Co by na to řekl Noam Chomsky?

Prokop Singer

Noam Chomsky je zhruba od poloviny 20. století až dodnes nepřehlédnutelným guru západní levice. Čím se proslavil jako politický komentátor, aktivista a levicový myslitel?

V pátek 7. prosince oslavil Noam Chomsky devadesáté narozeniny, na jeho myšlení však, jak se zdá, nemá požehnaný věk žádný vliv. Chomsky je především jazykovědec a jeho objevy na tomto poli jsou pro moderní lingvistiku naprosto zásadní. Zde se však budu zabývat Chomskym jako politickým komentátorem, aktivistou a určující osobností levice.

Textem, který asi nejvíce charakterizuje Chomského světonázor, je politický esej The Responsibility of Intellectuals (Odpovědnost intelektuálů), vydaný roku 1967. Autor v něm útočí především na americké intelektuální elity, které podle autora pouze poklonkují mocenským strukturám.

Podle světoznámého lingvisty jsou západní intelektuálové neobyčejně privilegovaní členové populace, kteří by měli využívat své pozice především k boji se zlem a korupcí u sebe doma. Mnozí kritici proto neváhali Chomského označovat za přisluhovače Sovětského svazu a dalších oficiálních nepřátel Spojených států nebo Západu.

Chomsky je ale ve své kritice vždy velmi konzistentní, stejně jako je konzistentní v tom, že kritizovat bychom měli autority, na něž máme nějaké konkrétní páky. Kritika oficiálních nepřátel je jednoduchá věc. Chomsky říká, že stejně jako si neváží amerického intelektuála, kritizujícího pouze Rusko nebo jiného oficiálního nepřítele, neváží si ani ruského intelektuála, který se opírá do Spojených států.

Noamova kritičnost k autoritám nespadla z čistého nebe: je důležité chápat ji jako návrat k tradici starozákonních proroků, ačkoli v čistě sekulárním provedení. Již biblický král Achab nazval proroka Eliáše nepřítelem lidu izraelského. Chomsky proto považuje urážky typu „zrádce Ameriky“ nebo „sebenenávistný Žid“ za poctu, která ho přibližuje proroku Eliášovi.

Chomsky je stejně tak tvrdým kritikem americké zahraniční politiky jako kritikem státu Izrael. V období vietnamské války bychom o něm mohli mluvit dokonce jako o disidentovi. Tehdy již prominentní vědec byl mnohokrát zadržen za organizování protiválečných protestů a jeho manželka se natolik obávala, že bude uvězněn, že začala vyučovat lingvistiku, aby mohla případně živit jejich děti. Chomsky tak vešel ve známost především jako kritik vietnamské války.

Chomského citace bývají velmi často vytrhovány z kontextu. Neprávem mu bývá podsouváno, že přirovnává Spojené státy k nacistickému Německu. Chomsky jednou prohlásil, že by ve Spojených státech měla proběhnout denacifikace.

Pozadí celého incidentu je ovšem takové, že v roce 1968 zorganizovalo technické muzeum v Chicagu výstavu, jejíž součástí byla simulace války ve Vietnamu. Děti si mohly vlézt do modelu helikoptéry útočící na vietnamské vesnice, a pokud zasáhly maketou rotačního kulometu srub, rozblikalo se světélko signalizující úspěšný zásah.

V reakci na tuto výstavu se konal protest matek. V liberálním deníku The New York Times pak vyšel článek kritizující protestující matky, že kazí dětem zábavu. Chomsky poté rétoricky prohlásil: „Musíme se zeptat sami sebe, zda Spojené státy nepotřebují spíš denacifikaci než disent“. Je to pochopitelně kontroverzní vyjádření, nicméně není to přirovnávání Spojených států k nacistickému Německu.

Podobné odsudky Chomského jsou naprosto běžné. Většinou velmi plochý argument zní, že americký vědec inklinuje k Rusku, což je pochopitelně zásadní nedorozumění nebo pomluva. Chomsky velmi často mluví o svobodách, které si Američané vydobyli, a moc dobře ví, že Spojené státy nejsou totalitní stát. Na druhou stranu se však realisticky ptá, do jaké míry lze zájmy nejmocnějších účinně ovlivňovat z pozice občanů a aktivistů.

