Noamova Amerika

V kontextu současného kritického zhodnocování české lidskoprávní doktríny může kniha Noama Chomského Disident Západu posloužit kritickému myšlení jako autentický záznam toho, že nejen Východ se dopouští špatných věcí.

Foto2

Petr Bittner

27.07.2014 07:59

Noam_chomsky_petr_bil_k

Noam Chomsky při nedávné návštěvě České republiky. Foto Univerzita Palackého

Noam Chomsky je tichý a nenápadný osmdesátník v tvídovém saku, až staromódní filosof, kulturní kritik a profesor lingvistiky na MIT, přičemž zejména díky teorii jazykových struktur je dost možná nejvýznamnější žijící postavou tohoto oboru vůbec.

Česká republika je zemí, jejíž elitní umělci a intelektuálové mají co do intelektuální tradice na co navazovat a sami tuto „osvícenskou korespondenci“ (vypůjčím-li si slova Petera Sloterdijka) s velikány české historie hrdě připomínají.

Jak je možné, že Chomského návštěva, jež měla být svátkem pro všechny aktivně činné ve veřejném prostoru, vyvolala jen těžko přehlédnutelnou bouři, která rozdělila veřejné spektrum nejen na obligátní levici a pravici, ale ještě významněji na absolutní Dobro a Zlo? Odpověď na tuto otázku v sobě dost možná skrývá odhalení nejednoho zbytnělého traumatu, které česká společnost nosí v podvědomí.

Kde takovou odpověď hledat? Jedním z ideálních vodítek může být nová publikace z edice Politeia s názvem Disident západu, která obsahuje překlady deseti Chomského významných politických esejí, jejichž záběr sahá od sedmdesátých let až po současnost. Tím neuralgický bodem české společnosti, na který Noam Chomsky svou pouhou přítomností tak bolestivě šlápl, je bezpochyby americká zahraniční politika.

Ta je jádrem havlovské lidskoprávní rétoriky, která je nedotknutelným horizontem české postkomunistické diplomacie. Jako by spálené mosty za Sovětským molochem musely nutně uvrhnout českou intelektuální autonomii zcela pod molocha atlantického.

Svoboda
Výbor esejů nabízí čtenáři možnost nahlédnout do Chomského politicky angažované tvorby ve všech jejích významných etapách počínaje americkým válečným tažením v Indočíně, přes kritiku mediálního světa v počátcích korporátního kapitalismu, až ke kritické analýze role intelektuálů a akademiků v západních demokraciích.

Výchozím stanoviskem celé Chomského tvorby zůstává jednoduché přesvědčení, že jádrem lidské přirozenosti je svoboda a že smyslem života je budování takového společenského uspořádání, která umožní tuto přirozenost maximálně kultivovat.

V úvodní eseji Jazyk a svoboda z roku 1970 aplikuje Chomsky teze osvícenských myslitelů od Rousseaua po Kanta a soudobou realitu 20. století. Ukazuje tak, že osvícenské ideály svobody a rovnosti nejenže po francouzské revoluci nedošly naplnění, ale že jich demokratické státy zůstávají pohříchu dlužny.

Chomského kritika Spojených států bývá často označována za neférovou s poukazem na to, že v jiných zemích je demokratický deficit daleko fatálnější. Chomsky však nikdy nepopíral, že žije v zemi s pravděpodobně nejotevřenějšími občanskými právy.

Tento aspekt od začátku používal především k otevřené kritice intelektuálů. Ti by měli právě těchto devíz v daleko větší míře využívat k radikální kritice těch aspektů americké politiky, které se proklamovaným hodnotám zpronevěřují.

Podle Chomského by měl každý intelektuál soustředit svoje snahy především na kultivaci věcí veřejných ve své vlastní domovině. Ani to mu nebránilo stát se ostrým kritikem poměrů v Sovětském svazu, čímž se dokázal vymanit z konzervativní škatulky „ruského špiona“ a „nepřítele demokracie“.

