Federace dětských domovů nechce reformu systému. Mladí z ústavů reagují

Ředitelé dětských domovů ve svém prohlášení přesvědčují poslance o tom, že jsou české ústavy v zahraničí obdivované a musí být zachovány. Mladí lidé z ústavů vyvracejí mýty o reformě systému péče o ohrožené děti. Jejich reakci zveřejňujeme.

Členové platformy pro práva dětí žijících mimo rodinu, kteří vyrůstají nebo vyrostli v ústavní péči, se ostře vymezují vůči prohlášení Federace dětských domovů ČR a účastníků odborného semináře z řad pedagogických pracovníků náhradní rodinné péče. Prohlášení, jež bylo distribuováno mezi členy sociálního výboru parlamentu České republiky za účelem zastavení procesu sjednocení a transformace systému péče o ohrožené děti, který se Vláda zavázala realizovat na základě usnesení č. 4 ze dne 4. ledna 2012.

Prohlášení Federace dětských domovů (FDD) a některá v něm obsažená tvrzení odporují nejen strategickým záměrům, právním normám a závazkům ČR, vědeckým poznatkům o deprivaci dětí, ale i našim vlastním zkušenostem s ústavní péči. Chtěli bychom proto uvést na pravou míru jednotlivé body prohlášení FDD a apelovat na členy sociálního výboru, aby k otázce sjednocení a transformace systému péče přistupovali promptně, zodpovědně a s ohledem na základní právo dítěte vyrůstat v rodinném prostředí. Jinými slovy žádáme, aby proces sjednocení a transformace nezpomalovali a nepozastavovali. 


Níže uvádíme naše stanoviska k jednotlivým bodům prohlášení FDD:

1) V našich zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy v gesci MŠMT souběžně zabezpečujeme výchovnou, vzdělávací a odbornou péči ohroženým dětem. Při přijetí dítěte do institucionální péče je prioritou vzdělávání, neboť děti přicházejí s velkým počtem neomluvených hodin, chybí jim základní znalosti učiva. Doplnění vědomostí je důležité pro jejich sebevědomí a začlenění ve škole a následný rozvoj.

Zpráva z návštěv školských zařízení ústavní a ochranné výchovy veřejného ochránce práv z roku 2012 uvádí, že záškoláctví a s tím spojené zhoršení prospěchu je pouze třetím nejčastějším důvodem umístění dítěte do ústavní péče, ne jediným a hlavním důvodem, jak implikuje FDD. Zpráva veřejného ochránce práv upřesňuje, že nařízení ÚV jsou ve většině případů podloženy kombinací důvodů, ne jedním. I proto mají dětské domovy poskytovat komplexní podporu vycházející z IPOD a právních norem a závazků ČR, ne upřednostňovat pouze jednu z forem nezbytné podpory.

Především je ale nutno konstatovat, že právo na vzdělání je právem všech dětí, tedy i těch, které jsou dočasně či dlouhodobě mimo péči rodiny. Vzdělávání je a musí být samozřejmě realizováno i například ve zdravotnických zařízeních včetně nemocnic, kde jsou po delší dobu hospitalizovány děti, které současně plní školní docházku, stejně jako v jiných zařízeních. Je odpovědností jak provozovatele ústavu, tak i školské správy odpovídající vzdělání zajistit, ať již zajištěním docházky dětí do školy, která je v komunitě, případně formou zřízení školy v rámci zařízení, což však neodpovídá trendům inkluzivního vzdělávání.

V obou případech je a musí být vzdělávání samozřejmě zabezpečeno pedagogickými pracovníky, stejně jako je i poskytování zdravotních služeb vždy zabezpečeno zdravotnickými pracovníky, byť jsou poskytovány například v zařízení sociálních služeb. Naopak poskytování zaopatření a osobní péče vzděláváním nejsou, ačkoli jsou při jakékoli náhradní péči (již podle jejího názvu) stěžejní. FDD ve svém prohlášení tyto pojmové rozdíly mezi vzděláváním, péčí a zaopatřením zamlčuje a současně směšuje. Je tak dokonce otázka, jak „odborná“ může být poskytovaná péče, když její nositelé nejsou schopni rozlišovat ani základní pojmové a zákonné kategorie. Nejedná se vůbec o argument proti „sjednocení“, neboť právo dětí na kvalitní vzdělání nikdo nezpochybňuje.

