Několik televizních příspěvků k výročí republiky

Česká televize připravila k říjnovému výročí řadu pořadů, mezi nimi i dvojdílný film Rašín a dokudrama Rašínova rodina. Autor se však zřejmě nedokázal vyhnout pokušení vystavět známé historické osobnosti sentimentální pomník.

Česká televize se co do množství pořadů k výročí vzniku samostatné Československé republiky vyznamenala. Připravila množství dokumentů, věnovaných důležitým osobnostem historie, celý seriál o legiích a legionářích i o Obecním domě v Praze.

Úhel pohledu byl oslavný i lidový (jako v cyklu Průšvihy První republiky), reprízovalo se, co bylo vytvořeno už dříve (díl Českého století scenáristy Pavla Kosatíka a režiséra Roberta Sedláčka Veliké bourání s Martinem Hubou jako Masarykem). Vrcholem dramatické tvorby byl dvojdílný film Rašín.

Osobností Aloise Rašína byl zaujat režisér Jiří Svoboda natolik, že natočil ještě dokumentární film Rašínova rodina. K obojímu si také sám napsal scénář. Jestli však dokumentární tvorba nejrůznějších pořadů a seriálů na dané téma vykazovala solidní spektrum různých přístupů, film i dokument Rašín byly esencí starobylosti.

Do role Aloise Rašína v hraném filmu obsadil režisér Svoboda Ondřeje Vetchého, snad kvůli jeho profilu s ostrým nosem. Jinak však herecké ztvárnění neřeklo o Rašínovi nic podstatného. Díky hercově fyzis vytrénovaného svalovce Schwarzeneggerova střihu vynikla (snad) Rašínova fyzická zdatnost, díky níž měl zřejmě (podle filmu) vydržet útrapy věznění.

Ale vůbec nemohl představitel s takovým tělem věrohodně zahrát člověka zmučeného hladem a vězením a také celkem obtížně uvěřitelný byl pozdější profil nesmiřitelného až asociálního správce financí, kterému zřejmě vlastní přežití útrap vězení sebralo schopnost vcítění do strádání jiných, včetně válečných veteránů. A protože by to bylo těžko uvěřitelné, tak to ve filmu ani není.

Rašín byl představen jako milující a milovaný manžel a otec, a aby film (snad!) nebyl tak staromódní, viděli jsme i postelovou scénu, při níž obzvlášť vyniklo svalstvo jeho představitele (jaké Rašín rozhodně mít nemohl). Mnoho filmového času bylo věnováno nadšenému nebo zoufalému líbání Rašína s jeho manželkou (Zuzana Stivínová) a vášnivému (nebo zoufalému) šeptání jeho přezdívky Věko, přičemž jsme nepochopili, proč mu manželka tak říká.

2184236-galerie-film_035Alois Rašín ztvárněný Ondřejem Vetchým nebyl ve filmu příliš uvěřitelný. Foto Česká televize

Z politického působení Aloise Rašína nebylo kromě jeho všeobecné rozhodnosti a nesmiřitelnosti zřejmé skoro nic. V tomto filmu byla o něco zdařileji předvedena postava Karla Kramáře v podání Miroslava Donutila, i když ani tady jsme se nevyhnuli sentimentu i směšné ilustraci ve scénách s jeho ruskou manželkou (Lenka Vlasáková).

Mnoho minut vzácného filmového času bylo vyplýtváno na otravné a nepřípadné intimní scény (včetně smrtelného chroptění postřeleného ministra financí). A neodpustitelným nedostatkem filmu, pojednávajícího o politických představitelích, jejichž silnou zbraní byla v době, kdy se ještě řečnilo bez mikrofonu, rétorika, je fakt, že představiteli titulní role není pořádně rozumět.

Uvěřitelnější dokumentární drama Rašínova rodina?
Nespokojena s dramatickým zpracováním doufala jsem, že dokument Rašínova rodina bude lepší – ale protože ho natočil stejný scenárista a režisér, mnoho se nelišil. Jiřího Svobodu očividně a osudově zaujala soudržnost a vzájemná láska členů Rašínovy rodiny.