Totalita versus socialismus
Předkládaný výbor obsahuje i krátký text Sovětský svaz versus socialismus z roku 1986, v němž se Chomsky pokouší o oddělení původního socialismu od leninistické a stalinistické praxe. Jelikož byl Chomsky v 80. letech již zavedenou intelektuální celebritou, byl právě tento jeho příspěvek fenomenálním způsobem, jak vnést do veřejného dialogu střízlivý pohled na závěr Studené války.

Chomsky totiž na jednu stranu identifikoval Sovětský svaz jako totalitní zřízení, na druhou stranu však upozornil i na ideologické zneužívání tohoto faktu americkou stranou, která tím, že vkládala rovnítko mezi Sovětský svaz a socialismus, získávala mocný diskursivní nástroj v boji proti všem alespoň vzdáleně socialistickým požadavkům od samosprávních organizací, přes obecnou demokratizaci výroby až k něčemu tak bytostně demokratickému, jako jsou práva pracujících.

Chomského vzkaz americké veřejnosti byl podstatným politickým stanoviskem levicových sil: V Sovětském svazu vládne totalita, nikoli socialismus. Kritika Sovětské praxe nevyčerpává kritiku socialismu, socialistické požadavky zůstávají legitimními i navzdory zlu, které je pod socialistickým názvoslovím pácháno.

Revoluční pnutí šedesátých let prožíval Chomsky nejen jako jeden z nejviditelnějších kritiků války ve Vietnamu, ale pokoušel se rovněž přispět k diskusi o roli akademického prostředí v politických otázkách. Studijní prostředí na amerických univerzitách považuje Chomsky za extrémně konzervativní, v jehož optice se jakákoli veřejná iniciativa jeví jako „studentský extremismus“.

Univerzita podle Chomského slouží primárně jako nástroj reprodukce společenských privilegií, přičemž fenomény jako nárůst školného tento trend pouze umocňují. A jak Chomsky trefně konstatuje: „Je-li někde v některých ze Spojených států amerických také vyšší vzdělání „zdarma“, pak to ve skutečnosti znamená, že se náklad na výchovu vyšších tříd platí z výnosu daní všech poplatníků.“

Chomsky dále v eseji Funkce univerzity v období krize z roku 1969 nabízí kupříkladu i řadu konkrétních ukázek, jak americké školství poloviny minulého století zakotvuje ve svých osnovách ideologická vyprávění o genocidě původního obyvatelstva.

Chomského analytická metoda politického bádání se soustřeďuje v empiricky mimořádně poctivé dekonstrukci některých klíčových termínů, jimiž americká vláda obhajuje jak vnitrostátní tak globální aktivity. V tomto směru byla zásadním momentem Chomského podpora Daniela Ellsberga při zveřejnění tzv. Pentagon Papers, utajovaných strategických dokumentech americké administrativy o válce ve Vietnamu.

Chomsky analyzuje pojmy jako „národní zájem“, v jehož nitru nachází v zásadě zájem třídní, či koncept „chyby“ jako univerzální a „společensky neutrální kategorie, jejímž prostřednictvím američtí konzervativci tím, že uznají dílčí omyly zahraniční politiky, zachovají nenapadnutelný status samotného amerického imperialismu“.

Studená válka
Jedním z životních témat Noama Chomského je Studená válka. V nejrozsáhlejší studii publikace, eseji nazvané Studená válka: fakta a fantazie a publikované krátce po rozpadu SSSR, se Chomsky pokouší o střízlivý rozbor konceptu Studené války a jeho příčin i důsledků pro obě impéria.

Studenou válku Chomsky kromě důkladné historické kontextualizace analyzuje především jako „ideologický konstrukt“, s jehož pomocí dokázala americká vláda několik dekád překračovat demokratické mantinely jak ve vnitřních záležitostech, tak pře obhajobě svých zahraničních misí: veškeré přešlapy amerických vlád či armád bylo desítky let možné obhájit poukazem na mimořádné nebezpečí, které na americký sen číhá za Uralem, a které se v rámci svého démonického plánu neštítí zaútočit na demokratické zájmy vyspělého světa ve chvíli, kdy západ byť jen naznačí svou slabost.

