Úzkost z budoucnosti

Eva Hájková

Zprávy o stavu životního prostředí z poslední doby neskýtají právě optimistický obraz budoucnosti. Jak se s nimi vyrovnat? A právě zde má podle Evy Hájkové své místo křesťanská víra a naděje.

Zdá se, že ochránci životního prostředí se v otázce budoucnosti planety dělí na dvě hlavní skupiny. První říká, že planeta je v ohrožení a je zapotřebí s tím něco udělat dřív, než bude pozdě. Druhá skupina říká, že pozdě už je. Znečištění je prý takového rázu, že dramatické změny klimatu a závažné poškození biosféry včetně vymírání druhů jsou neodvratitelné.

Lidé, kteří problematiku životního prostředí sledují s velkým zájmem, se přiklánějí buď k té méně pesimistické, nebo k pesimističtější verzi. A my, kteří se pídíme po ekologických otázkách jen občas, nevíme, co z toho je víc podobno pravdě.

Nedávno u nás v práci asi hodinu netekla voda, protože se muselo něco opravit. Nikdo ovšem dopředu nevěděl, jak dlouho bude odstávka trvat, a tak měl každý potřebu napustit si pro všechny případy nějakou zásobu, aby měl na kávičku a taky na splachování WC.

V umývárně se utvořila menší fronta. „Naše děti už budou stát frontu na vodu úplně běžně,“ pronesl při tom jeden z mladších kolegů s úsměvem na tváři. Řekl to asi takovým tónem, jakým mladí lidé hovořívají o tom, že oni už ve stáří nebudou pobírat důchody. A tváří se při tom, jako by se jich osobně jejich budoucnost vůbec netýkala.

Takhle obvykle mluví o smrti někdo, kdo ji očekává až za hodně dlouho (čili ji vlastně vůbec neočekává). Proč tedy lidé přivádějí na svět děti, když se domnívají, že budou muset stát každý den frontu na vodu a pracovat bez odpočinku až do konce svých dnů? Takové řeči působí cynicky, pokud jim naslouchá někdo, kdo nad tím trochu víc přemýšlí a myšlenky mu procházejí srdcem.

Obrazy budoucnosti jsou buď pesimistické, anebo více pesimistické. Repro DR

Ale lidé, kteří tak mluví (a je jich dost), vůbec nemusí být špatní. Jen berou všechno tak nějak „normálně“. Jako, že svět je takový, jaký je, tedy drsný, a člověk se tomu musí přizpůsobit a nebýt citlivka.

Na druhé straně jsou tady lidé, kterým budoucnost planety leží na srdci až nadmíru. Asi jsou na to nějak mimořádně citliví. Před několika dny přinesl Deník Referendum rozhovor Zuzany Vlasaté s psychoterapeutkou Zdeňkou Voštovou. Zdeňka Voštová se věnuje lidem, které trápí environmentální žal. Jde o lidi, co zažívají úzkost a strach z budoucnosti a také hluboký smutek z toho, že nenávratně zaniká část přírodního světa.

Zdeňka Voštová na svém webu mimo jiné svým klientům radí, co proti této úzkosti dělat:

  • Obklopte se komunitou lidí, kteří smýšlejí podobně, a kde se budete cítit svobodně o tom mluvit
  • Zapojte se do aktivit, které pomáhají řešit příčinu, tím snížíte svůj pocit bezmoci
  • Dopřejte si i odpočinek a odpojení od negativních zpráv
  • Soustřeďte se na přítomný okamžik a vědomě hledejte naději.

Je možné zelené křesťanství?

Před rokem napsal Filip Outrata článek Za křesťanství zelenější, v němž se zmiňuje o dluhu křesťanství vůči ekologické problematice a obecně vůči přírodě, protože prý ji nepovažuje za stejně hodnotnou, jako je člověk.

Cituji z článku: „Kde se tento vyhraněný člověko-centrismus v křesťanství vlastně vzal? Jak to, že se v něm naopak neujala vnímavost k tomu, že jiní živí tvorové — rostliny, zvířata, ale třeba i voda, skály a další takzvaně neživá příroda — mají vlastní duchovní podstatu? Proč podobné náhledy, třeba v keltském křesťanství nebo v původním františkánství, dnes v osobním podání papeže Františka, zůstaly silně menšinovou záležitostí?“

Přiznám se, že nejsem s to posoudit, do jaké míry je křesťanství papeže Františka méně antropocentrické. Zda skutečně přiznává vlastní duchovní podstatu zvířatům, rostlinám, vodě a skálám. Nebyl by to panteismus?

Křesťané samozřejmě mají být „zelenější“, než byli dříve, a to z toho prostého důvodu, že environmentálně šetrné chování se ukazuje jako nanejvýš aktuální a potřebné. Mohou být zelenější, mohou být i vegetariány. Proč ne? Je to jejich věc a není na tom nic protikřesťanského. Ale proč by se prvky environmentalismu měly vnášet přímo do křesťanského učení? Proč a jak by mělo být „zelenější? Copak se lidé nemohou chovat ekologicky zodpovědně, protože to je rozumné a užitečné pro přírodu i pro člověka? Mají opustit své učení o oddělenosti Stvořitele a stvoření? Co by potom zbylo z křesťanství?

Apoštol Pavel sice v 1. listu Korintským píše: „Bůh bude všecko ve všem“ — tedy všechno bude naplněno jeho přítomností a láskou — avšak vyjadřuje se tak o budoucím věku („až bude všecko podřízeno Kristu“), nikoliv o přítomnosti. Neříká, že Bůh už je všecko ve všem teď. I když si možná představoval, že ta budoucnost nastane brzy.

Zmiňuje se také o rozdílu mezi tělem přirozeným a tělem duchovním. Myslím, že křesťané nemohou být panteisty, a přitom zůstat křesťany. Příklon křesťanů k panteismu by znamenal vedle věčného života akceptovat také věčnost smrti.

Křesťanství však počítá s přemožením smrti v „budoucím věku“ či v „budoucím světě“ (ten pojem mimochodem zná i judaismus). Příklon k panteismu by v jistém smyslu znamenal akceptovat i zlo. Těžko se přece dá říct, pokud se na přírodu budeme dívat lidskýma očima (a jakýma jinýma?), že je výhradně dobrá. I v případě, že nám někoho blízkého sežere medvěd?

Křesťan zajisté může být mystikem (tím bezpochyby byl i svatý František), ale nemůže být panteistou. Jistě, na všechno se dá nahlížet v přeneseném smyslu slova — například každý rozpuk jara lze nazvat takovým malým „vzkříšením“. Příroda bezpochyby zná způsob, jak překonávat smrt a pomíjivost, jak zajistit věčné pokračování života. Jenže jinak, než jak to chápe křesťanství.

K pokračování života, například u zvířat, dochází předáváním genů. Věčnost spočívá v plození nových generací. Takovéto překonávání smrti — nazvala bych to biologickou transcendencí — znal člověk dávno před Kristem. A přece mu to nestačilo k věčnému, tedy plnému životu. On potřeboval něco víc.

Ale byla bych blázen, kdybych chtěla poučovat teologa, natož na základě přečtení jednoho jeho článku. Nakonec, každý máme právo na své vlastní pojetí víry. I kdyby se k panteismu přikláněl sám papež František, nemuselo by mi to vadit, pokud já osobně to vidím jinak.

Mám za to, že panteismus původně vycházel z předpokladu, že příroda je věčná a nezničitelná. Že se neustále obnovuje. To v minulosti mohlo být pro člověka, který s přírodou souzněl, jakýmsi zdrojem optimismu a síly. Pohled na dnešní umírající přírodu však zdrojem optimismu být nemůže. Je naopak zdrojem smutku z blížícího se konce světa. Ani další rada psychoterapeutky (soustřeďte se na přítomný okamžik) nebude zřejmě příliš pomáhat. Myslím, že každý to nedokáže.

