STAN proti pragocentrismu? Zatím málo

David Unger

Česká republika je jedním z nejcentralizovanějších států v Evropě. Je potřeba přestat se bát říkat, že kraje se vůbec neosvědčily a vrátit se k prověřeným celkům — optimálně k zemskému členění a soustavě malých okresů.

Nejmenší politický subjekt zastoupený v poslanecké sněmovně — hnutí STAN — v říjnu představil svůj návrh na přesunutí 23 úřadů z Prahy do krajských měst. Chtějí tím prý zamezit rozevírání nůžek mezi Prahou a „zbytkem“ republiky v mnoha ekonomických a demografických ukazatelích.

Když se podíváme k sousedům, tak v Německu mnohá ministerstva nebo spolkové úřady sídlí v Kolíně, Bonnu, Koblenci, Norimberku, Mnichově, Brunšviku a dalších městech. Rozložení centrálních úřadů mimo hlavní město je ale běžné nejen ve federacích, ale i v unitárních státech, jako je Finsko nebo Estonsko, z nichž ten druhý jmenovaný si nyní hnutí starostů bere za vzor.

Prohlubující se konflikt mezi centrem a periferií

Jak je patrné z mnoha voleb v České republice, konflikt mezi centrem a periferií se již dlouhodobě projevuje rovněž ve voličských náladách. Prahu v některých volbách (např. posledních prezidentských) maximálně doplní střední Čechy, a výběžky jihozápadně směrem k Plzni a severovýchodně k Liberci a Krkonoším. Někdy si s Prahou ještě voličsky zanotuje brněnská městská aglomerace, ale tím to končí.

Zbytek republiky s těžištěm v severozápadních a jihovýchodních Čechách, na Moravě a ve Slezsku zůstává periferií. Je s podivem, že je tento konflikt politickým tématem jen skrytě. Frustrovaní voliči moravsko-slezské a severočeské periferie výrazněji podporují vládní hnutí ANO, populistické hnutí SPD nebo prezidenta Zemana, přestože ani jeden ze jmenovaných subjektů nechce a nemůže přinést jediné možné řešení tohoto stavu — skutečnou decentralizaci státu.

Zatímco v regionech se řeší složitá témata sociálně vyloučených lokalit, sociálního bydlení nebo exekucí, v Praze se diskutuje o parkovacích zónách, alternativní taxislužbě Uber nebo o zákazech Segwayů a elektrických koloběžek. Při pohledu na makroekonomické ukazatele je to zcela logické.

Praha se za dvacet let v HDP na obyvatele posunula ze 134 % průměru EU na 187 %, předběhla Bavorsko a je na úrovni Londýna, ostatní regiony ČR se pohybují jen někde mezi 58 a 83 % průměru EU. Některé kraje zaznamenaly dokonce relativní pokles HDP na obyvatele v paritě kupní síly vůči průměru Evropské unie — třeba kraj Ústecký, Karlovarský, Liberecký, Jihočeský a Olomoucký (zdroj: ČSÚ, prosinec 2017).

Na první pohled homogenní Česká republika se po čtvrtstoletí své samostatné existence stala opět rozděleným státem, slovy Petra Pitharta opět „zemí dvojího lidu“. Tentokrát již ne nábožensky jako před Bílou horou, ale ve vztahu k pražskému centru. Proto se dokonce i obyvatelé okresních měst při příjezdu do Prahy ocitají ve zcela jiném světě.

Století utužujícího se centralismu

Sto let od vzniku Československé republiky je také stoletím stále se utužujícího centralismu v českých zemích. Na jeho počátku byly svébytné zemské celky se svými demokraticky zvolenými parlamenty a samosprávou. V polovině byly už jen bolševické KNV, ovšem s mnohem většími rozpočty a kompetencemi, než mají dnešní kraje. Dnes čelíme realitě jednoho z nejcentralističtějších států vyspělého světa.

Krátce po roce 1989 byla slova o samosprávě proti centralismu nebo byrokracii mnohem častěji skloňována než dnes. Málokdo dnes připomíná, že to bylo na počátku devadesátých let jedno z hlavních témat, které veřejnost vnímala a očekávala jeho řešení. Diskuse o podobě státní správy a samosprávy brzy zastínily diskuse o budoucnosti česko-slovenské federace.

Její rozpad v roce 1992 a šok veřejnosti mnohým centralistickým politikům přišel vhod. Debaty o samosprávě pokračovaly do konce 90. let, kdy byl obnoven model malých bolševických krajů z roku 1948, tentokrát paradoxně odhlasovaný v demokratických poměrech, ovšem tradičně česky bez dotazu k veřejnosti.

Veřejnost chtěla skutečnou samosprávu a decentralizaci, ale místo toho dostala jakousi „centrem řízenou tak zvanou samosprávu“. Brzy po zřízení krajů si mnozí uvědomili, že kraje budou nejen slabé svou velikostí a nízkou identifikací obyvatel s nimi, ale především financemi. To vám potvrdí naprostá většina komunálních politiků a mezi čtyřma očima i mnozí politici krajští.

Na přenesenou agendu dostanou „průtokových“ peněz z centra málo a o dotace na silnice musí každý rok škemrat v Praze, protože z rozpočtového určení daní dostanou jen 8,2 % oproti 70 % daňovým příjmům rozdělovaným přímo v hlavním městě. Vzpomínky na sliby tehdejších politiků ČSSD, KDU-ČSL, ODA a části ODS o regionální samosprávě mají ironické vyústění ve faktu, že je dnes Česká republika podle autonomie rozpočtů místních a regionálních samospráv druhým nejcentralističtějším státem ze zemí OECD. Před ní mají vyšší daňovou autonomii samosprávy unitárních států, jako je Finsko, Francie, Polsko, Řecko a dokonce i Slovensko.

Potřebujeme obnovit okresy v prvorepublikovém formátu

Přesunutí některých centrálních úřadů do krajských měst by sice pomohlo alespoň rozmělnit ono centrální soustředění moci. České, moravské a slezské regiony ovšem sužují i provinciální centralismy krajských měst a zoufale chybí základní kámen každé demokratické a fungující veřejné správy, tedy klasický okres. Takový, který by byl o něco větší než dnešní správní obvody obcí s rozšířenou působností a menší než komunistické okresy zřízené v roce 1960 za účelem centrálního plánování. Takové okresy, které jsme měli za první republiky i starého Rakouska.

Zrušení okresní správy je tedy dalším často opomíjeným, ale podstatným hříchem polistopadového vývoje. Jak uvedl již před třemi desetiletími na půdě českého parlamentu jeden expert ze Saarbrückenu a dlouholetý správce na komunální úrovni: „Hranice obce mají teritoriální význam, ale funkce, které se zde vykonávají jak ze strany občanu, tak i ze strany veřejné, překračují tyto hranice. Z toho důvodu je určitá potřeba organizace, která tyto různé funkce koordinuje. Proto v zemích, kde již tyto okresy jsou, jejich funkce stále narůstá.“ (seminář ČNR, 17.—18. 4. 1991).

