Máme patriarchát?

Sociální a mocenské nerovnosti ve společnosti mají jiný základ než patriarchát, myslí si Eva Hájková. A co vlastně tento pojem znamená a jak jej definovat?

Dnešní levice mluví často o potřebě zrušit patriarchát, který ztotožňuje s kapitalismem, přičemž toto „zlo“ přičítá víceméně Západu. Klasickým představitelem je bohatý bílý muž. Bude to celkově lepší, když podstata systému zůstane nezměněna, jen se k moci dostanou chudé černé ženy?

Myslím, že ne. Vždycky jsem proti tomu ztotožňování kapitalismu a patriarchátu měla námitky. Klasický patriarchát je forma společnosti s nadvládou mužů a otců nad ženami a dětmi. Na Wikipedii se k tomu ještě dodává: Ti mají také primární zodpovědnost za její blaho a prosperitu. Opravdu má v kapitalismu někdo primární zodpovědnost za blaho a prosperitu konkrétní společnosti? Nějak se mi nezdá.

Zatímco dávní otcové tu odpovědnost za jiné opravdu měli, dnešní „patriarchové“ kapitalistické ekonomiky nemají odpovědnost za nikoho a vůbec si ji nepřipouštějí. Už proto nejde o žádný patriarchát. Nadvláda však existuje. Jakož i stále ještě značná (a jistě nespravedlivá) převaha mužů nad ženami v různých oblastech společnosti, a ta se samozřejmě netýká jen Západu.

Nedávno jsem na internetu objevila starokřesťanský mravoučný spis s eschatologickými motivy Hermův Pastýř, který byl v raně křesťanských dobách natolik ceněn, že se objevil dokonce v nejstarším dochovaném rukopise Nového zákona (v takzvaném Sinajském kodexu ze 4. stol.) Trvalou součástí novozákonních spisů se však nakonec nestal.

The-elderly-in-ancient-roman-familyPředstava odpovědnosti pána domu vychází patrně z římského práva. Repro DR

Autorem spisu je jakýsi Hermas – propuštěnec, který se ještě jako otrok dostal do Říma. Hermas měl rodinu, kterou zanedbával kvůli honbě za majetkem, ale pak zřejmě o jmění částečně přišel a začal se zabývat zemědělstvím, jak lze ze spisu vyčíst. Spis se nezaměřuje ani tak na teologii, jako na výchovu k mravnosti, přičemž mezi největší špatnosti světa počítá bohatství.

Bohatství je podle Pastýře takové zlo, že bohatí ani nemohou být součástí církve. Jsou v podobenství přirovnáni k bílým kulatým kamenům, které se nehodí na stavbu hradu či věže (k nim přirovnává církev). Tyto kameny je nutno nejprve otesat, aby se ztrátou části svého objemu staly čtyřhrannými, a teprve potom mohou být použity na stavbu. Právě tak je nutno otesat bohatství těchto lidí, aby se pak, budou-li solidární s chudými, stali užitečnými. Církev ve spise vystupuje v podobě kárající paní. Přísně je nahlíženo i na další „světské žádosti“ a hříchy.

Ale proč o tom píšu? Jde mi o to, jak se v tomto mravokárném duchovním spise projevuje patriarchát.

Hermas měl mystické zjevení. Zjevil se mu anděl pokání v podobě pastýře v bělostném rouchu (odtud název spisu) a sdělil mu různá přikázání a podobenství, jimiž se měl sám řídit a také je předat ostatním. Pastýř zdůvodňuje, proč je Hermas stíhán „trestajícím andělem“, ačkoliv jeho hříchy nejsou příliš závažné.

Děje se tak za provinění, kterých se dopustil „jeho dům“, tedy jeho rodina, popřípadě služebnictvo s ním žijící: „Tvůj dům spáchal četné nepravosti a hříchy... Není-li potrestána hlava domu, nemohou být potrestáni ani oni. Když ty jsi trestán, jsou trestáni i oni. Když by se nestalo nic tobě, ani jim se nic nestane.“Hermas měl být trestán tak dlouho, dokud se „jeho dům“ nenapraví. Naštěstí mu bylo Pastýřem slíbeno, že jeho trest bude mírněn a utrpení nebude dlouhé.

Celý ten (trochu archaický) výraz – pán a jeho dům – vystihuje podstatu někdejšího patriarchátu. Objevuje se i v novozákonních spisech, kde ten či onen muž přijal Krista (dal se pokřtít, měl být spasen) s celým svým domem. V některých překladech už je novější formulace – celá jeho domácnost, všichni v jeho domě.

