V pátek 7. prosince oslavil Noam Chomsky devadesáté narozeniny, na jeho myšlení však, jak se zdá, nemá požehnaný věk žádný vliv. Chomsky je především jazykovědec a jeho objevy na tomto poli jsou pro moderní lingvistiku naprosto zásadní. Zde se však budu zabývat Chomskym jako politickým komentátorem, aktivistou a určující osobností levice.

Textem, který asi nejvíce charakterizuje Chomského světonázor, je politický esej The Responsibility of Intellectuals (Odpovědnost intelektuálů), vydaný roku 1967. Autor v něm útočí především na americké intelektuální elity, které podle autora pouze poklonkují mocenským strukturám.

Podle světoznámého lingvisty jsou západní intelektuálové neobyčejně privilegovaní členové populace, kteří by měli využívat své pozice především k boji se zlem a korupcí u sebe doma. Mnozí kritici proto neváhali Chomského označovat za přisluhovače Sovětského svazu a dalších oficiálních nepřátel Spojených států nebo Západu.

Chomsky je ale ve své kritice vždy velmi konzistentní, stejně jako je konzistentní v tom, že kritizovat bychom měli autority, na něž máme nějaké konkrétní páky. Kritika oficiálních nepřátel je jednoduchá věc. Chomsky říká, že stejně jako si neváží amerického intelektuála, kritizujícího pouze Rusko nebo jiného oficiálního nepřítele, neváží si ani ruského intelektuála, který se opírá do Spojených států.

Noamova kritičnost k autoritám nespadla z čistého nebe: je důležité chápat ji jako návrat k tradici starozákonních proroků, ačkoli v čistě sekulárním provedení. Již biblický král Achab nazval proroka Eliáše nepřítelem lidu izraelského. Chomsky proto považuje urážky typu „zrádce Ameriky“ nebo „sebenenávistný Žid“ za poctu, která ho přibližuje proroku Eliášovi.

Chomsky je stejně tak tvrdým kritikem americké zahraniční politiky jako kritikem státu Izrael. V období vietnamské války bychom o něm mohli mluvit dokonce jako o disidentovi. Tehdy již prominentní vědec byl mnohokrát zadržen za organizování protiválečných protestů a jeho manželka se natolik obávala, že bude uvězněn, že začala vyučovat lingvistiku, aby mohla případně živit jejich děti. Chomsky tak vešel ve známost především jako kritik vietnamské války.

Chomského citace bývají velmi často vytrhovány z kontextu. Neprávem mu bývá podsouváno, že přirovnává Spojené státy k nacistickému Německu. Chomsky jednou prohlásil, že by ve Spojených státech měla proběhnout denacifikace.

Pozadí celého incidentu je ovšem takové, že v roce 1968 zorganizovalo technické muzeum v Chicagu výstavu, jejíž součástí byla simulace války ve Vietnamu. Děti si mohly vlézt do modelu helikoptéry útočící na vietnamské vesnice, a pokud zasáhly maketou rotačního kulometu srub, rozblikalo se světélko signalizující úspěšný zásah.

V reakci na tuto výstavu se konal protest matek. V liberálním deníku The New York Times pak vyšel článek kritizující protestující matky, že kazí dětem zábavu. Chomsky poté rétoricky prohlásil: „Musíme se zeptat sami sebe, zda Spojené státy nepotřebují spíš denacifikaci než disent“. Je to pochopitelně kontroverzní vyjádření, nicméně není to přirovnávání Spojených států k nacistickému Německu.

Podobné odsudky Chomského jsou naprosto běžné. Většinou velmi plochý argument zní, že americký vědec inklinuje k Rusku, což je pochopitelně zásadní nedorozumění nebo pomluva. Chomsky velmi často mluví o svobodách, které si Američané vydobyli, a moc dobře ví, že Spojené státy nejsou totalitní stát. Na druhou stranu se však realisticky ptá, do jaké míry lze zájmy nejmocnějších účinně ovlivňovat z pozice občanů a aktivistů.

↗

Kritika oficiálních nepřátel je příliš jednoduchá věc. Ilustrace Jared Rodriguez/Truthout

Nutno říct, že Noam Chomsky chápe občanské svobody a svobodu slova spíše americky než evropsky, což asi nejlépe vystihuje jeho aféra s francouzským profesorem literatury Robertem Faurissonem. Tento francouzský akademik se začal zabývat alternativními přístupy k holocaustu, nicméně mimo svou profesní činnost na univerzitě. Faurisson byl nakonec propuštěn nikoli kvůli stížnostem studentů, ale protože vedení univerzity uvedlo, že nemůže profesora ochránit před násilím.