2) Odbornou péči zabezpečuje tým odborných pracovníků se speciálně pedagogickým vzděláním a psychologickým vyšetřením a psychologové. Tuto odbornou činnost nemůže nahradit pouze sociální péče.

Pouze 42% pracovníků dětských domovů má speciálně-pedagogické vzdělání. Dětské domovy v krajích Vysočina, Karlovarském, Libereckém a Jihomoravském nezaměstnávají žádné psychology a děti tak zpravidla musí navštěvovat krajské diagnostické ústavy, aby se jim dostalo odborné péče. Často však spíše platí, že jednotlivá zařízení, zejména dětské domovy, odborné služby (například právě psychologické) zajišťují napřímo od poskytovatelů v místě, neboť podpora diagnostického ústavu je nedostupná, nebo jen v omezeném a zcela nedostatečném rozsahu. Personální kapacity a vzdělání odborných pracovníků rozhodně musí být v budoucnu zajištěny v míře odpovídající potřebám dětí.

Obavy ze sjednocení systému z důvodu nahrazování odborných činností sociální péčí jsou liché, neboť sjednocující právní úprava systému péče bude umožňovat zaměstnávání odborníků z různých oborů v zařízeních péče o ohrožené děti, jako tomu je dnes ve zdravotnických zařízeních. V oblasti služeb, poskytovaných v sociální oblasti, již dnes platí, že v těchto službách vykonávají odbornou činnost nejen sociální pracovníci, pracovníci v sociálních službách či rodinní a manželští poradci, ale samozřejmě také zdravotničtí či pedagogičtí pracovníci nebo jiní odborní pracovníci.

Členové platformy pro práva dětí žijících mimo rodinu, kteří vyrůstají nebo vyrostli v ústavní péči, se ostře vymezují vůči prohlášení Federace dětských domovů ČR. Foto FDD, euravia.cz

Tak jako zdravotní péči může poskytovat i v nezdravotnickém zařízení jen zdravotnický pracovník, tak také přímou pedagogickou činnost může v jakémkoli zařízení (ať školském, tak ale i zdravotnickém či sociálním) opět vykonávat pouze pedagogický pracovník, kvalifikovaný podle zákona o pedagogických pracovnících. Argument FDD je opět zavádějící, neboť nikdo neříká, že přímou pedagogickou činnost by v důsledku „sjednocení“ mohl poskytovat nepedagogický pracovník, stejně jako nikdo nenavrhuje, že zdravotní péči v nezdravotnickém zařízení by snad mohl poskytovat někdo jiný než zdravotnický pracovník.

3) Přechod dětských domovů do gesce MPSV není řešením tzv. roztříštěnosti. Vše je jen o kvalitní komunikaci mezi rezorty.

Kvalitnější komunikace mezi resorty je s ohledem na měnící se vedení resortů a legislativu složitě realizovatelným a prakticky neudržitelným řešením roztříštěnosti systému. Pouze sjednocující právní úprava systému péče může vyřešit roztříštěnost a z ní vyplývající neduhy. V současnosti nejméně čtyři zákony a bezpočet prováděcích předpisů upravují v zásadě to samé – poskytování služeb dětem, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci. Tyto představují čtyři rozdílné koncepční a filosofické přístupy a v neposlední řadě též čtyři způsoby financování, plánování rozvoje a řízení.

Současná roztříštěnost se projevuje nejen na celostátní úrovni, ale i úrovni územních samosprávných celků, když řídící, plánovací a kontrolní mechanismy jsou roztříštěny mezi školské, zdravotní a sociální odbory příslušných úřadů, přičemž komunikace mezi nimi často působí podobně jako na úrovni celostátní – tedy jako minimální nebo zcela chybějící. „Kvalitní komunikace“ není jasně definovaným procesním nástrojem, neboť ji nelze ani legislativně uchopit a zejména proto, že nemůže nikdy zajistit návaznost terénních, ambulantních a pobytových služeb, vzájemně provázané zjišťování potřeb jednotlivých služeb v daném území, plánování jejich rozvoje, určování potřebné sítě poskytovatelů v území, ani jejich jednotné financování, již jen proto, že se jedná o samostatné rozpočtové položky dokonce i na úrovni celostátního rozpočtu.