Pán domu je zkrátka Bohu odpovědný za chování všech „svých lidí“. Je z toho dobře patrná dobová představa, že manželka, děti a služebnictvo jsou zcela nesamostatnými tvory, kteří (i mravně) zcela závisejí na pánovi domu. Věřilo se možná, že nebude-li je tento dostatečně napomínat, musejí nutně upadnout do hříchů. Oni sami od sebe patrně nevědí, co je dobro, nýbrž se řídí podle svého pozemského pána. Čili když tento bude trpět kvůli nim, oni to uvidí a pohne to jejich svědomím.

Tento „duchovní“ patriarchát, zdá se, trošku nekoresponduje s Pavlovým výrokem, že „není už rozdílu mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou, všichni jsou jedno v Kristu“. Jenomže evangelium byl ideál, zatímco skutečný život byl někde úplně jinde a pořád se tlačil do církve. A tak i Pavel potvrzuje, že hlavou ženy je muž, kdežto hlavou muže Kristus.

Jenom na doplnění – žena také mohla mít svůj dům. Vlastně i v Pastýři jeho autor hned zkraje popisuje, jak byl prodán jako otrok jedné Římance. V Bibli lze několikrát nalézt spojení „žena a její dům“, ale hodně záleží na překladu a kontextu, co je tím vlastně myšleno. Například v knize Přísloví můžeme najít zmínku o ženě-svůdkyni, která opustila „muže svého mládí“ a smlouvu s Bohem, za což „propadla smrti i s celým svým domem“.
Zatímco v Hermově pastýři pán trpí za hříchy celého svého domu, v druhé kapitole Přísloví trpí naopak celý dům (v tomto případě zřejmě služebnictvo) za hříchy své paní.

Představa odpovědnosti pána domu vychází patrně z římského práva, v němž pater familias byl jedinou svéprávnou osobou v domě, neomezeným pánem nad celou svou rodinou, nad jejich životem i smrtí. Své děti mohl v případě nouze prodat i do otroctví. Na druhé straně byl odpovědný za škodu, kterou způsobily osoby jemu podřízené. Za jejich delikty musel platit pokutu. Což vlastně zrcadlí i příběh z Pastýře. Emancipace v římském právu znamenala zánik moci otcovské. Člověk pak odpovídal sám za sebe.

Jak je vidět, klást vinu za patriarchát křesťanství je zhola nesmyslné. Ono se jenom nemohlo zcela vymanit z dobových „móresů“. A mělo stálou tendenci propadat se do mravokárnosti, protože tam, kde chybí Láska, nastupuje Zákon. V době, která byla neuvěřitelně drsná, se křesťanská láska prosazovala jen těžko. To však není důvod se od křesťanství odvracet. Spíš je zapotřebí držet se především jeho podstaty. Lásky.

Už i ve Starém zákoně jsou protipatriarchální prvky, které chtěly překonat starodávné zvyky. Například u Ezechiela (18) říká Bůh, který vede při se svým lidem: „Syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi... Vy však říkáte: ‚Proč nepyká syn za otcovu nepravost?“ Lidé se prostě vytrvale drželi svých patriarchálních zvyků.

Sociální hierarchie včetně obrany teritoria jsou staré instinkty pocházející z živočišného období člověka. Ježíš přišel tyto staré živočišné programy zrušit a udělat z člověka nové stvoření, plně lidské a zároveň božské. Jenže ty staré instinkty se vytrvale vracejí.

Zatímco původní sociální hierarchie byla založena na fyzické síle, později vojenské převaze, v průběhu kapitalismu začala hrát důležitější roli síla ekonomická (ekonomická gramotnost). A začaly padat důvody, proč by ženy měly být vyloučeny. Pokud jde o ekonomickou gramotnost, nejsou ženy v průměru o nic horší než muži. Zatímco starý patriarchát byl nemyslitelný bez klasické rodiny, jejíž struktura prostupovala celou společnost, moderní kapitalismus už rodinu nepotřebuje. Služby, které poskytuje rodina, lze bez problémů koupit, a proto, jak předpověděli už Marx a Engels v Manifestu, rodinu jakožto brzdu vývoje destruuje.

Pokud by mělo být někdy zrušeno to, čemu se dnes nesprávně říká patriarchát (zatímco je to kapitalismus), nestačí preferovat ženy na vedoucí místa. Kapitalismus jakožto ekonomický systém je založen na instrumentalizaci lidí. Na využívání jejich práce, čili vlastně na jejich zvěcnění. V tomto smyslu byl kapitalismem i minulý režim. Aby se změnila podstata systému, musel by být odstraněn nerovný poměr zaměstnavatel – zaměstnanec (najímatel – najatý). Ale to je ještě nadlouho. Ono by to proti vůli zaměstnavatelů (ani bez vůle zaměstnanců) nešlo.

