Vládní čtvrť je jen šidítko
Kateřina BečkováZa myšlenkou postavit v Praze zcela novou čtvrť tvořenou sídly ministerstev má být údajně úspora nákladů. To je však zcela nerealistické, stejně jako celý nápad.
Téma, které zaručeně strhne pozornost médií i jejich čtenářů, se nazývá vládní čtvrť. Není sice jisté na jak dlouhou dobu, ale spolehlivě. Čím vážněji a odhodlaněji se autor myšlenky, toho času premiér české vlády Andrej Babiš, tváří, když ji prezentuje, tím je šidítko účinnější.
Myšlenku vládní čtvrti Andrej Babiš vyslovil poprvé přibližně před rokem při sestavování vlády. Spočívá v představě, že česká ministerstva opustí svá dosavadní sídla na různých místech v centru Prahy a sestěhují se do nově postavené vládní čtvrti kdesi na periferii, nejčastěji se hovoří o Letňanech. Smyslem a podstatou tohoto kroku má být jakási úspora bez přesnější specifikace.
Před rokem vzbudilo téma velkou mediální pozornost a bohatou celospolečenskou diskusi. Ale jak překvapivě zaznělo, tak utichlo. Nyní po roce se objevilo znovu. Zřejmě ne náhodou v okamžiku, kdy má jediný výrazný protagonista myšlenky, Andrej Babiš, setsakramentsky nepříjemné problémy a celá země je sleduje jako napínavou reality show. Právě v takovém okamžiku je vhodné nasadit šidítko.
To je pro mne ostatně jediné „rozumné“ vysvětlení, protože hloupý a nedomyšlený nápad výstavby vládní čtvrti alespoň trochu soudný člověk vážně myslet nemůže.
Kdybychom byli družinou praotce Čecha a právě vstoupili do úrodné, strdím oplývající, leč prázdné země, kde bychom se chtěli usadit i se svými ministerstvy, nechť tam vládní čtvrť vznikne. Ale taková situace tu není. Praha se stala hlavním městem suverénního státu již před sto lety. Přestože ten stát de iure zanikl v roce 1992, Českou republiku považujeme za jeho nástupce, jak názorně dokazují bombastické oslavy letošního 28. října.
Potřeba postavit nová ministerstva byla aktuální tehdy, v roce 1918, a čerstvě vzniklé Československo ji naplnilo suverénně a plnohodnotně. V průběhu jedné desítky let vznikl soubor reprezentativních budov na pohledově významných místech, zejména na pražských nábřežích. Byly navrženy nejlepšími architekty a vyzdobeny nejlepšími umělci své doby. Patosem provedení i výzdobou se již na první pohled tváří jako nejvýznamnější úřady země.
Odhodit toto dědictví jako děravou ponožku je barbarství. Je to morální selhání, kulturní nezodpovědnost, arogance ekonomického pragmatismu. Tyto budovy nelze snadno prodat a proměnit mávnutím kouzelného proutku na hotely. Většině z nich by po ztrátě původní funkce hrozil naopak osud opuštěných budov. Mnohé jsou kulturními památkami, ale přestavbou k novým účelům bychom museli z ochrany mnoho slevit.
V souboru ministerských budov jsou i historické paláce, které byly k provozu ministerstev adaptovány (Nostický, Černínský, Rohanský). Nejde ovšem jen o nějaké přepříčkování, jde o nákladné přestavby a dostavby, které přizpůsobily palácové budovy plně k účelu úřadu. Představa, že z nich uděláme nová muzea či instalované „zámecké“ expozice, je naivní. Dokáže si někdo představit, jak je to nákladné a jak je nákladný jejich provoz? Cožpak právě takový typ využití by nebyl ten nejméně úsporný? A je tu vůbec taková potřeba a poptávka?
Nerozporuji fakt, který se v souvislosti s myšlenkou vládní čtvrti také uvádí, totiž že mnoho ministerstev kromě svých hlavních reprezentativních budov má i různá pobočná pracoviště, protože všichni úředníci se do ústředí nevejdou. Tato pracoviště jsou prý v drahých nájmech, což není výhodné.