Nikdo tak nemá ani odpovědnost za územní a časovou dostupnost služeb v území (není to ani stát, ani kraj, ani diagnostický ústav nebo zdravotní pojišťovna, a pokud je taková povinnost svěřena kraji, platí jen u některých typů služeb a realizována je navíc jen u poskytovatelů, které kraj sám zřizuje, což je pouze část kapacit v území). Výsledkem j pouze chaos a nahodilá nekoncepční řešení, která vedou jenk plýtvání zdroji včetně personálních kapacit.

4) V péči o ohrožené děti je nutný multidisciplinární přístup jak ze strany rezortu školství, tak zdravotnictví, sociálních věcí, spravedlnosti a vnitra.

Sjednocující právní úprava systému péče o ohrožené děti jako jediná skutečně umožní multidisciplinární přístup. Již dnes je v oblasti sociálně-právní ochrany zpracováván individuální plán ochrany dítěte. Ten je však závazný pouze pro služby, které přímo působí v oblasti sociálně-právní ochrany. V zájmu rozšíření multidisciplinárního přístupu bude nejlogičtějším a nejefektivnějším řešením sjednocení systému prostřednictvím Zákona o ochraně dětí, který umožní multidisciplinární přístup z jednoho místa (MPSV).

5) Přechod dětských domovů pod MPSV by byl finančně náročný a neefektivní, viz dokument Návrh optimalizace řízení systému ochrany práv dětí a péče o ohrožené děti, kde je uvedena částka cca 400 milionů Kč. Mnohem efektivnější využití finančních prostředků bychom uvítali směrem ke snižování počtu dětí na skupinách, což by umožnilo větší individuální péči. Model financování např. zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nás vede k obavám, že nebudou zabezpečeny všechny potřeby dětí umístěných v dětských domovech.

Návrh optimalizace řízení systému ochrany práv dětí a péče o ohrožené děti (dále Návrh) uvádí několik variant a subvariant řešení roztříštěnosti systému péče o ohrožené děti včetně varianty zachování stávající roztříštěnosti. Tuto variantu Návrh právem označuje z hlediska realizovatelnosti a finanční nákladnosti za nejjednoduší. Ve srovnání s dalšími variantami a subvariantami, které nabízí částečné a úplné sjednocení systému společně s odpovídající mírou finanční a legislativní náročnosti, varianta zachování roztříštěnosti nejen z hlediska efektivity nakládání s prostředky, ale i co do naplňování práv dětí, selhává.

Naplňování práv dětí je přitom zásadním kritériem podmiňujícím splnění základního cíle reformy – lepšího systému ochrany práv dětí. Převod všech zařízení ústavní a ochranné výchovy pod MPSV „představuje poměrně významné nároky na změnu legislativy a také vysoké (jednorázové) transformační náklady, které jsou kvalifikovaným odhadem vyčísleny na 360 mil. Kč (z toho cca 260 mil. Kč na podporu pracovníků v systému). Ve střednědobém horizontu se však vložené náklady vrátí formou efektivnějšího využívání lidských a materiálních zdrojů v optimalizovaném systému.“ Model financování starých a nově vzniklých pobytových služeb bude samozřejmě potřeba nastavit tak, aby neměl negativní vliv na kvalitu péče, zároveň ale vedl k řešení situace ohroženého dítěte a jeho návratu do rodinného prostředí v co nejkratší době.

6) Je nezbytně nutná odborná diskuze k zamýšlené transformaci péče o ohrožené děti napříč všemi rezorty. Prozatím probíhá pouze cílená aktivita ze strany MPSV spojená s tendenční informovaností veřejnosti.

Odborná diskuze probíhá a je logicky vedena zejména MPSV (koordinujícím resortem, viz níže), dále MŠMT a odbornou veřejností ve formě konferencí, kulatých stolů a seminářů. Na kulatém stole pořádaném naší organizací letos v květnu byli zástupci tří ministerstev, ústavních zařízení, dětí a mladých-dospělých z ústavní péče, akademické obce, doprovázejících organizací a odborné veřejnosti. Kritizovaná aktivita ze strany MPSV (předpokládáme, že jí je národní kampaň Právo na dětství) je součástí Akčního plánu k naplňování Národní strategie ochrany práv dětí (dále jen Akční plán), který byl 11. dubna 2012 schválen Vládou ČR a na základě kterého byla MPSV uložena povinnost koordinovat implementaci Akčního plánu a realizovat kampaň Právo na dětství. Mimo tuto cílenou vládní aktivitu Akční plán ukládá všem resortům povinnost zvyšovat všeobecné povědomí o právech dětí u dospělých i dětí (cíle 2.0 a 2.1), tedy i vést odborné diskuze.