Možná se zrušení instrumentalizace musí odehrát také v duchovní oblasti. A co v tom může hrát účinnější roli než láska? To platí jak pro starý patriarchát, tak pro kapitalistický nepatriarchální „patriarchát“. Řekla bych (po křesťansku), že se oba, jakož i jiné mechanismy obrany teritoria a sociální hierarchie, dají zrušit jedině v lásce. Ta má totiž moc dělat ze starého stvoření nové.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 17.Února 2019, 13:11:53

Ta kolektivní odpovědnost v oněch dobách ovšem nebyla omezena jenom na samotnou rodinu. Například když byl na území nějakého rodu někdo zabit, pak - pokud nebyl odhalen pachatel - za to nesl odpovědnost celý rod. Bylo to sice archaické pojetí viny - ale v oněch dobách fakticky jediné účelné. Pro rodinu poškozeného to byla - v dobách kdy ještě neexistovala kriminalistika, a tedy pravděpodobnost odhalení pachatele byla minimální - prakticky jediná možnost, jak se dobrat alespoň určitého odškodnění.

----------------------------------

Co se toho "otesání kulatého kamene" týče - to je opravdu půvabný příměr. ;-)

A něco to má ovšem do sebe; ovšem především v tom smyslu, že se jedná o záležitost krajně obtížnou. My totiž nemáme k dispozici kladivo a sekáč, ale můžeme působit vlastně jenom prostřednictvím mravních apelů. A že by samotná láska dokázala "otesat ten kulatý kámen" - to se zdá být bohužel značně málo pravděpodobné.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 17.Února 2019, 14:52:7

Oni se také snažili působit prostřednictvím mravních apelů. To je podstatou onoho mravoučného spisu. Kulaté kameny prostě nebyly použity ke stavbě hradu=církve, ale zůstaly ležet mimo.
Je tam i výzva: "Majetní, vyhledávejte hladové, dokud hrad není ještě dostavěn. Po dokončení hradu rádi byste konali dobro a nebudete již moci".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Proč láska? Pondělí, 18.Února 2019, 05:26:10

Protože láska láme okovy nutnosti. Kdo má lásku, ten nedělá to, co musí, ale to, co chce dělat. Přičemž, jak víme od Ježíše - kdo miluje, nedělá nic zlého.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Terapie láskou Pondělí, 18.Února 2019, 11:49:7

Tato snaha svět napravit čirou láskou, to je asi to samé jako ten - nijak vzácný - případ, kdy mladá, po uši zamilovaná žena zjistí, že její milý je propadlý alkoholu. A ona si ho přesto vezme, neboť je přesvědčena, že ona ho svou horoucí láskou ze sevření alkoholu dozajista dostane.

No, takovéto snahy o "terapii láskou" v drtivé většině končí totálním neúspěchem, stejně tak jako partnerský vztah sám.

Takže na tu lásku bych opravdu příliš nespoléhal, při pohledu na ty démony kteří ovládají současný svět. Nemusí to být zrovna démon alkoholu; démon mamonu může být stejně tak silný, a stejně tak zničující.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 18.Února 2019, 12:16:44

Láskou zde nemyslím milostný vztah, ale spíš něco dobrého, co člověk dělá, aniž by přímo musel. Nenutí jej k tomu ani tradice ani žádná povinnost nebo dluh. Dělá to naprosto dobrovolně, "jen tak".
Včera jsem v jedné knížce našla starý chasidský příběh, který jsem si opsala, že ho možná dám na Facebook. V noci mně pak přišla myšlenka dát ho sem do diskuse, právě k ilustraci moci této lásky:

"Akibovi předpověděl podle horoskopu jeden z jeho chaldejských přátel, že jeho dcera zemře v den své svatby na hadí uštknutí. Akiba, který nechce dceru kvůli tomu nechat neprovdánu, dá své služebníky co nejúzkostlivěji prohledat před hady celý dům, v němž se má svatba konat. Poté, co se tak stane, zahájí slavnost, a den uběhne, aniž se obávaná událost přihodí. Akibův přítel je přirozeně přese všechnu spoluradost znepokojen, a na jeho prosbu dojde k přesné rekonstrukci všeho, co se během dne stalo. Přitom se ukáže následující skutečnost: Akibova dcera se jednou zvedla od svatební tabule, aby obsloužila žebráka, o nějž se nikdo nestaral. Podle orientálního zvyku mu pomohla svléci a pověsit plášť. K tomu účelu vzala špičaté dřívko, které dle zvyku zarazila do stěny a použila k pověšení pláště. Při prohlídce tohoto místa se ke všeobecnému údivu ukázalo, že při tom probodla hada který se právě chystal spustit dolů a dokonat své vražedné dílo. Tento had k tomu byl předurčen od počátku světa, ale protože Akibova dcera konala něco, co leželo mimo dosah pozemských zákonů - nikoho by nenapadlo, že by nevěsta mohla ve svůj velký den vstát od stolu a obsloužit žebráka, zvláště když bylo v domě dost služebnictva - a navíc co bylo dobré, proto had nemohl své dílo vykonat."