A tady má křesťan určitou výhodu, dá-li se to tak říct. On totiž s koncem světa vlastně počítá. Ačkoliv ta původní křesťanská představa o konci světa je trochu jiná. Nejde o lhostejnost ke smrti, ale souvisí to s vírou, že věčný život není záležitostí biologickou a cesta k němu vede přes kříž. A že koneckonců nežijeme sami sobě ani jen svému okolí, nýbrž Bohu.

Křesťané prý smysl života přenášejí mimo tento svět, čímž ho údajně rozdvojují, jak jim vytýkal už Nietzsche (který ovšem nic nevěděl o ekologické krizi). Není dnes to nalézání smyslu mimo svět do jisté míry výhoda? Neříkal už Archimédes: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu Zemí?“ Dobře věděl, že Zemí nepohne ten, kdo na ní spočívá celou svou vahou.

Dalším důvodem, který svědčí pro přijetí křesťanství, i když nebude „zelené“, je, že se v něm rýsuje možnost nenásilného překonání kapitalismu. Kapitalismus je totiž hlavní příčinou ekologické krize. Žádný ekologický kapitalismus s omezením výroby zboží a různého konzumního balastu není realizovatelný. Nevěřím tomu. Cesta k potřebné změně světa může vést jen přes změnu člověka.

Ať už tedy platí, že je nejvyšší čas pro budoucnost Země něco udělat, anebo to, že už je pozdě, v obou případech by křesťanská víra a naděje mohla pomoci. Když už nic jiného, tak aspoň pomoci trpícím lidem překonávat smutek a úzkost z budoucnosti.

    Diskuse
    JP
    March 3, 2019 v 11.59
    K tomu "člověko-centrismu" v křesťanství: to má ze všeho nejspíš své kořeny v judaismu, původně se totiž bůh Jahve ke svému národu choval jako v zásadě "kmenový náčelník", tedy jako někdo komu se jedná především o blaho vlastního kmene, vlastního národa. A teprve později se Jahve stal moralizátorem, zákonodárcem.

    On to - nutno vidět - nebyl žádný div, v tehdejší době se jednalo každému národu v prvé řadě o jeho vlastní přežití, vlastní zánik či přinejmenším zotročení bylo možné prakticky ze dne na den, jednou jedinou prohranou bitvou. Aby si za takové situace ještě někdo dělal hlavu s tím, že možná i zvířata a rostliny mají "svou duši" - ne, to by se po tehdejším člověku žádalo přece jenom už příliš mnoho. Je to svým způsobem opravdu skoro zázrak, že se z toho "kmenového náčelníka" - starého Jahve - časem vyvinul ten Jahve nový, ten Jahve Zákona, platného pro všechny, univerzálně.
    March 3, 2019 v 14.29
    Až do doby babylónského zajetí, které silně otřáslo jejich kolektivním sebevědomím, si Židé byli jisti, že fakticky existuje mnoho různých božstev, že každý národ uctívá svého boha (pro ně to byl Hospodin - JHWH). Že tedy každý bůh projevuje svou moc na moci a síle svého vlastního lidu. Božstvo poraženého národa bylo podle jejich představy také poraženo a bylo podrobeno cizímu božstvu vítěze. Podle této logiky by Hospodin musel v Babylonu mlčet, protože byl poražen spolu s izraelity. Jenže on nemlčel. Naopak, Hospodin v té době začal mluvit a zjevovat sebe jakožto jediného Boha nad celým světem a nad dějinami. Vybírá si pohana (!) - perského krále Kýra, aby se stal „Božím pomazaným“ a vysvoboditelem jeho lidu. To zcela převrací dosavadní chápání a téměř překračuje hranice logiky. Teologický systém, který si vytvořil člověk, Bůh prolamuje a ukáže jim, že je všechno úplně jinak, než si mysleli. Od té doby se stalo víckrát, že Boží jednání přesáhlo lidské představy a zažité modely. Například, jak velmi se rozcházela židovská představa o Mesiáši s postavou Ježíše z Nazareta! Jak nepřijatelná původně byla myšlenka, že by se transcendentní Bůh mohl vtělit do člověka a dát se ukřižovat! I obrat k pohanům, s nímž přišel Pavel, byl obrovským zlomem v chápání Boží vůle. Bůh že by přijal mezi své vyvolené pohany bez obřízky a bez striktního dodržování Zákona? Není nakonec i v dnešní době fakt, že Bůh či Duch svatý působí také mimo hranice církve nebo církví, pro některé věřící trochu pohoršlivým?
    Já bych Boha nenazvala moralizátorem, pane Poláčku. Myslím si, že ten Zákon, seslaný po Mojžíšovi měl být jakousi oporou (berličkou) lidem, kteří nevěděli, jak mají vlastně žít. Původně je neměl spoutat, ale pomoci jim.
    Pokud jde o duše zvířat a rostlin, tak pozor, o tom v článku Filipa Outraty vůbec nebyla řeč. On si kladl otázku, proč se v křesťanství neujala představa, že "živí tvorové – rostliny, zvířata, ale třeba i voda, skály a další takzvaně neživá příroda – mají vlastní duchovní podstatu". To je, myslím, trochu rozdíl.
    VP
    Žasnu, co všechno a jakým způsobem dokáže Eva napsat. Jsem přesvědčený, že nás Bůh bude ještě hodně překvapovat. Zvláště ty křesťany, kteří jsou přesvědčeni o své spáse a vědí přesně, co se stane s ostatními.
    JD
    March 6, 2019 v 22.08
    Co (ne)dělat?
    Taky považuji články Evy Hájkové za jedny z nejlepších na DR.

    Ty otázky souvisejí ještě s další otázkou, totiž do jaké míry máme svět ve svých rukou. Jestli je všenáprava lidských věcí na člověku. Pokud ji máme nastolit my, nezvrtne se to zase zákonitě kvůli naší nedokonalosti a porušenosti? Dokážu si představit, že si situace vynutí jakýsi světový "ekologický výjimečný stav". Děsím se ale povahy takové vlády, obávám se, aby nepřipomínala spíš nějakou dystopii.

    Na druhé straně - není tato obava jen omluvenkou pro naši pasivitu? A co tedy dělat?

    March 7, 2019 v 22.36
    Díky, pane Dospivo. Asi bychom mohli něco udělat, kdyby existoval nějaký celosvětový konsensus, co se má vlastně dělat. Zatím může každý dělat, co umí.
    VP
    March 7, 2019 v 23.30
    Je známé pravidlo, že čím vyšší ideál, tím víc se kvůli němu prolilo krve. Kvůli rovnosti, volnosti, bratrství byla vynalezena gilotina, kvůli sociální spravedlnosti vznikly gulagy, kvůli národní hrdosti byly likvidovány jiné národy. Prolévala se krev i kvůli Kristu, posledním světovým hitem je všeobecná láska, která změní svět, a i ta „musí“ potřít nemilující. A přesto je potřebné bratrství, sociální spravedlnost, hrdost na vlastní národ. Ježíš dokáže měnit člověka a láska je ten největší dar. Je třeba změnit svět, přes to, že bylo tolik omylů a slepých kolejí. Vzniká naděje, že cestou by mohla být samosprávná společenství. Vypadají bezbranně jako semínka zasetá do půdy. Pan Poláček jim nevěří, neví, že jejich proměna, jejich klíčky už dokáží prorazit i tvrdou krustu. Jejich výhodou a silou má být: množství členů jen takové, aby uvnitř probíhala vnitřní kontrola; mohou být nejrůznějšího založení, z nejrůznějších oborů, tím větší okruh zájmů obsáhnou; nepodléhají zákonu konkurence, ale naopak spoléhají na vzájemnou výpomoc; spojuje je touha měnit svět, z toho plyne spolupráce; v množství a zároveň důrazu na samosprávnost jednotek je obrana proti vzniku nové totality.
    Neexistuje jich zatím hodně ve světě, mohou však spojovat všechny lidi bez ohledu na národnost, víru či přesvědčení.
    JV
    March 8, 2019 v 7.01
    Nebylo to jinak?
    A nebylo to spíše tak, pane Pospíšile, že se k velkým ideálům vždy přidali lidé, kterým o ty ideály nešlo, ale šlo jim o moc a zbohatnutí? A také že ti, kterým o ideály na počátku skutečně šlo, začali na ty ideály zapomínat s tím, jak se jim pomalu začala otevírat možnost nakládat s mocí až příliš po svém?

