Když rodiče nejsou anebo selhávají. Jak by stát měl pečovat o ohrožené děti
Olga RichterováSystém náhradní rodinné péče v České republice potřebuje transformaci. Je třeba podpořit pěstounské rodiny a pobytová zařízení rodinného typu namísto klasických ústavů, a to ve všech krajích, zdůrazňuje Olga Richterová.
Filipovi je šest. Jednou se mu rodiče nevrátili z divadla. Jejich auto smetl ze silnice opilý řidič. Máma i táta se budou delší dobu léčit z těžkých zranění, a protože byli oba jedináčci postarších rodičů, není nikdo z širší rodiny, kdo by se o Filipa postaral. Oproti většině ostatních dětí má ale Filip štěstí; v dětském domově (nebo v podobně fungujícím „zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“) stráví jen několik měsíců.
Marušce je dnes už devět. Před třemi lety jí umřel tatínek a maminka začala pít. S alkoholem matka bojuje dodnes a Maruška v dětském domově čeká, až vyhraje. Máma nad pitím a Maruška mámu.
Jolanka a Magdalenka jsou tříletá dvojčata. Bydlela s rodiči ve vlhkém plesnivém bytě bez elektřiny a často měla hlad. Jednou přišly „tety“ a obě holčičky odvedly. V Klokánku se jim sice moc líbí, ale stýská se jim po mamince i po tátovi.
Když rodič nemůže nebo neumí
Představte si, že jste Filip. Nebo třeba Maruška. Během jednoho dne se vám převrátí život naruby a jste bez mámy, bez táty a nikoho jiného nemáte. Co si vyberete — dlouhodobou péči v domácnosti „tety“ ze stejného města, nebo „děcák“? Asi málokdo by volil instituci, byť vedenou laskavými lidmi oddanými svému poslání.
Filipů a Marušek naštěstí statisticky tolik není. Mezi dětmi v krizi naopak převažují Jolanky a Magdalenky, tedy děti, jejichž rodiče mají existenční problémy a neví si rady ani sami se sebou, natož pak se svými potomky.