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pondělí, 18.Února 2019, 14:24:55

Svoboda není láska, ale láska je (pozitivně využitá) svoboda.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Princip lásky a zákony pozemské Úterý, 19.Února 2019, 09:32:9

To je sice hezká historka, paní Hájková, a má dozajista svou přesvědčivost; ale v zásadě nijak neřeší náš problém.

Totiž ta zamilovaná mladá žena snažící se vyléčit, vnitřně proměnit toho alkoholika - tak ta činí přesně to samé, snaží se "pozemské zákony" (tedy mechanismus závislosti na alkoholu) překonat něčím, co leží mimo dosah těchto zákonů (svou láskou). A jak řečeno, plně s touto snahou ztroskotá. A tak to nevyhnutelně dopadne vždycky, když propadneme iluzi, že můžeme platnost těch "pozemských zákonů" překonat a zlomit jenom ryze nehmotným impulsem.

Vrátím se zase jednou k Aristotelovi. I on chtěl, aby dobrý stát byl založen na principu "přátelství". Toto "přátelství" všech obyvatel či občanů k sobě navzájem, to je skutečně také něco nehmotného, něco co překračuje pouhé "zákony světa".

Jenže: Aristoteles n e p o č í n á své úvahy tím, že by napřed všeho postavil toto přátelství, a oddal se blahému očekávání, že toto přátelství už samo všechno zmůže.

Naopak, Aristoteles napřed z ř i z u j e ten dobrý stát, to jest: on h a r m o n i z u j e všechny jeho reálné vztahy (to jest: ty "pozemské zákony") - a teprve poté mu k tomu může přistoupit to přátelství, jako poslední nutná ingredience.

Ta křesťanská "láska" je znovu a znovu převracením tohoto vztahu, této posloupnosti; znovu a znovu směřuje k té iluzi, že naprosto postačí jenom dobrá vůle a vzájemná láska, a že už jenom tím bude všechno podstatné hotovo.

Vraťme se znovu k tomu příkladu s tím alkoholikem: ano, svým způsobem by i tady ta láska mohla sehrát svou pozitivní roli. Ale to jenom a pouze v tom případě, kdyby ta milující žena té intenzity vzájemné lásky dokázala využít k tomu, aby toho svého přinutila podrobit se cílené terapii. Tedy - zasáhnout do těch "pozemských zákonů".

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 19.Února 2019, 09:33:55

Stejně tak by ovšem, pane Nusharte, bylo možno říci, že láska je "konec vší svobody" - neboť ze všech dalších možností konání člověka emocionálně fixuje jenom na jeden jediný cíl (objekt).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 19.Února 2019, 10:18:0

Pane Poláčku, já s tím vaším příkladem celkem souhlasím. Vy píšete, že nestačí alkoholika milovat, nýbrž je potřeba ho ještě aspoň přimět k léčbě. Totiž, to je tak, že já ty konkrétní činy už přímo do lásky zahrnuji. Protože láska bez jakýchkoliv viditelných či hmatatelných projevů je jen těžko myslitelná. (Miluji tě, ale nic pro tebe nehodlám udělat?) Ono se často říká, že láska prochází žaludkem, to je takové okřídlené rčení. Ale samozřejmě, v určitém smyslu prochází i jinými tělesnými orgány. Vždycky se jedná o dobré skutky pro naše bližní, jejichž dobro nám má ležet na srdci. Jen se musíme mít na pozoru, abychom jim to své dobro příliš nevnucovali, nýbrž stále přemýšleli, co vlastně bude pro ně nejlepší. Nelze se přitom slepě řídit podle nějakého zákona.
Čili láskou se má naplnit náš pozemský život a naše konkrétní činy - ale to právě je principem křesťanství!
Ten příběh ukazuje, že dobrý skutek má někdy i nezamýšlený pozitivní efekt. Něco, co jsme ani nečekali. A nakonec, my vlastně ani nemáme nic najisto očekávat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Nemusíme se, pane Poláčku, emocionálně fixovat na jediný objekt. Úterý, 19.Února 2019, 11:59:47

Můžeme cítit lásku ke všem lidem dobré vůle. Pak si třeba uvědomíme, že na ty ostatní jsme zapomněli a že přesně nevíme, kteří jsou kteří, a tak můžeme cítit lásku ke všem lidem. Pak třeba i ke všem našim "malým bratřím", ke květině, o kterou pečujeme, ke světu...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.