    A nemyslíte, že každé společenství - i to malé a postavené na obecném dobru a nezištnosti, jak jej popisujete – je výše uvedenému pokušení vystaveno? Nehledě na to, že má-li celý náš svět být dobrý, u malého společenství nikdy zůstat nelze. Resp. malá společenství pak musí vytvářet vztahy s jinými malými společenstvími a ty se pak musí nějak domlouvat, čímž vzniká požadavek na rozhodování a začíná se vytvářet podřízenost, nadřízenost a hierarchie atd. atd. (Ostatně máme tu sto let starý příklad se zakládáním Sovětů.)

    Souhlasím s Vámi a na srdci mi leží totéž, ale s tím jak zákonitě (mluvíte o známém pravidlu) odvozujete z velkých ideálů následný teror – s tím souhlasit nemohu.

    Jiří Vyleťal
    JP
    March 8, 2019 v 11.33
    Zajímavá intuice, pane Vyleťale: zrovna v posledních dnech jsem si na Vás vzpomněl, jak je tomu dlouho že jste zde nepřítomen, a jestli se tu přece jenom ještě někdy neobjevíte.

    Takže Vás vítám zpět v naší malé komunitě. - Jedné z těch, o kterých pan Pospíšil stále ještě dokáže s nezlomným přesvědčením věřit, že jenom jejich pouhým rozmnožením bude možno změnit tento svět, aniž by bylo zapotřebí zásadně přeměnit vlastní mechanismy fungování a existence toho světa samého...
    JV
    March 8, 2019 v 13.09
    Děkuji panu Poláčkovi
    Srdečně děkuji za přivítání, pane Poláčku.
    Jiří Vyleťal
    JN
    March 9, 2019 v 1.53
    Všichni nakonec zemřeme.
    Někteří lidé jsou přesvědčeni, že smrt je absolutní konec a po ní už nic není. Proč by tedy takového člověka měla děsit představa konce - vlastně nikoliv představa konce, ale představa změny současného světa v nějakou jeho jinou podobu?

    Jde jen o lpění na tom starém a známém a o strach z neznámého, nebo o víru v nějaký smysl tohoto současného světa - smysl, který se ale vytratí, když známé bude nahrazeno neznámým, jistota nejistotou?
    VP
    Můj komentář má tři body:
    1. Co se dělo
    2. Co je potřeba
    3. Jak to udělat.
    Pro začátek mi bude stačit, když mi dokážete, že není slovo pravdy na prvním bodu:
    "Je známé pravidlo, že čím vyšší ideál, tím víc se kvůli němu prolilo krve. Kvůli rovnosti, volnosti, bratrství byla vynalezena gilotina, kvůli sociální spravedlnosti vznikly gulagy, kvůli národní hrdosti byly likvidovány jiné národy. Prolévala se krev i kvůli Kristu, posledním světovým hitem je všeobecná láska, která změní svět, a i ta „musí“ potřít nemilující."
    Nepsal jsem o tom, proč se tak dělo, ale, že se tak dělo.
    JN
    March 9, 2019 v 2.53
    Takovým velkým lidským ideálem je třeba ideál šťastné lidské společnosti.
    Co tedy může člověka učinit šťastným: systém, náboženství, vztahy, nebo (pragmaticky prostě) třeba jen drogy?

    Může například systém (jakožto "mechanismy fungování a existence toho světa") zajistit lidem šťastný život? Dejme tomu, že podle určitých systémových ukazatelů bude sledována globální hladina lidského štěstí. Při jejím nežádoucím poklesu systém zpětnovazebně zareaguje úpravou parametrů lidských životů v příslušném krizovém sektoru tak, aby byla opět neprodleně obnovena cílová hladina globálního lidského štěstí. Jedince, kteří budou globální hladinu lidského štěstí svévolně narušovat, nebo kteří sami nebudou přiměřeně dostatečně šťastni, ačkoliv jim pro to předtím byly systémem vytvořeny veškeré podmínky, takové jedince bude nutno izolovat...
    March 9, 2019 v 9.09
    On je většinou každý z nás členem několika společenství. Rodinného, pracovního, zájmového, někdo i místního (sousedského, obecního) nebo i duchovního. Taková společenství nebývají zcela uzavřená, navzájem se mohou částečně překrývat. A nakonec záleží na každém jedinci, který z těch vlivů, co na něj ti druzí vyvíjejí, nechá na sebe víc působit.
    Ale je pravda, že každý člověk asi nutně potřebuje společenství, které by ho chápalo a přijímalo se vším všudy, takového, jaký je. To není jednoduché najít.
    JP
    March 9, 2019 v 11.27
    Síla idejí a přirozený život
    Pane Pospíšile, na jedné straně tvrdíte, že pouze konstatujete ž e "čím vyšší ideál, tím více prolité krve" - a že nezkoumáte p r o č tomu tak je. Jenže ve skutečnosti už tou samotnou formulací vytváříte to "proč": totiž v té příčinné souvislosti, že "té krve bylo prolito tak mnoho, p r o t o ž e ten ideál byl tak vysoký". Takže tomu "proč" se nakonec stejně nevyhneme.

    Na to "proč" odpovídá totiž velmi zajímavým způsobem Hegel; jmenovitě v souvislosti s Francouzskou revolucí.

    Ten její problém byl - podle Hegelova pojetí - především v tom, že byla a b s t r a k t n í.

    To znamená: lidé v dějinách vždy přijdou s nějakou novou ideou. To je samo o sobě naprosto v pořádku, je to vlastní chod dějin, které se vyvíjejí od (duchovně a kulturně) nerozvinutých počátků ke komplexním, dovršeným koncům. Tyto nové ideje představují vždy nový, vyšší, progresivnější stupeň v tomto vývoji.

    Jenomže: tyto ideje jsou (respektive podle Hegela doposud byly) vždy jenom d í l č í; to jest, ztělesňovaly sice jeden určitý aspekt celé skutečnosti, tedy celé pravdy - ale právě že jenom jeden. Na počátku působení té ideje to ještě nebyl problém; ta idea byla mladá, svěží, čerstvá, a zdálo se že ona sama dokáže pojmout, přinést tu pravdu celou. Ale postupem dalšího vývoje se čím dál tím více ukazuje ta její omezenost, jednostrannost, neúplnost; a pak nastává čas, aby byla vystřídána ideou novou, ještě vyšší, pravdivější a komplexnější.

    A za druhé: jmenovitě právě s tou Francouzskou revolucí, která měla přinést "definitivní svobodu" - podle Hegela byla "abstraktní" v tom smyslu, že zaváděla právě jenom svobodu politicko-občanskou, všechno individuální bylo podřízeno tomu principu naprosté rovnosti, která nesnáší žádné odchylky, a tak "všechny hlavy co přesahovaly tuto hranici abstraktní rovnosti, byly zkráceny na stejnou míru, a to sice prostřednictvím absolutní míry - gilotiny!"

    Pro nás z toho plyne: chybou není tvořit ideje. A to ani ty velké. Ale - naprosto zásadní chybou je, když se tyto ideje odtrhnou od přirozeného lidského žití. Když se ty ideje zabsolutizují. Když se prohlásí: tato naše posvátná idea je od této chvíle nezpochybnitelným měřítkem všech věcí; a kdo se této ideji nepodřídí - hlavu dolů!
    JN
    March 9, 2019 v 12.20
    Ke zneužití idejí dochází, když se ideje stanou mocenským nástrojem.
    Ve jménu idejí je pak legitimizováno násilí a je třeba prolévána i krev.

    Velké ideje se jako mocenský nástroj hodí mnohem lépe než ideje napohled skromné (i když třeba s velkým dosahem a velkou silou).

