Chci přispět X

V kraji, kde zrušili kojeňáky: Malé děti do nich nepatří, říká zastupitelka

Zlínský kraj přestal v listopadu jako první v republice zřizovat kojenecké ústavy. Bývalá radní Taťána Valentová Nersesjan v rozhovoru vysvětluje, proč je opatření nezbytné pro vývoj dětí a jak se je podařilo prosadit.

16387368_10211920428516433_685491876215176042_n_1_

Gaby Khazalová

22.11.2016 11:20

Taťána Valentová Nersesjan

Tatana

Taťána Valentová Nersesjan je v současné době zastupitelkou za ČSSD ve Zlínském kraji a městě Vsetín. V letech 2008 až 2016 zastávala funkci krajské radní pro oblast sociálních věcí, národnostních otázek a menšin. Ve funkci skončila poté, co se po podzimních volbách ve Zlínském kraji obměnila vládnoucí koalice. Do povědomí veřejnosti se dostala, když se o ní uvažovalo jako o možné ministryni práce a sociálních věcí v Sobotkově vládě.

Mezi odborníky panuje shoda na tom, že ústavní péče ohrožuje správný vývoj dětí. Nejcitelněji ty nejmenší: dítě od narození nemá možnost vytvořit si stabilní vztah k jednomu či dvěma lidem. Dlouholeté diskuze o reformě systému ochrany dětí to neberou příliš v potaz – ať už z prosté nechuti ke změně nebo z důvodu prosazování vlastních zájmů. Tématu se v Deníku Referendum opakovaně věnovala redaktorka Saša Uhlová zde a zde.

Jedním z nejnaléhavějších požadavků na reformu je zrušení kojeneckých ústavů. Jak letos ukázal Zlínský kraj, i přes chybějící legislativu změny dosáhnout lze. Jako první v republice na svém území zrušil poslední dva kojenecké ústavy. O přechodu k pěstounské péči jsme hovořili s bývalou radní pro sociální oblast Taťánou Valentovou Nersesjan.

Z jakých důvodů se podle vaší zkušenosti nejčastěji odebírají děti z rodin?
Z ekonomických. Dále jde o užívání návykových látek rodičů, nechtěné porody nebo odložení dítěte. Ten nejčastější důvod navazuje na širší problematiku výše dávek či dostupnosti bydlení. Musíme si samozřejmě nejprve klást otázku, proč se rodiny čím dál častěji ocitají v natolik špatné ekonomické situaci. Současně s tím ale musíme zajistit, aby i odebrané děti vyrůstaly v rodinném prostředí.

Zlínský kraj se může od 1. listopadu pyšnit tím, že na svém území nemá ani jeden kojenecký ústav. Jak se vám povedlo změnu prosadit?

Zrušení dvou posledních kojeneckých ústavů souviselo s projektem financovaným z norských fondů a fondu EHP. V rámci něho jsme vypracovali transformační plán pro tři zařízení: kojenecké ústavy ve Zlíně a Valašském Meziříčí a dětský domov v Liptále. Zrušit kojenecké ústavy jsme si stanovili jako prioritu – pro děti do tří let je naprosto zásadní, aby nevyrůstaly v institucionální péči, v tomto věku jsou nejohroženější. Navíc zmíněné dva poslední kojenecké ústavy neměly ani naplněné kapacity, takže jejich zrušení bylo logickým krokem.

Možnosti čerpat z fondů využil jen Zlínský a Pardubický kraj. Čím to?

Myslím, že jsme byli oproti jiným krajům ve specifické situaci. Problematice péče o ohrožené děti jsme se intenzivně věnovali od roku 2011, kdy jsme navázali spolupráci s Holandskem. Měli jsme již vypracovaný strategický dokument, který zdůrazňuje, že středobodem péče by měl být zájem dítěte, pro které je nejvýhodnější, pokud vyrůstá v rodině. Proto jsme posílili prevenci a terénní sociální práci. Pracovníci by měli chodit přímo do rodiny a ne očekávat, že se dítě umístí do instituce a tam se s ním bude nějak pracovat. Systém se nevyřeší odebráním dítěte.