Bohužel, místo reformy okresů byly okresy fakticky zrušeny a nahrazeny malými nefunkčními a byrokratickými kraji, které jsou příliš velké na okresní agendu a příliš malé na agendu vyšších územněsprávních celků. Okres, který býval pro starosty dostatečně blízkým a poměrně neutrálním místem k setkání a koordinaci důležitých témat místní veřejné správy, byl dnes nahrazen prodlouženou rukou spádového města v podobě sloučeného pověřeného úřadu nebo obce s rozšířenou působností. O zbytek se má postarat krajská „gubernie“, která na skutečné lokální problémy obtížně dohlédne a nemá ani potuchy, jak vypadají například její silnice padesát nebo osmdesát kilometrů od krajského úřadu.

Dosud bylo téma centralismu uchopeno jen z okrajových pozic některými politiky. Tento hlas proti pragocentrismu reprezentoval a reprezentuje bývalý brněnský poslanec a ústavní právník Zdeněk Koudelka, který výrazně pomohl v Brně vytvořit alespoň centrum republikové justice. Naposledy však s podporou poslance za ODS Pavla Blažka neuspěl s návrhem, aby v Brně sídlilo i Generální ředitelství státní služby.

Vedle něj téma uchopil i například bývalý senátor a předseda SPO Jan Veleba, který před třemi lety neúspěšně prosazoval zvýšení podílu produkce regionálních studií České televize v Brně a v Ostravě. To je pouze poloviční, než by odpovídalo skutečnému poměru obyvatel Čech k Moravě se Slezskem.

Mediální realita je rovněž více pragocentristická než v minulých obdobích. Kde jsou ty časy, kdy za císaře pána a první republiky v Brně sídlila redakce našeho nejvýznamnějšího nestranického deníku — Lidových novin. Nebo již méně šťastné období komunistické totality, které přesto mělo významné čtené deníky krajských výborů KSČ, jako byla Rovnost na jižní Moravě, Nová svoboda na Moravě severní, v Čechách potom Pravda, Jihočeská pravda, Pochodeň nebo Průboj.

Vedle toho existovaly týdeníky okresních výborů a ze studií Československé televize v Brně a Ostravě k našim obrazovkám plynula mnohem významnější produkce. Dnes jediný celostátní deník, jehož redakce nesídlí v Praze, je jen ten, ve kterém čtete tento článek.

Kraje nebudou mít smysl, dokud jich nebude podstatně méně

Varování Petra Pitharta z počátku letošního roku o tom, že tento stále se prohlubující rozdíl mezi centrem a periferií „nemusí dopadnout dobře“, zatím zůstává nevyslyšeno. Dříve nebo později však bude nutné k decentralizaci přistoupit a je otázkou, zda to nebude pozdě jako v současnosti ve Spojeném království.

Intenzita, s jakou se lidé při sčítání lidu hlásí na Moravě k moravské národnosti, může být předzvěstí zásadních problémů v budoucnu. Repro DR

Je nutné se znovu zabývat především rozpočtovým určením daní ve prospěch menších sídel a připravit novou reformu veřejné správy. Ta by měla za cíl obnovit okresní soustavu, snížit počet vyšších územněsprávních celků včetně diskuse o návratu k nějaké formě zemského uspořádání, výrazně regionům přidat kompetence a posílit jejich finanční soběstačnost na úkor mnohých zbytečných centrálních institucí, které bude potom možné zrušit.

Zrušení mnoha výdajů na zaměstnance veřejné správy v Praze a její přesunutí do regionů by bylo řešením problémů okrajových oblastí s dvojnásobnou efektivitou a se zanedbatelnými riziky. A pokud by se udělalo koncepčně a ne v souladu s partikulárními zájmy, mohla by tato reforma veřejné správy být podstatně levnější než ta minulá. Starostové a nezávislí, pokud chtějí být opravdu regionalistickým (nikoli jen regionálním) hnutím a nepropadnout se do sněmovního podpalubí, musí téma decentralizace uchopit mnohem odvážněji.

    Diskuse
    December 23, 2018 v 18.50
    Výborný text, souhlasím s každou myšlenkou v něm.
    Malé kraje - vlastně župy po maďarském vzoru, k nám nepatří. Zde je doma zemské zřízení. Kraje jsou tak malé, že pro evropské regiony NUTS 2 se musejí spojovat. Následně nikdo za nic neručí - jak by mohl, nikdo nenese přece odpovědnost vůči voličům z více spojených celků. Část rozšířené lidové představy o tom, že evropské fondy jsou k rozkradení od počátku přímo určené, má původ právě v tom. Kdyby NUTS 2 byly zároveň samosprávnými zeměmi, pak rozkradení evropských peněz určených dané zemi by jednoznačně politicky padalo na příslušného hejtmana.
    Okresy existují dál, ale okresní úřady byly zrušeny, aby se agenda přenesla na ORP-čka. Tím vznikla úřednická místa bez šéfa. Starosta jakožto představitel samosprávy nesmí agendu státní správy řídit, dělá to tedy tajemník, a jemu šéfuje kdo? Starosta ne. Nikdo.
    Guláš (z pohledu občana) v tom, co je samospráva a co státní správa by neexistoval, kdyby obé mělo dvě své úrovně. Samospráva zemskou a obecní, státní správa pak centrální a okresní. Nikde by se tudíž nekřížily.

    Peníze jsou kapitolou samy o sobě. Praha má více než dostatečné příjmy vlastní, ale navíc v ní utrácí neurvalým způsobem stát. Proto tak odlišné volební výsledky - voliči mají odlišnou zkušenost, a když se svou zkušeností v nejlepší víře řídí v den voleb, docházejí ve stejné době (ve stejné fázi cyklů společenského i ekonomického vývoje) ke zcela odlišným závěrům v centru a v regionech. Což ničí stát a jeho soudržnost.

    Velmi zjednodušeně řečeno - mějme čistě pro tento příklad za to, že nerozhodnutý volič slyší na rétoriku "R", když ho trápí plýtvání penězi, a nerozhodnutý volič slyší na rétoriku "L", když ho trápí nemožnost využití poténciálu lidí. Když bude stát topit Prahu v penězích a regiony škrtit tak, že ani ze sebevíce nadaných a pilných dětí obětavých rodičů nic nevyroste, když v Praze budou největším problémem velká auta vysazující děti u škol a v regionech hladové děti bez obědů ve školách, společnost se nesjednotí. Když se nesjednotí, když Praha bude toužit po pohybu "R" (neboť pražským voličům vadí plýtvání penězi, které kolem sebe vidí) a zbytek "L" (neboť voličům v regionech vadí plýtvání lidským potenciálem, které kolem sebe vidí), frustrace obou centralizovaný stát zničí.