    VP
    March 9, 2019 v 21.45
    Pan Vyleťal už ve svém příspěvku poukázal na to, že zneužití velkých myšlenek nastalo, když „se k velkým ideálům vždy přidali lidé, kterým o ty ideály nešlo, ale šlo jim o moc a zbohatnutí“. Pan Nushart podobně: „Velké ideje se jako mocenský nástroj hodí mnohem lépe než ideje napohled skromné (i když třeba s velkým dosahem a velkou silou).“ Škoda jen, že k těmto mocichtivým se přidalo i tolik papežů, kteří: zakazovali slovanskou liturgii, aby po tisíci letech byla povolena, zakazovali přijímání pod obojí, aby stejně tak se později obnovilo, vyvolali inkvizici a křižácké války, měli vojsko, podráželi a snažili se zlikvidovat Jiřího z Poděbrad v jeho snaze zahájit mírová jednání, atd., atd.
    Díky vám i panu Poláčkovi: „chybou není tvořit ideje. A to ani ty velké. Ale - naprosto zásadní chybou je, když se tyto ideje odtrhnou od přirozeného lidského žití“. Když se podíváme na Ježíšova podobenství o Božím království, vždycky vidíme, že jde o konkrétní osoby a věci: semeno (každý jednotlivý člověk) musí padnout do brázdy a zemřít (proměnit se), nemá se vytrhávat plevel, vytrhne se s ním i obilí ( a přesto se ve velkém vytrhávali „heretici“, často věrnější Kristu než jejich hubitelé; atd). Konkrétně postupovali i apoštolé po Ježíšově odchodu a seslání Svatého Ducha: starali se, aby mezi nimi nebyli chudí, reagovali na to, že vdovy řecky mluvících židů byly opomíjeny a řešili to.
    Ve svém 2. bodě jsem vyjádřil, že je potřeba hlásat „velké“ myšlenky: „přesto je potřebné bratrství, sociální spravedlnost, hrdost na vlastní národ. Ježíš dokáže měnit člověka a láska je ten největší dar. Je třeba změnit svět, přes to, že bylo tolik omylů a slepých kolejí“.
    Třetí bod je hledání jak se vyhnout Scylle i Charybdě. Jedinec nic nezmůže. A i ten může zklamat. Ve velkých skupinách se zase jedinec snadněji zmocní vedení. Velké skupiny mají větší tendenci k totalitě. Právě tomu mají odpomoci samosprávné skupiny tak velké (malé), aby v nich docházelo k vnitřní samokontrole. Mohou být nejrůznějšího zaměření, vzniklé z věřících i z nevěřících, zaměřené na vzdělávání, ochranu přírody, …. Samozřejmě, že i zde je nebezpečí vzniku konkurence anebo naopak spojování za účelem dosažení moci. V té různosti a snaze o spolupráci je však naděje na překonání všech těchto nebezpečí. Křesťané navíc hledají naději v Ježíšovi.
    Samozřejmě není v možnostech krátké diskuse vypočítat všechna nebezpečí, ale i možnosti této cesty. Hlavní je, že už začala, když je stále v počátcích, a že dává možnost každému se prakticky zapojit. Nevím, jaké přednosti a možnosti má diskuse na DR i jinde, jistě je víc, když následuje praktická akce.
    JP
    March 10, 2019 v 11.14
    Velké a malé skupiny
    Ten problém je právě v tom, pane Pospíšile, že v každém případě moderní masová společnost je ta "velká skupina". Která vyžaduje vysokou míru proorganizovanosti, aby mohla nějak racionálně fungovat. A to sice nejen organizovanosti ryze správní, ale i ideové.

    Ta nadvláda katolické církve (Říma) ve středověku: ano, ta samozřejmě nesla prvky totalitarismu, ale na druhé straně jenom díky ní (a jejímu dozoru) se středověké křesťanství nerozpadlo v nesouvislý konglomerát různých frakcí vyznávajících zcela rozdílná pojetí Krista; nehledě k tomu že by vůbec nebylo jisté jestli by přežilo křesťanství samotné, jestli by nepodlehlo ve "volné konkurenci" s náboženskými kulty polyteistickými i jinými.

    Takže máte pravdu, je to proplouvání mezi "Scyllou a Charybdou"; ale je nutno si uvědomit, že ty malé skupinky nejsou samy o sobě řešením.

    Tím spíše, že malá skupinka ještě není žádnou garancí před hříchem; ale ani před samovládnými choutkami. Všechny ty známé sekty, kdy jeden jediný "osvícený" či "vyvolený" vůdce ovládá železnou rukou mysli i těla svých oveček, to všechno jsou právě takovéto "malé skupiny".
    IH
    March 10, 2019 v 13.36
    Maličké diktatury není vidět tolik jako velké
    Zmocnit se nadvlády nad ohromným množstvím lidí je přece jen obtížnější (byť ne úměrně) než nad malou skupinou. W. Golding ve svém Pánu much a vlastně i J. Verne ve Dvou rocích prázdnin dost výstižně postihli vznik despocie v malém kolektivu.

    Např. ve škole je prakticky nad síly kteréhokoli z teenagerů stát se vůdcem všech tříd. V jednotlivých třídách se to již podařit může, většinou však několik lidí zůstane stranou. Na cimře č. 5 na škole v přírodě se ovšem může lídr chopit moci hned během první noci...

    V našem obecném povědomí silně působí vědomí, že totalitními jsou, resp. byly velké státy, Čína, Rusko, Německo. Jiné velké země, jako Indie, USA nebo Brazílie ovšem takovými nebyly. Mluvíme-li v nevelké zemi o malých státech, vybavíme si dodnes spíše demokratické Švýcarsko než komunistickou Albánii.
    March 10, 2019 v 13.49
    Já myslím, že klíčovou otázkou je, do jaké míry jsou lidé uvnitř těch skupin nezávislými individualitami, které nedovolí, aby někdo zneužíval moc a zaváděl hierarchii. V menších skupinách je to přehlednější.
    VP
    March 11, 2019 v 0.05
    K opravdu klíčové poznámce Evy přidávám:
    Pokud si někdo myslí, že uspěje v některé straně, (víme jak bojují s korupcí a jinými neduhy ve svých řadách), ať to udělá.
    Jestliže máme možnost vytvářet třeba sebemenší smysluplnou skupinu, společenství, a při tom prakticky zkoušet způsoby růstu a spolupráce s jinými skupinami, má to vždy význam. My křesťané máme výhodu, že to máme " v popisu práce". Církev původně nebyla světová organizace, ale skupina v jednom místě.
    VP
    March 11, 2019 v 8.41
    Pane Poláčku, není jisté, jestli by nebylo pro víru a život lepší množství jednotlivých místních církví než totalitní středověká církev. Jistě by nevzniklo tolik obrovských církevních památek se kterými dnes mají katolíci finanční problémy. Nezůstalo by v lidech také tolik pohoršení z jednání oficiální církve (invizice, křižácké války a dnes sexuální delikty). Byly by spíš kvasem ve společnosti jako byla např. Jednota bratrská. I dnešní katolická církev byla například ovlivněna letničními a charismatickými proudy evangelikálních církví a i pod jejich vlivem se musela vzdávat své nadřazenosti, svého triumfalismu. Ve své gigantičnosti má také nesnáze s reformovatelností, což těžce pociťuje papež František. Pokud jde o roztříštěnost evangelikálních církví: Například některé skupiny adventistů věří (podobně i Svědkové Jehovovi), že se po smrti zcela rozpadneme a jednou budeme z ničeho oživeni, zatímco jiní věří, že do vzkříšení setrváváme jako duše (přesněji duch) v nebi. Vůbec na těchto rozdílech nezáleží. Nezáleží co věříme, ale komu. Všechny nás spojuje živý Kristus. Vše ostatní si můžeme vzájemně vyjasňovat.
    JP
    March 11, 2019 v 12.59
    Neodpověděl jste ovšem na tu zcela základní otázku, pane Pospíšile: že totiž kdyby neexistovala jednotná a pevná (a hierarchicky organizovaná) křesťanská církev, zda by se za těchto okolností udrželo (respektive vůbec prosadilo) křesťanství jako takové.