Dobrá, ale proč tedy pro ně stát nevyužije velké objekty, které se tak horko těžko snaží prodat a nikdo je nechce ani na hotel? Například klášter sv. Gabriela v Holečkově ulici, kde bylo dříve poštovní muzeum, nebo karlínská kasárna? Proč nekoupil již léta prázdnou budovu Dopravních podniků na Vltavské, která se právě nyní začíná brutálně přestavovat na hotel? Ano, to je exemplární příklad, jak může dopadnout architektonicky hodnotná budova, když ztratí své původní využití.
Není možné, aby nesmyslná myšlenka vládní čtvrti došla do nějaké reálné fáze. Pokud by byl návrh podroben kritickému zkoumání po všech stránkách, tedy do jeho celkového účtu byly zahrnuty i náklady s řešením další existence opuštěných budov a důsledky odlivu tisíců zaměstnanců z centra města, pak nelze hovořit o žádném všeobecném prospěchu, spíše naopak. Ekonomický zisk je nejistý, kulturní a společenské ztráty jsou značné. Neskákejme na to, je to šidítko.
Východiska úvahy:
- Vadí nám rozdělená společnost. Když jsme si zde v diskusích DR řekli, že termín „pražská kavárna“ nebudeme užívat, bylo to jen proto, kdo ho nyní nadužívá a jak dotyčný změnil obsah pojmu. Problém existence rozdílů v pražském a mimopražském vidění světa jsme nevyřešili, jen si podiskutovali a vyměnili stanoviska
- Rozdíly mezi Prahou a celkem státu se v čase spíše prohlubují (nejen ekonomické rozdíly mám na mysli)
- Ale když jsme u těch ekonomických, kupní síla má vliv na mnohé další činitele, zejména na potenciál rozvoje lokálních malých a středních firem. Právě ty činí hospodářství stabilnějším. A stabilnější hospodářství sníží i nestabilitu společenství.
- Urbanizace v celém světě neprobíhá bez příčin. Tu není třeba podporovat, běží sama, „po spádu“. Moudřejší je podpora venkova a regionů, která urbanizaci zpomalí a tím pomůže zvládat některé její důsledky. Ani Pražané by nechtěli mít ze svého města nový Peking či Mexico City.
- Například vyostřený problém „realitní bubliny“ a nepřiměřených cen nemovitostí v Praze svědčí o přehřátí. Kupní síla v Praze již nemá „co nakupovat“, a spekulativně se tlačí do nemovitostí. Ve Znojmě, Frýdku-Místku nebo v Dačicích tento problém neexistuje.
- Jestliže očekáváme od státu nějakou politiku regionálního rozvoje, jako první krok bychom mohli očekávat odmítnutí politiky regionální degradace respektive centrálního povýšení.
- Kupní sílu z nezanedbatelného dílu ovlivňují výdaje státu. Nepohlížejme však jen na absolutní výši, i na relativní. Distribuce nadprůměrných příjmů se projeví více než distribuce např. sociálních dávek.
- Stát by měl utrácet nejvíce v nějak „hendikepovaných“ oblastech (Mostecko, Jeseníky), a jinak co možná stejnoměrně. A to zejména musí rovnoměrněji distribuovat nadprůměrné příjmy vyplácené z jeho zdrojů, které zvyšují kupní sílu. Je pěkné, že i v poměrně malých obcích zaměstná státní podnik pošťačku či výpravčího. (Navíc obojí čím dál méně, viz tzv. „pošta-partner“ projekty...) Ale generálního ředitele České pošty, Správy železniční dopravní cesty i Českých drah bohužel zaměstnává v Praze. Nadprůměrný plat kupní sílu v regionu zvyšuje, ale pozor, podprůměrný ji snižuje!
- Problém se podstatně zhoršil po 1. lednu 2004, kdy se v platové (nikoli mzdové) oblasti zavedlo 16 tříd na místo dvanácti. Ty čtyři nové třídy (viz tehdy nový Katalog prací, nař. vlády č. 331/2003 Sb.) totiž vždy obsahovaly v katalogu charakteristiky práce typu „tvorba celostátní koncepce...“ či „stanovení celostátních zásad...“ Přesně od té doby, zjednodušeně řečeno, ani rektor věhlasné univerzity nedosáhne na platovou třídu úředníka ministerstva. Od té doby zaměstnanci státu v regionech (od učitelů přes hasiče, policisty, soudní úředníky vyjma soudců až po úřednice obecních nebo krajských úřadů) snižují (!) svým podprůměrným výdělkem kupní sílu ve svém regionu, zatímco zaměstnanci centrálních úřadů zvyšují kupní sílu v tom svém tj. v Praze.
