Tisíce dětí zůstanou v ústavech. Česká republika je nadále evropskou výjimkou

Koncem srpna vláda definitivně propásla příležitost být tou, která v České republice schválí systémovou nápravu péče o ohrožené děti. Nadále zůstáváme v Evropě ojedinělou zemí, v níž každý rok tisíce dětí včetně novorozenců končí v ústavech.

Srpnové zamítavé stanovisko vlády k umenšení ústavní péče pro nejmenší děti a ke sjednocení neefektivně roztříštěného systému pod jedno ministerstvo bylo smutně ilustrativní. Za celé čtyři roky se pro ohrožené děti neudělalo téměř nic. Ministři se hádali, poslanci také a místo pro změny k lepšímu se naopak několikrát hlasovalo o návrzích, které by celý systém posunuly ještě hlouběji do minulosti. V době jmenování Sobotkovy vlády vyrůstalo v českých ústavech 9665 dětí. Dnes je jich jen o pár stovek méně.

Při klíčovém hlasování nepomohl tlak ministryně práce a sociálních věcí Marksové-Tominové ani veřejně i fakticky deklarovaná podpora premiéra Sobotky. Zástupce MŠMT na projednávání zásadní legislativy pro jistotu nepřišel vůbec. A ministr zdravotnictví hlasoval proti.

Kromě kritiky ČSSD je nutné zmínit také alibistické chování ministrů ANO, kteří se povětšinou zdrželi. I jim by jednou děti, které tímto rozhodnutím nechali v ústavech, měly „poděkovat“, protože vyměnili jejich bezpečné a šťastné dětství za své politikaření.

Zvláštně smutnou dimenzi má postoj ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka. Ministr může mít na celou věc jiný názor a sjednocení péče o ohrožené děti nepodporovat. Nepřijatelná je ale absolutní nekompetentnost, kterou ministr Ludvík v celém procesu projevoval.

Bamo-baby-only-babies-child-boy-sweet-1902673V době jmenování Sobotkovy vlády vyrůstalo v českých ústavech 9665 dětí. Dnes je jich jen o pár stovek méně. Foto Maxpixel

Předně ministr tvrdí, že v kojeneckých ústavech jsou děti nemocné a potřebují lékařskou péči. Je to jeden z velkých mýtů, který obránci ústavní péče demagogicky opakují, aniž by k němu existoval jakýkoli reálný argument. Pravdou totiž je, že většina dětí v kojeneckých ústavech je zdravá. A především – pokud kojenec potřebuje lékařskou péči, je v nemocnici. Ne v kojeneckém ústavu.

Mimochodem, podle výroční zprávy jednoho velkého českého kojeneckého ústavu zde připadá na 125 dětí jediný lékař…

Ministerstvo zdravotnictví České republiky přesto opakovaně tvrdí, že ústavy plné nemocných dětí jsou a nelze je transformovat v nízkokapacitní zařízení s individuální péčí. O skutečné likvidaci ústavů žádné návrhy nehovořily – i to je jeden z mýtů a slepých protiargumentů.

Je tedy na místě ministerstvo veřejně vyzvat, aby zveřejnilo statistiky a další údaje, které tento argument potvrzují a o které se ministerstvo opírá. Tedy aby například veřejně vydalo statistiky, jakými diagnózami děti v kojeneckých ústavech trpí, aby bylo možné se celou věcí relevantně zabývat.

Jenže fakta ministerstvo zdravotnictví příliš netrápí. Ministr Ludvík přišel po hlasování vlády naopak s jiným skvělým nápadem. V kojeneckých ústavech by zůstaly děti nemocné a ty ostatní (tedy ty „ne tolik nemocné“) by přešly pod ministerstvo práce a sociálních věcí. Možná by mu měl někdo vysvětlit, že v České republice se takto s dětmi nehandluje a že o tom, kde bude dítě umístěno, rozhoduje dle různých faktorů a na základě různých doporučení soud. A i kdyby tomu tak nebylo – má ministr jasno v tom, která diagnóza je na hospitalizaci, která na kojenecký ústav a kterou zvládnou náhradní rodiče? A nechtěl by pak odebírat nemocné děti i všem biologickým rodičům, protože o děti bude lépe postaráno v ústavu?

Právě tato diskuse po krachu snahy sjednotit péči o ohrožené děti v České republice ukázala, proč se to, co je běžné v jiných zemích nejen Evropy, v České republice nedaří. Protože namísto odborné diskuse a bránění zájmů a potřeb dítěte je to celé jedno velké politikum. A jak někteří politici přiznávají, hlasy zaměstnanců kojeneckých ústavů a dalších ústavních zařízení chtějí. Nemají tedy důvod jedny připravovat o statut zdravotnických zaměstnanců a druhé o výhody toho, že patří pod ministerstvo školství a mají tak třeba dva měsíce prázdnin.

Jenže jaké mají děti výhody z toho, že se naši politici nejsou schopni shodnout a udělat nikoli odvážný, ale zcela racionální krok?

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Další důvod pro sloučení rezortu zdravotnictví a rezortu sociálních věcí Neděle, 24.Září 2017, 12:36:0

Tato nesmyslná rozdělenost nepáchá zdaleka škody jen v péči o ohrožené novorozence a kojence, ale v celém systému.

Pokud je zde koncepce, jak vytvořit nízkokapacitní zařízení s individuální péči o ohrožené nejmenší děti, měl by se zahájit plynulý a systémový přechod jeho směrem. Se zvyšováním úlohy profesionální pěstounské péče bych však důrazně polemizoval.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.