    Je nutno si připomenout už ten zásadní spor mezi Petrem a Pavlem: Pavel byl zcela zásadně proti vzniku té církevní organizace. On ji považoval za přinejmenším zcela přebytečnou, ne-li přímo škodlivou - on totiž stále ještě očekával bezprostřední příchod Kristův a jeho Království božího.

    Jenže: křesťanství jako takové se muselo nějakým způsobem vypořádat právě s tím dramatickým problémem, že Království nepřišlo. A nepřišlo přesto, že ho zcela jednoznačně a nedvojsmyslně přislíbil sám Ježíš - a to sice už pro tuto generaci!

    Za normálních okolností by to muselo znamenat přinejmenším těžký otřes pro křesťanskou víru, ne-li její úplný zánik. Ale - tam kde už je vytvořena pevná organizace, tam se i pád jednoho ze základních částí víry nechá nějak "ustát". Naprosto stejně to bylo ostatně i s komunismem: žádná z předpovědí o bezprostředním nástupu světového komunismu se nevyplnila; ale protože tu byla pevná organizace se k myšlence komunismu hlásící, pak se podařilo - alespoň po určitý čas - tu ideu udržet při životě.

    Krátce řečeno: kdyby nebylo Petra s jeho - bezpochyby jedinečnými - organizačními schopnostmi, ale i s jeho zřejmě značně intenzivní touhou být sám tím "Prvním mezi rovnými", pak je velice pochybné, zda by se křesťanství kdy mohlo vůbec prosadit ve větším měřítku. S největší pravděpodobností by se rozplynulo v moři jiných (a mnohem silnějších) náboženství a božstev už v průběhu prvního století po jeho vzniku.
    JP
    March 11, 2019 v 13.18
    Netotalitní USA?
    Pane Horáku, svého času nám na jednom politologickém semináři lektor připomněl jednu věc, kterou si člověk obvykle opravdu sotva uvědomí: že totiž prvními evropskými osídlenci Severní Ameriky byly v naprosté většině - fundamentalistické náboženské sekty prchající z Evropy před pronásledováním ze strany katolické církve!

    To znamená: ony sice prchaly před pronásledováním a za svobodou; ale tato "svoboda" byla jenom prostředkem k praktikování většinou tuhého totalitního dohledu nad členy té sekty.

    Takže opravdu souhlasí, že "maličké diktatury není tak vidět jako ty velké"; ale to naprosto neznamená, že by ty malé skupinky samy o sobě skýtaly nějakou výhodu. Malá diktatura je sotva snesitelnější než ta velká; a spíše naopak, protože v té malé definitivně není kam uniknout, kam se schovat.
    March 11, 2019 v 18.40
    Pane Poláčku, vždyť to byl právě apoštol Pavel, kdo měl zásadní podíl na vybudování církve (nebo spíš církví, rozesetých po různých místech Římské říše). Sám je zakládal. Petr se převážně zdržoval v Jeruzalémě.
    Církve nemusí být nutně v rozporu s Božím královstvím (proč si to myslíte?). A to, co je drželo pohromadě nebyla pevná organizace, ale Duch svatý.
    JP
    March 12, 2019 v 11.12
    Církev, Duch svatý a autokracie moci
    Pavel zakládal k o m u n i t y, nikoli církev.

    Církev je už proto v rozporu s Božím královstvím, protože to (jak už jsem psal) mělo přijít bezprostředně, ještě za života Ježíšovy generace.

    Budování organizované církve tedy fakticky už samo o sobě znamenalo faktické přiznání toho, že tato Ježíšova předpověď o příchodu Království byla falešná.

    A za druhé: k a ž d á pevná organizace má tu tendenci, sama sebou nahrazovat pravou ideu.

    Jak to jedinečným způsobem vyslovil Ludvík Vaculík na legendárním sjedu svazu spisovatelů v roce 1967: "Zdá se, že moc vždycky především udržuje samu sebe, bez ohledu na to kdo ji vykonává." Vaculík tím konstatoval stav, že i komunistická moc, která byla údajně vykonávána ve jménu celého lidu, se postupem času nakonec stala mocí n a d tímto lidem. Protože jejím faktickým zájmem nebyl lid, nebyla původní idea, nýbrž - právě moc sama.

    Vaculík tady opravdu zřejmě vyslovil základní zákon jakékoli moci; a to platí tedy naprosto stejně i pro moc církevní. Jakmile tady máme nějaký hierarchický aparát, který vládne určitými prostředky, určitými sankcemi, určitým oprávněním předepisovat druhým jak se mají chovat a co si mají myslet - už tady okamžitě máme moc, která nevyhnutelně začne vykazovat autokratické elementy. A nějaký "Duch svatý" tady nakonec zůstává stejně prázdnou floskulí, jako neustálé odvolávání se na "ducha komunismu" zbytnělým a autokratickým aparátem nadvlády komunistické partaje nad dělnickou třídou.
    VP
    March 12, 2019 v 22.23
    Pane Poláčku, dostáváme se tu do nejistého uvažování "co by, kdyby". Přes to si myslím, že je jisté, že právě tím, že se církev přizpůsobila světu, stala se tou mocí usilující o svou moc.
    Přes to a při tom stále vznikaly skupiny, které se navracely k původnímu duchu Kristovy myšlenky (Valdenští, lyonští chudí, Jednota bratrská) - je možná i jednota v různosti.
    To byl ten Kristův Duch (Duch Svatý), který je formoval a sjednocoval v různosti.
    Církve byly původně komunity: církev v Jeruzalémě, v Korintě, ..., na sobě nezávislé, ale spolupracující (sbírka pro chudé v Jeruzalémě, putující kazatelé, ...)
    Papežství nezačal apoštol Petr, ale některý z jeho nástupců, který začal prosazovat prvenství Říma, protože Petrovo.
    I dnes nakonec, mimo katolické církve máme menší církve i jednotlivé nezávislé sbory. Dokážu si představit jednotlivé komunity jen tak velké, aby se tam všichni znali a působili jednotně.
    JD
    March 12, 2019 v 23.34
    Pro pana Poláčka
    Zajímavé, jak téměř jakékoli téma se nakonec stočí na otázky víry. Je vidět, jak jsou tyto otázky důležité a že rezonují. Tedy dobře. Pane Poláčku, buďte si jist, že i ty, jak říkláte, komunity, byly organizované, a to nutně, jinak by se rozpadly do chaosu. I skupina kolem Ježíše vykazovala známky organizovanosti. Nejde o něco v rozporu s Božím královstvím, konečně i dle apoštola Pavla Bůh není Bohem zmatku, ale řádu, a i ve shromážděních má panovat určitý řád.
    JD
    March 13, 2019 v 0.06
    Ale pokusím se vrátit k tématu a být trochu konkrétnější.

    Pokud chce někdo zavést jakýsi Green New Deal v Evropě se 70-tiprocentním zdaněním nejbohatších lidí, měl by zároveň říct, jak účinně zabránit tomu, aby se tento kapitál nepřelil někam jinam. Protože pokud to neví, nemůže se divit, že to stále příliš mnoho lidí nepovažuje za úplně dobrý nápad. Obávám se, že něco takového na evropské, natož světové úrovni nelze prosadit demokraticky. Začínám mít zase pocit, že radikální levice by opět s očima planoucíma (ve jménu záchrany lidstva) klidně škrtla polovinu politického spektra.

    Tím nechci říct, že se nemá prosazovat snižování emisí. Ale mělo by se jednat o obecně přijatelné řešení, i za cenu kompromisů. A v osobní rovině změnit své spotřebitelské chování, aspoň zčásti. Možná to nebude stačit, ale snaha o všenápravu pouze lidskýma rukama vždy vedla do pekel.
    March 13, 2019 v 8.20
    Řekla bych, že i ten někdejší americký New Deal byl založen na dohodě s mocnými, ne proti jejich vůli. Tenkrát ovšem stačilo řešit to v rámci státu. Dnes ne.
    JP
    March 13, 2019 v 11.05
    Co kdyby...
    Pane Pospíšile, to "co kdyby" je samozřejmě vždy do jisté míry ošidné a spekulativní; ale zase na straně druhé je právě tohle naprosto základním znakem (a předností) lidského ducha, že (na rozdíl od zvířat) není vázán jenom na to jak věci bezprostředně jsou, ale může je ve svých představách anticipovat, může uvažovat o těch či oněch alternativách vývoje. Toto uvažování (pokud nemá být prázdnou spekulací) ovšem musí spočívat na důkladné objektivní analýze všech okolností, všech působících faktorů.