Chomsky si všímá, že v dobách největšího napětí mezi oběma mocnostmi, definovala americká politická reprezentace vůdce v zemích svého potenciálního vlivu pouze dvojím způsobem: První byli „bolševici“. Takto byl onálepkován každý vladař, který alespoň částečně vzdoroval americkému imperiálnímu zájmu. Všichni ostatní byli „umírnění“. Do této kategorie vměstnala americká válečná propaganda jakkoli fašistického uzurpátora, jenž projevil dobrou vůli vůči požadavkům amerického kapitálu.

V tomto ohledu se jedná o reziduum staré politiky Spojených států vůči evropskému fašismu 20. a 30. let. Americký strach z bolševické revoluce byl tak obrovský, že političtí stratégové neváhali vměstnat Mussoliniho do oblíbené kategorie „umírněných“ a Roosevelt o něm dokonce hovořil jako o „italském gentlemanovi“. To vše díky tomu, že se mu (navzdory „demokratickým úchylkám“) dařilo pevně svázat italské obyvatelstvo a postavit rozhodnou hráz hrozící bolševizaci.

V době, kdy posiloval svou moc Hitler, dospělo americké ministerstvo zahraniční k přelomovému principiálnímu závěru, že „fašismus je slučitelný s americkými ekonomickými zájmy“. Fašismus se stal hrozbou až ve chvíli, kdy ohrožoval ekonomické zájmy USA. Americký postoj se stal základním stavebním kamenem světového antikomunismu „přes mrtvoly“; hráz bolševismu bylo možné stavět i z nevinných obětí.

Je nutným důsledkem takto projektované reality, že v čele seznamu „umírněných“ stanul na začátku druhé světové války i sám Adolf Hitler. Termín „komunista“ přežil díky Studené válce celé dvacáté století v pozici hlavního strašidla, přestože v americkém prostředí fungoval jako prázdný signifikant, který mohl vždy dle potřeby zahrnovat „odborářské předáky, rolnické organizátory, lidskoprávní aktivisty nebo kněží, kteří organizují autonomní skupiny, stejně jako další jedince se špatnými prioritami“.

Závěr studie z roku 1992 je jednoznačný: dá se očekávat, že Sovětské impérium vystřídá na pozici argumentu pro americkou politiku jiný strašák, a že zahraniční aktivity Spojených států zůstanou beze změny. Dnes je již evidentní, že novou hrozbou pro americký sen se stal „terorismus“ zejména ve své „radikálně islamistické“ podobě. Posledních dvacet let amerických zahraničních operací dávají Chomského slovům zapravdu. Chomsky se pokouší ukázat, že ač pod hlavičkou různých vnějších nepřátel, sleduje administrativa Spojených států stále stejné zájmy.

Důležitým faktorem americké zahraniční politiky je vliv zahraničních investic a pohyb amerického kapitálu. Chomsky ukazuje, že Spojené státy při svých zahraničních operacích v uplynulých dekádách sice ve většině případů jednaly právě v zájmu amerického korporátního kapitálu; několikrát však musely krátkodobé ekonomické zájmy konkrétních korporací ustoupit doktríně, kterou Chomsky v americké strategii odhaluje jako nejvyšší: tou je doktrína „zabezpečení obecnějších zájmů amerického kapitalismu“.

Americkým kapitalismem nazývá Chomsky ekonomický systém, jenž udržuje dominantní postavení Spojených států. Důkazy imperiálních motivů americké zahraniční politiky, které Chomsky ve svých textech komentuje, jsou v západním prostředí často považovány za „radikální“, přestože vyslovují zcela triviální závěr: Spojené státy jednají podle stejných motivů jako ostatní globální mocnosti.