Kritika oficiálních nepřátel je příliš jednoduchá věc. Ilustrace Jared Rodriguez/Truthout

Nutno říct, že Noam Chomsky chápe občanské svobody a svobodu slova spíše americky než evropsky, což asi nejlépe vystihuje jeho aféra s francouzským profesorem literatury Robertem Faurissonem. Tento francouzský akademik se začal zabývat alternativními přístupy k holocaustu, nicméně mimo svou profesní činnost na univerzitě. Faurisson byl nakonec propuštěn nikoli kvůli stížnostem studentů, ale protože vedení univerzity uvedlo, že nemůže profesora ochránit před násilím.

Nakonec ho skutečně v univerzitním kampusu ztloukl dav tak, že jen se štěstím vyvázl s vážnými zraněními. Poté byl obžalován u soudu žalobcem, kterého si najali jeho odpůrci, a uznán vinným z falšování historie. Chomsky to označil za první případ, kdy si západní demokracie osvojila stalinistický přístup ohledně práva určovat správnost historie. Byla z toho velká aféra a Chomsky byl samozřejmě mnohokrát neprávem označen za sympatizanta tohoto popírače holokaustu.

Noam Chomsky není absolutním pacifistou, nicméně kritizoval všechny americké intervence od druhé světové války. V jednom televizním interview byl dotázán moderátorem, zda někdy není možné obhájit nehezké prostředky pro spravedlivou věc, načež se Chomsky ptá, co je ta spravedlivá věc? Bylo to obsazení jižníhoVietnamu, které mělo za následek miliony mrtvých, nebo podpora indonéského diktátora Suharta, který zmasakroval statisíce rolníků?

„Spravedlivá věc je to, co podporujeme my — taková slova najdeme v nacistických archivech také,“ uzavírá Chomsky. Americký vědec často velmi trefně porovnává události, proti nimž Spojené státy vystupují, s těmi, které samy podporují, a upozorňuje tak na všeobecné pokrytectví.

Noam Chomsky velmi tvrdě kritizoval proslov Václava Havla v Kongresu, který nazval trapným a morálně odpudivým kázáním z nedělní školy. Václav Havel ve svém proslovu pěl ódy na vítěznou stranu studené války. Jednu stranu popsal jako noční můru a druhou jako obránce svobody.

Chomsky zmiňoval, že zatímco Havel pronášel tento oslavný proslov o Americe jako ochránkyni svobody a demokracie, v El Salvadoru zmasakrovala Spojenými státy vycvičená komanda šest předních jezuitských odpůrců tamní proamerické totalitní vlády. To je častý Chomského argument, kterým si popudil i drtivou většinu českých intelektuálů během své nedávné návštěvy v Praze a v Olomouci.

Chomsky říká, že bývalí disidenti a intelektuálové z bývalého východního bloku mají směšný pohled na svět, neboť se domnívají, že jejich utrpení bylo jedinečné. Z toho pak vychází jejich světonázor, ve kterém byl Sovětský svaz ultimátní zlo a Spojené státy naopak dobro, aniž by si uvědomovali, že Spojené státy se ke svému „zadnímu dvorku“ (tedy Střední a Jižní Americe) chovali daleko brutálněji než Sovětský svaz ke svým poválečným satelitům — samozřejmě jen s výjimkou padesátých let.

Je pravda, že toto Chomského plošné odsouzení českých intelektuálů a disidentů se mohlo někoho dotknout, ovšem celkový polistopadový diskurs týkající se zahraniční politiky mu v mnohém dává za pravdu. Dodnes si například mnoho lidí, včetně vzdělaných intelektuálů, neuvědomuje americkou roli brutálního hegemona v Latinské Americe. Někteří ji dokonce přímo obhajují bojem proti komunismu.