Nakonec ho skutečně v univerzitním kampusu ztloukl dav tak, že jen se štěstím vyvázl s vážnými zraněními. Poté byl obžalován u soudu žalobcem, kterého si najali jeho odpůrci, a uznán vinným z falšování historie. Chomsky to označil za první případ, kdy si západní demokracie osvojila stalinistický přístup ohledně práva určovat správnost historie. Byla z toho velká aféra a Chomsky byl samozřejmě mnohokrát neprávem označen za sympatizanta tohoto popírače holokaustu.

Noam Chomsky není absolutním pacifistou, nicméně kritizoval všechny americké intervence od druhé světové války. V jednom televizním interview byl dotázán moderátorem, zda někdy není možné obhájit nehezké prostředky pro spravedlivou věc, načež se Chomsky ptá, co je ta spravedlivá věc? Bylo to obsazení jižníhoVietnamu, které mělo za následek miliony mrtvých, nebo podpora indonéského diktátora Suharta, který zmasakroval statisíce rolníků?

„Spravedlivá věc je to, co podporujeme my — taková slova najdeme v nacistických archivech také,“ uzavírá Chomsky. Americký vědec často velmi trefně porovnává události, proti nimž Spojené státy vystupují, s těmi, které samy podporují, a upozorňuje tak na všeobecné pokrytectví.

Noam Chomsky velmi tvrdě kritizoval proslov Václava Havla v Kongresu, který nazval trapným a morálně odpudivým kázáním z nedělní školy. Václav Havel ve svém proslovu pěl ódy na vítěznou stranu studené války. Jednu stranu popsal jako noční můru a druhou jako obránce svobody.

Chomsky zmiňoval, že zatímco Havel pronášel tento oslavný proslov o Americe jako ochránkyni svobody a demokracie, v El Salvadoru zmasakrovala Spojenými státy vycvičená komanda šest předních jezuitských odpůrců tamní proamerické totalitní vlády. To je častý Chomského argument, kterým si popudil i drtivou většinu českých intelektuálů během své nedávné návštěvy v Praze a v Olomouci.

Chomsky říká, že bývalí disidenti a intelektuálové z bývalého východního bloku mají směšný pohled na svět, neboť se domnívají, že jejich utrpení bylo jedinečné. Z toho pak vychází jejich světonázor, ve kterém byl Sovětský svaz ultimátní zlo a Spojené státy naopak dobro, aniž by si uvědomovali, že Spojené státy se ke svému „zadnímu dvorku“ (tedy Střední a Jižní Americe) chovali daleko brutálněji než Sovětský svaz ke svým poválečným satelitům — samozřejmě jen s výjimkou padesátých let.

Je pravda, že toto Chomského plošné odsouzení českých intelektuálů a disidentů se mohlo někoho dotknout, ovšem celkový polistopadový diskurs týkající se zahraniční politiky mu v mnohém dává za pravdu. Dodnes si například mnoho lidí, včetně vzdělaných intelektuálů, neuvědomuje americkou roli brutálního hegemona v Latinské Americe. Někteří ji dokonce přímo obhajují bojem proti komunismu.

Noam Chomsky se přitom během studené války zasazoval za východoevropské disidenty, včetně těch československých. Někteří uražení kritici Chomského možná ani nevědí, že měl kvůli podpoře disidentů zakázán vstup do komunistického Československa.

Ačkoli se Chomsky skoro nevyskytuje v mainstreamových médiích, jelikož jeho názory jsou příliš velkou výzvou mocenským strukturám, i přesto jeho citáty a názory patří k nejvíce sdíleným a diskutovaným na sociálních sítích. Jak jsem zmínil na začátku, Chomsky je osobností, k jehož názorům se obrací valná část levice.

Levicově orientovaná část veřejnosti často sleduje, jak na jednotlivé světové události nahlíží a jaká stanoviska k nim zaujímá Chomsky. Tak jako se mnozí křesťané ptají What would Jesus do? a existuje pro to i zkratka WWJD, tedy co by v takové situaci dělal Ježíš, budou se možná jednou po smrti Noama Chomského lidé ptát „co by si o této věci myslel Chomsky?“

S tématem souvisí také text Noam Chomsky, nejznámější žijící lingvista, slaví devadesátiny, který vyšel v DR 7. prosince 2018.