Všechno. Již jednou jsem zde napsal, že víra podporuje fitness (evoluční zdatnost). Je to jeden z důvodů (ne jediný), proč jsou náboženské představy tak univerzálně rozšířeny mezi vzájemně odlišnými skupinami lidí. Náboženství vždy zahrnou i nějakou formulaci morálky (to nic nemění na tom, že morálka sama je starší, průkazně před-lidská, zatím co na náboženské představy mimolidských zvířat se jich zatím nedokážeme zeptat).
Jestliže pak v teorii her stanovíme na vstupu o něco vyšší pravděpodobnost asociálního chování u skupiny bez etiky podpořené kultem ("projde mi to, nikdo to nevidí" dejme tomu deset procent) než u skupiny s náboženstvím podepřenou etikou (úvaha "bohové to stejně uvidí, neprojde mi to" sníží pravděpodobnost řekněme z deseti procent na devět), vyjde vyšší fitness u té druhé skupiny. S růstem fitness skupiny oproti skupinám konkurujícím se pak šíří i použitý kult, a to právě do prostředí, kde poskytne relativně největší selekční výhodu.

V tomto smyslu je, paní Hájková, "Bůh zcela reálný" jak píšete. Tj. působí, má skutečný vliv na světě. Bůh spolupracující a kooperativní se osvědčí tam, kde lidé - v těžkém prostředí, řídkém osídlení - musejí spolupracovat, aby se uživili. Bůh bojovný, agresivní, podporující sounáležitost válečníků v kmenových válkách, se prosadí v úživných prostředích s velkou vnitrodruhovou konkurencí, v hustém zalidnění.

Přesto je conquista ohavná. Nevnucujte nám, prosím, svého Boha. My Vám ho na oplátku nebudeme brát.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 23.Dubna 2019, 07:29:37

To je samozřejmě nedorozumění, pane Jedličko. Já tady předpokládám, že morálka je naučená morálka. Nestará-li se někdo o morálku, neznamená to, že žije nemorálně nebo že někomu něco vnucuje. Dobré chování k druhým lidem (chovej se k nim tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě), je prostě jeho organickou součástí, kterou proto nemusí "řešit". Malé děti se o morálku také nestarají. Vědomé morálce je postupně učí dospělí. Zároveň s ní je učí i svým hříchům. Ano, lidský svět je zasažen hříchem. Máte pocit, že konquistadoři se chovali jako nevinné děti, které neznají morálku? Já myslím, že ne. Že se naopak chovali "morálně" ve smyslu, jak to oni sami chápali (jak byli naučeni). Chcete-li - jak dnes velí módní morálka - soudit křesťanskou civilizaci (což je možné, pochopitelné a snad i potřebné), pak i vy, nejenom já, jste jejím dědicem. Tím že odmítáte křesťanství, se toho dědictví nezbavíte.
Ostatně, zvířata také neznají morálku v lidském smyslu. Prostě poslouchají své instinkty, které jim byly naprogramovány a proto se chovají sociálně (ovšem jenom tam, kde je to potřeba, a jenom k tomu, ke komu jim káže instinkt). Jindy se rvou.
Svého Boha nikomu nevnucuji. Prostě o něm píšu a budu psát dál. Denně slyším a čtu na internetu (nebo jinde) něco, co se mi absolutně nelíbí a taky nemám pocit, že by mi to bylo nějak vnucováno. Každému přeji svobodu. Co nechci, to nečtu. Tutéž možnost máte vy.
Vy říkáte, že jste byl veden k toleranci jakéhokoli náboženství. Já jsem naopak byla vychována v tom, že náboženství je tmářství a že je správné proti němu bojovat. A že morálka je třídní záležitost. Své názory na třídy i na boj proti náboženství (tedy svou morálku, k níž jsem byla vedena) jsem byla dějinami přinucena přehodnotit. Čím bych se tak asi měla řídit? Naštěstí se o to nemusím starat, protože mezitím už se o mě postaral sám Bůh prostřednictvím Ježíše. Stačí mi jen mu naslouchat.
V žádném případě mi ho nemůžete vzít, toho se vůbec neobávejte.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Duch svatý, morálka a etologie Úterý, 23.Dubna 2019, 10:15:29

Paní Hájková, nijak jste neodpověděla na ten problém který uvedl pan Jedlička: že tím "Duchem svatým" se nechali vést třeba i ti vraždící evropští konquistadoři. Za nejlepšího, nejupřímnějšího přesvědčení, že jednají plným právem a ve vůli Boží, neboť objekty jejich vražedných choutek jsou přece "jenom" jacísi bezbožní pohané...