Noam Chomsky se přitom během studené války zasazoval za východoevropské disidenty, včetně těch československých. Někteří uražení kritici Chomského možná ani nevědí, že měl kvůli podpoře disidentů zakázán vstup do komunistického Československa.

Ačkoli se Chomsky skoro nevyskytuje v mainstreamových médiích, jelikož jeho názory jsou příliš velkou výzvou mocenským strukturám, i přesto jeho citáty a názory patří k nejvíce sdíleným a diskutovaným na sociálních sítích. Jak jsem zmínil na začátku, Chomsky je osobností, k jehož názorům se obrací valná část levice.

Levicově orientovaná část veřejnosti často sleduje, jak na jednotlivé světové události nahlíží a jaká stanoviska k nim zaujímá Chomsky. Tak jako se mnozí křesťané ptají What would Jesus do? a existuje pro to i zkratka WWJD, tedy co by v takové situaci dělal Ježíš, budou se možná jednou po smrti Noama Chomského lidé ptát „co by si o této věci myslel Chomsky?“

S tématem souvisí také text Noam Chomsky, nejznámější žijící lingvista, slaví devadesátiny, který vyšel v DR 7. prosince 2018.

    Diskuse
    ZJ
    December 8, 2018 v 13.40
    I když lingvistický souboj stran amazonského kmene Piraha zůstal nevyřešen a Chomského odpověď Everettovi byla až příliš úsečná, tak ale ano, Chomský nás učí potřebné kritice hlavně k vlastní kultuře.
    JN
    December 8, 2018 v 23.50
    Tou vlastní kulturou je dnes kritičnost k vlastní kultuře.
    Takže kritičnost k vlastní kultuře může v této fázi být kritičnost k na odiv vystavovanému sebemrskačství.
    December 9, 2018 v 6.10
    Já se domnívám, že Chomsky nás neučí ani tak kritičnosti k vlastní kultuře, jako tomu, abychom se více starali o špatnosti, které se vyskytují a dějí v našem vlastním státě, v našem národě, než o to, co se děje někde jinde. Abychom víc kritizovali své vládnoucí elity než vládnoucí elity kdesi v zahraničí.
    Slovo kultura má dnes tak široký význam, že to snadno může vést k neporozumění.
    December 9, 2018 v 6.23
    Konkrétněji řečeno: například američtí novináři a intelektuálové by měli kritizovat víc Trumpa než Putina.
    HZ
    Kdyby měl být váš požadavek symetrický, paní Hájková, pak chudák Putin.
    December 9, 2018 v 8.21
    To není můj požadavek, ale Chomského požadavek, paní Zemanová. A ano. Ruští novináři a intelektuálové by podle něj měli kritizovat především Putina a jiné ruské vládnoucí činitele.
    Ale co když nebudeme rozdělovat podle té politické osy Rusko - USA, tedy ne podle osy mocenských zájmů, ale třeba podle podle osy západní společnost (s židokřesťanskými kořeny) - ???,

    Jak to pak bude s tou kritičností?
    HZ
    December 9, 2018 v 8.58
    Já vím, paní Hájková,
    že to je váš výklad Chomského, který dle své zásady kritizuje tu část světa, kde se pohybuje.
    Já jsem si jen představila, jak jiný by byl svět, kde by ruský prezident čelil obdobné palbě jako Trump. A hlavně kdyby jeho domácí kritici měli šanci dožít se vysokého věku.
    Tedy někteří z nich. Ti, co Putinovi na sociálních sítích vytýkají, že je příliš měkký, neriskují kulku do vlastní hlavy, ale pouhou banalitku - světový konflikt.
    December 9, 2018 v 10.29
    Paní Zemanové
    Intelektuálové i novináři by měli být zavázáni pravdě. Podobně jako kdysi proroci. Napadlo mě, že Chomsky měl možná před očima příklad biblických proroků, kteří se většinou také obraceli k vlastnímu národu a kritizovali místní nešvary. Přestože existovaly také výjimky.
    A vedle proroků zavázaných pravdě, čili Bohu, se vyskytovali samozřejmě i falešní proroci, kteří se chtěli někomu zalíbit, získat výhody nebo jen tak na sebe upozornit...
    December 9, 2018 v 11.40
    Panu Nushartovi
    Bohužel, tolik o Chomském nevím, abych mohla posoudit, jestli kritizuje i vlastní (nepolitickou) kulturu. Myslím, že komentuje hlavně politiku.
    MP
    December 9, 2018 v 17.15
    Proč ty omluvy?
    Chomsky samozřejmě požadavkem denacifikace USA srovnal Spojené státy a nacistické Německo. A udělal dobře.
    Ovšem srovnal je v konkrétní věci a srovnání bylo záměrně drastické. Indoktrinace dětí ve prospěch militarismu a nenávisti vůči národnímu nepříteli je opravdu něco, co odpovídá fašismu a nacismu, avšak je neslučitelné s normativním založením demokracie.