    Faktem je: křesťanství to při svém vzniku naprosto nemělo nijak jednoduché. A - vůbec a naprosto nebylo jisté, že se dokáže vůbec udržet. Je nutno si uvědomit: původně bylo křesťanství záležitostí jenom výlučně malé, omezené ž i d o v s k o -křesťanské komunity. A tato komunita jako taková nakonec vlastně skutečně kompletně zmizela ze scény!

    Ti původní židokřesťané, ti v dalším vývoji křesťanství nehráli prakticky žádnou roli. Jenom a jedině díky tomu, že křesťanství dokázalo (a to po těžkých interních bojích!) překročit toto omezení na Židy, jedině díky tomu mohlo přežít. Ale toto rozšíření do světa, to nepřišlo nijak samo sebou, k tomu byla nutná skutečně velice propracovaná (a centrálně řízená) organizace, bylo nutno vysílat misionáře do všech koutů tehdejší Římské říše (a i dále), ty misionáře tedy bylo nutno nějakým způsobem řídit, a také je na ty jejich cesty nějakým způsobem připravovat, vybavovat, a tak dále a tak dále. To že se v určitých dobách v e d l e té velké římské organizované instituce udržovaly také nějaké další křesťanské komunity, to naprosto nic nevypovídá o tom, že by se křesťanství bez této fixní organizace vůbec kdy mohlo prosadit. Tím spíše, že muselo bojovat s velice silnou konkurencí mnoha jiných, v té době velmi oblíbených bohů.

    JP
    March 13, 2019 v 11.30
    Církevní organizace a Boží řád
    Pan Dospiva oproti tomu soudí, že ten samotný fakt že ty křesťanské komunity měly svou organizaci a svůj řád, že to vůbec není v rozporu s Řádem božím.

    To je samo o sobě dozajista správná myšlenka; ale tady se jedná o otázku míry. To, co je do určité míry dobré nebo přinejmenším neškodné, se nad určitou mez může velice rychle stát velice problematickým.

    Je to tak nějak jako u léku: většina léků má i nějaké vedlejší, nežádoucí účinky. A s tou mocí (tedy s tou centralizovanou organizací) je to v zásadě to samé. Ta organizovanost, ta centralizovaná síla křesťanství byla nutná pro jeho prosazení se; ale tím nežádoucím "vedlejším účinkem" té samé moci se stala její samovládnost. Která pak - přinejmenším v mnohých aspektech - vedla ke zkostnatění. Kdy už mnohem více nežli Ježíšův odkaz či duch platila příslušnost (a slepá poslušnost) k církvi jako takové.

    Právě tohle konstatoval Vaculík, to je opravdu snad vysloveně přírodní zákon, jakákoli moc (ať původně vedená i tou nejvznešenější ideou), se časem uzavře jenom do sebe samé, a nejdůležitější se pro ni stane ona sama.

    A je opravdu jednou z největších otázek vůbec, jak se tomuto vyhnout. Ještě jednou: bez určité míry organizovanosti to prostě nejde. Ale - organizovanost vždycky automaticky znamená moc. Když mám pravomoc organizovat - pak to znamená že mám fakticky možnost, moc rozhodovat nad ostatními. Napřed to jsou jenom zdánlivé maličkosti; pokud zůstaneme třeba u toho raného křesťanství, pak já - jakožto pověřený organizátor (ještě ne oficiální hlava!) - mohu jednoho misionáře poslat na příjemnou misi do krajů, kde je možno očekávat vstřícnost tamějšího obyvatelstva; a jiného misionáře mohu poslat do krajin barbarských, kde on sotva může dosáhnout nějakých úspěchů, a navíc mu tam velice akutně hrozí dokonce smrt.

    Takže to, co je na počátku jenom čirou organizační potřebností, se velice rychle mění v nadvládu jednoho člověka nad druhým. A tomu se nedá nijak zabránit, právě protože to organizační řízení je objektivně nutné.

    -----------------

    Naprosto to samé platí ostatně i pro produkční komunity, v kterých leckteří příslušníci levice stále ještě hledají definitivní spásu. I tady totiž platí to samé: není žádná jenom trochu komplexnější produkce, kde by všechny pracovní činnosti byly stejné. To jest: stejně náročné, stejně namáhavé; stejně oblíbené či neoblíbené. Takže tu zase musí být někdo, kdo někomu přisoudí tu práci snadnější, a někomu jinému zase tu práci obtížnější. No - a aniž bychom to nějak sami zamýšleli, už tady máme zase to samé: nadvládu člověka nad člověkem!

    Opakuji ještě jednou: pokud uvažujeme o možnostech nějaké opravdu humánní a spravedlivé společnosti, pak je právě tento efekt moci jeden z těch vůbec největších problémů, které je přitom nutno nějakým způsobem vyřešit. A nikdo neví jak.
    JP
    March 13, 2019 v 12.06
    Boží témata
    Pan Dospiva tvrdí, že je "zajímavé, jak téměř jakékoli téma se nakonec stočí na otázky víry. Je vidět, jak jsou tyto otázky důležité a že rezonují".

    No - tento efekt je možno velice snadno vysvětlit tím, že je tu prostě určitý okruh lidí, který sem ta náboženská témata při každé příležitosti znovu a znovu vnáší! ;-)

    Ale teď vážně: já jsem to už napsal v odpověď panu Krupičkovi, ta náboženská témata mají jednou nedocenitelnou přednost, že totiž umožňují jaksi "zviditelnit" to co je jinak sice reálné, ale je to jenom jaksi neurčité, nedá se to jasně uchopit.

    Je to analogicky to samé jako v oblasti umění: my máme sice v našem nitru nějaký umělecký cit - ale to je právě jenom takový neurčitý vnitřní pocit, my potřebujeme mít ten reálný obraz před očima, tam se to neurčité cítění, pnutí v našem nitru zviditelňuje, zhmotňuje, dostává formu a tvar.

    A nejen to, že se ten náš vnitřní pocit takto zviditelňuje; ale co víc, on tím nabývá své vlastní existence. On se tím fakticky osamostatňuje, působí na nás zpětně tou svou reálnou existencí, když se na něj díváme, když před ním něco prožíváme, tak to zpětně působí na ty naše vnitřní pocity, na stavy našeho nitra, naší duše.

    A s těmi náboženskými tématy a obrazy je to přesně to samé, i tady se stává viditelným něco co do té doby jenom nějak neurčitě přebývalo v našem nevědomí, v naší duši, tady to najednou dostává svou vlastní, svébytnou formu, podobu. A tato podoba se i tady osamostatňuje, vystupuje nad nás a třeba i proti nám, jako něco svébytného, jako něco co je dokonce něčím vyšším nežli my sami.

    Takže tohle je skutečně jedinečná, a určitém smyslu zřejmě opravdu nezastupitelná úloha a hodnota těch náboženských témat, výjevů a obrazů.
    JP
    March 13, 2019 v 12.20
    Ekologie a demokracie
    Pane Dospivo, když na počátku osmdesátých let minulého století německá - tehdy ještě velmi radikální - Strana zelených procházela interními boji o své budoucí směřování, tak zde byla docela silná frakce naprosto závažných zastánců vyslovené "ekodiktatury". S tím odůvodněním, že

    1. lidstvo je na pokraji záhuby;

    2. za situace kdy jde o holé přežití je nutno jednat, a nezdržovat se nějakými úvahami o politických formách;

    3. demokracie nemůže přinést záchranu před ekologickou katastrofou, protože ta zpohodlnělá demokratická většina si nikdy nenechá dobrovolně vzít svůj konzum. Což je právě základní podmínkou přežití.