Jinak řečeno: to že Vy (a většina současných křesťanů) si toho "Ducha svatého" dnes vykládáte jinak, humanističtěji, to je právě jenom věcí Vašeho vlastního výkladu. (A především změněného historicko-kulturního kontextu.)

Poukazuji znovu a znovu: ani Bůh, a tedy ani "Duch svatý" nám není v žádném případě dán nějak bezprostředně. Jako jednoznačný návod k rozpoznávání, co je a co není dobré. Vždycky, za všech okolností je v tom přinejmenším zčásti i naše vlastní interpretace. (Ostatně, například i ten "Duch svatý" dal svého času zbožným Izraelitům nejsvatější požehnání k tomu, aby vyvraždili veškeré obyvatelstvo Jericha.)

Takže ještě jednou: žádný "Duch svatý" nás nikdy nemůže zbavit konečné odpovědnosti za naše vlastní jednání. Ale přitom on do značné míry slouží právě k tomu: aby člověk na něj tuto svou vlastní odpovědnost mohl přesunout. "Bůh/Duch svatý to přece tak chce; tak co j á s tím mohu nadělat?!..."

--------------------

Mimochodem, když už tady padla ta zmínka o "vnucování": to není tak docela pravda, že byste nám toho svého Boha nevnucovala. Už jenom tím že ho prohlašujete za objektivní realitu, tak nám ho vnucujete, implantujete do našeho vlastního obrazu světa.

Kdybyste jenom řekla: "Věřím v Boha, protože mě to osobně uspokojuje, ale nevím a netvrdím že je nějakým způsobem reálný nad okruh a dosah mé vlastní víry" - pak by to bylo víceméně v pořádku, v každém případě by nebylo možno mluvit o nějakém "vnucování". Ale pokud se tvrdí reálná existence Boha, pak to okamžitě útočí na světonázor všech racionalistů, protože realita (objektivní) může být nakonec jenom jedna jediná. Takže svým tvrzením reálné existence Boha nevyhnutelně vyhlašujete boj všem racionalistům.

----------------------------------------

Na straně druhé se pan Jedlička se svým objektivistickým naturalismem stejně tak míjí s daným problémem. Zopakujme si: podle autorů oné publikace je naprosto zdravým jednáním onoho - méně fyzicky obdařeného - opičího jedince, když si svou sexuální frustraci kompenzuje znásilňováním svých vyhlédnutých, ale nesvolných partnerek. V tom případě by tedy to samé (a z dikce daného textu to tak také jednoznačně vyplývá) muselo platit i pro společnost lidskou. Že tedy namísto jakýchsi nesmyslných a neúčinných terapií by se mělo znásilňování zřejmě deklarovat jako jednání zcela přirozené a zdravé.

Z hlediska ryzí etologie dost možná ano; ale právě to bylo mé nanesení problému, jestli člověk přece jenom není alespoň zčásti tvorem, který přesahuje tuto svou ryze přírodní danost a podmíněnost. A jestli není právě tím tvorem, který by se měl vymanit a osvobodit ze slepé působnosti ryze etologických mechanismů.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 23.Dubna 2019, 10:41:6

Pane Poláčku, ujišťuji vás, že i já podléhám světské spravedlnosti, jako všichni ostatní lidé.
Jinak si myslím, že vám nezbývá, než věřit, že Duch svatý, který podle vás reálně neexistuje, se bude člověka v budoucnu zmocňovat už jen jako láska.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.