Deník Referendum Domov

Ráda se dívám v televizi na dramatickou tvorbu a poměřuji její kvalitou úroveň celého média. Vysloveně mě baví, jak scenáristé televizních filmů, seriálů, detektivek a dramatizací reflektují současnou realitu, a mám radost, když vidím, že jsou si vědomi jisté odpovědnosti za atmosféru ve společnosti. Je to často schéma, ale vždyť televizní seriál nebo detektivka nepředstírají, že jsou velkým uměním. Jsou ale každopádně uměním velmi vlivným.

Báječným zážitkem dnes už pro pamětníky je seriál s poručíkem Colombem. Nejen kvůli Peteru Falkovi, ale i kvůli jeho dabérovi Dalimilu Klapkovi (slavnější Petr Haničinec byl mnohem slabší a navíc v tom dabingu šišlá). Colombovo opakované vítězství nad podlým boháčem, který jím pohrdá už rovnou kvůli jeho autu, baloňáku, jeho nejapným otázkám a řečem o manželce je předem dané, ostatně vidíme, jak ke zločinu došlo, a přesto nás to baví sledovat (mě tedy také kvůli přehlídce módy a reálií 70. let v Los Angeles).

Podařilo se vytvořit dokonalý identifikační vzor, postavu, která svou vysokou inteligenci a hlubokou humanitu obléká do ošumělého kabátu a buranské neodbytnosti, jejíž trapnost zesiluje četnými omluvami a obdivnými výroky na adresu majetku, interiéru, auta, manželky, dovedností vraha (o němž to už víme). Jak je to povzbudivé a geniální a zopakovat se to nedá!

Já na tom ale vždy znovu obdivuji geniální nápad, jak bez explicitních proklamací dát v masovém médiu na vědomí, že společnost je třídně rozdělená, že prostota je ctnost a s bohatstvím se pojí pýcha. Moc by mě zajímala studie, která by sdělila, jaký vliv na obecné vědomí tenhle slavný krimiseriál a jeho protagonista v 70. letech 20. století v USA měly.

Velice podobně, byť ne s tak hvězdným výsledkem, si počíná scénáristický team nejpopulárnějších detektivek německé veřejnoprávní televize ARD Tatort – Místo činu. Některé z nich jsme v naší televizi viděli, v současnosti se ale už jen reprízují díly staré, i když i na těch se fenomén společenského odrazu v mainstreamové kultuře dá sledovat. Policisté z tohoto seriálu jsou obyčejní lidé s všelijakými soukromými problémy, často jsou to ženy, významnou roli hraje únava, bezradnost, anti-estetika městských bezútěšných čtvrtí, průmyslových měst, překladišť a přístavů.

Zásadní etika těchto – jistě ne realistických, ale ze skutečných případů vycházejících případů – (protože tolik zločinů by si nikdo nevymyslel) – že viníkem nikdy není někdo, kdo je úplně na dně společenské hierarchie. Může být do případu zapleten, může být k něčemu zneužit, ale nikdy není tím hlavním padouchem. Prostě proto, že taková je zodpovědnost veřejnoprávního média, nepřisluhovat mocným a nekopat do slabších.

Naše detektivky, ale aspoň ty ve veřejnoprávní televizi, tuhle etiku respektují také. Zatím však ještě žádný tým nedokázal vytvořit přesvědčivého hrdinu – v tomhle případě detektiva – který by nebyl ani hezký ani dokonalý, měl plnou hlavu starostí a žil v neutěšeném kraji, a přes všechny své chyby měl plné divákovy sympatie. A hlavně souznění s jeho situací. U nás to nakonec musí být trochu tajemný, vzdělaný a téměř navenek dokonalý Ivan Trojan nebo Ondřej Vetchý, dva idoly, každý pro jiné publikum, ale důležité je, že idoly.

Šťastné údolí
Aspergerovým syndromem poznamenaná Saga Norén z dánsko-švédského Mostu nebo Katherine Cawoodová z britského Šťastného údolí žádnými idoly nejsou. Jedna ukazuje, jak vysoká inteligence bez náležité emocionální podpory působí potíže a komplikuje život tomu, kdo je takovými vlastnostmi vybaven. Druhá zobrazuje samostatnou pracující ženu, suverénní profesionálku, babičku ve věku, kdy má stále potřebu žít své ženství, truchlící a neúspěšnou matku.

Obyčejná policistka, která to nevzdá. Foto Česká televize

Seriál britské BBC Šťastné údolí, kde je hrdinkou policistka Catherine Cawoodová, bez opěrných pomůcek výstředních vlastností hrdiny, je podle mého mínění obdivuhodné dílo. Catherine poznáváme jako obyčejnou, nijak hezkou ženu středních let. Ve dvou sériích, které šly v naší televizi, vede zejména boj s deprivantem, který jí znásilnil dceru a ta pak, když se jí narodilo dítě, spáchala sebevraždu.

Tommy Lee Royce je velmi pohledný mladík (a populární herec v opravdu odporné roli), dokáže svádět nejen ženy, ale i svého syna, když na něj přijde, je to nebezpečný, docela inteligentní, úplně bezcitný a osobnostně deformovaný zločinec, který vůbec žádný smysl pro morální kategorie nemá. Už tenhle rozvrh – unavená, nepohledná, stárnoucí policistka a grázl s tváří jako anděl!