Demokracie a média
Nedílnou součástí konstrukce americké globální hegemonie jsou média. I jejich vývoj se od 80. let dostal do středu zájmu Chomského bádání. V eseji Demokracie a média z roku 1989 se Chomsky zaměřuje na trendy největších mediálních subjektů druhé poloviny 20. století.

Kromě vztahu jednotlivých vládních administrativ k „sedmé velmoci“ si všímá i kapitalizace médií samotných v důsledku jejich vývoje uvnitř kapitalistických demokracií. Média se stávají korporacemi současně s nárůstem vlivu korporátní inzerce. Podle Chomského současně s tímto procesem ztrácí média svůj původní záměr a stávají se pouhou součástí v dobře namazaném stroji na akumulování kapitálu.

Média závislá na korporátním kapitálu postupem času plodí kastu privilegovaných novinářů, kteří se poslušně zařadí mezi elity z ostatních oborů. Centralizace médií v kapitalistické demokracii je podle Chomského v zásadě antidemokratická. Korporativizace konkrétního média je totiž důsledkem procesu, v němž médium zvolilo cestu konformity za bohatou korporátní úplatu, a vzdalo se poslání hlídacího psa demokracie, neboť konfrontace moci naopak přináší vysoké finanční náklady a postupný zánik.

Jako soukromý subjekt si médium nesmí dovolit znepřátelit velký kapitál, neboť pouze pečlivá výchova „korporátních zákazníků“ tomuto médiu umožní přežít další rok ze štědrých korporátních příspěvků. Největší americká média se v důsledku těchto procesů podle Chomského proviňují „liberální tendenčností“, která je diskursivním mantinelem státně-korporátní ideologie.

Jako disident si Chomsky odjakživa počínal i v otázce Izraelsko-palestinského konfliktu. Od začátku odsuzuje počínání administrativy Spojených států, která Izrael štědře financuje a dlouhodobě hájí jeho válečné zločiny na půdě OSN. Chomského přístup je přínosný zejména proto, že zdůrazňuje politickou rovinu celého konfliktu.

Všechny spekulace o židovském spiknutí, palestinském bezdůvodném terorismu nebo o prosté nesnášenlivosti mezi židovskou a arabskou kulturou zastiňují skutečné mocenské zájmy USA: v době ztenčujících se zásob ropy je totiž Izrael pro Spojené státy klíčovým spojencem v blízkovýchodním regionu.

Chomsky na několika příkladech ukazuje, jakými specifiky oplývá americké pojetí demokracie, a jak se toto pojetí dostává do konfliktu s všeobecným pojetím demokracie zejména v zemích, které leží v poli amerického strategického zájmu. Příkladem může být vývoj na Haiti, původně francouzské kolonii, jež se v 80. minulého století stala laboratoří neoliberálních rejdařských experimentů Reaganovy administrativy.

Disident západu je unikátním souborem Chomského textů seřazených tak, aby byla jasně čitelná autorova snaha formulovat až zarážející paralely imperiální politiky Spojených států napříč historií jejich administrativy od Johna Q. Adamse přes Woodrowa Wilsona až k Georgi W. Bushovi a Baracku Obamovi.

Chomsky v eseji nazvané Rok 514: Globalizace pro koho? z roku 2006 hledá možné příčiny toho, proč se v 18. století dosud nejbohatší kolonie propadla v moderní éře až na post nejchudší země na západní polokouli. Všímá si mimo jiné toho, jak se v průběhu politických erupcí na Haiti bizarně měnil přístup Spojených států k haitským imigrantům: V roce 1990 proběhly na Haiti první demokratické volby.

Spojené státy měly svého kandidáty v bývalém zaměstnanci Světové banky, Marco Bazinovi, jehož rovněž vydatně podporovaly haitské elity. Drtivým vítězem se však stal populista Jean-Bertrand Aristide. Do té doby Haiťané prchali do USA před americkým kapitálem živenou diktaturou prezidenta Duvaliera a Američané je (navzdory mezinárodním úmluvám) posílali pěkně zpátky.