    Zcela otevřeně řečeno: tato argumentace je sama o sobě sotva nějak rozumně zpochybnitelná. Všechno v ní je pravda; a pokud by přežití lidstva mohla zaručit jenom ona "ekodiktatura", která by tomu současnému zpovykanému lidstvu omezila jeho přebujelý konzum - bylo by to počínání naprosto legitimní.

    Jediný problém na tom je: i tato "ekodiktatura" je objektivně neproveditelná. Za prvé je reálně neproveditelná tam, kde se už demokracie etablovala. Tam už vládne ta konzumní, hýřící většina - a není nic čím by bylo možno ji porazit.

    Ale je tu ještě druhá věc, mnohem závažnější: tu vysoce komplexní moderní společnost (a moderní produkci) opravdu není možno řídit, organizovat diktátem. To by bylo nutno zavést zase centrálně plánovanou ekonomiku - a to máme ještě v dobré paměti, jak to s ní dopadlo. Za prvé strašlivě nevýkonná; a za druhé strašlivě neefektivní, její relativní spotřeba přírodních zdrojů na jednotku produkce byla ještě daleko větší, nežli v (demokratickém) kapitalismu.

    Takže objektivně opravdu zřejmě není jiné cesty, nežli jít dále "demokratickou" cestou - to jest, snažit se změnit mysl, mentalitu, základní životní hodnoty lidí. Při tom je samozřejmě možno používat i náboženské argumentace respektive motivace; ale na straně druhé se opravdu nezdá, že by to byl sám o sobě postačující motivační faktor.
    VP
    March 14, 2019 v 0.31
    Myslím, že víc než o otázkách víry se tu jedná o vytváření samosprávných společenství, které mohou vytvářet všichni. Věřící to jenom mají víc v popisu práce (ikdyž se mnohým víc zamlouvá aktivně nebo pasivně (ať mne někdo vede!!!) totalita).
    VP
    March 14, 2019 v 0.41
    Pavlovy cesty neřídil Petr, ale církev (komunita) v Antiochii. Podobně, ikdyž bez popisu ve Skutcích apoštolů, vznikly arménska, koptská, syrská a další církve, které často nejsou vedeny Římem. Řím vytvořil evropskou křesťanskou kulturu, o níž nevíme, jestli na ni vůbec máme být hrdí. V této římské kultuře vznikala obrodná hnutí, valdenští, Jednota bratrská, novokřtěnci. Jako plamínky z popela. Možná by bylo líp bez toho politického římského křesťanství v mnohosti, kterou by spojoval živý Ježíš - Kristus. A ne hierarchie, dogmata, spojení oltáře s trůnem.
    March 14, 2019 v 5.47
    Já jenom doplním, že skutečně nejde jen o otázku víry, ale člověk by měl mít kolem sebe nějaké lidi, se kterými žije a pro které žije (i když, samozřejmě, nežijeme jenom pro lidi), se kterými něco společně vytváří a věří, že to má smysl. Dnešní člověk neudrží dlouho vztahy - rychle střídá partnery, zaměstnání, místo pobytu...
    March 14, 2019 v 20.36
    Panu Krupičkovi
    No, já jsem myslela nějakou komunitu, založenou spíš na přátelských vztazích, což by asi muselo znamenat ne příliš početnou. Nemusela by to být nutně nepolitická komunita, to netvrdím. Ale politické strany bývají velké a neosobní. Bývají založené na idejích, ne na přátelství. Jejich členové mezi sebou spíš soupeří o moc, než že by chovali vzájemné sympatie. Vy máte nějakou představu, že by to u socialistické strany mělo být jinak?
    VP
    March 14, 2019 v 22.36
    Strany, chtějí-li zvítězit ve volbách, musí spolu soupeřit, ikdyž mají podobný program. Navíc jsou otázky, ve kterých se musí dohodnout a kvůli soutěžení nejsou schopny. Zatím strany potřebujeme, poněvadž nemáme nic lepšího. Lepší však jsou samosprávné skupiny, které naopak hledají domluvu, mohou si vzájemně pomáhat, nemusí soupeřit. Svou růzností mohou líp vystihnout složení celé společnosti. Navíc se snadněji mohou zbavit těch, kteří narušují tyto pozitivní snahy.
    JD
    March 15, 2019 v 1.36
    Pane Poláčku,
    píšete "pokud by přežití lidstva mohla zaručit jenom ona "ekodiktatura", která by tomu současnému zpovykanému lidstvu omezila jeho přebujelý konzum - bylo by to počínání naprosto legitimní".

    V tom se rozcházíme. Stejně tak si nemyslím, že tato "ekodiktatura" je objektivně neproveditelná. Pokud by šlo opravdu o holé přežití, dovedu si představit takovou diktaturu, ať už bude nějak "eko" nebo ne, která bude používat brutální moc s cílem zajistit právě to přežití. Otázka je, zda v mezních situacích můžeme kvůli přežití dělat amorální věci. Kdo ztratil naději spočívající ve věčnosti, tomu nic jiného nezbude.
    VP
    March 15, 2019 v 5.57
    Každá diktatura jednou dojde k zajišťování sebe samé. Viz: Mňačkova Jak chutná moc a dnešní Čína.
    March 15, 2019 v 6.58
    Souhlasím, že přežití nemůže být cílem. Ani přežití přírody bez člověka, jak by si to někteří přáli, ani přežití člověka jako živočišného druhu, který bude muset žít pod diktaturou, aby mohl přežívat dál. Není to nesmysl? Navíc, žádná diktatura se dlouho neudrží a myslím, že ani nenapomůže tomu, aby se lidé stali lepšími. V lidech (v jejich nevědomí) je spousta špatného, co se v nich nahromadilo a jakoby "zabetonovalo" právě tím, že měli strach otevřeně se projevovat navenek, a tak to v sobě potlačili. Strach nikdy nevede k ničemu dobrému. Když ale to špatné vypluje na povrch, je větší šance se toho zbavit, než když je to dušeno.
    Sice to může navenek působit hrozně - lidem se zdá, že dřív, když to špatné nebylo tolik vidět, bylo na světě líp - ale není to pravda. Teprve, když tu proměnu člověka (z bytosti ovládané strachem v bytost svobodnou a svobodně volící dobro) budeme mít za sebou, tak potom to bude lepší.
    IH
    March 15, 2019 v 10.04
    Diktovaná regulace
    Výraz "ekodiktatura" budí všeliké, většinou strašné představy. To radši... atd. Mohlo by ovšem jít o určitou obdobu výjimečného stavu, který je odedávna legitimním i legálním opatřením. Ve Francii měli celkem nedávno jistou lehkou, ale formálně platnou jeho podobu po teroristických útocích. Možná, žel, budou mít nyní něco trochu podobného na Novém Zélandu.

    Když nastane silný smog, mohou být přijata potřebná opatření, regulující výrobu a dopravu. Není žádný důvod, proč nepřipravovat zvláštní legislativu, na mezinárodní úrovni, pokud stane novodobý Hannibal ante portas.
    March 15, 2019 v 13.06
    Pokud jsou zákony (i přísnější) přijímány demokratickou cestou, pane Horáku, tak se snad o diktaturu nejedná.
    IH
    March 15, 2019 v 18.55
    Bez ekodiktatury
    Ne všechny zákony přijímané (formálně) demokratickou procedurou je možné vnímat jako demokracii posilující, či jako "lidové", jak se říkalo dříve.

    V zásadě celosvětová opatření lze prosadit jen při globálně působící autoritě, příp. formulací určité nabídky, jež se neodmítá. Ani na úrovni EU by se to neobešlo bez tlaku na nesouhlasící (třeba i typu francouzských "Žlutých vest"). Nabízí se tu srovnání s úsilím o obranyschopnost NATO v Evropě v 70. i 80. letech.