    Obdobně není třeba vysvětlovat a omlouvat ten výrok z debaty na olomoucké univerzitě. V porovnání s odporem v mnoha zemích, nejen v latinské Americe, zdejší disidenti příliš brutalitou netrpěli. A co se této dimenze utlaku týče, je bilance Sovětského svazu mimo vlastní území překvapivě slušná a Prokop Singer se mýlí, pokud uvádí výjimku padesátých let, ta bilance by byla ve prospěch rudého imperia i včetně potlačení maďarského povstání v padesátém šestém (zapomenutou výjimku nepředstavují padesátá léta, ale sovětská válka v Afganistánu).

    Ostatně nebylo potřeba Noaha Chomského, aby to řekl. Stačí si vzít do roku Havlovy eseje z osmdesátých let, zvláště Příběh a totalitu. Komický se stal pohled českých disidentů na svět až dlouho po pádu reálného socialismu a i tehdy se jednalo o jen o menší část exdisentu (tu, která propadla ideovému antikomunismu a obhajovala Pinocheta -- bylo ostatně velmi zdvořilé, tohle zblbnutí nazvat pouze směšným).

    Jen je nepříjemné to slovo "jedinečný". Každé utrpení je jedinečné, v tom našem nešlo tolik o jeho brutalitu, ale propast mezi zřejmými možnosti a represivní skutečností a o strašlivé podlomení národní kultury (národní v nenacionálním smyslu).
    IH
    December 10, 2018 v 9.20
    Pověz, zrcadlo, kdo je tady nejkrásnější
    Ještě v 90. letech ve mně nad jiné rezonovalo, když třeba Pavel Kohout mluvil o tom, jak neradi západní levicoví intelektuálové (i široká veřejnost) přijímali autentická svědectví o zvrácenosti a prohnilosti režimů pod taktovkou komunistických stran (či, v posledku, jedné takové strany). Bylo jim to proti mysli, neboť ubíralo kus jejich naděje, nebo spíše zadostiučinění. Rčení "Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem" vyjadřuje hlubokou psychologickou pravdu. (Takovéto nepřátelství ke kapitalismu může ovšem v sobě míti mnoho pózy). Nám na druhé straně „železné opony“, také mně, nebylo ovšem - recipročně - takových provokatérů jako N. Chomsky vůbec zapotřebí.

    Dnes je mi postoj Chomskyho, dokonce i Garaudyho, ale také zmíněného Pavla Kohouta, jenž se už k levicovosti nevrátil, srozumitelný a nakonec i blízký. Dokážu se dostat zpět do svých pocitů (omezeně i druhých) z před 30 let a vím, že největším (avšak asi nezbytným) zlem tehdejšího režimu byla úspěšnost, s kterou se pasoval na bohu rovného prognostika, který ví, že budoucnost je jeho. Uvěřili tomu jeho domácí stoupenci, stejně jako odpůrci, vlastně skoro celý svět. Vědom si této skutečnosti stavím naše disidenty vysoko. Jejich zaujetí a nasazení pro dosažení měnitelných (a slušnějších) poměrů bylo neokázalé a nepodložené mocnou ideologií či vírou. Je ovšem skutečností, že nové, vskutku světové poměry nejsou jejich metodami měnitelné neméně, řekli bychom dnes, že už vůbec... Disent je povolen, málokdo ovšem ví, co jím opravdu je, neboť je třeba, aby byl nevděčný, a ne z nouze ctnost.