Krom toho má ale Zlínský kraj také k dispozici nejvyšší počet pěstounů na počet obyvatel.
Vždy jsme byli o něco napřed. Myslím, že to souvisí s religiozitou obyvatel, která je na Zlínsku vyšší. Počet profesionálních pěstounů také stoupl celorepublikově, zřejmě i díky jejich dobrému finančnímu ohodnocení. Hlavní problém ale stále spatřuji v nedostatečném počtu dlouhodobých pěstounů. O dítě se může profesionální pěstoun několik měsíců postarat, ale co pak s ním, pokud se nepovede je vrátit do biologické rodiny nebo dát k adopci? Tady musí přijít změna legislativy, nemůžeme spoléhat jen na „pomoc bližnímu“. Dlouhodobí pěstouni musí být lépe ohodnoceni. Máme nedostatek pěstounů hlavně pro romské nebo zdravotně postižené děti.

Podle zlínské zastupitelky by dalším krokem měla být reforma dětských domovů. Repro Youtube

Kojenecké ústavy byly sice zrušeny, ve stejných prostorách je ale nahradila takzvaná zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Není to podobná instituce v růžové?
Není. Do těchto zařízení mohou být děti umístěny ze zákona pouze na půl roku, v odůvodněných případech na rok. Mají sloužit jako přechodná zařízení pro děti, které se octnou v krizové situaci. Co nejdříve by ale měly být umístěny do pěstounské péče nebo v horším případě institucionální. Mohou také sloužit třeba pro matky samoživitelky, které se octnou v situaci, kdy nemají na několik dní dítě kam umístit například ze zdravotních důvodů.

Praxe ale ukazuje, že v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc děti někdy zůstávají déle, než by měly. Na malé dítě navíc může mít půl rok v takové instituci neblahé důsledky, podobně jako kojenecký ústav. Není to podle vás příliš dlouhá lhůta? Nebylo by vhodnější umístit dítě přímo do profesionální pěstounské péče?

O žádné takové praxi ve Zlínském kraji nevím. Jinde se to možná děje – zejména v krajích, kde je málo pěstounů. Děti do tří let u nás rozhodně půl roku v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc nezůstávají. Během několika dní přecházejí k pěstounům. Jako velký úspěch naopak vnímám, že se nám podařilo tato zařízení zřizovaná krajem převést pod odbor sociálních věcí. Dříve patřila pod odbor zdravotnictví, protože fungovala při kojeneckých ústavech, které tam spadaly.

Čemu tato změna rezortu napomohla?

V kojeneckých ústavech pracovali zejména zdravotníci, přitom se podle mého jedná o poskytování sociální, nikoliv zdravotnické služby. Odbory zdravotnictví mají pochopitelně spoustu jiných priorit, péče o děti se tak často ocitala na okraji jejich zájmu. Kojenecké ústavy se odvolávají na to, že děti mívají často zdravotní problémy, ale já to vnímám jako péči v rodině: pokud je dítě nemocné, jdete s ním k lékaři. Navíc se ukázalo, že kojenecké ústavy ani neměly dostatečný odborný personál, pracují v nich převážně zdravotní sestry.

Představme si hypotetický, ale bohužel běžný, případ, kdy je dítě odebráno z rodiny kvůli nevyhovujícím bytovým podmínkám. Dostane se tak například do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, kde s ním rodiče nemohou zůstat. Takové dítě pak často putuje do kojeneckého ústavu nebo dětského domova, který je ve stejné budově. Jak se takovým případům snažíte předcházet?
Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc neumožňuje pobyt rodičům, ale poskytuje sociální práci v rodině. V krajních případech jako jsou nevyhovující bytové podmínky, by měly sloužit azylové domy. Velký problém ale vidím v tom, že jsou určeny pouze matkám, rodina je tak zpřetrhána. Předně bychom se tedy měli snažit odebírání dětí z takových důvodů zamezit a podmínky bydlení napravit.

Kojenecké ústavy jsme zrušili proto, že se jedná o institucionální péči: pracovníci podléhají zákoníku práce, u dětí se jich střídá více, mají směny a dovolené. Dítě tak postrádá stabilní péči jednoho nebo dvou lidí. Přechod od krátkodobého profesionálního pěstouna k dlouhodobému může být složitý, ne však horší než umístění do kojeneckého ústavu. Mezi oběma pěstouny navíc funguje úzká spolupráce, přechod není náhlý.

Nepomohlo by, pokud by se zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc řídila zákonem o sociálních službách? Některá taková zařízení ostatně ani nezřizuje kraj, ale například Klokánek. Stát nad nimi nemá kontrolu a není jasné, co je to vlastně za instituci.
Samozřejmě zní trochu nelogicky, že například domovy důchodců se jím řídí – protože nemáme zákon na ochranu seniorů – a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc ne. Klidně by to tak mohlo být, návrh novely zákona o sociálních službách s tím počítá. My jsme zvolili to nejlepší řešení, které stávající legislativa umožňuje.

