Noamova Amerika
Petr BittnerV kontextu současného kritického zhodnocování české lidskoprávní doktríny může kniha Noama Chomského Disident Západu posloužit kritickému myšlení jako autentický záznam toho, že nejen Východ se dopouští špatných věcí.
Noam Chomsky je tichý a nenápadný osmdesátník v tvídovém saku, až staromódní filosof, kulturní kritik a profesor lingvistiky na MIT, přičemž zejména díky teorii jazykových struktur je dost možná nejvýznamnější žijící postavou tohoto oboru vůbec.
Česká republika je zemí, jejíž elitní umělci a intelektuálové mají co do intelektuální tradice na co navazovat a sami tuto „osvícenskou korespondenci“ (vypůjčím-li si slova Petera Sloterdijka) s velikány české historie hrdě připomínají.
Jak je možné, že Chomského návštěva, jež měla být svátkem pro všechny aktivně činné ve veřejném prostoru, vyvolala jen těžko přehlédnutelnou bouři, která rozdělila veřejné spektrum nejen na obligátní levici a pravici, ale ještě významněji na absolutní Dobro a Zlo? Odpověď na tuto otázku v sobě dost možná skrývá odhalení nejednoho zbytnělého traumatu, které česká společnost nosí v podvědomí.
Kde takovou odpověď hledat? Jedním z ideálních vodítek může být nová publikace z edice Politeia s názvem Disident západu, která obsahuje překlady deseti Chomského významných politických esejí, jejichž záběr sahá od sedmdesátých let až po současnost. Tím neuralgický bodem české společnosti, na který Noam Chomsky svou pouhou přítomností tak bolestivě šlápl, je bezpochyby americká zahraniční politika.
Ta je jádrem havlovské lidskoprávní rétoriky, která je nedotknutelným horizontem české postkomunistické diplomacie. Jako by spálené mosty za Sovětským molochem musely nutně uvrhnout českou intelektuální autonomii zcela pod molocha atlantického.
Svoboda
Výbor esejů nabízí čtenáři možnost nahlédnout do Chomského politicky angažované tvorby ve všech jejích významných etapách počínaje americkým válečným tažením v Indočíně, přes kritiku mediálního světa v počátcích korporátního kapitalismu, až ke kritické analýze role intelektuálů a akademiků v západních demokraciích.
Výchozím stanoviskem celé Chomského tvorby zůstává jednoduché přesvědčení, že jádrem lidské přirozenosti je svoboda a že smyslem života je budování takového společenského uspořádání, která umožní tuto přirozenost maximálně kultivovat.
V úvodní eseji Jazyk a svoboda z roku 1970 aplikuje Chomsky teze osvícenských myslitelů od Rousseaua po Kanta a soudobou realitu 20. století. Ukazuje tak, že osvícenské ideály svobody a rovnosti nejenže po francouzské revoluci nedošly naplnění, ale že jich demokratické státy zůstávají pohříchu dlužny.
Chomského kritika Spojených států bývá často označována za neférovou s poukazem na to, že v jiných zemích je demokratický deficit daleko fatálnější. Chomsky však nikdy nepopíral, že žije v zemi s pravděpodobně nejotevřenějšími občanskými právy.
Tento aspekt od začátku používal především k otevřené kritice intelektuálů. Ti by měli právě těchto devíz v daleko větší míře využívat k radikální kritice těch aspektů americké politiky, které se proklamovaným hodnotám zpronevěřují.
Podle Chomského by měl každý intelektuál soustředit svoje snahy především na kultivaci věcí veřejných ve své vlastní domovině. Ani to mu nebránilo stát se ostrým kritikem poměrů v Sovětském svazu, čímž se dokázal vymanit z konzervativní škatulky „ruského špiona“ a „nepřítele demokracie“.
Totalita versus socialismus
Předkládaný výbor obsahuje i krátký text Sovětský svaz versus socialismus z roku 1986, v němž se Chomsky pokouší o oddělení původního socialismu od leninistické a stalinistické praxe. Jelikož byl Chomsky v 80. letech již zavedenou intelektuální celebritou, byl právě tento jeho příspěvek fenomenálním způsobem, jak vnést do veřejného dialogu střízlivý pohled na závěr Studené války.
Chomsky totiž na jednu stranu identifikoval Sovětský svaz jako totalitní zřízení, na druhou stranu však upozornil i na ideologické zneužívání tohoto faktu americkou stranou, která tím, že vkládala rovnítko mezi Sovětský svaz a socialismus, získávala mocný diskursivní nástroj v boji proti všem alespoň vzdáleně socialistickým požadavkům od samosprávních organizací, přes obecnou demokratizaci výroby až k něčemu tak bytostně demokratickému, jako jsou práva pracujících.
Chomského vzkaz americké veřejnosti byl podstatným politickým stanoviskem levicových sil: V Sovětském svazu vládne totalita, nikoli socialismus. Kritika Sovětské praxe nevyčerpává kritiku socialismu, socialistické požadavky zůstávají legitimními i navzdory zlu, které je pod socialistickým názvoslovím pácháno.