Do role komentátorky dokumentu obsadil Rašínovu pravnučku Karolinu Breitenmoser-Stransky, která od roku 1968 žije ve Švýcarsku. Své role se zhostila věcně a sympaticky civilně. Ale řekla toho vlastně málo. Z pořadu jsme se dozvěděli, že Věko byla Rašínova studentská přezdívka, ale to není tak důležité.

Dokument měl podobu, které se říká „dokudrama“, to znamená, že měl současnou linii (průvodkyně a komentátorky), dokumentární složku, reprezentovanou rodinnými fotografiemi a dobovými filmovými záběry (včetně ovšem záběrů ze Svobodova vlastního filmu, které dokumentární nejsou) a hranou složku, kdy jednotliví protagonisté jsou představováni herci.

Rašínem byl tentokrát méně hvězdný, ale uvěřitelnější Luboš Veselý, jeho milující (a postupně zestárnuvší) manželkou Tereza Hofová, v komentáři jsme se dozvěděli konečně něco o tom, co Rašínova reforma československých financí přinesla i způsobila.

Ale bylo to řečeno v jedné větě komentátorkou Karolinou Breitenmoser-Stransky, která (to by od ní ani nikdo nežádal) neprobírala různé aspekty Rašínovy politiky po vzniku republiky, a zejména ne to, co vyvolalo odpor značné části obyvatelstva. Portrét Rašínovy osobnosti zůstal tedy jednostranný a vlastně shodný s hraným filmem.

Druhá část dokudramatu Rašínova rodina byla věnována synu Ladislavovi, který se rovněž stal právníkem a poslancem parlamentu a ponechal si národně demokratické konzervativní názory. V podání (tentokrát přesvědčivém) herce Kajetána Písařovice jsme vyslechli několik jeho projevů a nahlédli do opět velmi šťastného rodinného života.

Ladislav Rašín spoluzaložil Výbor na obranu republiky a angažoval se v převezení ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic (které spadly po Mnichovu do Říše) do Prahy. Byl zatčen gestapem, odsouzen k smrti, vězněn na několika místech a nakonec zemřel v káznici ve Frankfurtu nad Mohanem v březnu 1945, krátce před osvobozením Frankfurtu americkou armádou.

Politické texty včetně vlastní obhajoby před soudem stejně jako sevřené čelisti a perfektní rétorika hereckého představitele Ladislava Rašína dokázaly podtrhnout i poněkud vyložit zarputilou povahu Rašínova rodu i zpátky k otci Aloisi Rašínovi. Dokument byl tedy proti hranému filmu věcnější, ani zde se ale autor a režisér nedokázal vymanit z nekritického obdivu k jednomu z mužů 28. října.

To hlavní drama – tedy rozpor mezi dobrými úmysly a problematickými následky, vedoucími až k tragédii, se ovšem s tímto přístupem nekoná a výsledkem je sentimentální pomník. A pokud jde o obsazení titulní role hraného filmu Ondřejem Vetchým, projevil režisér Jiří Svoboda nesoudnost. Dramaturgie České televize v tomto ohledu byla nepochopitelně bezmocná.

Moderní dokumentaristická práce
Jeden z pořadů České televize se mi velmi líbil právě svou věcností, ale i humorem a intelektuálním vtipem. Byl to dokument Jak se boří monarchie, který šel na ČT2 v úterý 23. října.

Historikové Dagmar Hájková a Pavel Helan v něm cestují po různých místech v Čechách i v Evropě, na kterých T. G. Masaryk pracoval od vypuknutí 1. světové války až do jejího konce ve prospěch ustavení Československé republiky.

Obejdeme se bez herecky představovaných osobností, oba průvodci nás vedou prostřednictvím svých komentářů a citací archivních dokumentů na návštěvu ke kolegům zejména v Masarykově ústavu AV i k těm z evropských zemí. Věc působí autenticky, do značné míry improvizovaně (setkání a s nimi spojená překvapení nevypadají jako zinscenovaná), pořad vyjadřuje úctu k dílu zakladatele státu a jeho spolupracovníků, ale nesochá pomník ani nepíše sentimentální román.

Představuje nám Masaryka a jeho spolupracovníky prostřednictvím vzácných archivních dokumentů věcně, ale nikoli suše a v některých momentech překvapivě. Na pořadu se podílela celá řada spolupracovníků, celek je dílem Zdeňka Pojmana, kterého tu velmi ráda uvádím jako příklad moderní dokumentaristické práce.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.