Rada pro rozhlasové a televizní vysílání upozornila Českou televizi na porušení jednoho z ustanovení zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Toho se ČT dopustila v prosinci 2017 odvysíláním dvoudílného pořadu Zapomenutí vůdci: Lavrentij Berija.

Dokument podle Rady vyzdvihoval „Berijovy „manažerské“ úspěchy i charakter, ve světle čehož dochází k bagatelizaci zejména jeho účasti na zatýkání, popravách a stranických čistkách během tzv. Velkého teroru nebo jeho role iniciátora deportací kavkazských národů. Berijův podíl na represích je též prezentován jako něco, čemu se nemohl ve své funkci vyhnout, nicméně tak činil s přemáháním.“ Takto v podstatě došlo „k omlouvání Berijových činů, které lze z historického hlediska považovat za kruté jednání a na jejichž základě byla zamítnuta jeho rehabilitace.“ Banální situace? Cenzura? Záslužný akt? Politické rozhodnutí? Možná od všeho trochu.

Ponechme stranou obsah seriálu i to, kdo dal Radě podnět k projednání případu. Zajímavý je citovaný text převzatý z tiskové zprávy Rady. Ta se totiž jeho prostřednictvím nepostavila pouze do role hlídače zákonného ustanovení, podle nějž je provozovatel, v tomto případě ČT, povinen zaručit, aby vysílání nepropagovalo válku a nelíčilo kruté či nelidské jednání zlehčujícím způsobem, aby je neomlouvalo a neschvalovalo.

V kontextu ohrazení se proti dílu s historickým obsahem se Rada ocitla jak v pozici soudce rozhodujícího o objektivitě a přiměřenosti prezentace dějin, tak i aktéra vyjednávajícího jejich správnou, a tedy vhodnou podobu. Akt Rady stojí za těchto několik řádků, protože i přes svou zdánlivou marginalitu (nebo možná právě proto) potvrzuje, že pravda o dějinách neleží někde „mimo“, ale je průběžně formulována.

Pořad přišel s očividně upraveným obrazem „krvavé postavy“ mladých sovětských dějin, přičemž lze snadno očekávat účelové poslání tohoto díla, tedy přinejmenším v ruském prostředí. Jenže nic není černobílé. A tak, jak lze dílo o Berijovi jednoduše identifikovat jako pokus z ranku politiky dějin, totiž snahu upravit divákovy představy o minulosti, tak se právě v této roli nakonec ocitla i Rada svým rozhodnutím v důsledku ochránit historické vědomí českého publika. Jistě, její tisková zpráva identifikovala konkrétní faktografické přešlapy, nakonec však stejně došla prostřednictvím zmínky o krutosti k argumentu morálnímu, nikoli historickému-vědeckému, jak chce snad tvrdit.

Zhodnocení korektnosti Berijova obrazu a vystoupení proti danému přešlapu není jen dohledem s následným trestáním provinilce, v tomto případě ČT. Před námi se v důsledku odehrává zajímavá regulace zacházení s informacemi o dějinách míhajícími se mediálním i veřejným prostorem, tedy alespoň tou částí, jíž může mít tento orgán pod kontrolou. Svým vystoupením tak Rada v danou chvíli dala najevo, co je (a de facto i není) špatné, jaké ztvárnění minulosti není (a je) přípustné, kdo a jak není (a je) hoden seriálové a televizní pozornosti, co je (v Berijově případě) pravdou o dějinách.

Do prostoru vyslala varování, „aby se to pro příště neopakovalo“, jak serveru Lidovky.cz vysvětlil její předseda Ivan Krejčí. K divákům pak takto vyslala ex post sdělení, že to, co někteří z nich na obrazovkách spatřili, bylo mylné. Rada se stala institucionální oporou (morálně) správných dějin.

Třeba dělám z komára velblouda. Jenže ďábel se prý skrývá v detailu. Takže možná ani nejde o zaujetí stanoviska k jednomu rozhodnutí rozhlasové a televizní Rady, s nímž v principu souhlasím. Celá situace je mi hlavně příležitostí upozornit na to, že pravda o dějinách není možná a myslitelná bez jejího průběžného připomínání, potvrzování — vyjednávání a prosazování. Tedy že není myslitelná ani bez aktérů, kteří vysílají vedeni vlastními důvody a motivacemi své verze historie do oběhu, ať to jsou jedinci i instituce státní, či soukromé. Tak je historická pravda vyjednávána i v takovém zákoutí, jakým je rozhlasová a televizní Rada hlídající, ale současně i aktivně organizující informace (v tomto případě) o dějinách — z internetového archivu ČT byl seriál stažen.

I dohled státní organizace nad korektností obrazu minulosti je vlastně tvůrčím dějinotvorným činem. Možná je to banální, ale historická fakta, tedy to, co a jak by mělo být přípustné, a tedy i součástí veřejně tradovaných dějin, jsou nakonec produktem i takových mocenských zásahů, jakým byla reakce Rady na seriál o Berijovi, byť věřím, že formulovaná s těmi nejlepšími úmysly.

Jen dovětek — nestálo by za to domýšlet, co vše může dělat snad až obsesivní nasazování válečných dokumentů do televizního vysílání? Fascinace Wehrmachtem může být ošidná…