Název Šťastné údolí je nejvýše ironický, v tom konci Anglie, kde se to odehrává, není šťastný nikdo (název ostatně souvisí s drogovou problematikou, kterou otevírá v expozici). Oblast se potýká s projevy globálního kapitalismu, vše tradiční je v rozkladu, město je nehezké, krajina by byla krásná, kdyby v ní nebylo tolik ohavných sociálních jevů, životy lidí jsou všední a utrmácené. Catherine má sestru, která se potýká s alkoholem, exmanžela, který se odmítl starat o dítě jejich zemřelé dcery a odešel za jinou, a hlavně vnuka Ryana, který má geny svého otce a pokud jde o jeho vývoj, jsou největší důvody k obavám. Které chlapec svými projevy a chováním nikterak nerozptyluje.

Catherine to nevzdá, i když má s vnukem konflikty, i když je sama, i když ji zločinec při zásahu málem zabije. I když nemá žádnou podporu svých nadřízených (což je ovšem moment, který k mainstreamové detektivce patří, byť už by to taky mohl někdy někdo otočit jiným směrem), i když se inteligentnímu, ale morálně invalidnímu Tommymu Lee Royceovi podaří s pomocí jedné zakomplexované učitelky obrátit Ryana na svou stranu.

Je to obyčejná ženská, která není lepší než chlapi kolem, která ani není bůhvíjak ušlechtilá, prostě ji žene čirá lidská nenávist k někomu, kdo strašně ublížil její dceři. A druhá věc, která ji pohání, je vůle ochránit vnuka Ryana, postarat se o něj, vychovat ho, ať už to dopadne jakkoliv. Catherine je ale dost profesionální na to, aby osobní neštěstí nepřeměnila v osobní pomstu (i když s tím pokušením musí bojovat).

Nejen že má seriál skvělou hrdinku, má také skvělou představitelku Sarah Lancashirovou. A především scenáristku Sally Wainwrightovou.

Závody v pitvoření
Po prezidentské volbě se vede mnoho úvah o tom, jak jsme zanedbali venkov a jak toho využil Miloš Zeman ke svému vítězství. Já mám na to i televizní teorii: lidé na venkově, kteří, (nevím, jestli si to vedení našich televizních stanic uvědomují) – opravdu jsou co do kulturní nabídky závislí na televizi – jsou tak dlouho zásobováni nejrůznějšími zábavnými pořady, kde se všichni pitvoří a předhánějí (i dříve respektu hodní herci) ve vymýšlení nepředstavitelných hovadin, kde v zábavných talk show na sebe lidé štěkají a lehce se urážejí (tuhle jsem sledovala Karla Šípa a nevěřila vlastním očím, jak vystupuje jako sexistický dědek), kde v sitcomech jsou všichni nějak blbí a všechno to jeví známky nulové inscenační péče a otravné scénografie a děje, ve kterém o nic nejde – promiňte, začnu novou větu.

Lidé na venkově, závislí co do nabídky dramatického žánru a zábavného žánru na televizi – jsou zpracováni k tomu, že není třeba nic brát vážně. Že život je jako sitcom, není to skutečné, nic z toho neplyne, nikdo nenese následky, a podle toho se zachovají i při tak zásadním politickém aktu, jako jsou volby. Debata kandidátů je ve stejné pozici jako nějaká Partička nebo Show Jana Krause a nějak zapomeneme, že požadavek na osobu, která nás má reprezentovat, by snad měl mít jiné nároky.

Postavy ze Šťastného údolí nejsou žádné vzory, moc ten život nezvládají a mají mnoho trápení. Některé, jako třeba kolega detektiv z druhé série, se do trápení zaplete tak dalece, že se stane vrahem. V díle pro nejširší diváckou obec BBC 1 se ale podařilo stvořit identifikační vzor pro diváky, kteří to mají podobně těžké, podařilo se je povzbudit a připomenout, na čem v životě opravdu záleží. Obyčejní lidé tady mají veškerou důstojnost (a je skoro už protivné připomínat, že hrdinkou i scénáristkou je žena) a masové médium dává najevo, že na ně myslí.

Ani by nevadilo, že jsme nic takového u nás nevytvořili, stačí, že ČT seriál koupila a opatřila dabing (mimochodem, překvapivá Zlata Adamovská jako český hlas Catherine). Ale proč se to musí vysílat až v noci, zatímco ve 20:00 jde obehraná repríza, to člověk nepochopí.

Většina obyvatel České republiky žije svůj život na periférii, ať už ve velkoměstě, nebo na venkově. Je nejen potřebné, ale vrcholně zajímavé se tím zabývat. Dramatická tvorba středního proudu má schopnost vytvářet identifikační typy a pracovat s nimi ku prospěchu společnosti. S tím souvisí poctivé vytváření jejího co možná spravedlivého obrazu (v mainstreamu může být dokonce i trochu zjednodušený). Morální souřadnice jsou při tom nutnou podmínkou. Intelektuálské provokace tu nemají místo. Když se to umí, je to napínavé a zábavné stejně jako blbosti, které tak marnotratně vysíláme s předpokladem, že to lidé chtějí.