    Otázkou je, co s tím a jakou cestou. Víme, že STAN tehdy spolu s TOP 09 změnili zákon o rozpočtovém určení daní. Malé obce si trochu pomohly. Ovšem jen na úkor krajských měst, Prahy (a městských částí Prahy) se to tehdy skoro vůbec nedotklo, a výdajů centrálních úřadů státu (ministerstev) se to ani netýkalo. Salámová strategie, cesta malých ústupků, se s úspěchem nesetká. Bude to vždy taneček přestavbáček. Jeden krok vpřed, tři kroky vzad, podívat se na západ, uklonit se na východ. Tento problém si žádá formulovat aspoň radikální cíle, tj. metodu tříhrbého velblouda. (Kdybychom žádali dvouhrbého, dostaneme leda lamu. Budeme-li chtít velblouda tříhrbého, možná bude drabař a jistě aspoň domedár).

    Obnovení zemského zřízení je výborný cíl. Ale pochopitelný u nás na Moravě, v Čechách mu nerozumí, pletli by si ho s národovectvím či separatismem. Proto jsem navrhl cíl pochopitelný snad i pro Čechy (mimo Prahu). Zrušení článku třináct ústavy. Zrovnoprávnění Prahy. Dále viz diskuse pod článkem paní K. Bečkové z 12.12. (http://denikreferendum.cz/clanek/28803-vladni-ctvrt-je-jen-siditko )
    December 23, 2018 v 21.58
    Panu Jedličkovi
    I v Čechách jsou periferie, jen jsou tam z historických a kulturních důvodů méně zvědomělé. Především jde o severozápadní Čechy, ale také o okrajové oblasti východních a jižních Čech, které mají do Prahy daleko. I mnohé středočeské menší obce, které jsou již 40 a více kilometrů od Prahy si uvědomují, jakou jsou periferií. Ale souhlasím s Vámi, že na nějakou celostátní podporu zemskému uspořádání republiky to nevypadá.

    Se zrušením článku 13 Ústavy to není špatný nápad. Když vládní čtvrť, tak proč ne mimo Prahu?

    Ve hře do budoucna je i asymetrická autonomie dvou celků - Moravy a Slezskomoravska (zhruba na způsob dnešního Moravskoslezského kraje v našem Poodří). Vlastně britský model.

    HZ
    S panem Jedličkou naprosto souhlasím co se týče nekřížení samosprávy a státní správy.
    Obnova okresních úřadů /nejlépe s územní působností, jakou měly okresy do roku 1960/ by obcím a krajům přinesla úlevu od rozhodující části státní agendy a státní správě by mohla dodat chybějící řád. Mohla by například přispět k vytvoření systému výchovy úředníků i k odpolitizování jejich činnosti.
    Pokud by se tento krok povedl, rozhodování o tom, co dál s vyššími samosprávnými celky, by mohlo být jednodušší.
    IH
    December 24, 2018 v 9.25
    Zrušené historické uspořádání má svůj půvab, ale to není všechno
    Pro stávající kraje hovoří především jedno: potřeba, abychom nezačínali každých dvacet, či třicet let nanovo. Na jedné straně je pravda, že krajský a okresní systém, trvající v 80. letech, nebyl k špatný, ale v atmosféře potřeby demonstrovat zásadní a rychlou diskontinuitu s předešlým režimem byl na odpis. K obnově prvorepublikového stavu přitom nebyly ani podmínky ani politická vůle. Takže vznikl kompromisní novotvar.

    Upřímně řečeno, nejinak než tomu je v případě volebních systémů nebo podoby parlamentu, také u územního členění neexistuje jedna pro stát nesporně nejlepší forma, které je třeba dosáhnout. Leckdy může původně provizorium zůstat po velmi dlouhou dobu fungujícím řešením a uspokojivým kompromisem mezi různými zájmy.
    IH
    December 24, 2018 v 10.03
    Ještě pár slov...
    Výraz periferie lze používat v pejorativním významu, mnoho důvodů k tomu však není. Celek bez periferie není strukturován, funkčně rozdělen. Je vlastně nezajímavý. Jde jen o narostlou, stejnorodou entitu, jež si ani nezaslouží být nazývána celkem. Svou periferii má samozřejmě každé centrum, v diskutovaném kontextu třeba Praha, a není na tom nic špatného. Až (jestli) všechno zglajchšaltujeme a vzdálenosti zvirtualizujeme, tento krásný a vzrušující svět definitivně skončí.

    Všem diskutujícím a čtenářům přeji krásné vánoce.
    MP
    December 24, 2018 v 11.13
    Davidu Ungerovi a Jindřichu Jedličkovi
    Šťastné a veselé a hodně štestí s bojem proti pragocentrismu :-)

    Zvláště zrušení čl. 13 se mi opravdu líbí. Doporučoval bych jako nové místo vlády buď Králiky nebo Vítkov -- jednak to přinese řadu pracovních míst tam, kde jsou potřeba a jednak tam budou premiér a ministři vhodně uklizení. U prezidenta potom Cheb nebo Aš, aby se zdůraznila naše prozápadní orientace.
    MP
    December 24, 2018 v 11.20
    Heleně Zemanové
    Šťastné a veselé

    December 24, 2018 v 13.32
    Já věděl, že se diskuse rozhýbe
    ...jen začít. Také přeji všem šťastné a veselé.

    Jen ještě nadhodím, že obnova zemského zřízení (zrušení článku třináct ústavy nechť je jen prvním krokem na cestě) by se trošku mohla inspirovat Rakouskem. Mám na mysli to, že Vídeň je samostatnou zemí, ze všech stran obklopenou zemí Dolní Rakousy. Praha by tedy v mých představách nebyla hlavním městem ČR, ale zato by byla samostatnou zemí a nemohla by tedy vyssávat zdroje jí obklopující země - Čech.
    MP
    December 24, 2018 v 14.39
    Jindřichovi Jedličkovi
    Myslíte přestala vysávat lidské zdroje, to jest, že by přestala být místem, kde pracuje třetina středních Čech a kde se vzdělává téměř polovina středočeských žáků? A kde pracuje víc Moravanů než v Prostějově? To asi paragraf 19 Ústavy nezmění.
    Právě tak se nejspíš nezmění, že je Praha největší komunikační uzel v Čechách.

    Daňově Praha nikoho nevysává z pozice hlavního města. Jistě, ředitelství velkých bank, pojišťoven atd. by mohla být teoreticky třeba v Kardašově Řečici, ale obávám se, že nejsou v Praze, protože je tu také vláda, ale protože je tu velké letiště a víc příležitostí k kulturnímu i nekulturnímu trávení volného času než např. v Benešově.

