V ústavní péči je v České republice v současné době umístěno více než osm tisíc dětí. Snížení jejich počtu, stejně jako stanovení věkové hranice, pod kterou se děti nebudou do kolektivní péče umisťovat vůbec, je předmětem transformace systému péče o ohrožené děti a rodiny. Ačkoli se transformační změny plánují a částečně i realizují nejméně od roku 2006, stále vysoký počet dětí v ústavech svědčí o tom, že systém ústavní péče prozatím stále odolává. Také pro mnoho politických představitelů je mnohem přijatelnější vyfotit se při stříhání pásky nového, moderně zařízeného ústavu než před pokojem na ubytovně, kde žijí možná trochu špinavé, ale zato velmi šťastné děti.

Počet dětí v kojeneckých ústavech, dětských domovech, dětských domovech se školou, diagnostických a výchovných ústavech a domovech pro osoby s postižením je problém, který je třeba řešit. Než se ale tato situace změní, měli bychom se zabývat také uspořádáním péče o děti v ústavech. Provozní podmínky zařízení jsou odvozeny od jejich kapacity (někdy slouží až pro 60 dětí) a nedávají prostor pro naplnění individuálních potřeb dětí. Charakter mnohých ústavů a míra jejich uzavřenosti a izolace přinášejí i další rizika, ne nepodobná rizikům sociálního vyloučení.

Sociální vyloučení znamená hlavně omezený nebo ztížený přístup k institucím a službám, tedy k institucionální pomoci, vyloučení ze společenských sítí a nedostatek kontaktů mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Sociální vyloučení vede k rezignaci a přizpůsobení se podmínkám sociálního vyloučení. Lidé si osvojují specifické vzorce jednání, které jsou často v rozporu s hodnotami většinové společnosti, a jejich opětovné začlenění nebývá snadné.

Omezení v ústavní péči

Umístění dítěte do ústavu s sebou přináší mnohá omezení. Dítě je přemístěno do větší či menší vzdálenosti od známého prostředí a jeho pobyt mimo ústav se řídí vnitřním řádem zařízení. V některých typech ústavů se dítě prakticky ven nedostane — to když je součástí ústavu pobytová část, škola, jídelna, tělocvična a hřiště. Vycházky jsou v některých ústavech povolovány jako odměna v takzvaném systému odměn a trestů a jsou omezeny časem a prostorem.

V ústavu je dítě plně odkázáno na vychovatele, sociální pracovníky, případně psychology a další odborníky, kteří se zařízením spolupracují. Je tedy omezeno v přístupu k odborným službám a zdrojům. Děti, často traumatizované, zpravidla nemají možnost volby odborníka, se kterým by chtěly spolupracovat, nebo jim není potřebná péče zajištěna včas a dostatečně, třeba z provozních důvodů ústavu.

Děti a mladí lidé v ústavech jsou vyloučeni z běžných sociálních sítí. Mimo kontakty se spolužáky, a to jen v případě, že škola není součástí zařízení, se jejich společenské kontakty podřizují vnitřnímu řádu zařízení. Týká se to i návštěv vrstevníků.

Děti a mladí lidé se musí přizpůsobit chodu a vnitřnímu řádu zařízení, ztrácejí možnost rozhodovat se samostatně o svých aktivitách. Nemají tak příležitost naučit se plánovat a rozpoznávat důsledky chybných rozhodnutí. Velký kolektiv dětí žijících pohromadě navíc generuje nepsané normy, kterým se děti ve vlastním zájmu přizpůsobují a které bývají v rozporu s přijatelnými normami společenského chování.

V ústavní péči mají děti omezený přístup dětí k informacím, čímž trpí jejich schopnost informace kriticky posuzovat a ověřovat. Zejména v režimových zařízeních jako výchovné ústavy mají zpravidla limitovaný přístup k internetu a médiím. Vzdělávání dětí je ovlivněno dostupností škol k ústavu, což platí i pro volbu učebních oborů.

Děti, především však mladí lidé, se mohou reálně rozhodovat o vlastním životě jen v omezené míře. Jejich životy závisí plně na rozhodování dalších osob nebo institucí i přesto, že názor dítěte musí být ze zákona zjišťován. Je ovšem otázkou, jak je s ním naloženo.

V mnoha zařízeních děti také disponují omezeným osobním majetkem, v některých případech nemají volný přístup ke všem svým osobním věcem.

Potřebujeme změnu přístupu

Přestože některá ústavní zařízení přistupují ke změnám ve své struktuře a organizaci, například rozmisťují rodinné skupiny dětí s vychovateli do bytů v běžné zástavbě, charakteristické znaky ústavní péče zůstávají zachovány. Mnoho dětí je přitom do ústavu umisťováno právě z prostředí sociálně vyloučených lokalit. Bylo opakovaně prokázáno, že děti z ústavní péče nejsou připraveny začlenit se do běžného života a jejich situace se podobá situaci dospělých, kteří usilují o opuštění sociálně vyloučené lokality.

Východiskem z nepříznivé situace může být, vedle dlouhodobě prosazovaných legislativních změn také individuální snaha ústavních zařízení, Odboru sociálně právní ochrany dětí, samosprávy a dalších aktérů zohlednit potřeby dětí a přizpůsobit jim za stávajících podmínek podobu ústavní výchovy. Namísto nákladných rekonstrukcí velkých budov mohou například být skupinky dětí spolu s vychovateli rozděleny do běžných bytů, kde bude provoz domácnosti zcela v jejich režii. Kromě toho, že se děti více přiblíží rodinnému životu, nebudou prostorově vyčleněny, a když se nebudou stydět pozvat si „domů“ kamarády, sníží se i riziko sociální segregace.