Po Aristidově vítězství imigrace Haiťanů do USA klesla, neboť na Haiti vládl demokraticky zvolený kandidát. Pokud už někdo emigroval do USA, byl však od té doby přijat s otevřenou náručí, utíkal totiž před „demokratickou vládou, proti které se Amerika postavila, na rozdíl od ničemné diktatury, kterou dříve podporovala“.

Libertariánský socialista

Ve všech svých kritických esejích vychází Chomsky z konzistentního politického přesvědčení, které čerpá s anarchismu, anarchosyndikalismu a socialismu. Sám Chomsky svou pozici nazývá „libertariánským socialismem“ v protikladu jak k anarchokapitalismu, tak k státnímu socialismu.

Svou pozici, jejíž počátky nachází už u kořenů liberalismu, podepírá jmény jako Rocker, Marx, Bakunin, von Humboldt či de Santillan, výmluvně shrnuje v eseji Poznámky o anarchismu z roku 1970. Chomsky tvrdí, že anarchistická pozice je mimořádně tvůrčím historickým trendem, a že díky svému přísnému vztahu k žité realitě individuí netrpí neduhy klasického liberalismu, který postuluje svobodu jen jako formální filosofický koncept a naráží proto na realitu kapitalistických výrobních vztahů.

Chomsky si svou politickou pozicí mimo politický mainstream takticky udržuje takové postavení, které mu umožňuje pracovat zcela nezávisle s empirií a bez omezení kritizovat jakoukoli mocnost, která se svými deklaracemi této empirii zpronevěřuje. V nejobecnější rovině lze Chomského anarchistickou pozici označit spolu s Rudolfem Rockerem za osvícenskými ideály motivované sjednocení socialismu s liberalismem.

Chomsky nevyvolává vášně fakty, která zmiňuje, ale právě tím, že je zmiňuje. Právě tímto osudem patří v určité rovině k mezinárodní tradici disentu; v té rovině, v níž disident říká nahlas, co si ostatní jen myslí. Pokud chce člověk porozumět podstatě celoživotního úsilí Noama Chomského, musí se pečlivě věnovat jeho tvorbě.

Chomského návštěva malé postkomunistické země uprostřed Evropy vyvolala v určitých koutech společnosti pobouření. Asi proto, že pevně zakořeněné atlantické modelování světa jako věčného zápasu západního Dobra s východním Zlem dosud nenarazilo na osobnost světového formátu, která by je přímo na „Havlově půdě“ zpochybnila.

Disident západu je kniha, která rovněž pobuřuje; pokud si totiž žaludek navykne na ideologickou kašičku pohádkového pólování světa, těžko pak tráví tvrdá fakta, která tyto póly ruší. Není potřeba s Chomskym bezvýhradně souhlasit v jeho politických stanoviscích, není potřeba bezvýhradně sdílet jeho úsečnou jízlivost v některých otázkách mezinárodní politiky.

V kontextu současného kritického zhodnocování české (čistě „atlanticky“ orientované) lidskoprávní doktríny může však překlad Chomského esejů i přesto posloužit kritickému myšlení jako autentický záznam toho, že nejen Východ se dopouští špatných věcí, a že je třeba hledat univerzálnější referenční body při výkladu principů globální spravedlnosti.


A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 27.Července 2014, 18:41:7

Chomsky není sedmdesátník, je mu 83. Haitský president se nejmenoval Jean-Bertrand Aristido, ale Jean-Bertrand Aristide. To jen namátkou.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Chomsky - 85 let Pondělí, 28.Července 2014, 11:53:33

Narodil se 7.12.1928.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 28.Července 2014, 12:15:9

Už to opravili, Aristida i sedmdesátníka, s tím 83 jsem se opravdu překlepl i když jsem si datum narození ověřoval.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.