    Jako každý pražák budu potěšen, pokud vznikne Praha jako země. Jen když to bude celá pražská aglomerace.
    December 24, 2018 v 15.33
    Zkuste domyslet to "nekřížení"
    Námět na "nekřížení" státní správy a samosprávy mě pobavil. Představte si, kdybyste třeba s každou matriční záležitostí (včetně osobních dokladů apod.) museli do okresního města.
    HZ
    December 24, 2018 v 19.37
    Pane Guthe,
    o matriky nejde. Ty mohou mít pobočku všude, kde by to bylo potřeba.
    Negativní vliv křížení samosprávy a státní správy se nejvíc projevuje tam, kde úřad vydává rozhodnutí. Dobrým příkladem jsou územní a stavební řízení, kdy je obec v pozici investora a účastníka řízení. Úřad by se měl řídit příslušnými zákony a správním řádem a v rozhodování by měl být přísně neutrální. To je ovšem v situaci, kdy úředník je zaměstnancem obce, jen těžko splnitelné.
    HZ
    December 24, 2018 v 19.43
    Pane Profante,
    děkuji za přání. I já Vám přeju krásné svátky, jakož i všem účastníkům zdejších diskusí.
    December 24, 2018 v 23.11
    K poznámce pana Profanta,
    kdy navrhuje jako vládní město Králíky nebo Vítkov: Připomíná mi to poznámku jednoho pražského pisálka, který v době, kdy oba parlamenty a 630 tis. lidí peticí vyjádřilo vůli na Moravě a ve Slezsku obnovit Zemi Moravskoslezskou, zrušenou zrovna před 70 lety, napsal, že je pro svobodný Žižkov... Kde nejsou věcné argumenty, nastoupí jízlivá ironická nadsázka. To už známe.

    Až na to, že Bonnu nevadilo převést hlavní město zpět do Berlína, přestože dávno již není v centru Německé říše jako před 100 lety. Stejně jako Amsterdamu nevadí vládní sídlo v Den Haagu a nijak to nesnižuje jeho světový věhlas. Nemluvím o většině států USA atd.

    Stejně jako pan Jedlička, přeji Praze nejen "statut" gottwaldovského kraje, ale především postavení metropolitní země po vzoru Vídně, Berlína nebo Bruselu. Neslyšel jsem, že by viennocentrismus bylo téma u rakouských sousedů, tam jsou spravené silnice na periferii asi více než mnohde na vídeňském předměstí, protože v Rakousku jde o dlouhodobě a strategicky státem podporovaný venkov s bohatým turistickým ruchem.

    P. S. Mimochodem, těší mě, že Pražan Profant zná Vítkov, město, kde se narodil významný rakouský ministr sociálních věcí a tvůrce rakouského meziválečného sociálního státu Ferdinand Hanusch (1886-1923).

    Požehnané vánoční svátky všem diskutujícím a autorům článků na DR!
    MP
    December 25, 2018 v 11.57
    Milý pane Ungere,
    znám docela dost míst v České republice. Důsledek centralismu: když jste v centrálním úřadě, nezbývá Vám než neustále jezdit po vlastech českých. Vítkov a Králíky jsem si nevybral pro nějakou ironickou nadsázku, obě ta místa mám rád, ale z větších obcí si je pamatuji jako ty s hodně špatnou dopravní dostupností.

    Mimoto si nejsem jist, zda náhodou nevidíte ironii tam, kde není. Opravdu mi nijak nevadí, pokud se sídlo vlády přenese kamkoli z Prahy a domnívám se, že důvody, proč se to nejspíše nestane, jsou uvedl zcela věcně a podporu ironí nepotřebují.

    Naopak nevidím ani náznak věcného argumentu pro Vaše a páně Jedličkovo očekávání, že by se cokoli zlepšilo odstraněním statusu Prahy jako hlavního města.

    p.s. Vítkov si pamatuji spíše kvůli Janu Zajícovi než kvůli Hanuschovi Ten se navíc stal vítkovským rodákem jaksi dodatečně, teprve když byla nějaké to desetiletí po jeho smrti Horní Ves pohlcena Vítkovem. A abych se přiznal, hlavně kvůli jedné neobyčejně okouzlující vítězce středoškolské soutěže o nejlepší německou esej, ale tu tam ještě nevedou jako slavnou rodačku.
    December 25, 2018 v 13.39
    Pane Profante,
    Co rozhodně nebylo ironické, bylo moje uznání, že znáte nejen Vítkov, ale i Ferdinanda Hanusche.

    Moje přitakání návrhu pana Jedličky bylo porozuměním východiska, které vyplývá z mého článku. Praha měla téměř sto let, aby ukázala, jakým hlavním městem z hlediska správy celé republiky dokáže být. Návrh pana Jedličky vycházel z dlouhodobého neporozumění Čech vůči zemskému uspořádání, nebyl tedy plánem A.

    Praha je přirozeným a nepřerušeně historickým centrem Čech, Země české. To jsem nikdy nezpochybňoval. Na Moravě a ve Slezsku, stejně jako dříve na Slovensku, je situace jiná. Praha je dnes externím centrem našeho regionu díky svému správnímu a z něj vyplývajícímu ekonomickému postavení. Nikoli tedy přirozeně. Od Vídně nás navíc dělila nejen státní hranice, ale přes 40 let železná opona. Pragocentrismus žel zůstává, ať už měl prvorepublikovou frankofonní podobu, podobu "demokratického centralismu" sovětského střihu v době totality nebo současnou podobu centralismu v éře mafiánského kapitalismu. Když napíšu, že je to sto let ke škodě především k Praze samotné, kde se třeba shromažďují v podstatě kariéristé z celé republiky, je snad dostatečným důkazem toho, že mám Prahu rád a mám k ní vřelý vztah. Opakuji, co jsem zde napsal, že kdyby vládním městem České republiky bylo jiné město, tak by to Praze na lesku neubralo, spíše naopak.
    MP
    December 26, 2018 v 13.19
    Davidu Ungerovi
    Ale ano, já vám rozumím. Jen s jednou, leč podstatnou výhradou.

    Praha je sice přirozené komunikační centrum jen pro Čechy a nikoliv pro Moravskoslezskou zemi (která takové centrum nemá), ani pro Moravu (která ho nemá také). Zároveň je ovšem Praha ekonomické centrum celé České republiky a přes význam dvou moravských univerzit, řady brněnských nakladatelství a vynikající brněnská divadla, regionální studia brněnská i ostravská atd. zůstává Praha také pro celou republiku exklusivním centrem kulturním.