Stalo se nám už i to, že se zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc od Klokánku odpojilo. Zjistili jsme totiž, že v Klokánku byla více než polovina dětí z jiných krajů. Nedokážu si představit, jak by měl jejich terénní sociální pracovník pracovat s rodinou, která žije v jiném kraji než dítě.

Roztříštěnost ochrany dětí mezi rezorty se kritizuje i na celostátní úrovni. Zdá se tak, že se ministerstvo práce a sociálních věcí nedokáže dohodnout s ministerstvem zdravotnictví a školství. A to jsou navíc všichni zmínění ministři ze stejné strany. Jak se vám na krajské úrovni podařilo domluvit se s dalšími odbory?
Já jsem tu snahu na celostátní úrovni vnímala, asi se to i nějak posouvá. Ale jinak máte pravdu, základem u nás byla vůle orgánů a radních, aby gesční příslušnost změnili. Nebylo to jednoduché – tehdejší radní pro zdravotnictví (Zemanovci) pro návrh ruku nezvedl. Znáte to, s pravomocí se pojí i přísun peněz, nikdo ji nechce ztratit. Navíc ve zdravotnictví mají pracovníci vyšší finanční ohodnocení než v sociálních službách. Změně gesční příslušnosti často podléhají i personální změny. Musíte si také uvědomit, že sociálněprávní ochrana dětí je přenesenou působností. Krajští politici nemají příliš kompetencí, samospráva ale může například rozhodovat co zruší nebo zřídí. Je zkrátka třeba hledat cestičky.

Další kapitolou jsou samozřejmě dětské domovy, které spadají pod školství. U starších dětí je to složitější, protože je zapotřebí i pedagogická práce, takže otázka převedení pod ministerstvo práce a sociálních věcí, potažmo sociální odbory, je na debatu. Mezi oběma rezorty bude vždy nutná úzká spolupráce.

Často se mluví právě o nechuti ředitelů dětských domovů, kteří brojí proti zařazení pod sociální odbory a obávají se svého zrušení. Do zlínského projektu se koneckonců zapojil jen jediný. Ostatní neměli zájem?
Dětské domovy mají silné zastoupení skrze svou profesní asociaci. Je tam silný tlak, který vytváří dojem, že jedině dětský domov je schopen dítěti poskytnout potřebnou péči. Na to ale existují výzkumy, které hovoří jednoznačně ve prospěch přirozeného prostředí rodiny.

Tento konkrétní projekt měl za cíl zařadit pouze tři centra a – jak jsem říkala –, naší prioritou byly kojenecké ústavy, takže zbylo místo jen pro jeden dětský domov. Pokud bych byla ve funkci, dalším mým krokem by byla právě transformace dětských domovů. Zájem o zařazení do projektu jich ale vyjádřilo více.

Kolik?

Určitě další dva. Podle mě jsou to ty, které se dívají více do budoucna. Chápu jejich nechuť, opět je problém v rozdílných platových podmínkách. Já nejsem pro úplné zrušení dětských domovů, dokážu si představit skupiny, pro které mohou být v jisté situaci výhodnější než pěstounská péče. Je rozumné jít postupně, zvyšovat věkovou hranici pro umisťování do ústavní péče. Ředitelé ale musí vnímat, že kapacita domovů klesá a že rušení určitého počtu stejně budou muset čelit. Spravovat tolik domovů bude nehospodárné.

Myslíte, že kapacita klesá přirozeně?

Určitě do toho vstupuje snižující se míra porodnosti. Velkou roli ale hraje také sociální práce. Nám se například ukázalo, že jakmile jsme začali rozvíjet terénní sociální službu pro rodiny s dětmi, počet dětí umisťovaných do ústavu úměrně klesal. Pro některé domovy by proto mělo být výhodnější zapojit se do projektu typu toho zlínského, který jim zaručí, že se nezruší, ale transformují. Tedy přejdou na poskytování služeb, kterých je zapotřebí. Například zmíněný dětský domov v Liptálu snížil svou kapacitu na polovinu a od nynějška se věnuje dětem s poruchami učení a chování. Zřídilo se tam středisko výchovné péče.

Základem však pro mě zůstává prevence. Již v rámci předchozích evropských projektů jsme se zaměřovali především na terénní služby pro ohrožené rodiny. Dítě nemusí být odebráno, pracovník může pracovat přímo v rodině. Cílem je ponechat dítě v jeho přirozeném prostředí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.