    My, liberálové stále ušlechtile míníme, že kritizovat bychom měli spíše svou vlastní stranu, protože v případě strany protivné jsme manipulováni, takže její kritika je lehká. Poslední vývoj však přidal k této moderní etice velký otazník. Naší stranou jsme, pro její nepohnutelnost lidskými silami, opět tak znechuceni, že nevíme nic lepšího, než opět přát nepříteli svého nepřítele. Přidržíme-li se přesto výše uvedeného, nelehce nabytého intelektuálního poznání, můžeme být „namydlení“, když protivná strana nabude (opět) rysy o hodně horší než má naše.
    December 10, 2018 v 12.15
    Tvrzení, že Chomsky se skoro nevyskytuje v mainstramových médiích
    je dost komické. Například v New York Times je pečený vařený, poslední rozhovor tam měl loni.

    Noam Chomsky je součást toho nejetablovanějšího establishmentu a z této pozice také vedl polemiku s disidentem Everettem o jazyku Piraha.

    V komentáři o Chomském-lingvistovi jsem připomněl jeho radikalismus. Tomu radikalismu se také dá říkat jednostrannost a hluchost k námitkám.
    JP
    December 10, 2018 v 12.43
    Tu neochotu či nechuť západních levičáků přijmout fakt totalitního útlaku v táboře socialismu východní Evropy jsem sám zakusil. Ovšem - tady je nutno poněkud diferencovat.

    Zajímavé je tohle: právě ti naprosto nejradikálnější levičáci tento fakt degenerace reálného socialismu přijímali podstatně snadněji, nežli sice marxisticky orientovaní, nicméně přece jenom poněkud umírněnější příslušníci levicového tábora.

    Ti úplní radikálové (z tzv. "Marxistische Gruppe") se totiž cítili být strážci čiré marxistické doktríny, podle které okamžitě po revoluci začíná odumírat stát jako takový. A tím že východní blok byl vyhraněně etatistický, už jenom tím automaticky porušoval tu čistou Marxovu doktrínu. (Oni vlastně neuznávali už samotného Lenina.) Jejich postoj měl tedy určité kontaktní body k anarchismu; aniž by je ovšem - jakožto přesvědčené marxisty - bylo možno s anarchisty ztotožnit.

    Zatímco ti umírněnější marxisté - ti stále ještě tak nějak v existenci východoevropského socialismu viděli naději. Naději na to, že se i jim jednou přece jenom podaří uniknout z toho odcizeného, smyslu zbaveného mechanismu kapitalismu. A já pro ně - jakožto emigrant - jsem byl už jenom svou samotnou existencí připomínkou toho, že ono to v tom vysněném socialismu bohužel není tak růžové, jak by to rádi měli.

    - Na straně druhé je ovšem nutno připomenout, že toto zavírání očí před realitou není žádným specifikem jenom politické a ideové levice. Toto vytěsňování nepříjemných faktů, to je naprosto obecným rysem lidské mysli. A tedy i všech politických a ideologických směrů, a stejně tak i všech náboženských vyznání.
    JP
    December 10, 2018 v 12.47
    Sám Chomsky má tedy možná dost blízko k těm radikálům z té "Marxistische Gruppe": on kritizuje i Sovětský svaz respektive Putina; ale největší zlo všech zel spatřuje přece jenom v samotných Spojených státech.

    Na jedné straně je skutečně pravdou: každý si má zamést především před vlastním prahem. V tomto smyslu je jeho postoj - jakožto americký občan bojovat především proti špatnostem vlastní vlády a vlastní země - naprosto legitimní.

    Druhá věc ale je, že se v tomto o sobě oprávněném boji dopouští skutečně až přílišných zjednodušení a jednostranností.
    + Další komentáře