    To má zcela konkrétní dopady: Uvádíte výši HDP. Ta v Praze není oproti zbytku republiky navýšena masou úředníků státní správy (ostatně až na špičky bídně placených) či dokonce necelou tisícovkou ústavních činitelů. Rozhodující motiv navýšení představují pražská sídla velkých podniků, řetezců a peněžních ústavů a přes rostoucí podíl Brna také centrál IT. Nic z toho správní reforma nezmění. Je to dáno atraktivitou města, nikoli blízkostí úřadů -- pro srovnání, do Bratislavy dojíždějí šéfové národních centrál mezinárodních korporací většinou z Vídně.

    Nechtěl jsem a nechci polemizovat s meritem Vaší argumentace, ale
    -- máme v České republice drsné rozdělení příjmových tříd a hlavně rozdělení vytvořené hodnoty brutálně v neprospěch lidí pobírajících mzdu,
    -- máme tu krizi politického zastoupení, v jejímž důsledku se potlačuje řada zcela naléhavých témat (od exekucí přes úpadek školství),
    --zažíváme krizi zkorumpovaných krajů a samospráv (nevím, zda jste byl Vy nebo pan Jedlička, kdo zmiňoval otřesný stav silnic nižšího řádu; k tomu je nutno podotknout, že v Praze nemáme jen problém s koloběžkami, ale padající mosty a místní cesty, po kterých se člověk bojí jezdit na neterénním kole, veřejnou dopravu ne pět minut, ale minutu před kolapsem. Důvod nejsou chybějící finance, ale zkornatění rozhodujících cév korupcí),
    -- rozdíl volebních preferencí v Praze a zbytku republiky je potřeba napřed správně interpretovat, aby se stal dramatický. Nechce si mi to dohledat, ale to, že se někde volí 60:40 ve prospěch Drahoše a jinde 35: 65 ve prospěch Zemana, není příliš dramatická polarizace a totéž se týká parlamentních voleb.

    V Brně, Ostravě a v Olomouci je celkem dost veřejných místností, v nichž by jeden strávený večer pražákovi s mírně nadprůměrným přijmem zničil měsíční rozpočet. Přitom v nich nepotkáte turisty. Kdybych byl brněnský, olomoucký, ostravský štamgast v takových pdnicích, také bych radostně podporoval hněv vůči pragocentrismu, vždyť by se ti dobří Moravané jinak mohli začít zajímat, z čeho své útraty vlastně platím.
    December 27, 2018 v 11.08
    Panu Profantovi
    Cením si příspěvku k diskusi, vážím si erudice, zkušenosti a zároveň zdravé střízlivosti a opatrnosti, která se v ní zobrazuje. Pravda, nic není jednoduché a černobílé. Ani já si nemyslím, že nám stačí reforma veřejné správy. Je to jen jeden z pilířů, který bude muset přijít, aby došlo na řešení zásadních společenských a politických problémů, které popisujete. Jsem ale přesvědčen, že Praha by dnes měla v rámci republiky, těch regionů i s jejich nejspodnějšími patry s těmi štamgasty, mnohem jednodušší a
    přímo skvělé postavení, kdyby od počátku vzniku Československa, nebyla hlavním městem. Ostatně některé velkočeské koncepce chtěly umístit hlavní město do Bratislavy, kde se ovšem počítalo i s koridorem v západních Uhrách směrem ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
    December 27, 2018 v 11.15
    Panu Horákovi
    Ano, veřejná správa potřebuje nebýt měněna každých dvacet nebo třicet let. Ale tento argument platil i pro ty nešťastné změny v roce 1948, 1960 nebo po roce 1989. A z určitých důvodů nebyl vyslyšen, proč by musel být vyslyšen dnes?

    V devadesátých letech jsme měli jedinečnou šanci, mohli jsme si vybrat model veřejné správy, který se na západ od nás nejvíce osvědčil a který z hlediska osídlení, geografických a kulturních podmínek odpovídá nejvíce našim podmínkám. Nestalo se tak a máme jedinečný hybrid, který spojuje byrokratický centralismus s chaotickým systémem nejasnosti hranic mezi státní správnou a samosprávou a navíc s neidentifikací obyvatel s celky veřejné správy. Ti se více identiikují s historickými zeměmi a starými okresy, jejichž úřady byly dávno zrušeny.
    HZ
    Myslím, že jedině spravedlivé určení místa pro hlavní město státu by bylo nalezení jeho těžiště. Kdybychom vystřihli obrys České republiky z tuhé lepenky, pak bychom určili těžiště tak, že zavěšena na provázek v tom správném místě, zachovala by republika rovnovážnou polohu. Já jsem zvolila okometrickou metodu a zapíchla jsem virtuální špendlík do vybraného místa na webu Mapy.cz. Ukázalo se, že jsem v Havlíčkově Borové. To přece nemůže být náhoda.
    Dala bych asi nejdřív možnost prezidentovi, aby si v Borové vybral sídlo přednostně, pak teprv bych tam stěhovala vládu a státní banku. Pořádek musí být.
    JP
    December 28, 2018 v 10.36
    No nevím, nevím, paní Zemanová: zohlednila jste při tomto vyvažování centrálního středobodu republiky také nadstandardní váhu masivů českých hraničních hor - nacházejících se ovšem především na západní straně? ;-)
    IH
    December 28, 2018 v 11.42
    Pane Ungere,
    chtěl bych se ještě po čtyřech dnech vrátit k tomuto Vašemu konstatování: "Bonnu nevadilo převést hlavní město zpět do Berlína, přestože dávno již není v centru Německé říše jako před 100 lety." Dejme tomu. V naší souvislosti ovšem není důležité, komu přesun vadil, nebo nevadil, nýbrž to, že k němu muselo prakticky zákonitě dojít. Stalo se tak přesto, že Bonn se nachází celkem nedaleko "hlavních měst" EU Bruselu, Štrasburku, Lucemburku či Haagu. Stalo se tak přesto, že v staré SRN žilo (již) 4x více obyvatel než v prakticky připojované býv. NDR. Neuvažovalo se vážněji o jiném centru, třeba Frankfurtu. Negativní roli nesehrál ani fakt, že Berlín býval centrem nacistické moci. Tohoto bychom si měli všimnout, když uvažujeme, zda-li je v naší zmenšené republice ke stávajícímu postavení Prahy nějaká alternativa. V SR by mohli navrhovat, zda by hlavní město nemělo být třeba v Banské Bystrici, desetkrát spíše než my u nás. O opravdu excentricky položené Bratislavě si ostatně leckde po Slovensku říkají lidé úplně totéž, co po ČR o Praze.