    Globální antropogenní klimatická změna nepředstavuje tutéž hrozbu po celém světě, v Rusku jako v Africe, v Kanadě i Evropě jako na Středním Východě i jinde. Žel, zcela absurdní není ani představa budoucích střetů, resp. jednostranných akcí v boji o klima, které bude (nebo již je) možné jak oteplovat, tak ochlazovat (nikoli však místně, nýbrž spíše globálně).

    Kdyby měla fungovat obdoba (zcela krátkodobých) opatření ve smogové situaci, mířící k (relativní) stabilizaci klimatických poměrů, museli by se lidé i zpravodajství dívat na vývoj ekonomiky dramaticky odlišně než dnes. Zpráva o hospodářském poklesu by byla vítána...

    Za daných poměrů si myslím, že je třeba se zaměřit na to, aby pro globální klimatickou změnu, která třeba nám může přinést podnebné poměry "normální" dosud, dejme tomu, ve Florencii, nezůstaly mimo pozornost enviromentální škody, o kterých rozhodujeme tady, přímo a teď v demokratickém procesu. Jsou to mj. např. ony urychleně budované dálnice (vydávané za dárek řidičům), které spolu s nabalující se agendou ničí naši zem (a v posledku si "vrznou" i v obávaném globálním oteplování).
    VK
    March 15, 2019 v 23.39
    Co se dálnic týče, zemi ničí doprava, najmě nákladní, a ta bude jezdit nezávisle na tom, zda je na dané trase vybudována dálnice, nebo dvouproudová silnice. Situace v Znojmě, Mikulově nebo nešťastném Přerově výmluvným příkladem. Bez dálnice bude akorát nezmenšený nákladní provoz - beztak z 60 % tranzitní - za lidsky daleko horších podmínek.
    VP
    March 16, 2019 v 6.41
    Možná by se ta ekodiktatura mohla chápat jako Palackého osvícený monarcha. Tam kde se mnozí hádají a neshodnou, rozhoduje rozumný jedinec nebo několik jedinců. Jenže se obávám, že dnes už to nejde. Do rozjetého vlaku osvíceného monarchy nastoupí jeden s neviditelnou rukou trhu, druhý s osobními ambicemi a vše se ubírá známým zajetým směrem.
    JP
    March 16, 2019 v 12.48
    Legitimita a efektivita ekodiktatury
    Samozřejmě že by ta "ekodiktatura" mohla mít smysl jenom pro určité přechodné období, než se lidstvu - doufejme - podaří definitivně přesedlat na čisté zdroje energie.

    Ale tady se jednalo v prvé řadě o to, jestli by takováto ekodiktatura byla vůbec principiálně legitimní.

    V právu existuje jeden princip, který je obecně dost málo znám (protože se naštěstí jen velice zřídka musí využívat): totiž princip "přírodního práva" (Naturrecht). Znamená v podstatě toto: v okamžiku smrtelného ohrožení jde vše ostatní stranou. Každý národ (stejně jako každý jiný živý tvor) má v prvé řadě zcela primární, přírodou dané právo hájit svůj vlastní život, své vlastní přežití.

    Pokud bychom vyšli z toho, že současné lidstvo je skutečně akutně ohroženo vyhynutím, v důsledku globálního klimatického kolapsu - pak opravdu není dost možno popírat či zpochybňovat legitimitu j a k é h o k o l i opatření, které by této smrti celého lidstva předešlo.

    Jediné závažné pochybnosti by tady mohly být čistě pragmatického rázu: totiž zdali by tato ekodiktatura byla skutečně tím nejefektivnějším řešením. Jak totiž známe z naší vlastní národní zkušenosti, ani totalitní diktatura nakonec nedokáže pohlídat všechno. To by opravdu nakonec za každým jednotlivým člověkem musel stát policajt. (A za tím policajtem zase další, který by kontroloval jeho.)

    Zkrátka: taková "ekodiktatura" by mohla být skutečně jenom krajně mezním řešením, pokud by opravdu už nebylo žádného jiného východiska.

    Otázkou nicméně je, jestli v takové situaci už fakticky nejsme. Podle odhadů klimatologů zbývá už jenom pouhých 12 let, než se planetární klima "převrátí" do stavu nevratné degradace. A kdo si ještě dnes může dělat naděje na to, že se do té doby podaří zásadního ekologického obratu dosáhnout standardní, tedy demokratickou cestou?...
    VP
    March 16, 2019 v 16.09
    V knize Den trifidů je řešena taková mezní situace, zda zachránit sebe a pár zdravých přeživších, nebo pomáhat postiženým (osleplým).
    Už na přelomu tisíciletí měl Římský klub podobné odhady na posledních pár let, nepamatuji kolik. Al jisté je, že se situace stále zhoršuje.
    Možná až dojde ke dni trifidů (bez trifidů), pak začne zbylá hrstka lidstva něco dělat.
    March 21, 2019 v 13.50
    Opravdu palec nahoru
    Domnívám se však, že by mnoho zde vyslovených otázek a nejasností mělo ihned své odpovědi a nalezlo své světlo, jakmile by byla obecně pochopena (a také přijata) realita Božího Království.

    Ježíš totiž ani v tomto případě naprosto nelhal. Království Boží povstalo, a stalo se tak ještě daleko dřív, než svět opustila tehdejší generace.

    Jenom chvilku poté, co se vypořádal s panem „Světluškou“ a vyvedl vězně jaté, vystavěl nový chrám ve třech dnech, usedl po pravici Boží, o Letnicích dal k dispozici lidem (=poslal) Přímluvce (Ducha Svatého), pak nastalo Království Boží i s Novým Jeruzalémem.

    Jenom si, vážení, nikdo nesmí představovat, a to je ten klíč k porozumění celé této věci, že se to dělo a děje formou fyzických entit!!

    Proto tanečky kolem významu roztodivných bůžků, nejrůznějších organizovaných denominací, zahrnuje v to i všelijaké světské věrouky, jsou pro realitu fungujícího Božího Království zcela mimochodné a tedy irelevantní.

    Proto i osud této původně tak nádherné zelenomodré koule, planety Země, je sice smutný, ale de facto ne zase tak podstatný, jelikož vše důležité se již teď odehrává jinde.
    Ostatně snad i vy zde snad spějete do tohoto Království našeho Boha rychlostí šedesát minut za hodinu, jen protnout cílovou pásku (opustit tělo).

    V žádném případě to neznamená nihilistický přístup k našemu životnímu prostředí, sám dělám, co můžu (dokonce pracuji v rezortu životního prostředí), avšak to zásadní je už v jiné dimenzi, a už to je!

    Žádné další fyzické Království Nebeské na této zdevastované planetě by už neočekával. Ale je to na každém z nás…
    JP
    March 21, 2019 v 15.03
    Aleluja!
    March 21, 2019 v 18.49
    Nedávno jsem četla něco podobného v úplně jiné diskusi: Je zbytečné se nad něčím trápit. Je skoro už dva tisíce let dobojováno. To, co se dnes děje, není něco, s čím by Bůh "nepočítal", napsal jeden člověk. Ano, pravděpodobně to bude horší a horší. Což samozřejmě neznamená, že máme být nečinní.
    Ale jestli bude pro nás vzkříšena právě tato planeta nebo dostaneme novou někde jinde, to opravdu nevím. Ono je to vlastně jedno. Co ve vesmíru znamená "někde jinde"? Vlastně to tak nějak má být i s naším tělem po vzkříšení. Půjde o totéž tělo a zároveň jiné, z jiné hmoty. Forma je důležitější než obsah složený z atomů. Ty atomy a buňky našeho těla se ostatně mění i v průběhu tohoto života.
    VP
    March 22, 2019 v 7.26
    Neměli bychom být schizoidní. Dost dlouho bylo křesťanství až schizofrenní. Na jedné straně uznáváme krásu a dobrotu stvoření, na druhé straně čekáme, kdy je Bůh zničí. Měli bychom už pochopit, že chce obnovit krásu Země, i naším prostřednictvím. Kolik lidí bylo přesvědčeno, že jednou padne totalita komunismu? Podobně, kolik lidí je přesvědčeno, že padne totalita současného zla?
    + Další komentáře