Česká televize se co do množství pořadů k výročí vzniku samostatné Československé republiky vyznamenala. Připravila množství dokumentů, věnovaných důležitým osobnostem historie, celý seriál o legiích a legionářích i o Obecním domě v Praze.

Úhel pohledu byl oslavný i lidový (jako v cyklu Průšvihy První republiky), reprízovalo se, co bylo vytvořeno už dříve (díl Českého století scenáristy Pavla Kosatíka a režiséra Roberta Sedláčka Veliké bourání s Martinem Hubou jako Masarykem). Vrcholem dramatické tvorby byl dvojdílný film Rašín.

Osobností Aloise Rašína byl zaujat režisér Jiří Svoboda natolik, že natočil ještě dokumentární film Rašínova rodina. K obojímu si také sám napsal scénář. Jestli však dokumentární tvorba nejrůznějších pořadů a seriálů na dané téma vykazovala solidní spektrum různých přístupů, film i dokument Rašín byly esencí starobylosti.

Do role Aloise Rašína v hraném filmu obsadil režisér Svoboda Ondřeje Vetchého, snad kvůli jeho profilu s ostrým nosem. Jinak však herecké ztvárnění neřeklo o Rašínovi nic podstatného. Díky hercově fyzis vytrénovaného svalovce Schwarzeneggerova střihu vynikla (snad) Rašínova fyzická zdatnost, díky níž měl zřejmě (podle filmu) vydržet útrapy věznění.

Ale vůbec nemohl představitel s takovým tělem věrohodně zahrát člověka zmučeného hladem a vězením a také celkem obtížně uvěřitelný byl pozdější profil nesmiřitelného až asociálního správce financí, kterému zřejmě vlastní přežití útrap vězení sebralo schopnost vcítění do strádání jiných, včetně válečných veteránů. A protože by to bylo těžko uvěřitelné, tak to ve filmu ani není.

Rašín byl představen jako milující a milovaný manžel a otec, a aby film (snad!) nebyl tak staromódní, viděli jsme i postelovou scénu, při níž obzvlášť vyniklo svalstvo jeho představitele (jaké Rašín rozhodně mít nemohl). Mnoho filmového času bylo věnováno nadšenému nebo zoufalému líbání Rašína s jeho manželkou (Zuzana Stivínová) a vášnivému (nebo zoufalému) šeptání jeho přezdívky Věko, přičemž jsme nepochopili, proč mu manželka tak říká.