    Co se týče těch nářků na periferii. Komunisté vyrovnávali ekonomicko-sociální poměry, a to v rámci celého Československa, s mimořádnou efektivitou a výsledky. V přibližování města a venkova jsme byli na evropské špičce. (Upřímně řečeno, relativně nejvíc bylo zanedbáváno širší zázemí Prahy. V případě Vámi zmíněné Vídně je tomu ostatně nejinak, přilehlé Dolní Rakousy jsou na místní poměry méně rozvinutou oblastí.) Když mluvíme kriticky o periferních územích, o menší dostupnosti, či vybavenosti, měli bychom se rozhlédnout po Evropě. Naše území není již hodně protáhlé (jak bývalo). Co by měli říkat Norové, jimž navíc na jejich cestě na sever (Norwegen) překážejí fjordy? Co "rozmařilí" Řekové se svými ostrovy? Atd.

    Řekl bych, že si počínáme v tom našem celkem Liliputu jako kdybychom tu chtěli být obry z Brobdingnagu!
    MP
    December 28, 2018 v 11.48
    Davidu Ungerovi
    Na západ od nás, pokud si dobře vzpomínám, leží stát, rozdělený na spolkové země. Dobrý model, jenom -- některé z těch zemí jsou o řádný kus větší než celá Česká republika: Severní Porýní -- Vestfálsko má tuším přes sedmnáct milionů obyvatel, samotné hlavní město bez přilehlé aglomerace větší než Morava. Což podle mého názoru trochu problematizuje přenositelnost.
    Dánsko je centralistické, Francie taky, Belgie a Holandsko nějak nevědí, co s uzemním členěním a španělská varianta vzhledem k Baskicku a Katalánsku vzbuzuje jisté pochyby o své příkladnosti.

    Některé velkočeské koncepce? Při vší úctě, za prvé: československé a v tomto případě austroslovanské, velkočeská ví, že existuje jediné a odvěké centrum království :-) a za druhé: to, že se v tisku vyskytl šílený nápad nejde ještě označit za koncepci.

    Jinak plně podporuji návrh Heleny Zemanové. Ty západní hory bych nezohledňoval, východ je kompenzuje váhou osobností, které rodí (Čuněk, Langr, Topolánek, Škromach a další těžké váhy české politiky :-). Jen bych zohlednil i lidský aspekt, Zemanovo sídlo v Novém Veselí není přeci od Borové tak daleko a byl by tam doma.

    VK
    December 28, 2018 v 12.20
    Nemáte pravdu pane Horáku, zrovna konkrétně v Rakousku je cílená a velmi intenzivní podpora venkova a mimovídeňských oblastí. Zemědělské dotace na prvním místě, mohu uvést konkrétní příklad v němž se dobře vyznám, v Niederösterreichu jsou třeba lékařské platy ve špitálech citelně vyšší, než v centrální Vídni a dochází i běžně k tomu, že lékaři z Vídně dojíždějí do práce až do celkem vzdálené Kremže, Hornu atd. Relativní "zaostalost" Dolních Rakous padá na vrub neexistence turistického ruchu toho druhu, který táhne alpské regiony. Kdy jiné významné nosné odvětví po definitivní likvidaci lehkého a textilního průmyslu jeho odstěhováním do Asie tím či oním mechanismem, zemi už nezbylo.

    Je to na druhé straně cílená podpora a cílená de-centralizace, v rámci voluntárních a z tohoto pohledu "umělých" politik, pakliže neexistují, ekonomika se o centralizaci postará samospádem. Pravidlo čert dělá na větší hromadu platí univerzálně a neúprosně.
    December 28, 2018 v 13.29
    Panu Profantovi
    S našim historickým modelem zemského uspořádání by Čechy (bez Prahy) byly na 6. místě z 16 ve srovnání s německými spolkovými zeměmi podle počtu obyvatel. Morava a Slezsko by byly asi na 7. místě z 16, tedy asi někde uprostřed v tomto srovnání. Historické země Čechy, Morava, Slezsko a případně metropolitní Praha jsou svou velikostí zcela srovnatelné s průměrem regionálních celků v Evropě. To, že má Severní Porýní Vestfálsko 17 milionů obyvatel je dáno průmyslovou aglomerací Porúří a obecně v Porýní je historicky hustší osídlení.

    Ty velkočeské koncepce nebyly jen v tisku, ale vyšly například knižně, třeba z pera právníka Ladislava Stěhuleho, přítele TGM. (Československý stát v mezinárodním právu a styku). Text této knihy vznikl významnou měrou na pařížské mírové konferenci. Je známo, že delegace v čele s E. Benešem požadovala mimo jiné onen západouherský koridor, část Horní Lužice, Kladsko, významné části Slezska. S tím, že v těchto oblastech patří slovanské obyvatelstvo včetně nečeskoslovenských Chorvatů k výrazné menšině si nikdo hlavu nelámal. Příznivců této koncepce bylo mnohem více. Celkově vzato bylo nárokováno vedle Koridoru, celé Lužice, Slezska i rozsáhlá území Bavorska a Rakous na sever od Dunaje a Uhry na východě až k Mátře. O velkočeské koncepce jde proto, protože šlo fakticky jen o secesi českého státu a přívlastek československý byl jen účelový.

    Váš výčet "osobností", které "se rodí" na Východě, že by zase jízlivá ironie nebo to má nějaký věcný argumentační základ?
    VK
    December 28, 2018 v 14.52
    Nějak se vám v tom označování čechoslovakismu za účelový, pane Ungere, ztrácí Slováci, jimž bez vzniku samostatné republiky tvrdou maďarizační politikou maďarské části monarchie, kdy byla kupř. zakázána byť jen gymnázia ve slovenštině, hrozil reálně zánik jakožto svébytné kultury.

    Než s tím zase začnete, rozpad federace byl kvůli touze Klause a Mečiara hrát si každý na vlastním privatizačním písečku nerušeně, podle průzkumů veřejného mínění byla většina lidí pro zachování Československa - včetně Slováků. Proto se rovněž mocipáni tehdy tolik sveřepě bránili referendu.
    IH
    December 28, 2018 v 14.55
    Pane Klusáčku,
    určitě souhlasím s poslední větou vašeho příspěvku (a nejen s ní). Byť to třeba není ekonomicky racionální, s chladnou logikou kapitalismu nejsem smířen (obecně i tehdy, když má územní dopad). Na druhou stranu, má-li jeden člověk 10x, či 100x více než jiný, a málokomu to vadí, je podivné, když regiony mají být na pásce v "mrtvém" závodě. Proti rozumným finančním transferům nemám nic. Proti překotné modernizaci a glajchšaltování všech tradičnějších enkláv však ano.

    Když jsem roku 1994 v rámci dovolené navštívil Litomyšl a Svitavy, zíral jsem, že náměstí a chodníky obou měst již jsou krásně vydlážděné a upravené. Na jednoho obyvatele jednopatrových domků připadá přitom veřejné plochy víc než dost. Bratři Bridelové, jeden v OH, druhý v ODS (to jméno se tedy v kraji stále drží), prostě věděli, s čím neotálet. V Praze na Žižkově, je roku 2018 (po čtvrtstoletí) vydlážděna tak půlka chodníků (ač kolem nich stojí pětipatrové domy (dále zvyšované půdními nástavbami).

