Mezi odborníky panuje shoda na tom, že ústavní péče ohrožuje správný vývoj dětí. Nejcitelněji ty nejmenší: dítě od narození nemá možnost vytvořit si stabilní vztah k jednomu či dvěma lidem. Dlouholeté diskuze o reformě systému ochrany dětí to neberou příliš v potaz — ať už z prosté nechuti ke změně nebo z důvodu prosazování vlastních zájmů. Tématu se v Deníku Referendum opakovaně věnovala redaktorka Saša Uhlová zde a zde.

Jedním z nejnaléhavějších požadavků na reformu je zrušení kojeneckých ústavů. Jak letos ukázal Zlínský kraj, i přes chybějící legislativu změny dosáhnout lze. Jako první v republice na svém území zrušil poslední dva kojenecké ústavy. O přechodu k pěstounské péči jsme hovořili s bývalou radní pro sociální oblast Taťánou Valentovou Nersesjan.

Z jakých důvodů se podle vaší zkušenosti nejčastěji odebírají děti z rodin?

Z ekonomických. Dále jde o užívání návykových látek rodičů, nechtěné porody nebo odložení dítěte. Ten nejčastější důvod navazuje na širší problematiku výše dávek či dostupnosti bydlení. Musíme si samozřejmě nejprve klást otázku, proč se rodiny čím dál častěji ocitají v natolik špatné ekonomické situaci. Současně s tím ale musíme zajistit, aby i odebrané děti vyrůstaly v rodinném prostředí.

Zlínský kraj se může od 1. listopadu pyšnit tím, že na svém území nemá ani jeden kojenecký ústav. Jak se vám povedlo změnu prosadit?

Zrušení dvou posledních kojeneckých ústavů souviselo s projektem financovaným z norských fondů a fondu EHP. V rámci něho jsme vypracovali transformační plán pro tři zařízení: kojenecké ústavy ve Zlíně a Valašském Meziříčí a dětský domov v Liptále. Zrušit kojenecké ústavy jsme si stanovili jako prioritu — pro děti do tří let je naprosto zásadní, aby nevyrůstaly v institucionální péči, v tomto věku jsou nejohroženější. Navíc zmíněné dva poslední kojenecké ústavy neměly ani naplněné kapacity, takže jejich zrušení bylo logickým krokem.

Možnosti čerpat z fondů využil jen Zlínský a Pardubický kraj. Čím to?

Myslím, že jsme byli oproti jiným krajům ve specifické situaci. Problematice péče o ohrožené děti jsme se intenzivně věnovali od roku 2011, kdy jsme navázali spolupráci s Holandskem. Měli jsme již vypracovaný strategický dokument, který zdůrazňuje, že středobodem péče by měl být zájem dítěte, pro které je nejvýhodnější, pokud vyrůstá v rodině. Proto jsme posílili prevenci a terénní sociální práci. Pracovníci by měli chodit přímo do rodiny a ne očekávat, že se dítě umístí do instituce a tam se s ním bude nějak pracovat. Systém se nevyřeší odebráním dítěte.

Krom toho má ale Zlínský kraj také k dispozici nejvyšší počet pěstounů na počet obyvatel.

Vždy jsme byli o něco napřed. Myslím, že to souvisí s religiozitou obyvatel, která je na Zlínsku vyšší. Počet profesionálních pěstounů také stoupl celorepublikově, zřejmě i díky jejich dobrému finančnímu ohodnocení. Hlavní problém ale stále spatřuji v nedostatečném počtu dlouhodobých pěstounů. O dítě se může profesionální pěstoun několik měsíců postarat, ale co pak s ním, pokud se nepovede je vrátit do biologické rodiny nebo dát k adopci? Tady musí přijít změna legislativy, nemůžeme spoléhat jen na „pomoc bližnímu“. Dlouhodobí pěstouni musí být lépe ohodnoceni. Máme nedostatek pěstounů hlavně pro romské nebo zdravotně postižené děti.