- Berme za slovo Babiše: "V Praze sedí 37 000 úředníků a my máme v plánu asi 10 000 z nich přesunout na okraj Prahy...“. Tato čísla jsou obrovským zásahem státu do hospodářské bilance České republiky. Vliv tohoto zásahu se sčítá po celá léta, přitom svým rozsahem převyšuje např. jednorázový zásah státu na Ostravsku při krachu OKD před dvěma lety.
- Jiné než personální výdaje státu (například investiční) problém nekompenzují, ale prohlubují. I v této oblasti je Praha po léta zvýhodněna a rozdíly se nasčítaly v jakémsi aditivním účinku.
Jaký směr ukazují tato východiska?
Našim cílem by mělo být zrušení článku 13 Ústavy české republiky. Nic menšího. Samotný pojem Hlavní město je reliktem z dob před konceptem občanské rovnosti. Ve skutečnosti ho vůbec nepotřebujeme. Někdo říká, že nepotřebujeme Senát, někdo, že nepotřebujeme Prezidenta. Co ale opravdu nepotřebujeme, je mít nějaké Hlavní město. Praze to neublíží, naopak. Všechny výhody urbanizace jí zůstanou. Takové město nepotřebuje „doping“ od státu. Státu to pomůže.
Článek 13 Ústavy může zůstat buď prázdný, bez textu, nebo bude vypuštěn úplně a text Ústavy bude pokračovat čtrnáctým článkem, tak jako v některých hotelech není pokoj 13 nebo celé třinácté patro. Prostě přinesl zemi smůlu, pryč s ním.
Pak nebude mít smysl stěhovat úřady do nové Babišovy čtvrti. Ty centrální úřady, které země potřebuje, se prostě založí tam, kde jsou třeba. Ministerstvo dopravy v České Třebové (železniční křižovatka). Obrany v Libavé (vojenský újezd). Životního prostředí v Mostě (netřeba vysvětlovat). Zdravotnictví v Karviné. Školství ve Šluknovském výběžku. Zemědělství třeba v Litoměřicích, a Průmysl a obchod patří do Zlína. Nepřestěhují se tam. Založí se tam. S místními lidmi. Praze stačí Magistrát a úřady městských částí, nic víc nepotřebuje. Není k tomu vůbec, ale vůbec žádný důvod.
Praha je celkem velmi neběžným příkladem nepřerušeného trvání ústředí a hlavního města od samých počátků státnosti ve zdejším prostoru. Je to dáno její trvalou dominancí snad v každém ohledu.
Pokud pominu centrum velké Moravy někde u Starého Města a Velehradu, tak třeba dvě desetiletí v 15. století ústředí bylo v Budíně a téměř 400 let ve Vídni - výjimkou je dvůr císaře Rudolfa II., který byl v Praze.
Praha je vedle Bratislavy možná jedinými hlavními městy na světě, které mají označení "hlavní město" přímo v oficiálním názvu. Světový unikát.
P.S. Naprostý souhlas s komentářem paní Bečkové!
Existuje území, ke kterému se od konce desátého století vztahují prameny vytvořená na jeho území jakožto vědomě ohraničeném celku a které je od počátku desátého století v historický pramenech latinského západu známé jako regnum. Knížectví a později králoství České. Nejpozději od poloviny desátého století ovládalo Moravu, po roce 1036 byla dokončena integrace obou zemí vytvořením přemyslovských údělů.
A od první třetiny 10. století je centrem tohoto území Praha ahlavně je centrem dodnes. Bez ohledu na to, zda je či není hlavním městem.
A myslím, že s výjimkou pár tisícovek uředníků (+ jejich rodin) toho či ono ministerstva by nikomu nevadilo, pokud by sídlilo to v Plzni, tři další v Brně a další v Ostravě atd. jen marně vymýšlim, k čemu by těm městům bylo.