    Mluvil jsem o vánocích s paní z našeho domu. „Po pražsku“ nemá ráda premiéra Babiše. Říkala, jak jí bylo stydno, když jela do krajského města autobusem poprvé za čtvrtinu. Takových lidí je na venkově asi pomálu. Svědčí to však o tom, že tam sní o příjmu starodůchodkyně ze žižkovského domu?
    MP
    December 28, 2018 v 16.02
    Davidu Ungerovi
    Můj výčet osobností, které se rodí na východě, byl ze stejného soudku jako masiv západních hor Josefa Poláčka. Šťáva nejízlivá, spíše shovívavě absurdní.

    Ale co se týče těch koncepci, které opravdu nemají nic společného s velkočešstvím. Velkočešství, které by za něco stálo, by muselo chtít celé malé Čechy (včetně Norimberku), obě Lužice a celé Slezsko, navrch Krakov a Kralovec, půl Vídně a po Maďarsku nejméně Györ, Zálavár s Balatonem a Sombathaly jako kompenzaci za Kocelovo knížectví a za to, že jsme českou krví a hlavně penězi vybojovali Uhry na Osmánech, jak praví nezapomenutelný výrok z Českého sněmu. Pořád by to sice v porovnání s velkopolským či velkořeckým přístupem bylo takové úzkoprsé, ale alespoň něco.

    Od roku 1917 se začalo dělit Rakousko, Německé císařství a ruské impérium. Tehdy v diskusích, záhy v reálu. Někde vzniklo Polsko - na základě mlhavých odkazů k tomu či onomu stavu v dějinách a pozoruhodných demografických argumentů. A představa velkého Polska od moře k moři.

    V Rakousku-Uhersku bylo zřejmé, že vznikne Československý stát, jen v tom sedmnáctém měla monarchie poslední šanci, aby to byl v rámci podunajského soustátí. A poděl.la ji. Slovensko přítom opravdu nebylo záležitost nějakého velkočeského imperialismu, ale volby mezi maďarizací a vytvořením státu, který umožní rozvoj slovenského školství, jazyka a vlastního politického spektra.

    Republika nárokovala část zbytkového rakouského Slezska (do té doby součást Moravskoslezské země podle posledního rakouského členění a součást českého státu od raného středověku) a požadovala Kladsko a část Ratibořska se silnou českou menšinou, v té době součást pruského Slezska. Celkově se bez rakouského Slezska jednalo o pár procent rozlohy Slezska, sotva tedy mluvit o významné části. O Lužice se opravdu žádalo -- co se těchto severních požadavků týče, proč ne? Jednalo se o území, která náležela k poslednímu samostatnému českému státu, byla národnostně smíšená a připojení mělo podporu nezanedbatelné části tamější populace.

    Na jihu byla věc složitější. Rozsáhlá území Bavorska a Rakouska na sever od Dunaje samozřejmě Benešova delegace nepožadovala, chyběla by ji pro to ostatně opora jak demografická, tak historická.

    Koridor je něco jiného. I tady se nebylo oč opřít, ale představa komunikace mezi Československem a Jugoslávií vyrůstala z austroslovanských myšlenek a pokoušela politiky na obou stranách. Argument s nečeskoslovenskými Chorvaty je poněkuď lichý, koridor by byl spojnice k Chorvatsku. Požadavek to byl zcela nereálný, ale koridor k Jadranu? Škoda to nezkusit.

    Prostě, potom co císař a jeho byrokracie přivedli ke krachu funkční soustátí a potom, co oba rakouskouherské panské národy usilovnou pitomostí vyvolaly secesionismus slovanských národů, bylo potřeba dohodnout nové uspořádání střední Evropy. A že chtěl nově vznikající stát zaokrouhlit své hranice a vznášel požadavky, které mohl později ústoupit výměnou za ústupky druhých stran? Byl to přece stát.

    Naprostý souhlas v Vojtěchem Klusáčkem. Jen s drobnou odbočkou k historii. Na Slovensku až do druhé poloviny třicátých let nikdy nevyhrála nejen Hlinkova strana, ale ani součet stran prosazujících autonomii, výčet pročeskoslovenských slovenských intelektuálů a spisovatelů je delší a zajímavější než těch pro farský stát.
    December 28, 2018 v 17.24
    K čechoslovakismu
    Nezpochybňuji, že i Slováci byli ti, kteří horovali za československý stát a mnozí i ještě v roce 1992. Podstatný rozdíl byl ale v chápání československého státu a na konci "společného státu" Čechy a Slováky. Češi vždy brali československo jako svůj stát, jako konstrukt, který měl umožnit jeho lepší vznik a jeho větší rozlohu doplněné o Slovany z Horních Uher. Mnozí Slováci si představovali společný stát jako takový, kde budou mít širokou autonomii a budou rovnými partnery Čechům. To se jim vlastně splnilo až v roce 1968, pokud nepočítáme druhou republiku. Vedle toho byl i vymírající druh čechoslovakistických Slováků, vždyť slovenští evangelíci prosazovali v 19. století češtinu a nechtěli konstituovat spisovnou slovenštinu.

    Pokud jde o ty velkočeské koncepce, tak nevím jak ve srovnání s velkopolskými a velkomaďarskými, ale ve srovnání s těmi velkoněmeckými požadovaly v novém státě procentuálně mnohem vyšší zastoupení nečeských jazykových menšin než ty velkoněmecké neněmeckých. Ostatně českoslovenští Němci byli při vzniku Československa procentuálně nejpočetnější národnostní menšinou v Evropě.
    December 28, 2018 v 17.45
    Panu Profantovi
    Poněkud jsme se odchýlili od tématu.

    Když zmiňujete Dánsko a Francii jako centralistické státy, tak není centralismus jako centralismus. Podle regionalistických studií Dánsko nemá více mezoregionů, Česká republika má minimálně dva mezoregiony 1. stupně a další mezoregion 2. stupně (Slezsko-moravské Poodří). Dánsko je jeden urbanistický, geografický a historický region.

    Přesto je ale Dánsko z hlediska fiskální autonomie místních samospráv z vyspělých unitárních států po Švédsku 2. nejautonomnější stát, zatímco ČR je předposlední, na 25. místě. Francie je na 9. místě. Poslední - Estonsko, které je za Českem, na oplátku přesunulo mnoho centrálních úřadů (po finském vzoru) mimo Talinn. Takže opravdu není centralismus jako centralismus...
    MP
    December 28, 2018 v 18.58
    Davidovi Ungerovi
    Ano, byly velkoněmecké varianty, které vyžadovaly mnohem menší zastoupení neněmeckých menšin. Jenomže zase potřebovaly vysidlování a vyvražďování. Anebo alespoň popírání díky kterému se dnes jen dohadujme jestli Češi tvořili čtvrtinu či pětinu obyvatel Vídně.
    S východním Pruskem, Rakouskem a českými zeměmi (a to opravdu není nijak velké velkoněmectví) Vám to jinak vyjde jen podle německých statistik.