7) Kritika práce našich zařízení je neobjektivní. Vychází z průzkumů, kde chybí kontrolní vzorky. Institucionální výchova je důsledkem selhání všech forem pomoci ohroženým dětem ze strany OSPOD, rodiny, neziskových organizací a je nejkrajnějším řešením situace dítěte.

Kvalita péče v zařízeních ÚV a OV se za posledních několik let nepochybně zvýšila. Jak ale průzkumy za více než 80 let potvrzují, ústavní péče ze své podstaty poškozuje zdravý vývoj dítěte. Expertní skupina Evropské komise v roce 2009 v rámci snah o transformaci systémů péče o ohrožené děti v zemích EU identifikovala několik základních charakteristik ústavních zařízení, které děti poškozují. Jsou jimi: „odosobnění, neměnná rutina, hromadné zacházení, společenské oddělení, paternalismus. Velikost zařízení je pouze indikátor, pričemž platí, že čím větší soustava, tím menší jsou šance zajistit individualizované, na potřeby orientované služby, jakož i účast a zahrnutí ve společnosti.“ Osobní zkušenosti členů Vteřiny poté přítomnost těchto potvrzují a proto apelujeme na členy sociálního výboru, aby podporovali rodinnou péči namísto ústavní.

8) Dětské domovy podporují návrat dítěte do původní rodiny, pokud je to možné, případně do kvalitní pěstounské péče. U dětí, kde se to nedaří, se zařízení snaží o hostitelskou péči.

MŠMT nesbírá data o počtu dětí, které se daří vracet do původních rodin. Naše vlastní zkušenosti nicméně mluví spíše o neschopnosti a neochotě značného množství dětských domovů pomoci dítěti s návratem do původní rodiny. Dětské domovy pomáhají s přípravou podkladů orgánům sociálně-právní ochrany dětí (dále OSPOD), které jsou používány při soudních řízeních a bohužel dochází k případům, kdy ústavní zařízení zaujímají podobně negativní a paternalistická stanoviska k dětem a jejich rodičům, jako OSPODy.

S těmito stanovisky dále pracují opatrovnické soudy, které rozhodují o zrušení ústavní péče a ač to není pravidlem, často na základě stanovisek OSPODů, opřených o stanoviska ústavů, které si často stěžují na „špatnou spolupráci s rodiči“, „neplacení příspěvku na děti“ apod, rozhodují v neprospěch dítěte, tj. o prodloužení ústavní výchovy. V případě pěstounské péče se podpora ze strany dětských domovů vzhledem k fázi rozvoje tohoto typu rodinné péče a nedostatku dat mapujících spolupráci ústavních zařízení s organizacemi zprostředkovávajícími pěstounskou péči nedá hodnotit. Dle našich vlastních zkušeností tuto činnost dětské domovy nezajišťují v dostatečné míře. Podle mnohých ředitelů a ředitelek ústavů na tuto činnost nejsou kapacity. Ve školním roce 2014/2015 se z dětských domovů do pěstounských rodin „podařilo“ přemístit 2,4 % dětí.

9) Doporučujeme ověřit zkušenosti s transformací systému péče o ohrožené děti v sousedních státech, např. na Slovensku, zda transformace skutečně splnila očekávání.

Ve Velké Británii, kde transformace a sjednocení systému péče o ohrožené děti probíhala od poloviny 70. let, je dle veřejně dostupných statistik v ústavní péči každé 2396 té dítě ve věku 0-19 let. V České republice je do ústavu umístěno každé 249 té dítě ve věku 0-19 let. Jinými slovy, rodičům žijícím v České republice hrozí odebrání dětí bezmála desetkrát více než rodičům žijícím ve Velké Británii.

10) Proč rušit to, co funguje a je oceňováno odborníky ze zahraničí?

Mezinárodní cena vévody z Edinburghu každoročně udělovaná studentům z dětských domovů není dle našeho soudu odborným oceněním českého systému ústavní péče. Děti z dětských domovů, které jsou zapojeny do programu vévody z Edinburghu a získávají po jeho absolvování jedno ze tří ocenění, jsou zpravidla příklady resilientních jedinců. Jejich úspěchy nereflektují realitu systému ústavní péče.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.