    Co se týče centralismu, mockrát jsem tu psal, že nemám nic proti zemskému zřízení a autonomiím -- pokud za nimi bude místní politická vůle. Trochu složitější je to s fiskální autonomií místních samospráv - desítimilionová země s více nez 6200 obcemi, z nichž je 4867 pod tisíc obyvatel, je tuším v Evropě dost unikátní.
    Pokud tohle zůstane, země se sebevětší finanční autonomií příliš nepomohou.
    Kolik byste chtěl těch centrálních úřadů mimo Prahu? Myslíte, že kvalitu práce ÚOHSu, ombudsmana, Ústavního soudu atd. je jiná, protože sídlí v Brně anebo že se tím pro člověka z Plzně, Karviné nebo Hradce něco změnilo?
    December 28, 2018 v 20.22
    Panu Profantovi
    Myslím si, že v popírání národností si Němci v historii s Čechy i v současnosti nemají co vyčítat...

    I tato diskuse se nese v duchu popírání. Centralismus u nás buď neexistuje, nebo je přirozený a nutný. Dobře.

    O přesunutí centrálních úřadů bych já osobně diskutoval až potom, co mnohé kompetence z centra budou převedeny na regiony, země, a potom se zruší velká spousta zbytečných centrálních úřadů. Po té mohou být určena sídla zbývajících centrálních institucí. Zda budou v Jihlavě, Havlíčkově Brodě nebo v oné Havlíčkově Borové (Borové u Německého Brodu), kterou nacisté, kdo ví proč, přifařili k Moravě, nikoli k Čechám. :-)
    December 29, 2018 v 10.19
    Ještě dodatek
    změna struktury veřejné správy a decentralizace, včetně autonomie pro některé regiony je možná jen teoreticky. I ta podpora veřejnosti je v situaci řízených a centralizovaných médií jen hypotetická. Místní politická vůle je prozatím utopie, protože politické elity jsou finančně závislé na svých centrálách. Současný nepřehledný a byrokratický systém současným elitám vyhovuje, protože mají mnoho možností kam umístit své spolustraníky, konkurenty nebo dobré známé. A kdyby přece jen někdo navrhl v parlamentu změnu, tak stačí 81 poslanců pro zablokování, když ne tak 33 senátorů a potom je zde ještě prezidentem jmenovaný Ústavní soud. Centralismus je tedy jednou z podstatných charakteristik současného politického systému, který nelze odstranit bez zásadní a hluboké společenské změny.
    MP
    December 29, 2018 v 11.16
    Davidu Ungerovi
    Vidíte, konečně se na něčem shodneme.

    Jen s drobným rozdílem: ti známí, spolustraníci atd. by se v každém systému umísťovali stejně dobře. Mám zkušenost, že první, co napadl spoustu starostů, když dostali obce do rukou školy, bylo dosadit jako ředitelku neteř nebo snachu.

    A mimoto, když tyhle lidi nebudete umísťovat, budou pobíhat volně a působit zmatky a hospodářské škody. Neschopný asistent poslance je neškodný, ale neschopný pastevec skotu -- jak by k tomu ty krávy přišly?
    December 29, 2018 v 11.37
    Ono 14 krajů, přes 200 obcí s rozšířenou působností a ještě mnohem více pověřených obecních úřadů skýtá podle Parkinsonových zákonů mnohem více pracovních míst než čtyři země a řekněme 150 okresů.

    Německo má samosprávu i na úrovni okresů, je to federální stát a přesto na jednoho úředníka připadá 13,6 obyvatel, kdežto u nás jen 9,6 obyvatel. V Rakousku je to 16,9 obyvatele na 1 úředníka.

    Ale souhlasím s tím, že klientelistické vazby budou vždy. V Rakousku alespoň mají nějakou tradici a hranice, že když je starosta sociální demokrat, tak je ředitel školy lidovec nebo obráceně. I když už to tam taky není jako za Kreiského v 70.-80. letech.
    VK
    December 30, 2018 v 11.22
    Disproporčně hustou síť okresů a na ně navázaných úřadů tu zavedlo už mocnářství, aby v Korunních zemích, obývaných z většiny cizorodým a znevýhodněným obyvatelstvem, byl co největší počet vídeňskému centru loajálních úředníků. Síť okresů byla tady s přehledem nejhustší v celé monarchii. Zbytečně velký počet zbytečně malých správních celků, aby byl co největší počet centrem placených loajálních úředníků k pacifikaci potenciálně vzpurného obyvatelstva - je rovněž rakousko-uherské dědictví.
    December 30, 2018 v 18.53
    Omyl, pane Klusáčku,
    okresní správa nahrazovala v 19. století zaniklá feudální panství a není jen vynálezem starého Rakouska. Okresy jsou vlastně inspirovány francouzskou porevoluční správou (départementy), která byla původně dvojstupňová. Vedle Francie okresy má třeba Německo (Kreise), Polsko (powiaty) a mnoho dalších států mimo historické území Rakousko-Uherska. Ostatně nejsem si jistý, co myslíte označením "Korunní země".

    Síť v Rakousku odpovídala osídlení a počtu obyvatel. Nebyly zřízeny podle toho, kde bylo obyvatelstvo "cizorodé" nebo "znevýhodněné", nic z toho staré mocnářství vůbec neznalo, protože nebylo národním státem. Nemělo předepsaný žádný úřední jazyk. Okresů za Rakouska jsme měli podstatně méně než za Gottwalda a Zápotockého, asi o 20 méně a mnohem méně než dnes obcí s rozšířenou působností.

    Okresní agenda je obtížně zastupitelná, jak jsem v článku citoval rady odborníka z Německa v 90. letech. Zatímco na kraj nebo na ministerstvo běžný občan jezdí málokdy, pro občanský řidičský průkaz, stavební povolení, zápis do katastru, živnostenské oprávnění nebo s cílem podat daňové přiznání nebo přihlásit vozidlo jezdíme poměrně často a většinou pravidelně.

    Když se o to dnes nestarají okresní úřady do 20 km od našeho bydliště, takových 133 okresních úřadů na našem území (tolik jich tu bylo za mocnářství a 1. republiky), tak se o to nyní musí starat (v době počítačů a elektronizace!) 387 pověřených obecních úřadů a 205 obecních úřadu s rozšířenou působností.
    + Další komentáře